Rozhodnutí NS

28 Cdo 3341/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:28 Cdo 3341/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3341.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/22012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/01/2019
IV. ÚS 12/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
03/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3341/2018-165


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – Povýšení svatého Kříže Prostějov, IČO: 44159994, se sídlem v Prostějově, Filipcovo náměstí 20/4, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11), o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání zemědělských nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 17/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2018, č. j. 5 Co 30/2017-148, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit další účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2017, č. j. 35 C 17/2016-98, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 5 Co 31/2017-122, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně – coby oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) – domáhala, aby jí byl vydán pozemek p. č. 5971 v katastrálním území Prostějov a rozhodnutím soudu tak bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5502797/2013/R5646, č. j. SPU 088195/2016/121/KJ.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť dovoláním označenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).

K relevantní otázce hmotného práva, jež se týká výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., sluší se z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněném pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, usnesení ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či usnesení ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018).

Podle shora odkazované judikatury (jíž jako ústavně konformní aproboval i Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, jímž Ústavní soud jako zjevně bezdůvodnou odmítl ústavní stížnost jiné církevní právnické osoby směřující i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018) překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu interpretovaného ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).

Uvedené závěry jsou zajisté uplatnitelné i ve skutkových poměrech nyní projednávané věci, v níž oba soudy nižších stupňů vycházejí ze zjištění, že předmětný pozemek, o jehož vydání žalobkyně usiluje, je dotčen veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, „stavbou silnice II/366 Pv – přeložka silnice“, vymezenou ve schválené (platné) územně plánovací dokumentaci.

Odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu byl také formulován a odůvodněn závěr, že pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (k tomu znovu srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 349/2017), přičemž pro aplikaci „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona není nezbytná konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (jehož součástí má být i záborový elaborát). Ve skutkových poměrech posuzované věci tedy neobstojí ani argumentace dovolatelky, že by jí snad měly být vydány (jí samotnou blíže neidentifikované a geometrickým plánem neoddělené) některé části předmětného pozemku, jestliže podle zjištění odvolacího soudu ani není v současné době určitelné, která část žalobkyní nárokovaného pozemku bude veřejně prospěšnou stavbou pozemní komunikace konkrétně zasažena (a kdy i úvahy soudu prvního stupně o tom, že půjde o část „střední a horní“ pohybují se v rovině hypotézy a neumožňují přesnou identifikaci těch částí pozemku, jež pro realizaci veřejně prospěšné stavby nebudou potřebné a jež by jinak bylo lze oprávněné osobě vydat).

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu a v ní bezpočtukrát akcentovaným interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (obsaženým i v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Ačkoliv zákon č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě pro zákonnou překážku působící ve prospěch veřejného zájmu) bezprostředně nestanoví povinnost k náhradnímu plnění, dostává se církvím i za takto nevydaný majetek finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. § 15 zákona), jež – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní právě i funkci restituční. Soudy přijatá interpretace aplikovaného výlukového ustanovení přitom respektuje i účel (smysl) této právní úpravy, obsažený i v důvodové zprávě předkladatele tohoto právního předpisu, zdůrazňující veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury vyjádřený ve schválené územní plánovací dokumentaci.

Přitakat tak nelze ani výtkám žalobkyně stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv v důsledku přijaté interpretace zákona č. 428/2012 Sb., neboť k újmě na jejích základních právech jakožto oprávněné osoby podle citovaného zákona nedošlo. Na ni totiž bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že obecné soudy při respektování zákonné úpravy a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu (aprobovanou ostatně i Ústavním soudem – viz již shora odkazované usnesení sp. zn. I. ÚS 2811/18) jí uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověly. Sluší se dodat, že smyslem a účelem zákona č. 428/2012 Sb. je zmírnění pouze některých majetkových křivd, a to za právním předpisem stanovených pravidel, která nemohou být překračována interpretací, jež by se vůči konkrétnímu restituentovi jevila v daném případě nejvstřícnější.

Sluší se pak dodat, že proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých další účastnici v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, jež nebylo sepsáno advokátem, kdy účastnice nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 10. 2018


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu