Rozhodnutí NS

3 Tdo 1564/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:3 Tdo 1564/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1564.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Podjatost
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/06/2019
III.ÚS 1798/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1564/2018-88


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovoláních, která podali obvinění M. C., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a L. U., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Topolčany, Slovenská republika, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 To 10/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. C. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného L. U. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 43 T 5/2015, byl obviněný M. C. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (pro skutky I. až XIII.) a obviněný L. U. byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (pro skutek XII.). Za to byl podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku obviněný M. C. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest vyměřený v jednom stu denních sazbách ve výši jeden tisíc pět set korun, tj. v celkové výměře sto padesát tisíc korun. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Obviněný L. U. byl podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest vyměřený v padesáti denních sazbách ve výši jeden tisíc korun, tj. v celkové výměře padesát tisíc korun. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. H., L. S. a K. K.

O odvoláních obviněných M. C. a L. U. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 To 10/2018, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného M. C. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že jej podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest vyměřený v jednom stu denních sazbách ve výši jeden tisíc pět set korun, tj. v celkové výměře sto padesát tisíc korun. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Odvolání L. U. podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud rozhodl i o odvoláních obviněných R. H. a L. S.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.

Obviněný M. C. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) trestního řádu. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že v rozsudcích nalézacího ani odvolacího soudu nebylo žádným způsobem objasněno, jakým konkrétním jednáním se měl zúčastnit na spolupachatelství trestného činu. Neexistuje žádné skutkové zjištění o konkrétním jednání, které by bylo možno označit za naplnění některého nebo všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zejména z rozsudků nelze zjistit, jak měl banku uvádět v omyl. Obviněný rovněž nesouhlasí s hodnocením jednotlivých svědeckých výpovědí ani s dalšími skutkovými zjištěními soudů. Ve vztahu ke svědkům D. a J. poukázal, že nejsou trestně stíháni, a přesto odvolací soud učinil závěr, že obviněný spáchal trestný čin s nimi ve spolupachatelství. Odsouzen byl za jednání, které bylo spácháno jinými osobami. Soudy dovodily trestní odpovědnost pouze na základě jeho postavení jednatele a společníka ve společnosti T., aniž by prokazatelně znal subjekty, se kterými společnost obchodovala a podmínky jednotlivých obchodů. Fakticky to znamená objektivní trestní odpovědnost jednatele za trestnou činnost spáchanou jím vedenou společností nebo jejími zaměstnanci. Jestliže v závěrech odvolacího soudu převažovala argumentace vědomostí obviněného o fiktivnosti obchodů, namítl, že samotná vědomost o tom, že jiný páchá trestnou činnost, ke spáchání trestného činu ve spolupachatelství stačit nemůže (ledaže by mělo jít o neoznámení nebo nepřekažení trestného činu). Vyžaduje se jednání spolupachatele, nikoliv jeho pouhou vědomost. Obviněný nemůže být trestně postihován ani za to, že proti popisovaným účelovým obchodům nezakročil, jelikož trestný čin podvodu lze spáchat jen pozitivně omisivním způsobem. V této souvislosti obviněný poukázal na to, že nepodepsal jedinou fakturu v rámci posuzovaných transakcí a tyto faktury ani nepředkládal bance, což činila svědkyně J., obchody s třetími subjekty ani nevyjednal. Právní závěry soudů prvního a druhého stupně jsou podle obviněného v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti i s jeho právem na spravedlivý proces. Obviněný má za to, že nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že se skutek skutečně stal tak, jak je popsáno v obžalobě. S poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudku odvolacího soudu vytkl, že dvě soudkyně, JUDr. Lenka Konopová a JUDr. Hana Kárová, jako členky senátu 4 To, který ve věci rozhodoval v odvolacím řízení, byly ve věci podjaté. Námitku podjatosti vznesl vůči odvolacímu soudu dne 21. 6. 2018, odvolací soud nicméně námitce podjatosti nevyhověl. Jeho stížnost zamítl i Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 11 Tvo 16/2018. Byť se Nejvyšší soud již jednou námitkou podjatosti označených soudkyň zabýval, postupoval podle obviněného výrazně formalisticky. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu je podle obviněného dán tím, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o trestu za nezměněného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení před soudem prvního stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a vadnému hmotněprávnímu posouzení, a jednak ve věci v druhém stupni rozhodl vyloučený orgán.

Obviněný M. C. proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.

Obviněný M. C. následně dovolání doplnil o žádost, aby Nejvyšší soud přerušil výkon uloženého trestu.

Obviněný L. U. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolání obviněný podal pro nesprávnost výroků o vině a trestu, které jsou podle něj založeny na nesprávném skutkovém zjištění soudu. Podle obviněného nebyly vzaty v úvahu veškeré okolnosti jeho jednání. Nalézací soud opomenul podstatné skutečnosti vyplývající z jeho výpovědi, nevypořádal se s rozpory, které vznikly při shromažďování důkazů, a pominul zásadu hodnocení důkazů nejprve jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy. S dokazováním se vypořádal nepatřičně a obviněný má pocit, že soud se po celou dobu snažil prokázat pouze vinu a zanedbal povinnost prokázat nevinu. K předcházející dohodě o možné spolupráci mezi obviněnými zdůraznil, že všechny vyslechnuté osoby, obvinění i svědci, před soudem potvrdily, že se neznají, nikdy se nesetkali a nikdy spolu nekomunikovaly. Další zásadní rozpor spatřuje obviněný v konstatování, že společnost R. byla založena za účelem vlastního obohacení na úkor banky, jelikož tato společnost dosud funguje; nezměnila jednatele ani majitele. Obviněný se tak domnívá, že byl uznán vinným pouze na základě domněnek, nikoli objektivně.

Obviněný L. U. proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a stejný příkaz učinil tomuto soudu.

Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného M. C. uvedl, že argumentaci obviněného směrem k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nepovažuje za opodstatněnou. Podle státního zástupce je v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu to, že by obviněný byl uznán vinným ze spáchání podvodu jen na podkladě objektivní skutečnosti spočívající v jeho postavení ve funkci jednatele společnosti T. Obviněný totiž rozhodně nebyl osobou, která by v roce 2012 vykonávala funkci ve společnosti jen čistě formálně bez jakýchkoli vědomostí o stavu věcí. Obviněný byl ve společnosti jediným jednatelem, společnost řídil, běžně se tam vyskytoval, do chodu společnosti aktivně zasahoval a pobíral za svou činnost jednatele nemalou odměnu. Byl to on sám, kdo za společnost T. s poškozenou bankou vyjednával podmínky faktoringové smlouvy a zúčastnil se školení k principům faktoringu. On následně pověřoval své podřízené k vyjednávání s obchodními partnery a k podepisování dodatků k faktoringové smlouvě. Byl to on, koho svědkyně J. upozorňovala na neplacení pohledávek odběrateli u z pohledu faktoringové smlouvy závadných smluv. Bylo prokázáno, že byl jako jednatel obeznámen s vedením účetnictví společnosti. Byl to rovněž on, s kým poškozená banka v roce 2012 řešila problémy s postoupenými pohledávkami. Bylo taktéž prokázáno, že tímto způsobem společnost T. v době nedostatku kapitálu řešila financování své činnosti. Přes tyto všechny skutečnosti a plnou znalost obviněného s pravým stavem věcí, neučinil obviněný nic, aby zabránil nesprávné praxi (za niž byl vůči bance za společnost T. odpovědný) v činnosti svých podřízených, na něž oprávnění k naplňování faktoringové smlouvy ostatně sám přenesl. Naopak tuto praxi záměrně nadále toleroval i v rozhodném období letních měsíců roku 2012. V popisu jednání obviněného v rozsudku nalézacího soudu je skutečně mnohdy použito množného čísla navázaného na osoby obviněných M. C. a R. H. Je tomu tak proto, že tito obvinění se k trestné činnosti nepřihlásili, odmítli specifikovat i vzájemné vazby a konkrétní domluvy ohledně sporných pohledávek postupovaných k proplacení bance. I dohoda spolupachatelů v její konkludentní podobě přitom postačí, aby bylo možno konstatovat společný úmysl spolupachatelů, v tomto případě především M. C. a R. H., zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Použití množného čísla v případě jednání označených obviněných v popisu skutku tudíž odpovídá učiněným zjištěním a nemůže být důvodem pro konstatování neviny jednoho z nich. Námitku vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu nepovažuje státní zástupce za opodstatněnou, jelikož soudkyně JUDr. Lenka Konopová a JUDr. Hana Kárová nebyly vyloučeny z vykonávání úkonu trestního řízení, protože u nich objektivně nevznikly pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci (nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, či z jiného důvodu) nemohly nestranně rozhodovat. Pochybnost o nestrannosti soudkyň existuje maximálně v úvahách obviněného a je subjektivního rázu, z faktických skutečností vůbec nevyplývá.

Ve vztahu k obviněnému L. U. státní zástupce uvedl, že jeho námitky není možné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani pod žádný jiný důvod dovolání podřadit. Jsou jimi totiž zpochybněny výlučně skutkové závěry a postup nalézacího soudu v průběhu dokazování (i přes neurčitost použitých formulací lze dovodit dokonce i nesouhlas s postupem dalších orgánů činných v trestním řízení v procesu opatřování důkazů, jsou-li obviněným namítány rozpory ve shromažďování důkazů, blíže nespecifikované). Jde o námitky procesní, jež přezkumu v dovolacím řízení zásadně nepodléhají.

Státní zástupce proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného M. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby dovolání obviněného L. U. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný M. C. dvě repliky. V první z nich zdůraznil, že v dovolání namítal, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem a aprobovaná odvolacím soudem nelze považovat za spolupachatelství. Úvahy státního zástupce uvedené ve vyjádření považuje obviněný pouze za prezentaci jeho náhledu na provedené dokazování, přičemž se státní zástupce nedovolával žádných skutkových zjištění nalézacího soudu, ale předkládal spíše vlastní představy, co lze z provedeného dokazování dovozovat. Obviněný vyjádřil nesouhlas také s postojem státního zástupce k námitce vyloučení soudkyň odvolacího soudu. Obviněný se domnívá, že vyjádření státního zástupce nemůže zeslabit sílu jeho dovolacích námitek. V následující replice obviněný rozsáhle citoval z výpovědí obviněných a svědků jak u hlavního líčení a veřejného zasedání, tak z přípravného řízení, a citace doprovodil vlastním hodnocením. V další části pak obviněný rozporoval jednotlivá vyjádření státního zástupce a státnímu zástupci vytknul, že do vyjádření nezahrnul skutečnost, že v listopadu 2012 vložil do společnosti svůj osobní majetek v hodnotě 50 mil. korun. I přes negativní stanovisko státního zástupce je obviněný přesvědčen, že jeho dovolání bylo podáno důvodně a mělo by mu být vyhověno.

Obvinění M. C. i L. U. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Obviněný M. C. uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v zásadě žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Pokud obviněný zpochybňuje některé hmotněprávní závěry soudů (otázku spolupachatelství, jednání či zavinění), činí tak výhradně cestou zpochybnění či přehlížení rozhodných skutkových závěrů, k nimž rozhodující soud dospěl. Obviněný navíc veškeré tyto námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi zevrubně a přesvědčivě vypořádal. Rozhodně nelze přisvědčit výhradě obviněného, že jeho odsouzení má charakter objektivní trestní odpovědnosti. Závěr o jeho vině je založen na výpovědi řady svědků, obviněných i listinných důkazech. Bylo prokázáno, že byl jediným společníkem a jednatelem společnosti T., a že po celou až do převodu společnosti aktivně jednal způsobem odpovídajícím jeho postavení, podepsal smlouvu o faktoringu se společností Raiffeisenbank, podmínky faktoringové smlouvy znal, byla s ním konzultována praxe vzájemné fakturace s odběrateli, na jejímž podkladě nebylo bance odběrateli placeno, přičemž předmětné obchodní transakce byly prováděny za účelem získání chybějících finančních prostředků od banky a některé obchodní transakce probíhaly pouze fiktivně. Obviněný byl navíc již počátkem roku 2012 při jednáních v bance upozorňován na vysoké množství případů, v nichž odběratelé odmítli bance platit s odůvodněním, že mají vůči společnosti T. pohledávku. Rukama obviněného procházely rovněž veškeré faktury vystavené společností T. V podrobnostech lze ve vztahu k dalším skutkovým námitkám plně odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Skutkovými námitkami tohoto typu tudíž obviněný deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Obviněný M. C. dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ten je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V projednávané věci obviněný námitku podjatosti členů senátu odvolacího soudu uplatnil. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o ní přitom již Nejvyšší soud ke stížnosti obviněného přezkoumal a rozhodl usnesením ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 11 Tvo 16/2018, o její neopodstatněnosti. Na závěrech Nejvyššího soudu v posledně citovaném rozhodnutí není důvod nic měnit. V obecné rovině lze pouze doplnit, že obviněný se zřejmě mylně domnívá, že nestrannost soudce by měla spočívat v tom, že si názor na projednávanou věc utvoří až těsně před samotným rozhodnutím, poté, co se seznámí se všemi skutečnostmi a důkazy. To samozřejmě není možné, neboť utváření názoru se u soudce, stejně jako u každého jiného člověka, děje postupně. Podstatná je schopnost utvářející se názor pod vlivem nových podnětů korigovat a přehodnocovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tvo 40/2012). Dovolací námitka obviněného proto nemohla být shledána opodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) ani g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Obviněný L. U. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Rovněž dovolací argumentace tohoto obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů a polemice se skutkovými závěry soudů. Výhrady obviněného směřovaly pouze do procesní oblasti dokazování, nikoliv do oblasti hmotněprávního posouzení skutku. Obviněný L. U. proto svými námitkami uvedenými v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Rovněž ve vztahu k tomuto obviněnému jsou skutková zjištění učiněná soudy jednoznačná, a tudíž nelze mít o skutkovém podkladu napadených rozhodnutí naprosto žádných pochybností.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného M. C. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k obviněnému L. U. dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 28. 2. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu