Rozhodnutí NS

20 Cdo 2850/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:20 Cdo 2850/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2850.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Žaloba vylučovací (excindační)
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§ 241a o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 2850/2018-95


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně M. K., likvidační správkyně pozůstalosti zemřelého J. K., zemřelého 20. 6. 2017, proti žalované PRANTL Masný průmysl s.r.o., se sídlem v Žirovnici, Havlíčkovo náměstí 46, identifikační číslo osoby 28128079, o vyloučení nemovitostí a věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 39/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2016, č. j. 15 Co 594/2016-55, t a k t o :
      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

    Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2016, č. j. 15 Co 594/2016-55, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 9. 2016, č. j. 1 C 39/2016-44, jímž byla z důvodu vad podání odmítnuta žaloba na vyloučení nemovitostí
    a věcí z výkonu rozhodnutí, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání, když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.


    Žalobce v dovolání uvádí, že přípustnost dovolání je dána z důvodu uvedeného v ust. 237 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

    Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

    Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

    Podle ustanovení § 241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

    Dovolatelka své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostála, když vytýká odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nevymezila žádnou právní otázku, ať už hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, rovněž ani nespecifikovala žádnou judikaturu, od které se odvolací soud odchýlil, alespoň v podobě citace právních závěrů dovolacího soudu.

    Dovolatelka pouze namítá možné vady řízení. Těmito vadami spatřuje nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, dále to, že soudy postupovaly nesprávně a nezákonně, když si nezjistily na ověřených listinách, kdo je skutečným vlastníkem nemovitostí, také že
    se nezabývaly poznámkou spornosti a že nevzaly v úvahu pravomocné usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 11. 2002, č. j. 5 E 1234/2002-74, v neposlední řadě také to, že rozhodnutí bylo založeno pouze na opakování nesprávných tvrzení soudu I. stupně, aniž by odvolací soud vyhodnotil a odůvodnil doplnění žaloby, odvolání ze dne 26. 8. 2016 a připomínky dovolatele. Dovolací soud však nemohl k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání, a o takový případ v projednávané věci nejde. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej
    např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014).


    Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
      V Brně dne 17. 10. 2018


      JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
      předsedkyně senátu