Rozhodnutí NS

32 Cdo 1783/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/05/2018
Spisová značka:32 Cdo 1783/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1783.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Žaloba pro zmatečnost
Dotčené předpisy:§ 229 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1783/2017-318


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Siemens, s. r. o., se sídlem v Praze 13, Siemensova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 00268577, zastoupené Mgr. Tomášem Černým, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, U Mlýnského kanálu 687/7, proti žalované Power-Energo s. r. o., se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27456986, zastoupené Mgr. Jakubem Antošem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zaplacení částky 1 713 937,33 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 94/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 1 Cmo 94/2016-218, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalované, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v několika otázkách procesního práva, podle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených.

Přípustnost dovolání nemohou založit otázky, zda „je z hlediska zachování spravedlivého procesu možné, aby soud nevyhověl žádosti právního zástupce účastníka o odročení jednání, ačkoli je tato zcela důvodná, a to čistě na základě subjektivní argumentace o procesní ekonomii soudního řízení, čímž znemožní řádné uplatnění práv účastníka v řízení,“ a zda „je to samé možné ohledně žádosti účastníka řízení, který chce a má právo osobně se účastnit provádění dokazování, když jeho osobní účast je v konkrétním případě zcela nutná pro správná skutková zjištění soudu“.

Procesní pochybení, jímž soud znemožnil účastníku realizovat při jednání procesní práva, která mu dává občanský soudní řád, je v dlouhodobě ustálené judikatuře posuzováno jako postup, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (srov. např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněného pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, a ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1937/2012).

Námitka, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, byla způsobilým dovolacím důvodem toliko podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V řízení, jež probíhá podle občanského soudního řádu ve znění této novely, je k nápravě vady spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, určena žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001 založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2006, pod číslem 82).

Tyto závěry se plně uplatní též v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu)].

Na řešení poslední z předložených otázek, „zda soud má účastníka i po provedení důkazu dle § 127 odst. 3 o. s. ř. poučit o neunesení důkazního břemene a dát mu příležitost navrhnout doplnění dokazování, a pokud tak neučiní, zda může své rozhodnutí založit právě v zásadě pouze na důkazu provedeném dle § 127 odst. 3 o. s. ř., byť tento obsahuje neurčité, nejasné pravděpodobnostní a sporné závěry“, napadené rozhodnutí nezávisí a není tak splněno jedno z kritérií přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. Odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, které podrobil odvolacímu přezkumu, nespočívá na závěru o neunesení důkazního břemene, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a judikaturu v nich citovanou).

Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že rozhodnutí soudu prvního stupně, založené po stránce skutkové především na znaleckém posudku Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty elektrotechnické, nemohlo být pro dovolatelku překvapivé.

Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Názor soudu o tom, který ze znaleckých posudků je přesvědčivější, není oproti mínění dovolatelky názorem právním, nýbrž skutkovým (jde o hodnocení důkazů). Soud prvního stupně nepřijal v souzené věci originální řešení, jímž by bdělé účastníky střežící svá práva („vigilantibus iura skripta sunt“) mohl vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení zaskočit. Neučinil totiž nic jiného, než že shledal prokázaným tvrzení žalobkyně, s nímž byla dovolatelka seznámena a jehož pravdivost v rámci své procesní obrany popírala. Účastník nemůže být zaskočen (překvapen) samotnou skutečností, že se soud v procesu zjišťování skutkového stavu věci přikloní na základě hodnocení provedených důkazů ke skutkové variantě odpovídající tvrzením protistrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 9. 2018

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu