Rozhodnutí NS

3 Tz 41/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/25/2019
Spisová značka:3 Tz 41/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TZ.41.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Rehabilitace
Vyhýbání se výkonu vojenské služby
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř.
§ 269 odst. 2 tr. ř.
§ 270 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tz 41/2019-


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Šilhaveckého a soudců JUDr. Petra Šabaty a Mgr. Daniela Broukala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. G., nar. XY, XY, zemřelého dne 6. 9. 2006, proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. l tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, a v řízení, které mu předcházelo,
byl porušen zákon

v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a to v neprospěch obviněného P. G.

Napadené usnesení se zrušuje.

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92.

Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T 101/53, byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že „po nástupu vojenské základní služby v srpnu 1952 u svého útvaru v XY odmítal konat vojenskou službu s odůvodněním, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení“.

Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.

Obviněný podal u bývalého Vojenského obvodového soudu Brno žádost o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T 101/53, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., zrušuje ve výroku o trestu a současně podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nabylo právní moci dne 5. 6. 1992.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, bylo rozhodnuto tak, že jmenovaný účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a že se podle čl. V části II, čl. III. rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky trestní stíhání obviněného P. G. zastavuje. Obviněný v zákonné lhůtě podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/90 Sb., prohlásil, že na projednání věci trvá.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl v hlavním líčení konaném dne 10. 9. 1992 rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 9/92, tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T 101/53, se obviněnému P. G. z důvodů uvedených v ustanovení § 227 tr. ř. trest neukládá.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. G.

Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud Brno v rámci rehabilitačního řízení ustanoveními zákona o soudní rehabilitaci důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, kdy ponechal beze změny výrok o vině s tím, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně rozhodl v tomto směru zákonně, když správně zjistil skutkový stav. Nehodnotil věc v kontextu ústavně zaručených práv a nezajistil účel rehabilitačního řízení, jehož účelem bylo zrušení odsuzujících rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti označoval zákon za trestné. Účel rehabilitačního řízení nebyl v důsledku vadného postupu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno naplněn.

Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že P. G. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené § 15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. Současně čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948 upravoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, a další rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, ze kterých vyzdvihl fakt, že výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky procesnímu prostředku prováděn dnes, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu. Jen takto omezeně lze chápat kontinuitu se starým právem, jež je aplikováno. Svoboda svědomí se projevuje „tady a teď“, v situacích prožívaných jako hluboce prožitá povinnost. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem.

V dané věci se tak podle stěžovatele jeví být situace jednoznačná, když do 14. 3. 1990 neexistovala možnost občana, jak legálně odmítnout výkon vojenské služby z důvodu svého svědomí nebo náboženského vyznání. Obviněný tak projevoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN. Zúžení rehabilitace pouze na otázku trestu je porušením zákona v neprospěch obviněného P. G.

V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v neprospěch obviněného P. G. porušen zákon v ustanoveních § 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody, zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, stanovil § 15 odst. 1 svobodu svědomí, v odstavci 2 však hovořil o tom, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. V § 34 odst. 2 pak bylo uvedeno, že „Každý občan je povinen [mimo jiné] konat vojenskou službu a uposlechnout výzvy k obraně státu“.

Podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že [mimo jiné] se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, a bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno se při svém rozhodování důsledně neřídil zásadami stanovenými zákonem o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., když své rozhodnutí omezil toliko na výrok o trestu, čímž znemožnil dosažení účelu tohoto zákona. Tím, že se důsledně nezabýval všemi okolnostmi případu, tedy motivem obviněného, porušil příslušné ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., upravující povinnost zjištění skutečného stavu věci a dále pak povinnost v § 2 odst. 6 tr. ř. týkající se hodnocení důkazů.

Jak je zřejmé z odůvodnění stížností napadeného usnesení, kusého obsahu odůvodnění usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, tak ten se výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T 101/53, blíže nezabýval, považoval jej ve skutkových zjištěních za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti trestu. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno původně uložený trest odnětí svobody považoval za nepřiměřeně přísný a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Základní pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno spočívalo v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud Brno omezil rehabilitaci jen na otázku trestu, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že výrok o vině je správný. Tento závěr nemůže obstát v konfrontaci s ustanoveními § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.

Pokud by bývalý Vojenský obvodový soud Brno v rehabilitačním řízení náležitě uvážil obsah a význam citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný P. G. byl odsouzen za čin, jímž výlučně uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které vyplývalo z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a které bylo v tehdejším československém vnitrostátním zákonodárství zakotveno v ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Ústava 9. května však neposkytovala uvedenému právu reálné záruky a sama naopak toto právo nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2, § 34 odst. 2, shora citovanými. Faktické popření svobody svědomí, které bylo formálně deklarováno v ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým jejich svědomí vyplývající z náboženského přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb., jak správně poznamenal stěžovatel. Výkon vojenské služby tak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení a z důvodu práva na svobodu svědomí, vynucován prostředky trestní represe.

Výrok o vině obviněného P. G. trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a § 15 odst. 1 Ústavy 9. května. Na tento výrok se vztahovala ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Tím pádem měl být v rehabilitačním řízení výrok o vině zrušen.

Tento závěr je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 106/1993 Sb. a na který odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, a odpovídá i dalším nálezům Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato Ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného P. G.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně pak usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92, a rozsudek tohoto soudu ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 9/92.

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 9/92, znovu návrh obviněného na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., projedná a rozhodne o něm.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 4. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu



Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal