Rozhodnutí NS

8 Tdo 1381/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:8 Tdo 1381/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1381.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Alkohol
Hodnocení důkazů
Ohrožení pod vlivem návykové látky
Dotčené předpisy:§ 274 odst. 1 tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1381/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného T. N., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 10 To 199/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 10/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 37 T 10/2018, byl obviněný T. N. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 6. 1. 2018 nejméně ve 04.00 hod. v obci XY, okres Praha-východ, ve směru jízdy na obec XY, vědomě poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a v jeho dechu bylo téhož dne přístrojem Dräger zjištěno v 04.02 hod. 1,18 g/kg alkoholu v krvi, v 04.07 hod. 1,29 g/kg alkoholu v krvi a v 04.14 hod. 1,24 g/kg alkoholu v krvi, řídil osobní automobil tov. zn. Renault Clio, reg. zn. XY, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie české republiky, dopravní inspektorát Mnichovice.
    2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve 100 denních sazbách s denní sazbou 250 Kč, v celkové výměře 25.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl v určené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců.
      3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 10 To 199/2018, o odvolání obviněného rozhodl tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a trestní věc pro skutek ve výroku popsaný zcela ve shodě s tím, jak o něm rozhodl soud prvního stupně, postoupil k projednání přestupku ve správním řízení Městskému úřadu v Říčanech.
      II. Z dovolání nejvyššího státního zástupce
      4. Nejvyšší státní zástupce podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu v neprospěch obviněného T. N. z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. dovolání, neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť v jeho odůvodnění rozvedené skutkové úvahy Krajského soudu v Praze se zjevně nepromítly do popisu postoupeného skutku. Důvodem vysloveného nesouhlasu dovolatele byly hodnoty alkoholu v krvi obviněného, které převyšují 1 g/kg, což neodpovídá žádnému z přestupkových jednání, která přicházejí úvahu, ale naopak běžně v praxi se vyskytujícím trestným jednáním.
        5. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, dovolatel poukázal na nesprávnost v popisu postupovaného skutku, protože se odvolací soud, jenž rozhodoval v neveřejném zasedání bez jakéhokoli provádění či opakování důkazů významně odchýlil od přesvědčivě odůvodněného hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, a zpochybnil vypovídací hodnotu výsledků dechových zkoušek pro účely trestního řádu. Do úvahy bral jiné části výpovědi svědka R. L. a úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholu a neztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně způsobu jízdy obviněného. Takový postup nesplňoval požadavky § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., protože odvolací soud provedené důkazy hodnotil, a to odlišně než učinil soud prvního stupně, aniž si pro to vytvořil zákonné podmínky ve smyslu citovaných ustanovení trestního řádu provedením některých důkazů ve veřejném zasedání. Dospěl tak k rozhodnutí, které není řádně důkazně podloženo, a je neočekávané a překvapivé (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 749/2012), přičemž v nesplnění uvedených zákonných podmínek spatřoval extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními pojatými do výroku přezkoumávaného usnesení a právním posouzením skutku.
          6. K nesprávnosti právních závěrů nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že k naplnění znaku přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikovat, ale postačí pouze takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohly být ohroženy životy nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 765/2014, též ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 2790). Skutečnost, že pachatel není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, ještě neznamená, že by se ovlivnění návykovou látkou muselo neustále a zjevně projevovat na chování pachatele při policejní kontrole, či stylu jízdy. Dovolatel poukázal na to, že o posuzovaný přečin jde tehdy, když dosáhne hladina alkoholu v krvi pachatele nejméně 1g/kg (1‰), což však ještě neznamená, že při nižší hodnotě by řidič byl k řízení motorového vozidla bez dalšího způsobilý.
            7. Zásadně dovolatel odmítl zpochybnění výsledků dechových zkoušek jako průkazného důkazního prostředku o míře ovlivnění alkoholem v kontextu dalších ve věci provedených důkazů, když soud prvního stupně zahrnul do skutkové věty hodnoty alkoholu v krvi zjištěné dechovým analyzátorem, s nimiž bylo namístě se ztotožnit, při akceptaci maximální odchylky +/- 5%. Bylo proto nesprávné, že soud prvního stupně vyšel pro své závěry ze znaleckého posudku zpracovaného z podnětu obhajoby, neboť byl použit řádně kalibrovaný a ověřený přístroj Dräger s povolenou odchylkou +/- 5%. Znalec však zohlednil nad rámec citované odchylky i hodnotu nejistoty přepočtového faktoru, který byl expertně odhadnut na hodnotu 0,2 g/kg. Znalec vycházel z materiálu Českého metrologického institutu „Pracovní postup č. 114-MP-C008-08 metodika měření alkoholu v dechu“ z roku 2008 (dále jen „Metodika ČMI“), tedy podkladu zjevně neaktuálního, jenž ostatně pod bodem 9 mimo jiné ke stanovení „hodnoty nejistoty“ uvádí, že „v budoucnu může být na základě nově získaných výsledků tato hodnota změněna“. Krajský soud v Praze v napadeném usnesení argumentoval kromě „určité odchylky měřicího přístroje“ i „fyziologickou hladinou alkoholu v krvi každého jedince“, což je patrně další proměnná, kterou odvolací soud vnesl do posuzování důkazní hodnoty výsledků dechových zkoušek. Bude-li ovšem vycházeno z hodnot naměřených v projednávané věci (1,18‰, 1,29‰ a 1,24‰), resp. je-li případně zohledněna podle návodu k přístroji Dräger přípustná odchylka měření +/- 5%, jsou zjištěné hodnoty jednoznačně nad hranicí 1,00 g/kg alkoholu v krvi. Takový postup je přitom adekvátní a odpovídající většinové soudní praxi, která může akceptovat přípustnou odchylku měření přístroje Dräger, avšak nikoliv již hodnoty nejistoty přepočtového faktoru či aspekt fyziologické hladiny alkoholu v krvi. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na němž byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1430/2014). Nabízelo se doplnit dokazování i toxikologickým výpočtem množství alkoholu v krvi obviněného v návaznosti na obviněným deklarované zkonzumované množství alkoholu nedlouho před jízdou.
              8. S ohledem na výsledky provedeného dokazování dovolatel považoval za potřebné v činu obviněného shledat trestný čin, protože jeho chování bylo podle svědků zpomalené, což nasvědčuje pozorovatelnému ovlivnění pozornosti či koncentrace, a má za to, že u obviněného byl laicky pozorovatelný i dopad alkoholu na psychomotorické funkce, jež může mít v silničním provozu fatální důsledky. I přes pomalou jízdu měl obviněný problém zvládnout jednu zatáčku, což svědčí pro závěr soudu prvního stupně, že obviněný se nacházel ve stavu nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla, a to nejen s ohledem na výsledky tří dechových zkoušek, ale i s ohledem na způsob jízdy.

              9. V závěru státní zástupce ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 10 To 199/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas, aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. b), případně i písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání.
              III. Z vyjádření obviněného k dovolání
                10. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněnému, který v písemném vyjádření učiněném prostřednictvím obhájce považoval za správný postup odvolacího soudu, jenž při zachování zjištění soudu prvního stupně dospěl k jiným právním závěrům. Přestože soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku uvedl hodnoty alkoholu v krvi, jak je naměřil přístroj Dräger, a popsal interpretaci výsledků měření v intencích Metodiky ČMI, odvolací soud z nich pro své závěry vycházel, avšak je odlišně interpretoval ve smyslu uvedené Metodiky ČMI a míry jejich korekce, a to i se zřetelem na výsledky znaleckého posudku předloženého obhajobou. Z obsahu posuzovaného dovolání poukázal na neobjektivní reprodukování zejména výpovědi svědka R. L., z něhož dovolatel pominul její podstatnou část, v níž tento svědek výslovně uvedl, že kdyby se obviněný nepřiznal a on by z něj necítil alkohol, nevěděl by, že je pod vlivem alkoholu. Odvolací soud podle jeho názoru pouze poukázal na nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zcela vhodně použil zásadu in dubio pro reo.
                  11. Při zjištěných skutkových okolnostech a správné a jediné možné interpretaci Metodiky ČMI, obviněný zdůraznil, že nebylo spolehlivě prokázáno za podmínek § 2 odst. 5 tr. ř., že by se u něj mělo jednat o přečin, o nějž jde při překročení 1g/kg, avšak v posuzované věci jde o limitní případ, kdy soud zjistil, že hodnoty 1g/kg v jeho krvi nebylo dosaženo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 765/2014, jakož i sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, na něž dovolatel odkázal, jsou proto v této jeho trestní věci nepoužitelná. Výhradu nejvyššího státního zástupce o neprávnosti využití znaleckého posudku vypracovaného na základě požadavku obhajoby jako důkazu považoval obviněný za zcela nedůvodnou a v rozporu se zákonem, neboť pokud soud tento znalecký posudek jako důkaz připustil, má stejnou váhu jako znalecký posudek zadaný soudem.
                    12. K tvrzení dovolatele o zastaralosti a neaktuálnosti použité Metodiky obviněný poukázal na to, že státní zástupce ji sice kritizoval pro její zastaralost, avšak nenabídl jinou alternativu, např. v podobě novější Metodiky ČMI. Odvolací soud se proto podle jeho názoru od skutkových zjištění ani hodnocení důkazů neodchýlil, ale řídil se při absolutní akceptaci naměřených hodnot důsledně citovanou Metodikou ČMI, bez čehož by byl výsledek dechové zkoušky při absenci rozboru krve nepoužitelný.
                      13. Zejména však obviněný zdůraznil, že ve věci již bylo rozhodnuto Městským úřadem Říčany o postoupeném přestupku ve věci sp. zn. 85630/2018/Dpř.-Te-1802, v níž mu byla uložena pokuta ve výši 15.000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku, z něhož vykonal 7 měsíců. Zbytek trestu mu byl prominut. Existuje proto překážka rei iudicatae. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
                        IV. Přípustnost dovolání
                          14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
                            15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                              V. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                              16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle něj je tedy možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedený dovolací důvod neslouží k přezkoumávání skutkového stavu, jenž Nejvyšší soud nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto obecného pravidla však představuje situace, kdy je zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což umožňuje, aby Nejvyšší soud v rámci dovolání napravil vady, k nimž v takovém případě došlo. Takový stav může však nastat jen výjimečně tehdy, když jsou zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
                                17. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Dospěl k závěru, že není významné, zda porušení práva na spravedlivý proces uplatňuje osoba, o jejíž trestní stíhání jde, anebo jiný účastník řízení, v daném případě nejvyšší státní zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014, nebo ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1131/2016). S ohledem na skutečnosti, o které se nejvyšší státní zástupce jako dovolatel v této věci opírá, je zřejmé, že jde o jiné procesní důsledky, než které jsou vytýkány např. ve věcech Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 486/2017, sp. zn. 5 Tdo 46/2017, případně sp. zn. 7 Tdo 425/2018, kde uvedenou možnost Nejvyšší soud státnímu zástupci nepřiznal. V přezkoumávané věci dovolání nejvyššího státního zástupce směřuje proti usnesení o postoupení věci a je opřeno zásadně o důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž otázku extrémního nesouladu zmiňuje jako podstatnou okolnost pro posouzení správnosti uvedeného procesního postupu, a proto Nejvyšší soud z hledisek vymezených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 (vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), posuzoval případnou existenci extrémního nesouladu.
                                  18. Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce vytýkal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, nejde o přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ale bylo by možné v něm spatřovat přestupek, podmínil tento svůj názor vadami shledávanými v neprovedení vlastního dokazování odvolacím soudem, resp. že nekonal veřejné zasedání, ale rozhodl toliko v neveřejném zasedání, že vadně hodnotil soudem prvního stupně provedené důkazy, když žádné sám neprovedl, a učinil jiné skutkové zjištění, než k jakému došel na základě výsledku provedeného dokazování soud prvního stupně. V podstatné části dovolání poukazoval na posuzování naměřených výsledků přístrojem Dräger a negativně hodnotil, jestliže soudy své závěry opíraly též o výsledky znaleckého posudku předloženého obhajobou, který soud provedl jako důkaz, neboť tyto postupy považoval za vadné. Nejvyšší státní zástupce usoudil, že odvolací soud pro své závěry o nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu, jenž byl obviněnému kladen za vinu, vycházel z vadných úvah, a v tom spatřoval extrémní nesoulad mezi jím učiněným právním závěrem a provedenými důkazy.
                                    19. Nejvyšší soud se s těmito výhradami dovolatele neztotožnil, protože neodpovídají stavu dokazování ani skutečnostem, které vycházejí z obsahu spisu.
                                      20. Námitky proti procesnímu postupu nejsou opodstatněné, protože podle § 240 tr. ř. v neveřejném zasedání soud rozhoduje tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naopak ve veřejném zasedání podle § 232 tr. ř. rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví. Podle § 263 odst. 1 písm. a) tr. ř. o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání. Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí podle § 253, 255 a 257 tr. ř. Z těchto důvodů odvolací soud v přezkoumávané věci nepochybil, pokud rozhodoval podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť to zákon nezakazuje. Jde o procesní postup, který lze učinit i v neveřejném zasedání, což je zásadně tehdy, jestliže odvolací soud takové rozhodnutí učiní na podkladě stavu řízení, které bylo provedeno před soudem prvního stupně. Tehdy není třeba provádět žádné důkazy a lze vycházet z důkazů opatřených a hodnocených soudem prvního stupně. Nesmí však v takovém případě měnit skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil.

                                      21. K námitkám dovolatele, že odvolací soud vycházel z jiného skutku, než o kterém rozhodl soud prvního stupně, je třeba uvést, že nemají oporu v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, protože posoudí-li se popis a obsah skutku, pro nějž byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, a toho, o kterém odvolací soud postoupením rozhodl, jsou oba zcela doslovně totožné. Nelze dovolateli přisvědčit, že by došlo ke změně skutkových zjištění.
                                        22. Pokud se dovolatel domáhal toho, že byť jsou skutky stejně popsány, odvolací soud dospěl v rozvedeném odůvodnění k jiným skutkovým okolnostem, které ve výroku neuvedl, v čemž spatřoval vadu shodnou s tou, která je vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016 (uveřejněném pod č. 19/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož, „popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat, když takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí“, jde o názor, který obsahu nyní přezkoumávaného usnesení neodporuje, protože odvolací soud právě tyto podmínky splnil. Závěry odvolacího soudu uvedené v odůvodnění korespondují s těmi, které jsou vepsány ve výroku.
                                          23. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí totiž plyne, že odvolací soud považoval soudem prvního stupně provedené dokazování za úplné, neboť nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy a na jejich základě učinil též správná skutková zjištění, která odpovídajícím způsobem vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku (srov. bod 6. uvedeného usnesení). Nelze proto přisvědčit dovolateli, že by odvolací soud jiným způsobem hodnotil provedené důkazy, neboť žádné takové úvahy v přezkoumávaném rozhodnutí uvedeny nejsou, a není tedy žádný podklad pro závěr tvrzený dovolatelem.
                                            24. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že odvolací soud by takto ani postupovat nemohl, protože by se dostal do rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., podle kterého se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže provedl znovu některé podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Byť dovolatel i tuto vadu odvolacímu soudu vytýkal, nemá pro tvrzení o ní v přezkoumávaném rozhodnutí žádný podklad. Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud respektoval, že je zásadně povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a vyjádřen ve výroku odsuzujícího, zprošťujícího či jiného na roveň postaveného rozsudku či usnesení, případně podrobněji popsán v jeho odůvodnění (srov. nález Ústavního soudu ve věci pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ze skutku i důkazů, o které se soud prvního stupně opíral, plně vycházel, pro což svědčí v bodě 7. jím uvedené vyjádření, že „z provedeného, a nutno uvést i vyčerpávajícího dokazování vyplynula poněkud odlišná situace ve vztahu ke zjištění, zda je takové jednání možno označit jako trestné…“. Je tedy zřejmé, že odvolací soud zaujal odlišný postoj toliko v právním posouzení jím přezkoumávané věci, jenž opíral o výsledky dokazování, které považoval za „vyčerpávající“. Pro takový závěr svědčí i další argumenty, jež odvolací soud v obsahu odůvodnění svého usnesení zejména v bodech 7. až 9. rozvedl. Je jen vhodné připomenout, že v souladu se zjištěními soudu prvního stupně vycházel z toho, že kalibrovaným přístrojem Dräger bylo obviněnému v rozmezí dvanácti minut postupně naměřeno 1,18‰, 1, 29‰ a 1,24‰ alkoholu v krvi. Na rozdíl od soudu prvního stupně však konstatoval, že při takto hraničním výsledku dechové zkoušky, jakým naměřená hodnota 0,97‰ alkoholu v krvi, jíž stanovil znalec ve znaleckém posudku, který soud prvního stupně provedl jako důkaz a vycházel z něho, svědčila pro to, že měl být proveden ještě odběr krve a jeho laboratorní analýza, která má větší vypovídací hodnotu nežli výsledky dechové zkoušky, které jsou v zásadě orientační, neboť na rozdíl od výsledků laboratorních mohou vykazovat nepřesnosti. V posuzovaném případě, kdy se hladina alkoholu v krvi zjištěná z dechu obviněného pomocí přístroje Dräger pohybovala těsně nad hranicí 1‰, bylo na orgánech činných v trestním řízení, konkrétně na policejních orgánech, aby postupovaly s mimořádnou pečlivostí a obezřetností při objasňování této skutečnosti. Při absenci průkaznějšího důkazu o míře ovlivnění obviněného alkoholem a jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo s ohledem na obsah všech soudem prvního stupně provedených důkazů a na základě provedeného jejich souhrnného hodnocení, odvolací soud neshledal, že by u obviněného šlo o takové ovlivnění alkoholem, které by vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, jak předpokládá skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky vymezená v § 274 odst. 1 tr. zákoníku (viz strany 3 až 5 usnesení odvolacího soudu). Posoudí-li se tyto závěry, nevyplývá z nich, že by odvolací soud jinak hodnotil provedené důkazy, ale činí z jejich výsledku pouze jiné právní závěry.
                                              25. Pokud se nejvyšší státní zástupce s těmito závěry odvolacího soudu neztotožnil, a to zejména pro svůj zcela odlišný postoj k oběma soudy vyhodnocené hodnověrnosti resp. průkaznosti dechové zkoušky kalibrovaným přístrojem Dräger, ani v této argumentaci se Nejvyšší soud s jeho výhradami neztotožnil. Naopak je třeba přisvědčit oběma soudům v názoru, že naměřené hodnoty bylo třeba posuzovat ve spojení s Metodikou ČMI. Právě pro tuto problematiku, resp. ne zcela jednoznačnou spolehlivost předmětného přístroje, bylo zcela namístě, že soudy považovaly za vhodný a potřebný znalecký posudek z oboru toxikologie, který v souladu s procesními předpisy soud prvního stupně provedl, zhodnotil, a své závěry o něj při respektování zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. opíral. Takovému postupu rozhodně nemohlo bránit, že soud vycházel z ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.
                                                26. Pokud z těchto důvodů oba soudy za důkaz uvedený znalecký posudek považovaly a také jej v souladu s podmínkami § 105 až § 109 tr. ř. provedly, nelze takovému postupu nic vyčítat. Naopak uvedené zohlednění a respektování i tohoto důkazu svědčí o objektivitě trestního řízení před soudem. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soudu s výhradami nejvyššího státního zástupce, které vznesl proti procesním postupům zejména odvolacího soudu, neztotožnil, protože je nepovažuje za vyjádřené v návaznosti na skutečný obsah přezkoumávaných rozhodnutí.
                                                  27. Nejvyšší soud na základě takto stručně vyjádřených poznatků v reakci na dovolatelem uplatněné argumenty, jimiž se domáhal závěru, že se odvolací soud zpronevěřil zásadám spravedlivého procesu, shledal, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo. Ze všeho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že odvolací soud všechna procesní pravidla a zásady dodržel. Přezkoumávané rozhodnutí je logické a postrádá prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14). Rovněž byla ze strany odvolacího soudu dostatečně respektována všechna pravidla vyplývající z ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.
                                                  VI. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
                                                    28. Podstatou všech dovolatelem uplatněných výhrad bylo vyjádření nesouhlasu s názorem, že v činu obviněnému kladeném za vinu nelze spatřovat přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a věc byla postoupena podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. Městskému úřadu v Říčanech k projednání přestupku ve správním řízení. Těmito výhradami nejvyšší státní zástupce naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který na takový druh rozhodnutí dopadá.
                                                      29. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (s odkazem na § 222 odst. 2 tr. ř.) soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Podmínkou tohoto postupu je prokázání toho, že nejde o trestný čin. Takový závěr však musí mít dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení řádně a v potřebném rozsahu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010 (uveřejněné pod č. 15/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

                                                      30. Nejvyšší soud podotýká, jak již bylo konstatováno výše v bodě V. tohoto usnesení, že odvolací soud učinil závěr, že neshledal, že by u obviněného při prokázaném množství alkoholu v krvi 0,97g/kg šlo o ovlivnění alkoholem vylučující jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, jak předpokládá skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky vymezená v § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ale mohlo by se jednat o přestupek v silničním provozu podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb, o přestupcích, v platném znění, a proto věc správnímu orgánu postoupil k projednání v přestupkovém řízení.
                                                        31. Na uvedeném množství alkoholu v krvi obviněného v množství 0,97 g/kg se shodly oba soudy (viz strana 3 bod 9. rozsudku soudu prvního stupně a strana 2 a 3 body 7., 8. usnesení odvolacího soudu). Tato hodnota je nižší než 1g/kg, a proto podle judikatury Nejvyššího soudu, z níž výslovně odvolací soud odkázal na usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 220/2017, a ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1099/2014, se zásadně o trestný čin nejedná. Odvolací soud postupoval s respektem k uvedené judikatuře vztahující se k dané otázce, podle níž u řidiče motorového vozidla, u kterého bylo zjištěno, že v době jízdy měl nejméně jedno promile alkoholu v krvi, je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, avšak závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu v krvi řidiče blížící se hranici jednoho promile vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo [srov. rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1984, sp. zn. Plsf 2/84 (uveřejněné pod č. 12/1985, s. 141 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V takových případech je zapotřebí provést další dokazování v tom směru, zda vykazoval i jiné známky ovlivnění alkoholem, z nichž by bylo možné usuzovat na vyloučení způsobilosti řídit motorové vozidlo [např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy, aj.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007 (uveřejněné pod č. 26/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Tyto požadavky soudy v přezkoumávané věci respektovaly. Odvolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že obviněný nebyl alkoholem ovlivněn natolik, že by nebyl způsobilý řídit vozidlo, nejel, a ani se nechoval bezohledně, nebezpečně či způsobem, kdy by nedodržoval pravidla silničního provozu, což svědčí o tom, že jeho schopnost řídit vozidlo nebyla při hladině alkoholu v krvi nižší než 1g/kg, přesně 0,97 g/kg snížena natolik, že by tím vznikla možnost ohrožení zájmů chráněných ustanovením § 274 odst. 1 tr. zákoníku.
                                                          32. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil, protože přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1968, sp. zn. Tz 46/68 (uveřejněné pod č. 54/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010) uveřejněné pod č. 23/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2788].
                                                            33. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud, který se odchýlil od závěrů soudu prvního stupně toliko v otázce právního posouzení, zcela respektoval, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg, což ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1g/kg byl způsobilý k řízení vozidla. Byl si vědom, že každé ovlivnění alkoholem snižuje schopnosti k řízení, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností vlivem požitého alkoholu došlo. Skutkové zjištění, že obviněný měl v době spáchání činu v krvi 0,97 g/kg alkoholu bez dalšího neznamená, že byl nezpůsobilý k řízení vozidla ve smyslu podmínek, jaké předpokládá ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku [shodně srov. rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1984, sp. zn. Plsf 2/84 (uveřejněné pod č. 12/1985, s. 141 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V posuzovaném případě odvolací soud neshledal, že by u obviněného šlo o takové ovlivnění alkoholem, které by znamenalo snížení jeho řidičských schopností nad hranici uvedeného přečinu. Neporušoval dopravní předpisy, nepohyboval se po vozovce riskantně či způsobem ohrožujícím či omezujícím bezpečnost a plynulost silničního provozu, vyjma mimořádně pomalé, opatrné jízdy, která však spíše svědčila o tom, že si je svého ovlivnění vědom a tomu také svou jízdu přizpůsobil, případně i toho, že policisté hodnotili jako nesprávné projetí jedné zatáčky. Ačkoli tedy nelze řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu zásadně akceptovat a tolerovat, odvolací soud s ohledem na všechna výše popsaná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně shledal, že v posuzovaném případě nelze u obviněného bezpečně a jednoznačně uzavřít, že by se v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost tuto činnost vykonávat, jak předpokládá skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Množství požitého alkoholu nedosahující hladiny jedné promile, i to, že obviněný jel při pomalé rychlosti jízdy nejistě do jedné ze zatáček během dvoukilometrové trasy, během níž byl sledován policejní hlídkou, je jednáním, které s ohledem na všechna učiněná zjištění by odpovídalo přestupku na úseku silničního provozu, a proto v souladu s tímto svým závěrem odvolací soud věc postoupil správnímu orgánu k projednání přestupku.
                                                              34. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem se Nejvyšší soud se závěry odvolacího soudu ztotožnil, neboť má za to, že jde o právní závěr, který plně koresponduje s výsledky provedeného dokazování i charakterem přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, případně příslušného přestupku podle § 125c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění. Při respektu k nutnosti odlišit rozdíl mezi přestupkem a přečinem shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání nejvyššího státního zástupce nedůvodným.
                                                                35. Na závěr je třeba jen konstatovat, že obviněný byl navíc již Městským úřadem v Říčanech přestupkově projednán a rozhodnutím tohoto správního orgánu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 85630/2018/Dpř.-Te-1802 (č. l. 149), byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti silničního provozu podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, za který mu byla uložena pokuta ve výši 15.000 Kč a rovněž zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvanácti měsíců, které k dnešními dni vykonal (viz č. l. 150). Proto, že šlo již o rozhodnutí o tomtéž skutku, s ohledem na zásadu ne bis in idem, nebylo možno o věci znovu rozhodnout.
                                                                  VII. Závěr
                                                                    36. Z uvedených důvodů lze tedy shrnout, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání, které založil na námitkách dílem skutkových, jež jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. neodpovídají, dílem na námitkách právních či procesních uplatněných v souladu se zvolenými dovolacími důvody, avšak nedůvodnými. Dovoláním přitom nerespektoval zákaz dvojího rozhodnutí představovaný zásadou ne bis in idem, jíž bylo třeba mít i v tomto případě na mysli. Nejvyšší soud, když tyto závěry plynou z přezkoumávaných rozhodnutí, podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


                                                                    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                                    V Brně dne 21. 11. 2018


                                                                    JUDr. Milada Šámalová
                                                                    předsedkyně senátu