Rozhodnutí NS

7 Tdo 191/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:7 Tdo 191/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.191.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušování domovní svobody
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 178 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 191/2019-165


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání obviněné L. L., nar. XY ve XY, bytem v XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 55 To 102/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 169/2016 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. L. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 1. 2018, č. j. 1 T 169/2016-124, byla obviněná L. L. uznána vinnou přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu jednoho roku. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému I. V. škodu ve výši 30 000 Kč.

Uvedených přečinů se dopustila v podstatě tím, že dne 12. 7. 2016 v XY vešla zadními otevřenými dveřmi ze zahrady do domu ve vlastnictví poškozeného, který pracoval na zahradě, dům procházela, poškozenému vzala ze zásuvky psacího stolu v pracovně obálku s finanční hotovostí ve výši 30 000 Kč a z domu odešla.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2018, č. j. 55 To 102/2018-141, bylo odvolání obviněné, které bylo podáno do výroků o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení krajského soudu podala obviněná dovolání s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že závěry soudů obou stupňů jsou vadné, protože neodpovídají provedenému dokazování. Poukázala na okolnost, že soud prvního stupně nejprve rozhodl zprošťujícím rozsudkem a následně bez provedení jakýchkoli dalších důkazů dospěl ke zcela opačným závěrům. Soudy obou stupňů rovněž nevzaly v úvahu četné rozpory ve výpovědích poškozeného a svědků. Obviněná podrobně zrekapitulovala jednotlivé provedené důkazy a dovodila z nich vlastní verzi skutkového děje, přičemž dospěla k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní rozpor. Pokud jde o přečin porušování domovní svobody, označila aplikaci norem trestního práva za nepřiměřenou, v úvahu by přicházelo posouzení podle norem práva přestupkového. Připomněla, že vstoupila do domu, ve kterém s poškozeným v minulosti žila ve společné domácnosti, měla tam také své osobní věci a na tamní adrese měla nahlášeno trvalé bydliště. Dále uvedla, že se v blízkosti domu nachází objekt, který má ve spoluvlastnictví s poškozeným; rovněž bylo na pozemek u domu v její prospěch zřízeno věcné břemeno. Jako spoludlužník je vázána hypotečním úvěrem, jenž sloužil ke koupi a rekonstrukci nemovitostí ve výlučném vlastnictví poškozeného. Z výše uvedeného podle jejího názoru vyplývá, že nejednala úmyslně; je možné dovodit pouze vědomou nedbalost. V závěru svého dovolání obviněná poukázala na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.

Domáhala se toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl o zproštění obžaloby, eventuálně aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněné námitky z podstatné části dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Ve věci nelze shledat ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy si očividně byly vědomy skutečnosti, že o jednání obviněné svědčí pouze nepřímé důkazy, přičemž v tomto směru věnovaly jejich hodnocení odpovídající pozornost. Za relevantní lze považovat zpochybnění naplnění subjektivní stránky přečinu porušování domovní svobody a odkaz na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Státní zástupce zdůraznil, že je nevýznamné, že obviněná měla v předmětném domě trvalé bydliště, když jinak z dokazování vyplývá, že v domě nežila a v roce 2015 se odtud odstěhovala. Obviněná musela vědět, že k domu nemá užívací právo, a když do domu vstoupila bez souhlasu a vědomí poškozeného, byla srozuměna s tím, že tam vstupuje neoprávněně. Státní zástupce odůvodnil, že postih obviněné prostředky správního trestání by nebyl dostatečný, zásada subsidiarity trestní represe se neuplatní. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nemohou jej naplnit námitky vztahující se k aplikaci procesních předpisů, včetně těch, které upravují rozsah a způsob dokazování, hodnocení důkazů a utváření skutkových zjištění. Dovolacím důvodem tudíž nejsou námitky skutkové, tj. takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů, případně nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.

Obviněná uplatnila převážně námitky skutkové povahy, které nejsou pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřaditelné. Argumentace zvolená obviněnou nevychází ze skutečného obsahu provedeného dokazování, nýbrž předkládá jeho vlastní interpretaci. Navíc jde prakticky jen o opakování námitek, s nimiž se soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

V daném případě Nejvyšší soud důvod k takovému zásahu neshledal. Soudy logicky vyhodnotily provedené důkazy a své závěry přesvědčivě odůvodnily, takže jejich rozhodnutí nevykazují prvky libovůle. Soud prvního stupně přihlédl ke všem podstatným provedeným důkazům, tyto zhodnotil a přesvědčivě vysvětlil, proč uvěřil svědecké výpovědi poškozeného I. V., která je věrohodná a navíc je podpořena výpověďmi dalších svědků. Dostatečně odůvodnil, proč na druhé straně neuvěřil rozporné a v některých směrech nelogické výpovědi obviněné (viz bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se zejména v bodech 16 a 17 odůvodnění svého usnesení podrobně vyjádřil k důkazním a skutkovým závěrům okresního soudu a uzavřel, že i když obviněná nebyla usvědčena žádným přímým důkazem, nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec vedoucí k závěru o její vině bez odůvodněných pochybností. Není předmětem řízení o dovolání znovu provedené důkazy reprodukovat, rozebírat, porovnávat a přehodnocovat, případně činit vlastní skutková zjištění.

Z uvedeného vyplývá, že je třeba odmítnout i námitku týkající se údajného porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tyto zásady se vztahují k průběhu trestního řízení a k procesu dokazování a hodnocení důkazů a vytváření skutkových zjištění. Jestliže soudy v souladu s procesními předpisy (zejména s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) dospěly k závěru o vině obviněné bez odůvodněných pochybností, nelze se v řízení o dovolání domáhat zvrácení odsuzujícího rozhodnutí s poukazem na uplatnění uvedených zásad.

Pod uplatněný dovolací důvod jsou podřaditelné námitky týkající se údajné absence subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody a zásady subsidiarity trestní represe. Jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Obydlím se ve smyslu § 133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Ochrana podle citovaného ustanovení se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. V této souvislosti je možné odkázat i na čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož obydlí je nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná L. L. se činu dopustila jako bývalá družka vlastníka domu – poškozeného I. V., s nímž žila do roku 2015 ve společné domácnosti. Soudy správně vycházely z toho, že obviněná v době činu již nebyla osobou, která by byla oprávněna do domu volně vstupovat bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí, když předtím dům dobrovolně trvale opustila. Skutečnosti uváděné dovolatelkou nejsou pro posouzení jejího zavinění ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podstatné. Především není rozhodná okolnost, že byla v domě administrativně přihlášena k trvalému pobytu (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Jak rovněž uvedl odvolací soud v bodě 19 odůvodnění svého usnesení, ani okolnost věcného břemene k pozemku poškozeného neopravňovalo obviněnou ke vstupu do domu bez jeho svolení. Je zjevné, že dovolatelka si musela být vědoma skutečnosti, že není oprávněna do domu volně vstupovat bez souhlasu poškozeného, což vyplývá i z okolností činu. Výše uvedené potvrzuje i fakt, že mezi obviněnou a poškozeným panovaly vyhrocené vztahy, poškozený nechal ve dveřích vyměnit zámky. Námitka obviněné, že „nejednala úmyslně, nýbrž vědomě nedbale“, tudíž nemohla obstát.

Nejvyšší soud připomíná, že v dovolání zmíněná zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněná L. L. se v rámci mimořádného opravného prostředku vyjádřila v tom smyslu, že v této věci by postačovalo posoudit její jednání jako přestupek. Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil. Obviněná spáchala dva přečiny v jednočinném souběhu. V rámci neoprávněného vniknutí do obydlí poškozeného odcizila peněžní hotovost ve výši 30 000 Kč, jinými slovy takové jednání bylo jen prostředkem pro spáchání dalšího přečinu proti majetku poškozeného. Výše škody způsobené krádeží navíc šestinásobně převyšuje hranici škody nikoli nepatrné (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). S přihlédnutím k okolnostem případu proto není možné posoudit jednání obviněné jen podle předpisů z oblasti správního práva trestního. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe tak není v tomto případě namístě a trestní postih je proporcionálním zásahem do práv obviněné.

Shrnuto, námitky uplatněné v dovolání obviněné v převážné části nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné L. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 22. 5. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněné L. L. předložena dne 12. 2. 2019 (ačkoli lhůty k podání dovolání uplynuly všem oprávněným osobám nejpozději dne 30. 8. 2018).


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu