Rozhodnutí NS

22 Cdo 1881/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2017
Spisová značka:22 Cdo 1881/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1881.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana vlastnictví
Sousedská práva
Dotčené předpisy:§ 1042 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 1881/2017


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. H. a b) M. H., zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská 481/12, proti žalovanému Ing. R. K., zastoupenému JUDr. Pavlem Myslivcem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Fügnerovo náměstí 1808/3, o povinnosti zdržet se odvodu dešťové vody a pěstování pnoucích rostlin, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 308/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 27 Co 263/2016-84, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 27 Co 263/2016-84, se ve výroku I. v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. dubna 2016, č. j. 9 C 308/2015-46, v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému „zdržet se na pozemku zapsaného na listu vlastnictví č. 31, vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Nymburk pro obec R., katastrální území R. pěstování rostlin, pnoucích se po zdi a střeše rodinného domu stojícího na pozemku, vše zapsáno na listu vlastnictví 1440, vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Nymburk, pro obec R., katastrální území R.,“ a ve výrocích II. a III., a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. dubna 2016, č. j. 9 C 308/2015-46, ve výroku I. v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému „zdržet se na pozemku zapsaného na listu vlastnictví č. 31, vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Nymburk pro obec R., katastrální území R. pěstování rostlin, pnoucích se po zdi a střeše rodinného domu stojícího na pozemku, vše zapsáno na listu vlastnictví 1440, vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Nymburk, pro obec R., katastrální území R.,“, a ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 9 C 308/2015-46, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se odvodu dešťové vody z domu, zapsaného na LV č. 31 pro obec a k. ú. R. ke zdi rodinného domu stojícího na pozemku č. 200, vše zapsáno na LV č. 1440 pro obec a k. ú. R., a na uložení povinnosti žalovanému zdržet se na pozemku č. 201, zapsaného na LV č. 31 pro obec a k. ú. R. pěstování rostlin, pnoucích se po zdi a střeše rodinného domu stojícího na pozemku č. 200, vše zapsáno na LV č. 1440 pro obec a k. ú. R. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně ohledně nároku na zdržení se odvodu dešťové vody z domu k domu žalobců uvedl, že z fotografií a především z místního šetření bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný svádí veškerou dešťovou vodu okapem do jímky a následně do kanalizace. Pokud byla dešťová voda svedena trubkou k domu žalobců, jednalo se o krátký časový úsek při opravě jímky žalovaným, a proto v této části byla žaloba podána zcela nedůvodně. Stran nároku na zdržení se pěstování loubince trojlaločnatého (dále též „předmětná rostlina“) pnoucího se po zdi a střeše rodinného domu stojícího na pozemku č. 200 v obci a k. ú. R., soud považoval i v této části žalobu za nedůvodnou. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, k čemuž v dané situaci nedošlo. Žalovaný sice vysadil u zdi domu předmětnou rostlinu, který se pne na zdi domu žalobců, soud však přihlédl k tomu, že se jedná o zeď, která se nachází na hranici pozemku žalovaného a žalovaný má mít možnost si ji esteticky vylepšit. Shodně situaci řešilo i město R. v lednu 2014, kdy uložilo žalovanému povinnost odstranit předmětnou rostlinu ze střechy a z okapů a povinnost nadále udržovat předmětnou rostlinu ve stavu, aby nedocházelo k opětovnému rozrůstání do okapů a na střechu žalobců. Tuto povinnost žalovaný zcela plní, což bylo prokázáno jednak fotografiemi, jednak místním šetřením. Žalobci v řízení účelově měnili svá tvrzení, když se původně domáhali odstranění náletových rostlin v části přiléhající k nemovitosti žalobců a povinnosti žalovaného udržovat tuto část pozemku, následně žalobu změnili na povinnost odstranit předmětnou rostlinu s tím, že žalobcům vadí především přesah do okapu a na střechu. Poté, co při místním šetření bylo zjištěno, že předmětná rostlina do střechy ani okapu nezasahuje, žalobci začali tvrdit, že je poškozuje i předmětná rostlina pnoucí se po zdi pod okapem.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 27 Co 263/2016-84, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že „žalovaný je povinen zdržet se na pozemku st. parc. č. 201, k. ú. R., obec R., pěstování rostlin pnoucích se po zdi a střeše rodinného domu stojícího na pozemku st. parc. č. 200, k. ú. R., obec R., a to v rozsahu, jímž by takové rostliny přesahovaly nad spodní okraj okapu a dále na střechu uvedeného domu“; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně věc správně hodnotil podle § 1012 a § 1013 občanského zákoníku a uzavřel, že nelze v plném rozsahu žalobě vyhovět. S ohledem na doplněné dokazování je však namístě omezení žalovaného při pěstování popínavých rostlin tak, aby se zabránilo přesahům předmětné rostliny nad spodní okraj okapu a dále na střechu domu žalobců, a to s ohledem na v současnosti pěstovaného velmi vitálního jedince popínavé rostliny s rychle přirůstajícími výhony, které snadno a rychle opakovaně zarůstají nejen zeď, ale rovněž okap umístěný pod střechou daného domu žalobců a dále se popínají směrem na střechu tohoto domu. V tomto rozsahu reálně hrozí poškození správného „výkonu funkce okapu“, protože od zarostlého okapu nelze bezpečně očekávat spolehlivé a účinné zachycování dešťové vody a je zde nebezpečí zarůstání výhonů pod střechu. Na střeše domu pak popínající výhony předmětné rostliny rovněž překračují hranice obou sousedních pozemků sporných stran a mohou negativně ovlivňovat její vysychání. Obavy jsou s ohledem na prokázané opakované přerůstání předmětné rostliny oprávněné. Žalobci požadovaný zákaz pěstování popínavých rostlin u zdi jejich domu vůbec by nebyl s přihlédnutím k důsledkům, které současný stav pěstování předmětné rostliny působí na obou stranách sporu, ani v souladu s rozumným uspořádáním věcí, ani by neodpovídal obvyklým místním poměrům. Takový zákaz by vedl k závažnějšímu zásahu do vlastnických práv žalovaného, než žalobou tvrzený zásah do vlastnických práv žalobců působený tímto pěstováním. Předmětná rostlina se pne vzhůru přesně po hranici pozemků obou stran sporu a pouze v rozsahu, v němž přesahuje a dále popíná střechu domu žalobců, zasahuje svými výhonky přes tuto hranici. Zeď domu žalobců, u níž je předmětná rostlina vysazena, sice tato rostlina využívá jako oporu k růstu, nicméně provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by v důsledku tohoto docházelo k jakémukoli poškozování této zdi domu žalobců. Předmětná zeď byla omítnuta žalovaným a jedná se o rovnou plochu nevykazující žádné trhliny, praskliny ani spáry. Ve zdi nejsou dveře ani okna a z učiněných skutkových zjištění se nepodává, že by předmětná rostlina zarůstala do jediného zde přítomného větracího otvoru. Z dokazování nevyplynulo, že by způsobovala na zdi domu žalobců jakoukoli škodu včetně jimi tvrzené vlhkosti. Odborným vyjádřením popisovaná nebezpečí poškození zdi pak s ohledem na charakter předmětné zdi nehrozí a žalobce ani nijak neobtěžuje. Prostor pozemku navazujícího na danou zeď, kde je předmětná rostlina pěstována, pak tvoří malý, uzavřený a pěkně upravený dvorek ve vlastnictví žalovaného a pěstování rostliny výrazně tento prostor esteticky pozvedá a zkvalitňuje; toto estetické hledisko nelze přitom považovat za marginální. Žalobci požadované úplné odstranění předmětné rostliny by naopak vedlo ke zhoršení současné estetické kvality, aniž by mohlo přinést jakýkoli pozitivní dopad do výkonu vlastnického práva žalobců k domu, které není tímto pěstováním nijak ohrožováno. Odstranění výhonů předmětné rostliny ze zdi domu by pak mohlo vést k poškození stávající omítky, což by estetickou degradaci výhledu žalovaného na předmětnou zeď domu žalobců ještě umocnilo. Odvolací soud přihlížel i k tomu, že předmětná rostlina byla vysazena žalovaným v době, kdy daný dům vlastnil ještě právní předchůdce žalobců, a to s jeho (nejméně konkludentním) souhlasem, a žalovaní tak vstupovali do již déletrvajícího pokojného a nikým nerušeného stavu. Žalobní návrh tak není ničím racionálním opodstatněn a nemá ani oporu v právní úpravě. Soužití dvou sousedů vždy vede k různým imisím přinášeným vlastním soužitím, v daném případě spojeným s pěstováním předmětné rostliny při hranicích obou sousedících pozemků. Při hodnocení zásahů působených takovými imisemi je pak nutno vážit nejen hrozící újmu v porovnání s prospěchem, který z daného stavu plyne žalovanému, ale rovněž jako jedno z podstatných hledisek i kritérium míry přiměřenosti podobného zásahu místním poměrům. V souzené věci považuje odvolací soud za notorietu, že podobné pěstování popínavých rostlin při zdi sousedící nemovitosti v rozsahu, kdy toto pěstování nevede k poškození, ohraničení či omezení v užívání popínané nemovitosti, je jak ve vesnických, tak městských lokalitách přirozeným, přiměřeným a nikterak neobvyklým způsobem využití hraniční zdi sousedící nemovitosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Nesouhlasí s tím, že jsou povinni strpět pěstování předmětných rostlin na stěně jejich domu, když nebylo prokázáno, že by pěstování těchto popínavých rostlin jejich dům poškozovalo. Rozporují názor, že takový požadavek na zdržení se pěstování jakéhokoliv pěstování popínavých rostlin nemá oporu v současné právní úpravě. Zdůrazňují, že pouze vlastníkovi náleží právo věc užívat a vlastník věci může jinou osobu z užívání věci vyloučit. Žalovaný přitom v řízení netvrdil, že by měl oprávnění dům žalobců užívat k pěstování popínavých rostlin, pročež užívá dům bez právního důvodu, a tedy neoprávněně a žalobci nejsou povinni strpět pěstování předmětných popínavých rostlin na domě žalovaným, a to ani za situace, kdy nebylo prokázáno, že by toto pěstování předmětných rostlin dům jakkoliv poškozovalo; poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06. Závěrem navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud předesílá, že žalobci formálně napadli výrok I. odvolacího soudu v části věty za středníkem, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se odvodu dešťové vody z domu, zapsaného na LV č. 31 pro obec a k. ú. R. ke zdi rodinného domu stojícího na pozemku č. 200, zapsané na LV č. 1440 pro obec a k. ú. R., jakož i na uložení povinnosti žalovanému zdržet se na pozemku č. 201 zapsaného na LV č. 31 pro obec a k. ú. R. pěstování rostlin, pnoucích se po zdi a střeše rodinného domu stojícího na pozemku č. 200, vše zapsáno na LV č. 1440 pro obec a k. ú. R. V dovolání však dovolatelé brojí toliko proti druhému z uvedených nároků, pročež dovolací soud při vymezení rozsahu napadeného rozhodnutí vyšel z obsahu dovolání.

Dovolatelé namítají, že vlastník stavby se může domáhat ochrany před zásahem do vlastnického práva ke stavbě spočívajícím v popínání předmětných rostlin po zdi jejich domu.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň i důvodné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 975/2002 (uveřejněný pod č. 47/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1763/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3990/2014 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)].

V dané věci žalobní návrh na odstranění předmětné rostliny posoudily soudy obou stupňů jako žalobu na ochranu proti imisím podle § 1013 o. z.; s tímto právním posouzením se dovolací soud neztotožnil.

Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že s ohledem na obsahovou totožnost právní úpravy obsažené v § 1013 odst. 1 o. z. a v § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), lze i nadále aplikovat závěry dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu k obč. zák. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Ve stanovisku ze dne 23. 5. 1985, Cpj 67/84 (uveřejněném pod č. 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud SSR konstatoval, že „medzi typické susedské spory patria prípady, v ktorých došlo k zásahom (imisiám), teda k prenikaniu nejakých účinkov z jedného pozemku na susedný pozemok.“ K aktuálnosti tohoto názoru i pro poměry o. z. se přihlásila i odborná literatura (srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 148).

V rozsudku ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vyložil, že obtěžování ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci.

K názoru, že imisí jsou účinky fyzicky přesahující věc samu a působící na jiné osoby nebo na věci ve vlastnictví jiného negativním způsobem, se v obecnosti hlásí i zahraniční judikatura. Tak např. rakouský Nejvyšší soudní dvůr zdůrazňuje mimo jiné smyslovou vnímatelnost látek (účinků), které jsou přiváděny zejména mechanickou nebo fyzikální cestou na pozemek nebo prostřednictvím vzduchu [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 2 Ob 216/08s (uveřejněné na www.ris.bka.gv.at)].

Souhrnně se k uvedeným závěrům přihlásil Nejvyšší soud aktuálně v usnesení ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3778/2015 (dostupném na www.nsoud.cz).

Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovanou věc lze učinit závěr, že vysázení rostlin při hranici pozemku a jejich následný vzrůst s možným přesahem na sousední pozemek sám o sobě bez dalšího není imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., neboť se nejedná o žádný účinek, který by se – přímo nebo nepřímo – přenášel na sousední pozemek.

Uvedené ovšem neznamená, že by se vlastník sousedního pozemku nemohl domáhat ochrany svého vlastnického práva zasaženého rostlinami rostoucími ze sousedního pozemku.

Podle § 1016 odst. 2 a 3 o. z. neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá. Části jiných rostlin přesahující na sousední pozemek může soused odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.

Dané ustanovení upravuje zvláštní formu svépomoci, jíž se dotčený vlastník pozemku může domáhat ochrany před kořeny nebo větvemi stromů přesahujících na jeho pozemek, jakož i ochrany před částmi jiných rostlin. Ustanovení o svépomoci je však toliko právem, a nikoliv povinností dotčeného vlastníka pozemku. Dopadá na případy, kdy rostlina zasahuje do vzdušného prostoru souseda nebo přirozeně prorůstajícími kořeny do země.

Toto ustanovení tak nevylučuje uplatnění obecné negatorní žaloby podle § 1042 o. z., jíž se může dotčený vlastník domáhat uložení povinnosti vlastníkovi sousedního pozemku, aby odstranil převisy či podrosty rostlin, jimiž zasahuje do vlastnického práva dotčeného vlastníka, s odkazem na § 1016 o. z., popřípadě aby se obecně (do budoucna) zdržel zásahů do vlastnického práva; případy nepřiměřené tvrdosti (například toliko nepatrný zásah do práv souseda), lze pak výjimečně řešit postupem podle § 8 o. z., přičemž posouzení aplikace tohoto ustanovení není vyloučeno v poměrech souzené věci, aniž by dovolací soud jakkoliv věcně předjímal, zda o zjevné zneužití práva jde či nikoliv.

Oprávnění obrátit se na soud přitom vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i úpravy obsažené v § 12 o. z., podle kterého každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgány vykonávajícího veřejnou moc. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud. Z úpravy obsažené v § 1012 věty první o. z. se pak podává, že vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit.

Bez ohledu na úpravu obsaženou v § 1016 o. z. se uplatní negatorní žaloba podle § 1042 o. z. ve vztahu k rostlinám tam, kde dochází k přímému užívání cizího pozemku. V poměrech předmětné věci to znamená, že pokud popínavá rostlina popíná zeď sousedního domu, aby zpříjemnila vlastníkovi pozemku, ze kterého vyrůstá, pobyt na jeho pozemku (zkulturňuje prostředí), jde o užívání cizí věci (zdi domu). K obraně proti takovému zásahu do vlastnického práva pak slouží negatorní žaloba podle § 1042 o. z. Vlastník pozemku nesmí bez právního důvodu zasahovat do vlastnictví souseda tím, že opírá (či připíná) popínavé či jiné rostliny o zeď jeho domu; proti takovému zásahu se lze bránit negatorní vlastnickou žalobou.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že v neposlední řadě poskytuje právní řád ochranu prostřednictvím § 1017 odst. 1 o. z., podle něhož „má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1704/2015 (uveřejněného pod č. C 15 028 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), se podává, že „nárok upravený v tomto ustanovení lze uplatnit žalobou na zdržení se sázení stromů nebo na jejich odstranění“.

Dovolací soud tedy uzavírá, že v daném případě nebylo namístě postupovat podle ustanovení týkajících se imisní žaloby podle § 1013 odst. 1 o. z., pročež došlo k uplatnění nepřiléhavé právní normy. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tedy uplatněn právem.

Vedle toho dovolací soud poukazuje na určitý rozpor mezi skutkovými tvrzeními a žalobním návrhem. Žalobci totiž i v dovolání namítají, že nesouhlasí s tím, aby bylo dotčeno jejich vlastnické právo ke stavbě domu, čímž naznačují ochranu prostřednictvím obecné negatorní žaloby podle § 1042 o. z. Ovšem žalobní petit je formulován tím způsobem, že se žalobci domáhají uložení povinnosti žalovanému „zdržet se na pozemku č. 201 (tj. na pozemku žalovaného) zapsaného na listu vlastnictví č. 31, vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Nymburk pro obec R., katastrální území R. pěstování rostlin, pnoucích se po zdi a střeše rodinného domu stojícího na pozemku č. 200“. Tento nárok přitom formulačně směřuje k aplikaci § 1017 o. z. Žalobcům zjevně nejde o to, aby žalovaný na svém pozemku rostliny nepěstoval, ale o to, aby je nevedl po zdi domů žalobců.

V další fázi řízení se proto soud prvního stupně nejdříve zaměří na vyjasnění uvedeného rozporu a následně posoudí předmět řízení podle příslušného zákonného ustanovení.

Jelikož výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve výroku vymezeném rozsahu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. ve výroku vymezené části, jakož i v závislých výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení, neboť nebyly dány podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí. Protože derogační důvody plně dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve výroku uvedeném rozsahu, jakož i závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu