Rozhodnutí NS

21 Cdo 501/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:21 Cdo 501/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.501.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 501/2019-386


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 828/23, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, o náhradu újmy na zdraví z pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 89/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. 23 Co 28/2017-214, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 č. j. 23 Co 28/2017-214 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky k tomu, aby soud upustil od výslechu znalce Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například Zhodnocení býv. Nejvyššího soudu „K uplatňování některých novelizovaných ustanovení občanského soudního řádu“ ze dne 16. 12. 1974 sp. zn. Plsf 2/74, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, který byl uveřejněn pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011) o odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení; v případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají. Stejně soud postupuje v případě znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení v souladu s § 127a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2784/2014).

V posuzovaném případě dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „nepostupoval v souladu s postupem uvedeným v ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř.“, jestliže nevyslechl znalce Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D. (jmenovaného pro obor doprava, odvětví doprava městská a silniční se specializací na posuzování příčin dopravních nehod), který se „mohl vyjádřit k průběhu nehodového děje a k tomu, zda je možné, aby se zesnulý pan M. S. například jen předklonil z místa mimo těleso dálnice“, neboť znalec se „nezabýval vůbec variantou, že by zesnulý pan S. byl při čištění odvodňovacího betonového žlabu pouze předkloněn z místa mimo dálnici“. Zcela přitom přehlíží, že se znalec Ing. Zdeněk Mrázek, Ph.D., uvedenou otázkou ve svém písemném posudku zabýval [dospěl-li k závěru, že „z popsané konečné polohy těla na svodidlech a ze stop oděvu na svodidlech vyplývá, že chodec se nemohl nacházet za svodidly“, že „v takovém případě by jednak bylo problematické, aby vůbec došlo ke kontaktu s nákladním vozidlem“, že „takový kontakt by byl lokálně omezen (např. pouze na oblast hlavy) a zejména tělo by se nepohybovalo po svodidlech, jak vyplývá ze stop oděvu a konečné polohy, ale bylo by odhozeno směrem od svodidel“], že v tomto směru dospěl ke stejnému závěru jako znalec Ing. Jan Tyl ve znaleckém posudku, který ve věci šetření dopravní nehody vyžádala Policie České republiky, že na rozdíl od znalce Ing. Jana Tyla (který neměl k dispozici pitevní protokol a nevěděl proto „jak byl pan S. natočen“) vycházel i ze zranění zemřelého M. S. (o nichž učinil zjištění a na jejich základě závěr, že „dle popsaného zranění, kdy na chodce působila síla na oblast hlavy, hrudníku a břicha zezadu zprava, můžeme konstatovat, že chodec se nacházel v bezprostřední blízkosti svodidel na pravém okraji zpevněné krajnice, pravou stranou těla byl natočen směrem k vozidlu Iveco“) a že jeho závěry nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Výhrady dovolatelky proti znaleckému posudku Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D., nelze proto považovat za „podstatné (zdůvodněné)“, jestliže dovolatelka neuvedla konkrétní důvody, na základě kterých má za to, že se znalec (přes závěry, které učinil) „k tomu, zda je možné, aby se zesnulý pan M. S. například jen předklonil z místa mimo tělesa dálnice“, nevyjádřil nebo tak učinil nedostatečně.

Závěr odvolacího soudu o tom, že nesplnění pokynu zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [v daném případě pokynu k výkonu práce (možnosti se pohybovat) jen mimo těleso dálnice] je důvodem k částečnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem, je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 576/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2886/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 268/2015) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem (namítá-li, že „odvolací soud své rozhodnutí ohledně míry spoluviny založil pouze na závěru znaleckého posudku Ing. Mrázka, Ph. D., a Ing. Tyla“, kteří „při zpracování znaleckého posudku vycházeli z protokolu o nehodě a plánku místa dopravní nehody vypracovaným hlídkou Policie ČR, která se na místo nehody dostavila, přičemž tyto dokumenty zachycovaly nesprávnou konečnou polohu těla zemřelého“, neboť „se na místo dostavila až ve chvíli, kdy byl pan S. přenesen do dvanácti metrů vzdáleného místa, kde začaly oživovací úkony“) a předestírá-li své vlastní skutkové závěry (podle kterých „se pan S. musel nacházet v těsné blízkosti svodidel v travnatém pásu ohnutý s motykou v ruce a hlavou směrem ku Praze, avšak nikoli na vozovce v odstavném pruhu“, že „následný náraz plně naloženého kamionu stavebním materiálem vychýlil svodidlo ještě více ven z vozovky a pana S. odhodil na třetí sloupek, kde v důsledku nabodnutí na tento sloupek si přelomil míchu a poškodil tak životně důležité orgány“, že „tělo pana S. bylo však neporušené a bez stopy krve“ a „je zřejmé, že pokud by se pan S. nacházel bezprostředně před nehodou na vozovce bokem ku Praze u svodidel, jeho tělo by bylo k nepoznání znetvořené a skončilo by několik desítek metrů dále či dokonce pod předmětným kamionem“), na základě kterých buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci (že „případná spoluvina zesnulého na předmětné dopravní nehodě byla ryze zanedbatelná, ne-li žádná, nikoliv však ve výši 50 %“). Ani tyto námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 7. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu