Rozhodnutí NS

20 Cdo 4383/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/21/2019
Spisová značka:20 Cdo 4383/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4383.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Prodej movitých věcí a nemovitostí
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 4383/2018-244


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného V. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti povinnému T. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, pro 1 362 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 28 Nc 10306/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 23 Co 65/2018-196, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 11. 12. 2017, č. j. 28 Nc 10306/2008-178, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.) a uložil povinnému zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ náhradu nákladů řízení za znalecký posudek ve výši 9 660 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.). Učinil tak poté, co exekuci již dříve zastavil svým usnesením ze dne 26. 5. 2017, č. j. 28 Nc 10306/2008-131, které odvolací soud usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 23 Co 314/2017-166, zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2017, č. j. 23 Co 314/2017-166, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, uzavřel, že důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán, neboť pro posouzení vykonatelnosti exekučního titulu je irelevantní, zda v nalézacím řízení byl povinný stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu soud měl ustanovit opatrovníka či nikoli. Věcná správnost titulu nemůže být zpochybněna ani prostřednictvím vad nalézacího řízení. Protože se však okresní soud nezabýval druhým namítaným důvodem pro zastavení exekuce (že průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů), vrátil mu odvolací soud věc s tím, aby se po zjištění stanoviska soudního exekutora k návrhu na zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti zabýval i tímto namítaným důvodem. Okresní soud postupoval, jak uvedeno, avšak důvod k zastavení dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. neshledal, neboť ze zprávy soudního exekutora vyplynulo, že povinný vlastní ideální 1/3 na pozemku parc. č. st. XY (o celkové výměře 180 m2), parc. č. st. XY (157 m2), jehož součástí je stavba, budova č. p. XY, pozemku parc. č. XY (458 m2), parc. č. XY (1259 m2) a parc. č. XY (857 m2) v katastrálním území XY, a je zde důvodný předpoklad, že z výtěžku z prodeje bude pohledávka oprávněného alespoň částečně uhrazena.

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu v jeho zamítavém výroku a výrok o nákladech řízení změnil tak, že České republice – Okresnímu soudu Praha-východ náhradu nákladů řízení nepřiznal. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že důvody pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. za současné zjištěné situace nejsou dány, neboť je-li zjištěn postižitelný majetek povinného, byť se jedná o ideální třetinu nemovitostí zmiňovaných povinným, není možné uzavřít, že průběh výroku rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Při rozhodování o nákladech řízení soud přihlédl k majetkovým poměrům povinného a náhradu nákladů řízení, jež vznikly jako soudem vyplacené znalečné, státu nepřiznal.

Usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadl povinný dovoláním. Má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a současně otázky, která byla dosud v judikatuře soudů rozhodována odlišně. Tvrdí, že povinnému odvolací soud upřel účinné právo na soudní ochranu, neboť ohledně neúčinnosti doručení exekučního titulu z důvodu duševní choroby žalovaného odkázal na to, že jde o vadu nalézacího řízení, a dále se jí nezabýval (navzdory nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2406/16, případně III. ÚS 747/2000). Pro povinného přitom neexistuje kromě návrhu na zastavení exekuce jiná cesta, jak tuto nespravedlnost zhojit. Povinný byl v době vzniku pohledávky v roce 2007 vážně psychicky nemocný v důsledku operace mozku, nebyl schopen rozpoznat doručované listiny, nechápal význam vedeného soudního řízení, což mělo vyplynout i v trestním řízení vedeném Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 32 T 23/2007. Povinný v době doručení exekučního titulu nerozuměl jeho obsahu a významu. V současné době mu již nenáleží žádný prostředek obrany, a pokud mu exekuční soud odepřel tuto procesní možnost, omezil tím jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zaručenou Listinou základních práv a svobod. Závěrem povinný namítá, že zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti se uplatní i tehdy, mají-li věci povinného jen nepatrnou hodnotu. O takovou situaci se zde jedná, neboť byl zjištěn jen menšinový podíl na nemovitých věcech, který se na trhu prodává jen obtížně a často k prodeji nevede ani několik pokusů v dražbě, což jen navyšuje náklady. Navrhl, aby dovolací soud zrušil potvrzující výrok odvolacího soudu včetně výroku okresního soudu o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání povinného není přípustné.

Pokud dovolatel tvrdí, že exekuční titul se nestal vykonatelným, neboť jeho doručení povinnému bylo neúčinné pro jeho špatný psychický stav, jde o námitku, jíž se zabýval odvolací soud v usnesení ze dne 1. 9. 2017, č. j. 23 Co 314/2017-166. Závěry onoho rozhodnutí však povinný, ač řádně poučen, dovoláním nenapadl. Nyní přezkoumávané usnesení odvolacího soudu na řešení uvedené otázky již nespočívá, pročež tato otázka nemůže přivodit přípustnost tohoto dovolání.

Dovolatel současně trvá na tom, že exekuci je třeba zastavit, neboť zjištěný spoluvlastnický podíl povinného je těžko prodejný a má jen nepatrnou hodnotu. Pokud však soud v projednávané věci uzavřel, že důvod k zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného dán není, neboť povinný vlastní ideální 1/3 na shora specifikovaných nemovitostech (a to pozemcích o celkové výměře 2911 m2 se stavbou – objektem k bydlení) v obci XY, okres XY (ležící v bezprostřední blízkosti XY), a je předpoklad, že z výtěžku z prodeje bude pohledávka oprávněného alespoň částečně uhrazena, je závěr odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Účelem exekuce totiž je zjistit exekučně postižitelný majetek povinného a uspokojit z něj oprávněného, jestliže povinný nesplnil svou povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem dobrovolně, řádně a včas (viz např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 18/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud již opakovaně připomněl, že důvod pro zastavení exekuce pro nemajetnost povinného [§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] je dán nejen tehdy, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není žádný majetek zjištěn, ale též nepostačuje-li hodnota zjištěného majetku ke krytí nákladů exekuce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, usnesení ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014, či usnesení ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017). V nyní projednávané věci byl zjištěn spoluvlastnický podíl povinného 1/3 na nemovitých věcech, přičemž zde nelze uzavřít, ani že jde o majetek neprodejný (neproběhla-li dosud žádná dražba), ani že jde – při současné situaci na trhu s realitami – o majetek nepatrné hodnoty (k vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1817/2006).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 3. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu