Rozhodnutí NS

22 Nd 104/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Nd 104/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.ND.104.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podjatost
Dotčené předpisy:§ 14 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Nd 104/2019-229


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem v XY, adresa pro doručování XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) J. S., adresa pro doručování XY, 2) V. H., adresa pro doručování XY, oběma zastoupeným JUDr. Miroslavem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, 3) Š. H., adresa pro doručování XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Ohniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7, a 4) T. H., narozenému XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 211/2013, o návrhu na vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze, takto:

I. Soudci Vrchního soudu v Praze Y. S., J. Č., R. H., a J. M. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 81/2016, 1 Co 82/2016.
II. Ve zbývajícím rozsahu se k námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze jako nepřípustné nepřihlíží.


Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 36 C 211/2013-140, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 2. 2016, č. j. 36 C 211/2013-154, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá po žalovaných 1) – 3) omluvy za specifikovaná jednání žalovaného 1) jako předsedy Městského soudu v Praze, žalované 2) jako místopředsedkyně Městského soudu v Praze, žalovaného 3) jako soudce Městského soudu v Praze. Dále soud schválil smír uzavřený mezi žalobcem a žalovaným 4), kterým se žalovaný omlouvá, že se neoprávněně seznámil se zásilkou určenou žalobci, obsahující usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 395/2013-240. Soud neschválil smír, podle kterého se žalovaný 4) omlouvá žalobci za specifikovaný komentář uvedeného usnesení ve vztahu k žalovaným 1) – 3). Rozhodl také o nákladech řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že napadá rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, a navrhl, aby byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 4) podal odvolání proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a opravnému usnesení soudu prvního stupně. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadených výrocích (včetně souvisejícího výroku VII. o nákladech řízení) zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhl zrušení opravného unesení.

Podáním ze dne 27. 7. 2018 žalobce navrhl, aby z projednání a rozhodnutí věci byli vyloučeni všichni soudci občanskoprávního úseku Vrchního soudu v Praze (odvolacího soudu) a věc přikázána k projednání Vrchnímu soudu v Olomouci. Důvody spatřuje v tom, že žalovaný 1) je soudcem a zároveň „zástupcem místopředsedy“ Vrchního soudu v Praze a neoprávněně zasahoval do správního řízení před Úřadem městské části Praha 2, jehož nebyl účastníkem, které bylo vedeno na návrh žalobce proti soudci J. K. Jestliže ovlivňoval toto řízení, není vyloučeno, že může (a bude) ovlivňovat i v tomto řízení vedeném proti němu samotnému.

K návrhu žalobce se vyjádřil žalovaný 4) tak, že s ním souhlasí. Podle rozvrhu práce je žalovaný 1) zástupcem místopředsedy Vrchního soudu. I když zákon o soudech a soudcích takovou funkci nezná, má možnost ovlivnit u tohoto soudu výsledek řízení, v němž je sám žalovaný. Poukázal na to, že skutečnost, že u Vrchního soudu v Praze dochází k ovlivňování výsledku řízení je veřejně známá i z trestní věci obviněného soudce tohoto soudu I. E.

Podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze účinného od 1. 1. 2019 věci napadlé senátu 1 Co do 31. 12. 2017 projedná a rozhodne senát 3 Co ve složení I. S., L. Z., J. Č., R. H., a J. M. Podle rozvrhu práce účinného od 1. 3. 2019 již není členkou senátu L. Z., neboť její soudcovský mandát zanikl 28. 2. 2019. Žalovaný 1) je podle rozvrhu práce ke dni 1. 1. 2019 soudcem na úseku trestním v senátu 1T a místopředsedou soudu na úseku trestním.

Soudci I. S., J. Č., R. H. a J. M. se k námitce podjatosti vyjádřili tak, že nemají žádný vztah k účastníkům, jejich zástupcům a k věci, jenž by zakládal pochybnosti o jejich nepodjatosti. I. S. uvedla, že se žalovaným 1), který působí na trestním úseku, není v žádném kontaktu. J. Č., R. H., a J. M. uvedli, že jejich vztah k žalovanému 1) je vztahem výlučně kolegiálním. J. Č. také uvedl, že se žalovaným 1) a žalovaným 3) se několikrát setkal v rámci justičních sportovních aktivit.

Účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (§ 14 odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem, nezaujatě a spravedlivě. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod č. 98/2001 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, a důvody uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NS ČR 79/2014, uveřejněném pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek).

Podle ustáleného výkladu používaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soudcův poměr k věci může vyplývat především z jeho přímého právního zájmu na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalující či na straně žalované, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.

Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001, že vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce z projednávané věci, jestliže tyto vztahy spočívají pouze v tom, že se soudci navzájem znají nebo jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátě - k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 19/2008, ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 34/2008, ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 4 Nd 99/2008, ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 4 Nd 201/2011, ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 4 Nd 368/2011, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 22 Nd 283/2013 (ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 308/14), ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Nd 318/2014, a ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 35/2018. Nejvyšší soud k tomu dodává, že za vztah nepřekračující běžný pracovně vztah lze považovat vztah soudce k jeho kolegovi, který je místopředsedou soudu, není-li pověřen řízením úseku, na kterém soudci působí. Jak již uvedeno, tak tomu v dané věci není.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 4 Nd 99/2008, rovněž vycházel z již citovaného závěru, že vztahy mezi soudci nepřekračující běžný kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodu vyloučení podle § 14 odst. 1 o. s. ř. Současně však uvedl, že na rozdíl od toho dlouholetý kolegiální vztah soudce k zástupkyni žalobce, kterou je soudkyně téhož soudu, je důvodem k vyloučení soudce. V uvedené věci se soudci vyjádřili, že mají ke své kolegyni dlouholetý kolegiální či přátelský vztah a že jsou dány důvodné obavy ohledně jejich nepodjatosti. K tomu lze jen pro daný případ uvést, že z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze vyplývá, že žalovaný 1) je soudcem tohoto soudu od roku 2013 a že dotčení soudci kolegiální vztah k žalovanému 1) za důvod k jejich vyloučení neoznačili. Z nedoloženého tvrzení žalobce o zasahování žalovaného 1) do jiného řízení nelze dovodit, že by dotčení soudci byli náchylní k eventuelnímu ovlivňování a že by k němu mělo dojít.

K tvrzení žalovaného 4): Skutečnost, že u určitého soudu je zařazen soudce podezřelý z trestné činnosti v souvislosti s výkonem funkce soudce a je postavený mimo službu ještě neznamená, že by i ostatní soudci byli z podobného jednání podezřelí a byli vyloučeni z projednání a rozhodování věcí.

Protože v posuzované věci nebyly shledány důvody k vyloučení jmenovaných soudců z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř., rozhodl Nejvyšší soud podle § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 81/2016, 1 Co 82/2016.

Požadavek, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, u něhož není důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, se přitom z povahy věci může týkat jen soudců, kterým věc náleží podle pravidel stanovených rozvrhem práce soudu. Z toho vyplývá, že námitku podjatosti lze uplatnit jen ve vztahu k těm soudcům, kteří jsou určeni ve věci rozhodovat; soud rozhodující o námitce podjatosti k námitce směřující proti jiným soudům téhož soudu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Nd 107/2007). Směřuje-li žalobce své výhrady proti dalším soudcům občanskoprávního úseku Vrchního soudu v Praze, je jeho námitka úkonem, který není v řízení přípustný a k němuž se nepřihlíží (§ 41a odst. 3 o. s. ř.), neboť nemůže mít žádný vliv na probíhající řízení o odvolání. Proto Nejvyšší soud rozhodl ve výroku II., že ve zbývajícím rozsahu se k námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze nepřihlíží.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. 3. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu