Rozhodnutí NS

6 Tdo 1277/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:6 Tdo 1277/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1277.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přísedící
Soud
Subsidiarita trestní represe
Zákonný soudce
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/02/2019
IV.ÚS 493/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
04/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1277/2018-45


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 3. 2018, č. j. 14 To 24/2018-643, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 91/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 18. 9. 2017, č. j. 5 T 91/2014-591, byl obviněný R. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (ad 1, 2), dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (ad 3, 4, 6, 7), trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (ad 5) a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 8), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1) dne 11. 4. 2006 při sjednávání Smlouvy o úvěru č. 177848488 se společností GE Money Bank, a. s., po seznámení s obchodními podmínkami o poskytnutí úvěru uvedl za účelem získání úvěru ve výši 67.000 Kč nepravdivé údaje v „Žádosti o úvěr“, když do kolonky „jiné měsíční splátky celkem“ vepsal údaj 0 Kč, ač věděl, že měl povinnost splácet své závazky částkou měsíčně ve výši nejméně 1.760 Kč, a dále jako svého zaměstnavatele uvedl společnost Panetela, s. r. o., IČ: 26079976, Budějovická 11, Veselí nad Lužnicí, přičemž kolonku „čistý měsíční příjem“ vyplnil údajem 23.600 Kč, což se nezakládalo na pravdě, jelikož u společnosti Panetela, s. r. o., IČ: 26079976, Budějovická 11, Veselí nad Lužnicí, nebyl nikdy v pracovně právním vztahu, tato společnost s ním pouze spolupracovala na základě „Smlouvy o umístění výherních hracích přístrojů a o provedení prací a výkonů pro zabezpečení jejich provozování“ a k 11. 4. 2006 měl dle daňového přiznání za rozhodné období měsíční příjem ve výši 4.792 Kč, a na základě uvedení nepravdivých údajů mu byl úvěr ke škodě společnosti GE Money Bank, a. s., IČ: 25672720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, poskytnut a tohoto jednání se dopustil ke škodě GE Money Bank, a. s., IČ: 25672720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, které způsobil škodu 67.000 Kč, přičemž pohledávka z titulu předmětné smlouvy byla postoupena Profidebt, s. r. o., IČ: 27221971, se sídlem Za Pasáží 1609, Pardubice,

2) dne 21. 11. 2006 při sjednávání Smlouvy o úvěru č. 181191618 se společností GE Money Bank, a. s., po seznámení s obchodními podmínkami o poskytnutí úvěru uvedl za účelem získání úvěru ve výši 139.000 Kč nepravdivé údaje v „Žádosti o úvěr“, když do kolonky „jiné měsíční splátky celkem“ vepsal údaj 0 Kč, ač věděl, že měl povinnost splácet své závazky částkou měsíčně ve výši nejméně 3.041 Kč, a dále jako svého zaměstnavatele uvedl společnost Panetela, s. r. o., IČ: 26079976, Budějovická 11, Veselí nad Lužnicí, a kolonku „čistý měsíční příjem“ vyplnil údajem 23.600 Kč, což se nezakládalo na pravdě, jelikož u společnosti Panetela, s. r. o., IČ: 26079976, Budějovická 11, Veselí nad Lužnicí, nebyl nikdy v pracovně právním vztahu, tato společnost s ním pouze spolupracovala na základě „Smlouvy o umístění výherních hracích přístrojů a o provedení prací a výkonů pro zabezpečení jejich provozování“a k 21. 11. 2006 měl dle daňového přiznání za rozhodné období měsíční příjem ve výši 4.792 Kč, kdy na základě uvedení nepravdivých údajů mu byl úvěr ke škodě společnosti GE Money Bank, a. s., IČ: 25672720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, poskytnut a tímto jednáním způsobil škodu 139.000 Kč,

3) dne 2. 4. 2009 při sjednávání úvěrové smlouvy s Creditum, a. s., za účelem financování koupě osobního automobilu zn. Ford Kuga 2.0 TDI Tutanium, po seznámení s obchodními podmínkami o poskytnutí úvěru, kolonku „závazky po splatnosti“ formuláře „Žádost o úvěrové financování pro fyzické osoby – podnikatele“ ponechal nevyplněnou, ač věděl, že má povinnost splácet další své závazky měsíčními splátkami a další své závazky po jejich splatnosti, kdy celkově dosahovaly jeho závazky ke 2. 4. 2009 výše nejméně 422.551 Kč, a na základě zamlčení podstatných údajů mu Creditum, a. s., dne 24. 4. 2009 dle „Úvěrové smlouvy č. 77090293“ poskytla úvěr ve výši 580.160 Kč, a tohoto jednání se dopustil ke škodě Creditum, a. s., IČ: 25139886, se sídlem Bucharova 2657/12, Praha 13, které způsobil škodu 580.160 Kč,

4) dne 28. 4. 2009 při sjednávání „Smlouvy o úvěru č. 0070606489“ s Českou spořitelnou, a. s., po seznámení s obchodními podmínkami o poskytnutí úvěru uvedl za účelem získání úvěru ve výši 300.000 Kč nepravdivé údaje v „Žádosti o poskytnutí MINI Termínovaný úvěr/MINI KTK Profil“, když kolonku „úvěry RČ – splátky“ vyplnil údajem 20.500 Kč a kolonku „úvěry IČ – splátky“ vyplnil údajem 0 Kč, ač věděl, že k 28. 4. 2009 měl povinnost splácet další měsíční splátky z titulu svých závazků a další své závazky po jejich splatnosti, kdy celkově dosahovaly jeho závazky k 28. 4. 2009 výše nejméně 434.970 Kč, a tohoto jednání se dopustil ke škodě České spořitelny, a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha, které způsobil škodu 300.000 Kč, když mu jím požadovaný úvěr byl poskytnut a pohledávka z titulu dané úvěrové smlouvy byla postoupena Midesta, s. r. o., IČ: 27685098, se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno,

5) dne 28. 4. 2009 v K. při podpisu „Smlouvy o půjčení peněz“ uzavřené) jím s B. G., bytem K. S., K., na částku 500.000 Kč, kterou se ve smlouvě zavázal splatit k datu 1. 6. 2009, úmyslně zamlčel podstatné skutečnosti ohledně své skutečné majetkové situace, jež mu nedovolovala uhradit závazek z dané smlouvy ve sjednané lhůtě splatnosti, přičemž zejména zamlčel, že k 28. 4. 2009 měl povinnost splácet své závazky měsíčními splátkami a své závazky po jejich splatnosti, kdy celkově dosahovaly jeho závazky k 28. 4. 2009 výše nejméně 434.970 Kč, přičemž pro případ, že by B. G. znala jeho skutečnou finanční situaci, tak by mu půjčku neposkytla, a tohoto jednání se dopustil ku škodě B. G., a B. G., kterým způsobil škodu 500.000 Kč,

6) dne 29. 6. 2009 při sjednávání hypotečního úvěru s Wüstenrot hypoteční banka, a. s., po seznámení s obchodními podmínkami o poskytnutí úvěru uvedl, za účelem získání úvěru ve výši 1.400.000 Kč, nepravdivé údaje v „Žádosti o hypoteční úvěr“, když kolonku „splátka úvěru/leasingu (již existující)“ vyplnil údajem 11.500 Kč, ač věděl, že k 29. 6. 2009 měl povinnost splácet z titulu svých závazků měsíční splátky a své závazky po splatnosti, kdy celkově dosahovaly jeho závazky k 29. 6. 2009 výše nejméně 939.970 Kč, a na základě uvedení nepravdivých údajů mu byl Wüstenrot hypoteční bankou, a. s., dle „Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 90109922“ ze dne 13. 7. 2009 jím požadovaný úvěr poskytnut, a tímto jednáním Wüstenrot hypoteční bance, a. s., IČ: 47115289, se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, způsobil škodu ve výši 400.000 Kč,

7) dne 29. 6. 2009 při sjednávání hypotečního úvěru s Wüstenrot hypoteční banka, a. s., po seznámení s obchodními podmínkami o poskytnutí úvěru uvedl za účelem získání úvěru ve výši 672.000 Kč nepravdivé údaje v „Žádosti o hypoteční úvěr“, když kolonku „splátka úvěru/leasingu (již existující)“ vyplnil údajem 11.500 Kč, ač věděl, že k 29. 6. 2009 měl povinnost splácet měsíční splátky z titulu svých dalších závazků a závazků po jejich splatnosti, kdy celkově dosahovaly jeho závazky k 29. 6. 2009 výše nejméně 939.970 Kč, a na základě uvedení nepravdivých údajů mu byl Wüstenrot hypoteční bankou, a. s., dle „Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 90109930“ ze dne 13. 7. 2009 poskytnut úvěr ve výši 665.000 Kč, a tímto jednáním Wüstenrot hypoteční bance, a. s., IČ: 47115289, se sídlem Na Hřebenech II 1719/8, Praha 4, způsobil škodu ve výši 665.000 Kč,

8) dne 25. 4. 2010 v P. při podpisu Dlužního úpisu, na jehož základě převzal od P. V. 200.000 Kč jako půjčku, kterou se zavázal uhradit do 1. 9. 2010, úmyslně zamlčel podstatné skutečnosti ohledně své skutečné majetkové situace, jež mu nedovolovala uhradit závazek z dané smlouvy ve sjednané lhůtě splatnosti, přičemž zejména zamlčel, že k 25. 4. 2010 měl povinnost splácet své závazky měsíčními splátkami a své závazky po splatnosti, kdy celkově dosahovaly jeho závazky k 25. 4. 2010 výše nejméně 1.213.646 Kč, přičemž pro případ, že by P. V. znal jeho skutečnou finanční situaci, tak by mu půjčku neposkytl, a tohoto jednání se dopustil ku škodě L. V., a P. V., kterým způsobil škodu 200.000 Kč.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný týmž rozsudkem zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 7. 10. 2014, č. j. Zt 169/2014-48 pro skutek označený pod bodem 3 této obžaloby, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, neboť dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

4. O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 29. 3. 2018, č. j. 14 To 24/2018-643, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu


5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Pavla Kozelky dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., neboť má za to, že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený soud prvního stupně v rozporu s platným rozvrhem práce, a že jím vydané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Obviněný namítá nesprávnou aplikaci procesního a hmotného práva, a to jak ve vztahu k hmotně právnímu posouzení skutku, tak pokud jde o hmotně právní posouzení skutkové okolnosti. V této souvislosti rozsáhle cituje Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavu, Listinu základních práv a svobod, další zákonné i podzákonné předpisy a dále judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.

7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvádí, že přísedící soudu prvního stupně nejsou voleni (míněno vybíráni) na základě ústavně konformního rozvrhu práce, ale na základě libovůle rozhodujícího předsedy senátu. Má za to, že předseda senátu proto svou volbou přísedící ovládá, když fakticky rozhoduje o jejich výdělcích. Pro svoji snahu zavděčit se předsedovi senátu proto nemohou plnit požadovanou roli. Za nezákonný označuje postup Okresního soudu v Písku, který nevede stanovené evidence přísedících. Jím vznesenou námitku v tomto znění odvolací soud bagatelizoval. Obviněný je proto toho názoru, že postup odvolacího soudu je nezákonný a porušující právo na spravedlivý proces.

8. Dovolatel v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a účelové, když soud úmyslně pomíjí skutečnosti, které byly prokázány a z nichž vyplývá, že žalované skutky nejsou trestnými činy. Vyplnění prvotního formuláře žádosti o úvěr nepředstavuje podle jeho mínění žádost, z níž banky vychází při rozhodování o tom, zda bude klientovi poskytnut úvěr, ale představuje pouze kontakt na klienta. Z výpovědi svědkyně V. D. podle jeho mínění tato skutečnost vyplývá. Poškození podle něj věděli, že je proti němu vedeno exekuční řízení a že je veden v příslušných registrech. Soud tudíž dospěl k neodůvodněnému závěru, že uvedl poškozené v omyl. Soudu dále vytýká, že zcela pomíjí výpověď P. V., který věděl, že obviněný má průšvih a ačkoliv uplatnil nárok na celou půjčenou částku, soud zcela pominul, že obviněnému byla půjčena v menším rozsahu. Obviněný dále tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že poškození měli veškeré informace potřebné pro rozhodnutí o tom, zda mu finanční prostředky poskytnou. Důvodem, proč finanční prostředky nevrátil, nebyl jeho úmysl, ale pouze jen neúspěch v případu realizace podnikatelského záměru. Poškození namísto toho, aby se pokusili alespoň částečně získat peníze zpět, na věc zcela rezignovali. Dovolatel má za to, že předmětné skutky nenaplňují skutkovou podstatu žádného z trestných činů.

9. Obviněný dále namítl, že mělo být soudy postupováno podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Považuje za neakceptovatelné, aby pokud vypsal jen základní údaje, bylo v případě jeho nastalé platební neschopnosti a úpadku toto použito v jeho neprospěch jako naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a úvěrového podvodu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle něj selektivní spravedlností, pokud „odpovědnost“ ultima ratio v trestních věcech výslovně odmítá a veškerou odpovědnost včetně podnikatelského rizika přenáší na dovolatele. Dodává, že trestní řízení proti němu bylo zahájeno až poté, co podal dlužnický insolvenční návrh, aby pro své věřitele zajistil co nejvyšší možnou míru uspokojení jejich pohledávek.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, č. j. 14 To 24/2018-643 ze dne 29. 3. 2018 v části, jíž bylo odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 5 T 91/2014-591 ze dne 18. 9. 2017 zamítnuto, zrušil a obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. a § 265m tr. ř. zprostil obžaloby.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že se neztotožnil s žádnou z námitek obviněného. Dovodil dále, že krom dovolatelem citovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. tento zřejmě pominul výslovně označit dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř.

12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že odkazy obviněného na zákonná ustanovení a na vybraná soudní rozhodnutí, která se týkají primárně či dokonce výlučně postavení soudců, nikoli specificky přísedících, snaží vzbudit zdání, že zákonná úprava a rovněž rozhodovací praxe soudů je v případě přísedících v souvislosti s naplněním práva na zákonného soudce zcela totožná jako v případě soudců. Upozornil, že obviněný ve své argumentaci opomenul ta judikatorní rozhodnutí, jež se otázkou určování osob přísedících a otázkou nutnosti vymezit přesný způsob tohoto určení do rozvrhu práce toho konkrétního soudu zabývala a která nevyznívají v souladu s tím, čím argumentuje obviněný. Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 7 Tdo 128/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 60/2018.

13. Mezi nároky na postavení soudců profesionálních a na postavení přísedících nelze klást rovnítko. Zákonné požadavky na rozvrh práce soudu v otázce určení konkrétních přísedících jsou odlišně stanovené a mnohem méně striktní, než je tomu v případech určení soudce. Taková úprava přitom není ani v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Při zařazení přísedících do senátu je třeba zohlednit nejen potřeby soudu, ale musí se vyvažovat i zájmy přísedícího, který není zaměstnanec soudu, jeho osobní život, pracovní a další povinnosti i zákonné požadavky. Při výběru přísedících tedy musí být zachována větší míra flexibility než u soudců z povolání. Jestliže tedy v předmětné věci byli přísedící vybráni ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce (resp. v jeho příloze), který byl veřejnosti přístupný, nešlo o případ, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Upozornil, že s uvedenou procesní námitkou se odvolací soud ve svém usnesení zabýval a vypořádal se s ní.

14. Pokud jde o námitky, které mají odůvodňovat dovolání obviněného z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle státního zástupce obviněný zopakoval výtky, jež již předestřel ve svém odvolání, přičemž odvolací soud se jimi zabýval, vyhodnotil je a své závěry učinil v náležité podobě součástí odůvodnění svého usnesení. Upozornil, že dovolatel přistoupil k formulaci svých námitek en bloc, aniž by u jednotlivých výtek upřesnil, k jakým skutkům je vztáhl.

15. Soud podle obviněného dospěl k neodůvodněnému závěru, že poškozené uvedl v omyl, což dovozuje ze svého závěru, že poškození věděli o exekučním řízení vedeném proti němu a že je veden v registrech. V této argumentaci dovolatel ve svůj prospěch zcela přehodnotil skutková zjištění nalézacího soudu způsobem, který absolutně nekoresponduje s provedenými důkazy. Jak vyplývá z výpovědí poškozených, tito o žádných dluzích obviněného nic konkrétního nevěděli. Absolutně nic nevěděli o exekucích vedených na majetek obviněného či o jeho registraci v seznamech dlužníků. Státní zástupce má pak dále za to, že není možno přisvědčit ani námitce, že poškozenému P. V. byla půjčena menší částka. Nejenže neupřesňuje, z čeho při tomto konstatování vychází, ale částka 200.000 Kč je důkazně podložena.

16. Trestných činů úvěrového podvodu se nepochybně týkala argumentace obviněného, že vyplňoval pouze prvotní formuláře žádostí o úvěr, z nichž banky při poskytnutí úvěru nevycházely, když šlo jen o kontakt na obviněného. Tyto závěry dovolatele však neodpovídají tomu, co vyplynulo z provedených důkazů, konkrétně z výslechů osob zastupujících úvěrové věřitele při sjednávání úvěrových smluv a ostatně i z listinných důkazů vztahujících se k uzavírání úvěrových smluv. Skutečnost, že formuláře neměly charakter nějaké vizitky, kontaktního formuláře, vyplývá již ze samotného formálního označení listin, jež obviněný jako žadatel o úvěr vyplnil a předložil úvěrujícím společnostem, jakož i z charakteru údajů, které byly po obviněném vyžadovány k vyplnění. Dovolatel z výpovědi svědkyně V. D. tzv. vypíchl jen vybrané pasáže, které posoudil jednoznačně ve svůj prospěch, přičemž opomenul ty, které v jeho prospěch nevyznívaly. Pokud jde o možnost ověřit si údaje uvedené klientem, jednalo se pouze o existenci dluhů vůči jiným bankovním institucím v bankovním registru klientských informací, který obsahuje informace pouze o smluvních (úvěrových) vztazích mezi bankami a jejich klienty.

17. Vzhledem ke své finanční situaci, zadlužení a potřebě splácet nesplacené dluhy si obviněný přitom musel být moc dobře vědom toho, že vyžadované údaje, k nimž nadto podepisoval poučení o následcích porušení smluvních podmínek, mají pro poskytovatele úvěru význam a že uvedením nepravd o své finanční situaci, o výši zadlužení, o výši splatných závazků do těchto listin může podstatným způsobem ovlivnit rozhodnutí banky či nebankovní společnosti, zda úvěr bude poskytnut a v jaké výši. Dodal, že nalézací soud se objasněním důležitosti vyžadovaných údajů a sdělených nepravdivých údajů, jakož i možností úvěrujících společností zjistit skutečný a úplný stav věcí (v otázce zadlužení obviněného např. z registrů dlužníků) v jednotlivých případech zvlášť zabýval a své závěry pojal do odůvodnění svého rozsudku.

18. K námitce uplatnění zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio uvedl, že v případě obviněného se jedná o úmyslnou trestnou činnost, v níž bylo shledáno naplnění skutkových podstat hned několika trestných činů, a to závažných trestných činů, což samo o sobě společenskou škodlivost zvyšuje. Jeho jednání nebylo žádnou spontánní jednorázovou akcí vynucenou okolnostmi, naopak vykazovalo znaky předem připraveného postupu, který obviněný několikrát zopakoval vůči různým poškozeným.

19. Poškozené fyzické osoby jednaly v důvěře v přísliby obviněného, přičemž samy neměly příliš možností, jak si zjistit skutečný stav jeho dluhů. V možnostech zjistit celkový rozsah zadlužení dlužníků, a především aktuální schopnost hradit závazky úvěrovaným, jsou omezeny i úvěrující právnické osoby, které v prvé řadě mohou vycházet z toho, co jim sdělí žadatel o úvěr a v pravdivost jeho prohlášení musí ve svém rozhodování věřit. Přitom nelze ani tvrdit, že by žadatelem o úvěr sdělené údaje úvěrující společnosti neprověřovaly. Poškození vesměs po obviněném vrácení finančních prostředků požadovali, urgovali jej o to. Poukázal přitom na právní větu, že v rovině trestního práva není přípustné, aby měl pachatel prospěch z přílišné důvěřivosti, nedostatečné opatrnosti či informovanosti poškozeného, kterou zneužil svým podvodným jednáním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1575/2017).

20. Jednání obviněného nevykazuje jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně takovou společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než podle trestního zákoníku ve smyslu jeho § 12 odst. 2. Jde o standardní případ podvodného jednání za účelem opatření finančních prostředků, které navíc naplňuje v případě všech předmětných trestných činů znaky kvalifikovaných skutkových podstat.

21. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

22. V replice na toto vyjádření obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že ze stanoviska státního zástupce nabyl dojmu, že tento orgán zcela rezignoval na postavení soudní moci v demokratické společnosti, když namísto prověření jeho tvrzení tato bagatelizoval. Upozornil, že přiléhavost judikatury platí při obdobném skutkovém stavu, což není tento případ. Obhájce poukazuje, že opakovaně a dlouhodobě upozorňuje na výkon soudnictví u Okresního soudu v Písku, který v řadě případů považuje za zcela v hrubém rozporu se spravedlivým procesem. Přikládá názorově věci projednávané na civilním úseku Okresního soudu v Písku, kde Nejvyšší soud projednává dovolání, jehož předmětem je shodná námitka stran určování přísedících. V uvedených věcech se podle jeho mínění opakovaně dostali do situace, kdy byl senát ustanoven zjevně účelově a došlo k účelovému překroucení skutkového stavu a práva, což se projevilo v obavách účastníků, zda nebudou jejich práva poškozena. Dodává, že možnosti obrany účastníka jsou velmi omezené. Má proto za to, že je zapotřebí podrobněji seznámit Nejvyšší soud s postupem Okresního soudu v Písku při účelovém sestavování senátů, a žádá proto za tímto účelem o poskytnutí lhůty.

III.
Přípustnost dovolání


23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.)

IV.
Důvodnost dovolání

obecná východiska

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

25. .Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo, když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

vlastní posouzení dovolání

31. Obviněný ve svém dovolání uplatnil námitky, které jsou svým obsahem zcela totožné s těmi, které uplatnil již v rámci jím podaného odvolání. Z dovoláním napadeného rozhodnutí plyne, že se s nimi vypořádal již odvolací soud. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

32. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shledává obviněný v nezákonném postupu Okresního soudu v Písku, neboť přísedící nejsou podle jeho mínění vybíráni na základě ústavně konformního rozvrhu práce, ale v návaznosti na libovůli rozhodujícího předsedy senátu.

33. Předně je třeba upozornit, že jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně věnovaly i otázce výběru přísedících, a to právě v souvislosti s podobně vyznívajícími námitkami vznesenými vůči jiným soudním rozhodnutím. Dovolatel v textu svého dovolání řadu těchto rozhodnutí cituje, jak však důvodně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření, zcela v těchto citacích opomíjí jednak ty části rozhodnutí, která nevyznívají ve prospěch jeho argumentace, tak skutečnost, že řada těchto rozhodnutí se věnuje výhradně postavení soudců, nikoli však přísedících.

34. Ústavní soud se podrobně věnoval právě rozdílům v postavení soudů a přísedících, přičemž poukázal za to, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období, soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním vztahu, v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). Na tyto závěry shodně navázal ve svém dalším rozhodování, kdy poukázal na rozdíly v povaze funkcí soudce a přísedícího (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2337/14) a odlišnosti při určení konkrétního přísedícího. Upozornil, že je třeba zohlednit i praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II.ÚS 2430/15).

35. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými než na určení soudce. Za ústavně konformní proto označil stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce, a nikoliv v samotném rozvrhu práce, přičemž v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). Poukázal také, že není bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15).

36. Dále je nutné upozornit, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní imperativ, dle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 a sp. zn. III.ÚS 711/01 ze dne 6. 6. 2002).

37. Zhodnocením argumentace obviněného v projednávané věci ve světle těchto východisek je třeba dojít k závěru, že odvolací soud se s námitkou obviněného vypořádal zcela správně, když dospěl k závěru, že jeho právo na zákonného soudce nebylo porušeno (viz blíže bod 20 usnesení odvolacího soudu). Zcela přiléhavě odkázal na vyjádření předsedy Okresního soudu v Písku ze dne 7. 7. 2014, č. j. 22 Spr 926/2014-9. Předseda soudu zde uvedl, že přísedící byli v rozhodném období „předvoláváni dle interních pravidel akcentující zejména plynulost a rychlost řízení, např. zajištění dosažitelnosti přísedícího a dále dle zásad hospodárnosti, kdy jsou předvoláváni přísedící, kteří zaručují svým dostatečně dlouhým mandátem, aby v případě právně složitějších věcí nebylo nutno přísedící měnit. U odborně náročných věcí, kdy lze předpokládat opakované odročení jednání, jsou obvykle předvoláni přísedící, kteří mají lepší dostupnost k okresnímu soudu, tzn. zejména přísedící s trvalým bydlištěm ve městě P. Nezřídka předsedové senátů využívají i specifickou specializaci přísedících vyplývající z jejich pracovního zařazení tak, aby mohla být jejich odbornost v konkrétních projednávaných věcech využita.“ (viz bod 3.2 dovolání).

38. Z uvedeného vyjádření předsedy soudu je zřejmé, že Okresní soud v Písku má vnitřní systém přidělování přísedících, který se při předvolání přísedících k rozhodování jednotlivých věcí standardně uplatňuje a který není nijak nahodilý či účelový. Zohledňuje naopak nejen specifika postavení přísedícího, ale právě také praktickou stránku věci, jak poukázal také Ústavní soud (viz bod 33 výše). Seznam přísedících byl součástí rozvrhu práce soudu jako jeho Příloha č. 1 a byl veřejnosti přístupný, čímž vyhověl zákonným požadavkům a dle judikatury Ústavního soudu (viz bod 34) je v souladu s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud již v minulosti uvedl, že samotná absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 60/2018).

39. V projednávané věci nebylo dovolacím soudem shledáno účelové obsazení jednacího soudu nebo jiný akt libovůle. Za zcela nepodložené je třeba pokládat tvrzení dovolatele, že by si předsedkyně senátu účelově vybrala členy senátu, neboť tomuto tvrzení odporuje obsah referátu o nařízení hlavního líčení (č. l. 290 v.), z něhož je zřejmé, že sama k žádnému konkrétnímu výběru přísedících nepřistoupila. Pokud jde o vlastní rozvrh práce, Nejvyšší soud usuzuje, že při jeho zpracování je třeba zohlednit reálné možnosti, které v případě případného zařazení soudců přísedících přímo do jednotlivých soudních oddělení je dán i počtem osob, které tuto funkci v daném okamžiku mohou zastávat. Z rozvrhu práce Okresního soudu v Písku pro rok 2014, resp. jeho přílohy č. 1, plyne, že soud pro veškerou agendu, na jejímž rozhodování se přísedící podílí, měl k dispozici celkem 22 soudců přísedících. Za daného stavu řešení, které rozvrh práce vyjádřil, nelze toto označit za neopodstatněné, neboť případné rozložení tohoto počtu soudců přísedících do jednotlivých senátů, u nichž se s jejich rozhodováním počítalo (senáty č. 2, 4, 8, 9, 12), by se projevilo tak, že by v nich byli vždy jen dva, příp. tři přísedící, což by pochopitelně činnost senátu (u něhož je třeba zohlednit specifické podmínky dané možnostmi přísedících se na rozhodování podílet) paralyzovalo. Současně proto nelze ani tvrdit, že řešení, které bylo v rozvrhu práce vyjádřeno, bylo přijato proto, aby a priori vytvořilo prostor pro manipulativní a účelové obsazování senátů.

40. Z pohledu posouzení věcné opodstatněnosti námitky dovolatele je rovněž podstatné zjištění, že ač řízení u soudu prvního stupně probíhalo od zahájení prvního hlavního líčení do vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku po dobu dvou a půl roku, během níž se uskutečnilo celkem šest hlavních líčení [24. 11. 2014 (č. l. 306-321), 16. 3. 2015 (č. l. 325-329), 2. 2. 2016 (č. l. 384-389), 19. 2. 2016 (č. l. 302-402), 16. 5. 2016 (č. l. 497-504), 18. 7. 2016 (č. l. 507-518)], a poté, po zrušení rozsudku usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 14 To 271/2016-556, ještě dalšího půl roku, kdy hlavní líčení byla realizována dne 26. 6. 2017 (č. l. 571-574) a dne 18. 9. 2017 (č. l 580-588), námitku vůči složení senátu vznesl až ve svém odvolání podaném proti druhému odsuzujícímu rozsudku, resp. až v písemném vyhotovení jeho odůvodnění obsaženém na č. l. 619-626. Uvedená zjištění vedou dovolací soud k závěru, že uplatnění této námitky odvolatelem primárně směřuje ke zvrácení pravomocných rozhodnutí způsobem, který nenachází pozitivní odezvy ani v rozhodovací činnosti Ústavního soudu (viz bod 36).

41. Pokud dovolatel argumentoval tím, že vlastní rozhodnutí soudců přísedících bylo ovlivněno jejich závislostí na předsedkyni senátu, jde o spekulaci, která nemá věcné opodstatnění, a to i s přihlédnutím k tomu, že dovolací soud nepřisvědčil jeho tvrzení, že jejich výběr provedla předsedkyně senátu.

42. Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postup výběru konkrétních přísedících v posuzované věci nezaložil porušení práva obviněného na zákonného soudce. Námitka dovolatele stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto nebyla shledána opodstatněnou.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

43. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel přiřadil několik námitek, nutno však zdůraznit, že skutkového charakteru, prostřednictvím nichž předkládá závěr, že jeho jednání nebylo trestným činem. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že tyto námitky nejsou způsobilé obviněným označený důvod dovolání naplnit, neboť jeho obsahovému zaměření pro svou povahu neodpovídají. Jejich prostřednictvím se dovolatel sice snaží zpochybnit právní posouzení příslušných skutků, činí tak však primárně skrze prosazování vlastních skutkových (pro něj příznivějších) závěrů. Dovolací soud však je povinen – nejde-li o případ tzv. extrémního nesouladu, a k němu v posuzované věci nedošlo proto, že skutková zjištění mají dostatečné ukotvení v důkazech, o něž se soudy opřely (jiné jejich hodnocení obviněným takto pojímaný nesoulad ve smyslu zjevné libovůle při hodnocení důkazů založit nemůže) – vycházet ze skutkového stavu zjištěného v dovoláním napadených rozhodnutích. Následující zhodnocení (body 44. až 50.) proto budiž vnímáno toliko v tom smyslu, že potvrzuje již uvedený závěr, že dovoláním napadená rozhodnutí nejsou vadou spočívající v extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů zatížena.

44. Dovolatel namítl, že poškození jím nebyli uvedeni v omyl, neboť věděli o jeho majetkových poměrech, že je proti němu vedeno exekuční řízení a byl veden v příslušných registrech. Poškození tak měli podle jeho názoru dostatek informací pro rozhodnutí, zda mu finanční prostředky poskytnou. Jak upozornil také státní zástupce ve svém vyjádření, tato námitka dovolatele je poněkud nepřesná a není zřejmé, jestli ji vztahuje k trestným činům úvěrového podvodu, kde bylo shledáno, že při uzavírání úvěrových smluv uvedl nepravdivé údaje a v případě skutku pod bodem 3 výroku o vině podstatné údaje také zamlčel, nebo ji vztahuje k trestným činům podvodu, kde však nebylo shledáno, že poškozené uvedl v omyl, ale že jim podstatné skutečnosti zamlčel.

45. Je třeba poukázat, že nalézací soud věnoval dostatečný prostor jednak výslechu poškozených trestným činem podvodu, kteří se vyjádřili k okolnostem, za nichž půjčky dovolateli poskytli a jednak výslechu zaměstnanců poškozených společností, kteří se vyjádřili k průběhu schvalování úvěrů. Podstatná část dokazování byla věnována také obsáhlému listinnému materiálu, jehož součástí byly žádosti obviněného o úvěry a dlužní úpisy k půjčkám.

46. Pokud jde o trestné činy podvodu uvedené pod body 5 a 8 výroku o vině, jak poškození G., tak poškození V. se shodně vyjádřili, že sice měli určité povědomí o finanční situaci obviněného, neměli však bližší informace o rozsahu jeho závazků, přičemž kdyby o těchto věděli, peníze by mu nepůjčili. O skutečném rozsahu závazků obviněného nebyli informováni ani svědci M. K. a M. L., kteří tyto půjčky zprostředkovali (viz str. 8-10 rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že námitka obviněného nemá oporu v provedených důkazech.

47. V případě trestného činy úvěrového podvodu dovolatel uvádí, že poškozené společnosti měly informace z „příslušných registrů“ a poškozené společnosti tudíž věděly o míře jeho zadlužení. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování ke zjištění, které společnosti byly uživateli těchto registrů a od jakého okamžiku (viz str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Dokazováním tak bylo zjištěno, že pouze několik subjektů bylo v rozhodné době uživateli těchto registrů, přičemž závazky povinných byly do tohoto registru zadávány pouze těmito věřiteli. Nadto v případě Zájmového sdružení právnických osob SOLUS bylo zjištěno, že není možné zpětně zrekonstruovat záznamy před červnem 2013 a nelze tudíž zjistit, zda a jaké závazky obviněného byly v rozhodnou dobu zapsány (viz str. 12 a 14 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud tak správně uzavřel, že společnosti poskytující úvěry neměly z těchto registrů dostatečné informace o zadluženosti žadatelů o úvěr a musely se spoléhat na údaje, které jim tito žadatelé sdělí. Z uvedeného je zřejmé, že není správný ani závěr poškozeného, že poškození nebyli před poskytnutím finančních prostředků dostatečně obezřetní. Pracovníci úvěrových společností, které tyto registry využívaly, uvedly, že jejich obsah byl kontrolován, jeho obsah však nelze považovat za vyčerpávající. Ani tato námitka dovolatele tudíž nemohla být shledána odpovídající poznatkům plynoucím z dokazování.

48. Dále bylo dovolatelem namítnuto, že z výpovědí pracovníků bank vyplývá, že vyplnění prvotního formuláře žádosti o úvěr nepředstavuje podklad, z něhož by banky vycházely při rozhodování o poskytnutí úvěru, ale představuje pouze kontakt na klienta. Toto tvrzení obviněného nemá oporu v provedených důkazech. Pracovníci těchto společností naopak vypověděli, že údaje v těchto formulářích byly podstatné pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru (viz str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Svědkyně K. (pracovnice České spořitelny, poškozené pod bodem 5) uvedla, že klient předložil daňové přiznání, vyplnil všechny údaje, popř. mu byly dány další dotazy, přičemž společnost zajímala celková splátka všech úvěrů klienta. Údaje z této žádosti byly zadány do systému, kde byly vyhodnoceny. Svědkyně S. (taktéž pracovnice České spořitelny, poškozené pod bodem 5) uvedla, že údaje uvedené v žádosti znamenaly popis úvěrové angažovanosti klienta a z těchto se dále vycházelo. Svědkyně D. (pracovnice společnosti Wüstentrot, poškozené pod body 6 a 7) uvedla, že ke každému úvěru musí být vyplněna žádost. Všechny údaje v ní musí být doloženy doklady a ověřují se v registrech dlužníků, přičemž společnost v té době používala bankovní registr. Pokud dovolatel z výpovědi této svědkyně dovozuje, že údaje uvedené v žádosti nebyly podstatné, není tento závěr správný. Svědkyně sice uvedla, že pouze na základě žádosti nebude úvěr poskytnut, neuvedla však, že by společnost z těchto údajů vůbec nevycházela. Pokud si společnost tyto údaje ověřovala v registrech, z dokazování nalézacího soudu (viz bod 41) vyplynulo, že tyto nebyly kompletní a v rozhodné době jej používalo pouze několik subjektů. Některé ze společností, které obviněnému úvěry poskytly, je neužívaly a tyto závazky obviněného zde tudíž nemohly být uvedeny. Společnost Wüstenrot se proto o úvěrech poskytnutých obviněnému těmito společnostmi mohla dozvědět pouze od obviněného a z jím uvedených údajů tudíž musela vycházet.

49. Dovolateli je dáno za vinu, že při sjednávání úvěrových smluv poskytl úvěrovým společnostem nepravdivé údaje a v případě skutku pod bodem 3 také podstatné údaje zamlčel. V okamžiku uvádění údajů o svých závazcích do žádostí o poskytnutí úvěru si byl obviněný vědom skutečného rozsahu svého zadlužení. Byl si tudíž zároveň vědom toho, že údaje, které poškozeným společnostem poskytl jsou nepravdivé. Navzdory tomu tyto žádosti podepsal a stvrdil tak správnost jím zadaných údajů.

50. Dovolatel dále namítl, že soud zcela opomenul, že ačkoliv poškozený P. V. uplatnil nárok na celou půjčenou částku, obviněnému byla ve skutečnosti půjčena v menším rozsahu. Podle bodu 8 výroku o vině převzal obviněný dne 25. 4. 2010 v P. od P. V. 200.000 Kč jako půjčku. Svědek P. V. při své výpovědi uvedl, že obviněnému půjčil částku 200.000 Kč (viz str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Taktéž výpovědí svědkyně L. V. bylo potvrzeno, že se jednalo o půjčku ve výši 200.000 Kč (viz str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Na totožnou částku zněl také dlužní úpis a směnka, které obviněný podepsal a které byly soudu předloženy jako listinné důkazy (viz č. l. 6-7 přílohy č. 1 spisu). Vzhledem k tomu, že výše půjčky byla spolehlivě prokázána jak listinnými důkazy, tak svědeckými výpověďmi, nelze námitce obviněného přisvědčit.

51. Za námitku, která tomuto dovolacímu důvodu z formálního hlediska vyhovuje, je třeba označit tu, v níž obviněný uplatnil názor, že při řešení jeho trestní věci mělo být soudy přistoupeno k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. K této námitce se sluší poznamenat následující.

52. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

53. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

54. Obviněný se dopustil hned několika trestných činů, kdy svým jednáním vždy naplnil jejich kvalifikované skutkové podstaty. V případě jednání pod body 1, 2 byl uznán vinným dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., pod body 3, 4, 6, 7 dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu pode § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., pod bodem 5 trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v případě jednání pod bodem 8. Konkurence těchto trestných činů je dostatečným argumentem pro závěr, že v posuzované věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tím spíše řešení navržené obviněným vylučuje i četnost útoků a výše způsobené škody.

V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu


55. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Dovolací soud nevyčkával na dodání podrobné argumentace, kterou hodlal obhájce obviněného uplatnit k vyjádření státního zástupce, neboť význam takového podání pro rozhodování o dovolání je omezený. Zejména nelze pominout ten fakt, že dovolací soud zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí posuzuje výlučně na podkladě námitek obsažených v dovolání. Nelze proto na věc nahlížet tak, že by dovolací soud mohl zohlednit skutečnosti, které by nově dovolatel uplatňoval v rámci realizace práva repliky vůči vyjádření státního zástupce. Již s vlastního dovolání, resp. i stručné reakce na vyjádření státního zástupce, bylo přitom zjevné, že tento s řešením zaujatým soudy nesouhlasí. Za tohoto stavu přistoupil dovolací soud k rozhodnutí o dovolání, aniž by vyčkával doručení dalších podání obhájce obviněného.

57. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 31. 10. 2018

                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu