Rozhodnutí NS

21 Cdo 485/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:21 Cdo 485/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.485.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Výpověď z pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 485/2019-194


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. D., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, proti žalovanému CARBORUNDUM ELECTRITE a. s. se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Tovární č. 363, IČO 45148295, zastoupenému Mgr. Markétou Kučerovou Pechovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 750/34, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 260/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2018 č. j. 23 Co 237/2018-171, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Kučerové Pechové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 750/34.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018 č. j. 23 Co 237/2018-171 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a zák. práce (má-li vůbec zaměstnavatel takovou práci) srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4345/2014 a v nich vyslovený závěr, že povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zákoníku práce (od 1. 1. 2012 jde o § 73a odst. 2 část první věty za středníkem zákoníku práce) znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou.

Kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích (§ 1 zákoníku práce). Jednotlivé kvalifikace je možné v jejich vzájemném poměru z hlediska jejich významnosti klasifikovat jako nižší a vyšší. Vyšší kvalifikace je dána zejména vyšším stupněm vzdělání, popřípadě délkou odborné praxe zaměstnance. Vzhledem k tomu, že společenské hodnocení práce se projevuje též v jejím odměňování, může při této hierarchizaci posloužit i porovnání průměrných mezd dosahovaných za práce vyžadující jednotlivé kvalifikace, popřípadě – tam, kde se uplatňují – charakteristik platových tříd stanovených v platových předpisech pro práce, k jejichž výkonu kvalifikace slouží, a jim odpovídajících platových tarifů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2305/2015).

Při posuzování, zda zaměstnanec má kvalifikaci potřebnou k výkonu práce, kterou je mu zaměstnavatel – v kladném případě – podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce povinen nabídnout (za předpokladu, že tato práce odpovídá též zdravotnímu stavu zaměstnance), je třeba přihlížet nejen ke znalostem, které zaměstnanec nabyl dosaženým vzděláním, ale též k dovednostem a odborným zkušenostem, které získal výkonem dosavadní odborné praxe a které spolu s teoretickými znalostmi nabytými vzděláním tvoří – jak vyplývá z výše uvedeného – jeho kvalifikaci, a k míře jejich využitelnosti pro tuto práci. Kromě zaměření vzdělání zaměstnance určitého stupně je proto významná i povaha jeho odborné praxe po ukončení vzdělání, a to v porovnání se zaměřením vzdělání a odborné praxe, jimiž se zpravidla získávají znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti potřebné k výkonu uvedené práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5567/2016).

Bylo-li v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), že žalobce dosáhl vysokoškolského vzdělání, absolvoval postgraduální manažerské vzdělání spojené se získáním titulu XY a u žalovaného několik let působil ve vrcholných manažerských funkcích (generální ředitel, prokurista, vedoucí výroby – výrobní ředitel), a že značnou část teoretických znalostí a praktických zkušeností získaných absolvovaným vzděláním a dosavadní odbornou praxí by žalobce na pracovním místě vedoucího směny v logistice, na němž k výkonu práce postačovalo středoškolské vzdělání, nevyužil (bez ohledu na to, že by byl po nezbytném zaškolení práci na tomto místě schopen vykonávat), koresponduje s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu jejich závěr, že práce vedoucího směny v logistice neodpovídala kvalifikaci žalobce a že proto žalovaný nebyl povinen navrhnout žalobci po jeho odvolání z pracovního místa vedoucího výroby změnu jeho dalšího pracovního zařazení na tuto práci.

Namítá-li dovolatel, že se mu v otázce jeho kvalifikace od soudů nedostalo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., pak přehlíží, že toto poučení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebyla zamítnuta proto, že by žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzených skutečností týkajících se otázky, zda práce vedoucího směny v logistice odpovídala jeho kvalifikaci, nýbrž proto, že dokazováním byly zjištěny skutečnosti opodstatňující závěr, že práce vedoucího směny v logistice neodpovídala kvalifikaci žalobce.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 5. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu