Rozhodnutí NS

7 Tdo 1386/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:7 Tdo 1386/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1386.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1, 2 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/28/2019
III.ÚS 2364/18
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
05/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1386/2018-42


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 6 To 201/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 272/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 5 T 272/2015-577, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy celkem 800 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen ve dvaceti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 40 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na třicet měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody, a to Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 648 898 Kč a Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor specializovaných činností, ve výši 540 296 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P. odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 9. 12. 2014 kolem 17:50 hodin v katastru obce XY, okr. XY, na dálnici D8, řídil v levém rychlostním jízdním pruhu ve směru ze Spolkové republiky Německo na XY osobní motorové vozidlo tov. zn. Lexus GS 450h a v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), b), c), § 18 odst. 1 a § 12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nepřizpůsobil rychlost svého vozidla skutečnosti, že na daném úseku dálnice probíhalo šetření dopravní nehody, nerespektoval znamení dávané pomocí blikající světelné šipky s příkazovou dopravní značkou „Přikázaný směr objíždění vpravo“, kterou bylo dáváno všem řidičům na vědomí, aby přejeli do pravého jízdního pruhu, a dále pokračoval v jízdě a již nestačil zareagovat na přítomnost poškozeného J. P., který zde jako příslušník Policie České republiky řídil pomocí světelných stavěcích terčů se svítícím červeným světlem silniční provoz z důvodu šetření dopravní nehody, po postřehnutí poškozeného ve snaze zabránit střetu začal přejíždět z levého jízdního pruhu do středového a při tomto manévru narazil levou přední částí svého vozidla do poškozeného, který se pohyboval z pohledu obviněného zprava doleva v prostoru mezi šipkou a vozidlem řízeným obviněným, v důsledku čehož poškozený utrpěl ve výroku rozsudku popsaná závažná zranění vedoucí k dlouhodobému bezvědomí s následnými poruchami duševní činnosti, v důsledku těchto zranění byl poškozený po dobu jednoho měsíce v ohrožení života pro selhávání základních životních funkcí, po dobu téměř tří měsíců od nehody byl odkázán na lůžko, neschopen zvládnout i základní sebeobsluhu, přičemž úrazem vyvolané poruchy budou ještě řadu měsíců bránit poškozenému v běžném způsobu života.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný J. P. a poškozený J. P., a to obviněný proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody a poškozený proti výroku, jímž byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na občanskoprávní řízení. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 6 To 201/2017-655, tak, že zatímco odvolání poškozeného podle § 256 tr. ř. zamítl, k odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výrocích o peněžitém trestu, o zaplacení peněžitého trestu ve splátkách, o náhradním trestu odnětí svobody a o náhradě škody týkajícím se Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor specializovaných činností, a v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy celkem 400 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše dvaceti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši jedné splátky 20 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dvanáct měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody České republice – Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, ve výši 540 296 Kč (v tomto výroku došlo jen ke změně v označení poškozeného).

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, které zaměřil proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř.

Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy učinily nesprávný závěr, že jel v levém jízdním pruhu, pro což není žádný jednoznačný důkaz, neboť svědkům z řad policistů lze s ohledem na světelné podmínky sotva věřit, přičemž nelze vycházet ani z jejich tvrzení o rychlosti a způsobu jízdy vozidla, existenci světelných doplňků či světelných poměrech. Vytkl, že soud odmítl provést důkaz vyšetřovacím pokusem nebo rekonstrukcí k otázce, zda reagoval na poslední chvíli. Za nelogický označil závěr soudů, že jel nepřiměřeně rychle a nepřizpůsobil rychlost jízdy skutečnosti šetření dopravní nehody. Ke střetu totiž došlo v poměrně nízké rychlosti 37 až 38 km/h, aniž by byly zjištěny třecí stopy dokládající náhlou změnu směru jízdy ve vyšší rychlosti nebo prudké brzdění. Závěr soudů o viditelnosti poškozeného a policejního vozidla podle obviněného neodpovídá provedeným důkazům. Poukázal na tvrzení znalce, že světelná šipka „přesvěcovala“ všechna ostatní světla i reflexní prvky policistů a jimi eventuálně použité svítící pomůcky. Za neprokázaný označil i závěr o umístění světelné šipky ve vztahu k jízdním pruhům, přičemž výpovědi svědků z řad policistů a pracovníků ŘSD nemohou být relevantní. Nepodložený byl podle obviněného i závěr soudů, že poškozený měl v rukou světelný stavěcí terč a baterku. Soudy podle obviněného postupovaly v příkrém rozporu se zásadami logiky a se základními zásadami pro hodnocení důkazů. Namítl dále, že policisté po nehodě přemístili vozidla a značky a zničili všechny upotřebitelné stopy.

Za nesprávný označil závěr soudů, že ze strany policistů a pracovníků Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) nedošlo k žádnému porušení povinností, neboť k takovému porušení došlo jednak umístěním služebního vozidla před světelnou šipkou, jednak chováním poškozeného a jeho kolegy, svědka L. Ř., kteří se pohybovali v místě (před světelnou šipkou), kde neměli z hlediska pravidel bezpečnosti silničního provozu vůbec co dělat. Také zúžení možnosti jízdy o dva jízdní pruhy za použití pouze jedné světelné šipky bylo nesprávné. Soudy měly podle obviněného přihlédnout i k nesprávnému označení oblečení policistů, které postrádalo reflexní prvky na kalhotách.

Obviněný tvrdil, že nemohl porušit povinnost uloženou dopravní značkou „Přikázaný směr objíždění vpravo“ ve spojení se světelnou šipkou, neboť svislé dopravní značky platí až v úseku komunikace za svislou dopravní značkou, tudíž obviněný byl povinen se jí řídit až za onou značkou a světelnou šipkou. Namítl dále, že jednal v legitimním očekávání, že budou dodržena pravidla stanovená předpisem TP66 pro označení překážek provozu na pozemních komunikacích, byť jde o interní normu zavazující pracovníky ŘSD.

Základní příčinou střetu byl podle obviněného pohyb poškozeného do jízdní dráhy jeho vozidla a soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek z oboru dopravy, který jako jedinou příčinu střetu uvádí chování poškozeného ve spojení s nesprávným označením zúžení provozu. Obviněný poukázal na zásadu gradace příčinné souvislosti s tím, že jeho případná jízda v levém jízdním pruhu „byla nabídnuta jen jako jedna z ryze eventuálních a hypotetických příčin nehody“, která by bez prokázaného jednání poškozeného neměla vůbec žádný význam.

Poněkud nejasné jsou (mimo jiné) i výhrady obviněného k výrokům o náhradě škody, v nichž se domáhá analogické aplikace občanského soudního řádu, který v daném případě podání dovolání umožňuje. V podstatě se ale obviněný domáhal závěru o spoluzavinění poškozeného a dalších osob (osoby odpovídající za dopravní značení v místě nehody, zaměstnavatele poškozeného za nevhodné signální prvky na oblečení policistů). Rozvedl zde výše uvedené argumenty a poukázal také na to, že na informační tabuli před místem dopravní nehody bylo hlášení o nehodě bez potřebné specifikace alespoň přibližného místa nehody.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný jen obecně zmínil otázku přiměřenosti trestu a obecná ustanovení trestního zákoníku o ukládání trestních sankcí a jejich přiměřenosti. Bez bližšího zdůvodnění uzavřel, že soudy uložily peněžitý trest ve výši, kterou lze považovat za naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání proti výrokům o vině a o náhradě škody. Odvolací soud podle obviněného nesplnil svou povinnost přezkoumat z hlediska těchto výroků a výhrad obviněného proti nim rozsudek soudu prvního stupně.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl, že odvolací soud nesplnil svou povinnost přezkoumat postup soudu prvního stupně a nebyly splněny podmínky pro zamítnutí odvolání.

Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout, přičemž uvedl, že bez ohledu na rozhodnutí o dovolání ohledně viny a trestu žádá, aby byly zrušeny nezákonné výroky o jeho povinnosti k náhradě škody v rozsudcích okresního i krajského soudu.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s obsahem dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a, odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

K podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku lze uvést, že jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro opravné prostředky řádné, které nemůže nahrazovat. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Z jejich povahy je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje k otázkám skutkových zjištění, hodnocení důkazů, rozsahu dokazování ani postupu soudu při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní. Platí také, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Obviněný založil dovolání do značné míry na námitkách proti způsobu hodnocení důkazů soudy a jejich skutkovým zjištěním, které nejsou pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřaditelné. Takové jsou svou podstatou například námitky proti zjištěním, že před nehodou jel v levém jízdním pruhu a vysokou rychlostí, aniž by předjížděl nějaké vozidlo, proti zjištěním ohledně viditelnosti poškozeného a policejního vozidla, umístění světelné šipky ve vztahu k jízdním pruhům a skutečnosti, že poškozený měl v rukou světelný stavěcí terč a baterku, a vůbec námitky zpochybňující věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů a pracovníků ŘSD a zpochybňující dokonce i to, že bylo osvětleno služební vozidlo poškozeného a jeho kolegy (na vozidle mimo jiné svítil výstražný „maják“). Dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování, především že nebyl proveden důkaz vyšetřovacím pokusem nebo rekonstrukcí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). V posuzovaném případě Nejvyšší soud důvody pro takový zásah neshledal, neboť skutková zjištění soudů mají spolehlivý podklad v obsahu provedených důkazů. Soudy svá rozhodnutí i v tomto směru řádně odůvodnily. Důvodné a řádně odůvodněné bylo i zamítnutí návrhů na doplnění dokazování. Dostatečně byly vysvětleny změny v postavení signalizačních prostředků a vozidel po nehodě a jejich důvod. Není přitom smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu reprodukoval a přehodnocoval provedené důkazy, případně činil vlastní skutková zjištění.

Dovolání založil obviněný také na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení a které mají základ v podstatě na tvrzení, že nehodu nezavinil, naopak zavinily ji osoby, které nesprávně označily místo dopravní nehody, nezajistily správné označení oděvu poškozeného reflexními prvky na kalhotách a v upozornění na dopravní nehodu neupřesnily její lokalizaci, a dále poškozený, který se na místě nehody nesprávně pohyboval. Tyto námitky spojil s poukazem na princip gradace příčinné souvislosti, z níž v podstatě dovozoval, že jeho jednání za daných okolností není ve vztahu ke zjištěnému následku na zdraví poškozeného v trestním právem předpokládané příčinné souvislosti, tudíž nemůže založit jeho trestní odpovědnost za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

Tato námitka je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná. Přesvědčivě se s ní (na str. 21-22 napadeného rozsudku) vypořádal odvolací soud a rovněž soud prvního stupně. Lze jen ve stručnosti připomenout, že v příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Z této zásady vyplývá, že v trestním právu hmotném je významný jen příčinný vztah mezi konkrétním jednáním pachatele a následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným z hlediska trestního práva. Tzv. zásada gradace příčinné souvislosti pak v podstatě znamená, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam. Tato zásada je důležitá pro posuzování příčinného vztahu. Podstatné je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.

Pro trestní odpovědnost musí být dán především příčinný vztah, a teprve po jeho zjištění je možno zkoumat otázku zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy příčinného vztahu. S otázkou zavinění souvisí i tzv. teorie přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

Uvedenými zásadami se soudy při posuzování věci řídily. Vycházely především ze zjištění, že místo šetření dopravní nehody bylo díky svému označení viditelné na vzdálenost nejméně několika set metrů až více než kilometru a bylo na něj navíc upozorněno už několik kilometrů předem na světelné tabuli před vjezdem do dálničních tunelů. Obviněný neměl přijíždět k místu uvedeným způsobem v levém jízdním pruhu vysokou rychlostí a začít intenzivně brzdit (jak sám vypověděl) teprve v poslední fázi, kdy již se jen těsně vyhnul svítícími majáky označenému policejnímu vozidlu a srazil policistu oblečeného v předepsaném služebním stejnokroji, který zde usměrňoval dopravu pomocí svítícího terče a baterky. Uvedené počínání obviněného bylo rozhodující příčinou dopravní nehody (sražení poškozeného). Nikoli soudy, ale naopak obviněný v tomto směru zkresleně interpretoval závěry znaleckého posudku z oboru dopravy.

Soudy nepřehlédly, že došlo k určitému pochybení v označení dopravní nehody, když nejprve stálo (v levém jízdním pruhu) policejní vozidlo a teprve za ním (byť větší částí ve středním jízdním pruhu) světelná šipka, přičemž nebyla ani dodržena bezpečná vzdálenost mezi vozidlem a šipkou, a dále že mohla být do určité míry snížena viditelnost policistů pohybujících se před světelnou šipkou (to bylo na místě ověřováno a ve spise se k tomu nachází fotodokumentace). Tyto okolnosti však správně hodnotily pro vznik dopravní nehody jako marginální (okrajové, nevýznamné) a uzavřely, že primární příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy obviněného a jeho chování během jízdy.

Vytknout nic nelze ani závěru soudů, že obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a), b), c), § 12 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, přičemž se v daném případě jednalo o porušení důležitých povinností. Mezi porušením těchto povinností a následkem na zdraví poškozeného je přímá příčinná souvislost, která nebyla přetržena chováním poškozeného ani dalšími okolnostmi, jakými byly výrazné osvícení místa světelnou signalizační šipkou a ne zcela správné označení místa dopravní nehody.

Nejvyšší soud připomíná, že důležitou povinnost ve smyslu uvedeného ustanovení zákon blíže nedefinuje a ponechává její odlišení od porušení jiné povinnosti na výkladu soudů. Za porušení důležité povinnosti se obecně považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Pro porušení důležité povinnosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku platí, že postačuje porušení jen jedné ze zákonem stanovených povinností, avšak rozhodné je, aby taková povinnost měla povahu důležité povinnosti. Za porušení důležité povinnosti ve výše uvedeném smyslu není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (viz rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (viz rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Je proto ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, které odpovídá výše uvedeným kritériím (viz také například rozhodnutí č. 38/1975 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím hlediskem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu, zejména ke konkrétní dopravní a celkové situaci. To soudy respektovaly a důvodně shledaly v porušení výše uvedených povinností obviněného jako řidiče motorového vozidla porušení důležitých povinností ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku.

Nelogická je námitka obviněného, že nemohl porušit povinnost uloženou dopravní značkou „Přikázaný směr objíždění vpravo“ ve spojení se světelnou šipkou, neboť byl povinen se jí řídit až za onou značkou a světelnou šipkou. Při takovém výkladu by obviněný měl až v prostoru za těmito značkami (po jejich objetí či projetí) povinnost řadit se do přikázaného směru (jízdního pruhu) a přizpůsobovat tomu rychlost a způsob jízdy. Ve skutečnosti je smyslem takto na dálku viditelného značení právě to, aby již s dostatečným časovým předstihem řidiči patřičně reagovali. A z dokazování vyplynulo, že všichni ostatní řidiči (a byly jich stovky) tak v dané konkrétní situaci včas a bez problémů učinili.

Nejvyšší soud se ztotožnil i se závěrem soudů, že příčinný vztah mezi jednáním obviněného a následkem je pokryt zaviněním obviněného ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný jako zkušený řidič bezpochyby věděl, že může popsaným způsobem porušit zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně zájem na ochraně života a zdraví lidí, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí.

Soud prvního stupně v této souvislosti mimo jiné výstižně uvedl, že u majáky označeného služebního vozidla Policie České republiky lze předpokládat pohyb policistů a dalších osob a stejně tak lze předpokládat pohyb dalších osob v okolí šetření dopravní nehody, včetně osob, které byly účastníky dopravní nehody, jejichž pohyb navíc může být zmatený a neobvyklý, případně na vozovce mohou i ležet. Taková situace proto zavazuje řidiče k velmi opatrné jízdě. Dopravní nehodu zavinil obviněný a soudy důvodně uzavřely, že poškozenému zavinění přičítat nelze. Ani pokud by pohyb poškozeného bezprostředně před střetem, kdy se k němu blížilo intenzivně brzdící a směr měnící vozidlo obviněného, nebyl zcela logický a (zpětně posuzováno) optimální, nemá to z hlediska spoluzavinění význam, neboť v dané chvíli byli poškozený i jeho kolega svědek L. Ř. osobami bezprostředně ohroženými jednáním obviněného a jednajícími pudově, jak sám svědek uvedl. Soudy také uzavřely, že spoluzavinění nezjištěné osoby, která určila a provedla nikoli zcela správné rozmístění prvků označení dopravní nehody, bylo pouze marginální. Irelevantní je námitka obviněného, že jednal v legitimním očekávání, že budou dodržena pravidla stanovená předpisem TP66 pro označení překážek provozu na pozemních komunikacích. I pokud by obviněný snad skutečně znal takovou interní normu zavazující pracovníky ŘSD, nemělo by to žádný význam z toho hlediska, zda mohl v podobném „legitimním očekávání“ porušit výše uvedené důležité povinnosti řidiče.

Jestliže obviněný obdobné námitky týkající se údajného spoluzavinění dalších osob vznesl v dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě škody, lze tu odkázat na výše uvedené s tím, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Liché jsou konečně i ty výhrady obviněného k výrokům o náhradě škody, v nichž se domáhá analogické aplikace občanského soudního řádu. V trestním řízení, a to i v řízení adhezním, tj. týkajícím se náhrady škody či nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, lze postupovat z procesního hlediska jen podle trestního řádu, i když se zde aplikují normy hmotného práva občanského, popřípadě jiných právních odvětví.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání obviněného zčásti postaveno na námitkách, které nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, a ve zbývající části je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů neodpovídá námitka obviněného proti výroku o jemu uloženém trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, ovšem jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Trest uložený obviněnému nepředstavuje ani porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejde tu o krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny, jež by odůvodňovala případný zásah dovolacího soudu. Při stanovení druhu a výměry trestu měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů, odvolací soud peněžitý trest zmírnil a výrok o trestu náležitě odůvodnil.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání proti výrokům o vině a o náhradě škody. Tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť odvolací soud rozhoduje o odvolání obviněného jako celku, přičemž může tento řádný opravný prostředek buď zamítnout, anebo mu zcela nebo zčásti vyhovět. Jestliže vyhoví odvolání pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá. Podle § 256 odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu (viz Šámal, P. a kol. : Trestní řád I, II, III., 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3049. ISBN 978-80-7400-465-0.). V daném případě odvolací soud částečně vyhověl odvolání obviněného, což vyjádřil ve výroku podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř., jímž napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. V části, v níž odvolání nebylo vyhověno, a napadené výroky zůstaly nezrušeny, nebylo třeba a nebylo ani možné odvolání zamítnout, takže v tomto směru, tedy co do zamítnutí nedůvodné části odvolání, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok. Nic to samozřejmě nemění na tom, že i tyto výroky a řízení jim předcházející odvolací soud přezkoumal.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil zjevně v návaznosti na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., tj. v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. zjevně neopodstatněné a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku (dne 11. 9. 2017) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 31. 10. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 11. 2018



JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D. předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák