Přeskočit menu a dostat se na obsah

Rozhodnutí NS

25 Cdo 4162/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/13/2018
Spisová značka:25 Cdo 4162/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4162.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ztížení společenského uplatnění
Zdravotnictví
Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 444 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 23 předpisu č. 20/1966Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 4162/2017-386


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce: J. J., zastoupený Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem se sídlem Jiráskova 9, Přerov, proti žalované: Fakultní nemocnice Olomouc, IČO 00098892, se sídlem I. P. Pavlova 6, Olomouc, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 132/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 5. 2017, č. j. 69 Co 137/2017-343, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 5. 2017, č. j. 69 Co 137/2017-343, se zrušuje vyjma výroku IV, jímž bylo zastaveno řízení ohledně náhrady za ztrátu na důchodu, a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci mezitímním rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 19 C 132/2014-305, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu dán. Soud vycházel ze zjištění, že žalobce se dne 22. 12. 2011 podrobil u žalované operačnímu zákroku, při němž mu byl částečně odstraněn hemangiom (nezhoubný nádor krevních cév) z vnitřního okraje levé oční orbity. Z provedeného vyšetření před operací - magnetické rezonance - bylo pravděpodobné, že hemangiom nelze odstranit celý. Po operaci u žalobce došlo k poklesu levého očního víčka a snížení citlivosti na levé polovině čela v důsledku postižení gracilních nervových větviček, kterému lze vzhledem k rozsahu a povaze hemangiomu jen stěží zabránit. Poškození těchto nervových větviček bylo znalci označeno jako „vitium artis“, přičemž postup žalované byl „lege artis“ v celém průběhu péče o žalobce. Trvalý pokles levého očního víčka způsobuje žalobci omezení zorného pole levého oka a ve svém důsledku vede k poruše prostorového vidění. Před operací žalobce podepsal informovaný souhlas pacienta s výkonem a souhlas s hospitalizací, v němž je uveden název výkonu - operace expanze v oblasti orbity, účel výkonu - zmírnění bolestí, odstranění expanze, předpokládaný prospěch výkonu - odstranění expanze, možná rizika - nedostatečný efekt operace, infekční a krvácivé komplikace, následky výkonu - zhoršení hybnosti, ohrožení života. Odpověď NE zakroužkoval žalobce u informace, že byl srozumitelně informován o alternativách výkonu, ze kterých má možnost volit, že byl informován o možném omezení v obvyklém způsobu života a pracovní schopnosti po výkonu. Soud uzavřel, že operaci žalobce nepředcházelo srozumitelné a úplné poučení. Uplatněný nárok na náhradu škody na zdraví posoudil soud podle § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, a uzavřel, že protiprávním nedbalostním jednáním operatéra vznikla žalobci škoda na zdraví. Protiprávní jednání spatřoval v nedostatku informace o tom, že hemangiom nepůjde odstranit celý, přičemž žalobce chtěl podstoupit operaci jen za předpokladu, že hemangiom bude odstraněn celý. Odkázal na § 31 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do práva žalobce na informace, v jehož důsledku došlo k psychické újmě žalobce (smutek, zklamání, snížení sebevědomí), posoudil soud podle § 2894, § 2956 a § 2958 s odkazem na § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 69 Co 137/2017-343, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na náhradu škody na zdraví, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu osobnosti je co do základu dán a zrušil rozsudek ohledně náhrady za ztrátu na důchodu a v tomto rozsahu řízení zastavil. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se nelze domoci satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti a náhrady škody na zdraví na základě totožných skutkových tvrzení. Nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti shledal důvodným, nárok na náhradu škody na zdraví nikoli, neboť nebylo prokázáno protiprávní jednání ani vztah příčinné souvislosti mezi postupem operatéra a následnou škodou na zdraví. Nesouhlasil se závěrem soudu, že je-li lékařský zákrok vykonán neoprávněně pro nedostatek informovaného souhlasu pacienta, musí ten, kdo jej vykonal, nést riziko případného nepříznivého následku. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 a uzavřel, že žalobce dal souhlas k provedení operativního zákroku, nepředcházelo tomu však srozumitelné a úplné poučení, a o tom, že hemangiom nelze odstranit celý, byl žalobce informován teprve po zákroku a nikoliv před ním, aby mohl dostatečně zodpovědně zvážit riziko operace, proto žalovaný odpovídá za újmu z titulu práva na ochranu osobnosti, ale nikoliv za škodu na zdraví.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním a vytýkal soudu nesprávné posouzení souběhu nároků vyplývajících ze stejných skutkových okolností. Pokud soud souběh nároků kategoricky vyloučil, je rozhodnutí v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, která souběh za určitých okolností připouští (např. i odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu), jedná-li se o přesah z paralelně vedeného řízení o náhradu škody na zdraví. Zmíněný přesah dovolatel v projednávané věci spatřuje v tom, že provedení operace bez relevantního informovaného souhlasu pacienta je neoprávněným zásahem do osobnostních práv, kde je předmětem ochrany odlišný statek, než je lidské zdraví, a to právo na informace, na sebeurčení a na svobodné rozhodování pacienta. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje odvolatel za zmatečné, jestliže soud měl za prokázané, že se žalovaná dopustila pochybení při plnění informační povinnosti a zároveň dospěl k závěru, že k žádnému porušení povinnosti ze strany žalované nedošlo. Soud nevysvětlil, proč upřednostnil náhradu nemajetkové újmy před náhradou škody na zdraví. Informační povinnost při řešení otázky náhrady škody na zdraví zcela přehlédl. Příčinnou souvislost nelze nevidět, jestliže by se žalobce operaci nepodrobil, byl-li by náležitě o rizicích a možném přínosu informován. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za správné, v projednávané věci nebylo prokázáno porušení povinností žalovanou. Navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro otázku odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví v případě nedostatečného poučení o efektu operace a možných rizicích, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( dále jen „obč. zák.“), neboť se jedná o právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.

Soudy obou stupňů na projednávanou věc nesprávně aplikovaly zákon č. 372/2011Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Tento zákon nabyl účinnosti až dne 1. 4. 2012 a žalobce podstoupil lékařský zákrok, o němž měl být řádně informován, dne 22. 12. 2011, proto je třeba na danou věc aplikovat zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Podle § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném ke dni provedeného lékařského zákroku, tj. ke dni 22. 12. 2011, zdravotnický pracovník způsobilý k výkonu příslušného zdravotnického povolání informuje pacienta, popřípadě další osoby v souladu s § 67b odst. 12 písm. d), o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Podle odstavce 2 téhož ustanovení vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat (až na výjimky vyplývající z dalších ustanovení zákona).

Ustanovení zákona o péči o zdraví lidu je třeba vykládat s přihlédnutím k úmluvě publikované pod č. 96/2001 Sb. mezinárodních smluv (dále jen „Úmluva o biomedicíně“), jež je součástí právního řádu České republiky, neboť je mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, jíž je Česká republika vázána, a stanoví-li něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Podle článku 5 Úmluvy o biomedicíně jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Citované ustanovení je projevem ochrany autonomie vůle pacienta a svobody jeho rozhodování. Výrazem „svobodný a informovaný souhlas“ je míněn souhlas daný v situaci, v níž se pacient, jemuž byl objasněn mimo jiné účel, povaha, rizika a alternativy zákroku, jakož i následky jeho neprovedení, bez nátlaku a s dostatkem času na rozvážení a s možností položit doplňující otázky rozhodne navrhovaný zákrok podstoupit (srov. též Šustek, P., Holčapek, T. Informovaný souhlas, Praha: ASPI, 2007, s. 46).

Provedení lékařského zákroku bez informovaného souhlasu, tedy rovněž na základě souhlasu, jenž nebyl informovaný ve smyslu shora vymezeném (tj. souhlas byl dán, aniž se pacientovi dostalo řádného poučení), je porušením právní povinnosti, a tedy nedovoleným, protiprávním jednáním jakožto jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Dalším předpokladem je vznik škody, jenž je v dané věci nesporný, a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodou. Obecně platí, že příčinná souvislost jako předpoklad odpovědnosti za škodu je dána, pokud protiprávní úkon (zde lékařský zákrok vykonaný bez informovaného souhlasu) je vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví, jinými slovy k následku (poškození zdraví) by nedošlo, nebýt příčiny (nedovoleného zákroku). Při posouzení existence příčinné souvislosti mezi nedostatečným poučením a vznikem škody je nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi dostalo, popřípadě mělo dostat. Poučení musí být takové, aby i laik mohl zvážit rizika zákroku a rozhodnout se, zda jej podstoupí či nikoli. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněný pod číslem 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5311/2016).

Ačkoli soudy obou stupňů uzavřely, že operaci žalobce nepředcházelo srozumitelné a úplné poučení o rizicích a že žalobce si nebyl vědom rizik operace a jeho souhlas byl pouze formální, a pokud by znal tyto rozhodné informace, zákrok by nepodstoupil (skutková zjištění nepodléhají přezkumu dovolacím soudem), odvolací soud pak v rozporu se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 (i když na ně v odůvodnění sám odkázal) neshledal odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu na zdraví žalobce. Současně soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že hemangiom nijak neomezoval žalobce z hlediska zdraví, že byl pouze estetickým problémem, takže nepodstoupením zákroku žalobci žádné zdravotní riziko nehrozilo. Porovnáním následků zákroku se situací, která by nastala, kdyby žalobce zákrok nepodstoupil, je třeba dospět k závěru, že řádné a úplné poučení o rizicích zákroku vzhledem k jejich závažnosti bylo tím spíše nezbytné.

Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění může obstát vedle obecného nároku vzniklého v režimu ochrany osobnosti. Pokud nároky dané ustanovením § 444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčená osoba domáhala další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti, není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela nárokem na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jež odůvodňují nárok na náhradu škody na zdraví (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2011). Není tedy vyloučeno, aby pacientovi náležela náhrada nemajetkové újmy způsobené porušením jeho práva na informace a na provedení zdravotního výkonu s jeho informovaným souhlasem, a to bez ohledu na to, jaký byl výsledek takového výkonu. Jednotlivé nároky ovšem nelze zaměňovat.

V projednávané věci odvolací soud shledal „odpovědnost žalovaného za nemajetkovou újmu žalobce z titulu práva na ochranu osobnosti“, ačkoli žalobce takový nárok vůbec neuplatnil, v žalobě požadoval „náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč podle ustanovení § 444 zákona č. 40/1964 Sb.“, tj. odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění, svůj nárok tedy skutkově vymezil jako typový nárok spojený s poškozením zdraví a dokonce jej i právně kvalifikoval. Dovolací soud připomíná, že žalobce dosud neuvedl (a soud jej k tomu nevedl), jakou částku ze 400 000 Kč požaduje na náhradu za bolest a jakou částku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uplatnění nároku z titulu práva na ochranu osobnosti neodpovídají skutková tvrzení uvedená v žalobě ani v následných podáních žalobce. Žalobcova tvrzení vždy směřují k tomu, že bylo poškozeno jeho zdraví, neboť po zákroku neovládá levé oční víčko, které je neustále zavřené či přivřené, a z tohoto následku odvozuje jednotlivé nároky.

Odkázal-li odvolací soud na § 3079 odst. 2 o. z., podle nějž lze přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona (rozuměj o. z.), zcela chybí jakékoliv odůvodnění splnění tam stanovených podmínek, tj. existence návrhu poškozeného a důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3 o. z.). Uvedené přechodné ustanovení je třeba vyložit ústavně konformním způsobem tak, že umožňuje za podmínek popsaných shora přiznat a podle nového zákona právně kvalifikovat náhradu takové nemajetkové újmy, která mohla být přiznána již dříve, byť neměla vedle ochrany osobnosti své výslovné zákonné podřazení (např. náhrada za ztrátu osoby blízké, nároky obětí trestné činnosti). Z toho zároveň vyplývá, že toto přechodné ustanovení nesměřuje k automatickému opuštění systému určení výše náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. v dosud neskončených věcech. Jednak se o tom nezmiňuje ani důvodová zpráva, která jinak považovala za nezbytné vyložit, kam v tomto směru míří, jednak nároky nemajetkového charakteru při poškození zdraví, jde-li o bolest a ztížení společenského uplatnění, nejsou vlastně nové (srov. § 2958), odlišná jsou jen pravidla pro určení výše náhrady (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, a rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016).

Z důvodů shora uvedených dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod je naplněn, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za poškození zdraví pacienta, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst.1 o. s. ř.), kromě výroku IV, jímž bylo zastaveno řízení o nároku za ztrátu na důchodu, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta prvá o. s. ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. Na soudu nyní bude před novým rozhodnutím si vyjasnit povahu uplatněných nároků včetně jejich kvantifikace (jaká částka připadá na jaký uplatněný nárok).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. 6. 2018


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu


Nahoru