Rozhodnutí NS

24 Cdo 3593/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/19/2019
Spisová značka:24 Cdo 3593/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3593.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/23/2019
I.ÚS 3093/19
I.ÚS 3093/19
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 3593/2018-1381


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Svazu klubů mládeže, z. s., se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, identifikační číslo osoby 693 68 813, zastoupeného Mgr. Petrem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované ITC - Internationál spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Bedřicha Smetany 63, identifikační číslo osoby 608 27 670, zastoupené JUDr. Milenou Kudějovou, obecnou zmocněnkyní, bytem v Českých Budějovicích, Lidická 1011/166, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 150/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2018, č. j. 56 Co 328/2017-1342, takto:
        I. Dovolání žalobce se odmítá.
        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Odůvodnění:

    Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že v této právní věci již v předchozí době rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 318/2014, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále již „odvolací soud“) ze dne 15. října 2013, č. j. 56 Co 696/2012-665, v části jeho výroku I., pokud jím byl ve výrocích I. a II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 15. srpna 2012, č. j. 9 C 150/2010-595, ohledně zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobce k objektu č. ev. v XY, část obce XY, na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“, které soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku též označuje jako „XY“), a ohledně zamítnutí žaloby na vyklizení téhož objektu č. ev. 1 žalovaným a jeho předání žalobci, jakož i v akcesorických výrocích II. a III., a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    Nejvyšší soud přitom v označeném kasačním rozhodnutí mj. vyložil:

    „Aniž by tedy odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 o. s. ř. přistoupil k zopakování důkazů, aby si zajistil skutkový podklad pro své meritorní rozhodnutí, na straně jedné pokládá za úplná a správná skutková zjištění soudu prvního stupně (tedy i stran shora popsaných majetkových transferů objektu č. ev. 1), avšak na straně druhé zase uzavírá, že ‚Pokud jde o dům č. p. XY dnes evidenční číslo XY, žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že mu tato nemovitost byla neoprávněně či protiprávně odňata‘, když současně považuje za prokázané, že žalobce ‚v roce 1970 získal do svého vlastnictví na základě hospodářské smlouvy č. 1074/70 dům č. p. XY (dnes ev. č. 1) v k. ú. XY‘ Tato rozpornost zásadně významných skutkových zjištění, navíc s neodůvodněným přesunem důkazního břemene, aby žalobce v řízení prokazoval protiprávní odnětí předmětné nemovitosti, jakkoliv ten v řízení tvrdil, že v předmětném období po právu uvedenou nemovitost nabyl do svého vlastnictví (čemuž přisvědčil i odvolací soud) a zákonem odpovídajícím způsobem ji nepozbyl, poukazujíc na tehdejší totalitní praktiky státních orgánů, ze samé podstaty zpochybňuje věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.

    V této souvislosti nezbývá, než připomenout (z hlediska analogického posouzení daných souvislostí) následující závěry, jež vyplývají z odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky (dále již ‚Ústavní soud‘) ze dne 12. února 2009, sp. zn. I. ÚS 359/06 (který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz): ‚Ústavní soud se ztotožňuje s názory obecných soudů, které dovodily, že tam, kde SSM k rozhodnému datu vystupovala v roli držitele neoprávněného, a k majetku uplatnily právo třetí osoby, vlastnické právo na stát nemohlo přejít; jinak by šlo o vyvlastnění bez náhrady. Pomine-li se mocenský tlak, kvůli kterému byl Svaz klubů mládeže zbaven majetku, Socialistický svaz mládeže nemohl být v dobré víře, že mu vlastnické právo patří…Svaz klubů mládeže tedy nepřestal být vlastníkem sporných nemovitostí, neboť od svého vzniku…nikdy nezanikl, pouze mu bylo politickými prostředky znemožněno vyvíjet svou činnost a uplatňovat své vlastnické právo…Svaz klubů mládeže, jenž naopak vznikl v období událostí roku 1968, byl krátce poté, stejně jako jiné organizace, systematicky likvidován a jeho majetek byl nezákonně převáděn na SSM, což se zjevně dělo na příkaz KSČ…‘“

    Odvolací soud poté přistoupil usnesením ze dne 29. září 2015, č. j. 56 Co 696/2012-882, ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení.

    Po provedeném dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. srpna 2017, č. j. 9 C 150/2010-1223, zamítl jak žalobu na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem, tak i žalobu o vyklizení předmětného objektu žalovaným, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

    Soud prvního stupně při rozhodování (ve stručnosti shrnuto z jeho obšírně koncipovaného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) vyšel mj. ze zjištění, že předmětný nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví žalobce (respektive Cestovní kanceláře Táboritů v Táboře), nebyl (nikdy) ve faktickém držení (bývalého) Socialistického svazu mládeže (dále již „SSM“) a že hospodářskou smlouvou ze dne 3. května 1974 byl nemovitý majetek převeden žalobcem do vlastnictví Západočeských papíren, n. p.

    Soud prvního stupně dále vyložil, že: „Tento akt byl uzavřen mezi subjekty s právní subjektivitou, v souladu s tehdy platným hospodářským zákoníkem, došlo k fyzickému předání objektu XY a kupní cena dle odhadu ze dne 29. 3. 1974 byla vyplacena na účet CK Táboritů Tábor - v likvidaci SBČS Tábor č. XY. Soud má za to, že je třeba každý právní úkon posuzovat zvláště, dle daných okolností. I když se jednalo o období, kdy byla činnost žalobce nezákonně přerušena, nelze touto skutečností, která byla napravena až o desítky let později, plošně odůvodňovat neplatnost veškerých právních úkonů, provedených ‚CKT v likvidaci‘. ÚV SSM likvidaci XY neprováděl a SSM také XY nikdy ve faktickém držení neměl. Převod byl uskutečněn po likvidaci a za součinnosti bývalého ředitele HZ a bývalého likvidátora M. Malíka a za součinnosti M. H.“

    K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci rozsudkem ze dne 31. května 2018, č. j. 56 Co 328/2017-1342, (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku III. způsobem vyloženým ve výroku II., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

    Odvolací soud mj. přisvědčil zjištění soudu prvního stupně, že: „sporná nemovitost nepřešla do vlastnictví Socialistického svazu mládeže, Socialistický svaz mládeže likvidaci této nemovitosti neprováděl a k předání sporného objektu Západočeským papírnám, n. p., došlo na podkladě uzavřené smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 3. 5. 1974. Tato hospodářská smlouva sice nebyla dohledána v ‚konečné ucelené podobě‘, jak uvádí soud prvního stupně, avšak o její existenci ve formě a o obsahu způsobilém k realizaci převodu vlastnického práva ke sporné nemovitosti svědčí okolnosti převodu vlastnického práva uvedené soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, zejména zápis o fyzickém předání objektu č. p. 18 ze dne 3. 5. 1974.“

    Kromě toho odvolací soud vyložil, že i v případě neplatnosti předmětné hospodářské smlouvy by předmětné určovací žalobě (a tedy i žalobě na vyklizení daného objektu) nebylo možné vyhovět, „neboť tomu brání výsledek posouzení otázky dobré víry nabyvatele vlastnického práva v projednávané věci žalovaného, v konstitutivní akt, kterým byl do katastru nemovitostí zapsán ten, který na žalovaného vlastnického práva ke sporné nemovitosti převedl.“

    Konečně se odvolací soud také ztotožnil se soudem prvního stupně i v závěru, že: „původní stavba tzv. ‚XY‘ zanikla jako věc v právním slova smyslu a na jejím místě vznikla stavba nová, k níž originárním způsobem nabyl vlastnické právo stavebník.“

    Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vymezený tím, že odvolací soud pochybil při právním posouzení platnosti hospodářské smlouvy ze dne 3. května 1974, neboť „Svaz klubů mládeže objektivně nemohl, pro naprostý nedostatek svobodné vůle a jeho systematickou likvidaci a nezákonné převody, platně převést spornou nemovitost v roce 1974, v době již nastalé normalizace 70 let.“

    Dovolatel dále spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru, že žalovaný nabyl nemovitosti od vlastníka. Předpoklady přípustnosti dovolání žalobce vymezil s tím, že: „rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud jak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak současně uvedená otázka hmotného práva je odvolacím soudem rozhodována rozdílně.“

    Z dalšího textu dovolání pak vyplývá, že dovolatel odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky posouzení vlastnictví v tzv. rozhodném období spatřuje v nerespektování shora již označeného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, kdy dovoláním napadený rozsudek „je s ním v rozporu a je proti objektivitě a vědomosti politické situace 70. let minulého století - vysloveným v nálezu Ústavního soudu ČR (rozuměno v usnesení Ústavního soudu, které ve zmíněném kasačním rozhodnutí označil a citoval z něj dovolací soud). Totalitní likvidace SKM (žalobce) a jiných organizací na příkaz ÚV KSČ byla kompletní, z ní nemohl vybočovat tento jediný případ.“

    Dovolatel dále brojí do skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Zejména namítá, že: „převod objektu na Plzeňské papírny byl proveden v roce 1974, je jednoznačně evidentní, že převod prováděl ČÚV SSM, který nebyl majitelem nemovitosti, ale pouze neoprávněným držitelem – detektorem (zjevně míněno detentorem), tzn. že tento převod je neplatný.“

    Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně zániku původní stavby a vzniku nové stavby, k níž originárním způsobem nabyl vlastnické právo stavebník, a namítá, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru postrádá právně významná zjištění.

    Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně změnil a podané žalobě, respektive podaným žalobám (o určení vlastnictví a vyklizení nemovitého majetku) vyhověl.

    Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.

    Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    Při rozhodování Nejvyšší soud dále zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 - všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

    Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětných smluv (hospodářské smlouvy) došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

    Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

    V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

    Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel přistoupil k vymezení první a třetí varianty předpokladů přípustnosti dovolání.

    Pokud jde o třetí variantu předpokladu přípustnosti dovolání, v tomto směru dovolatel tuto variantu právně relevantním způsobem nijak nevymezil; dovolání je tudíž v této části zatíženo vadou, která v dovolací lhůtě nebyla odstraněna, takže dovolacímu soudu byla upřena možnost zabývat se vůbec přípustností dovolání skrze tuto variantu.

    První variantu předpokladu přípustnosti dovolání žalobce vymezil tvrzením, že odvolací soud při řešení právní otázky vlastnictví předmětného nemovitého majetku nerespektoval závazný právní názor, který pro odvolací soud vyplýval ze shora již zreferovaného kasačního rozsudku dovolacího soudu.

    Této dovolací argumentaci dovolatele ovšem nelze přisvědčit.

    Nejvyšší soud přistoupil k vydání kasačního rozsudku ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 318/2014, z toho důvodu, že v odůvodnění písemného předmětného rozsudku odvolacího soudu zaregistroval rozpornost zásadně významných skutkových zjištění, navíc s neodůvodněným přesunem důkazního břemene, aby žalobce v řízení prokazoval protiprávní odnětí předmětné nemovitosti. Nad rámec toho pak dovolací soud poukázal na závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. února 2009, sp. zn. I. ÚS 359/06, ohledně faktické držby nemovitého majetku bývalým SSM.

    Jak ovšem vyplývá z nyní dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud jednak plně respektoval právní názor Nejvyššího soudu ohledně nezbytnosti vyložit v odůvodnění svého rozsudku skutková zjištění, jež byla pro něj zásadně významná z hlediska právního posouzení věci, přičemž rozhodoval za skutkové situace, kdy předmětný nemovitý majetek podle jeho zjištění (zjištění soudu prvního stupně) nebyl v držbě SSM, který ani nijak ohledně předmětného převodu podle výše uvedené hospodářské smlouvy v roce 1974 na uvedeném majetkovém transferu neparticipoval.

    Skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, tak odvolacímu soudu umožňovala přistoupit k danému právnímu posouzení věci, které v žádném ohledu nelze považovat za nerespektování právního názoru vyloženého ve zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.

    Jinými slovy řečeno, poté, co odvolací soud ve svém novém rozhodnutí precizoval - ve shodě se soudem prvního stupně - skutkový základ věci, v němž mj. dominuje zjištění, že SSM na předmětném transferu ani poté z pohledu držitele nemovité věci neparticipoval, je logické, že závěry plynoucí z uvedeného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu na takto zjištěný skutkový stav již uplatnitelné nejsou.

    Pokud dovolatel současně brojí do skutkových zjištění, předkládá svou skutkovou verzi případu, na jehož podkladě oproti odvolacímu soudu přistupuje k oponentnímu právnímu posouzení věci, je nasnadě, že za této konstelace nelze přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. Je tomu tak již z toho důvodu, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 3816/2017). Dovolací soud přitom v dovolacím řízení správnost skutkových zjištění nemůže přezkoumávat a skutkový základ, který odvolací soud podrobil meritornímu posouzení, nijak revidovat.

    Z judikatury Nejvyššího soudu, ale ani z judikatury Ústavního soudu (srov. např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. I. ÚS 359/06, zmíněné v cit. kasačním rozhodnutí dovolacího soudu) přitom neplyne, že by veškeré právní úkony, jejímž předmětem byl majetkový transfer nemovitého majetku z vlastnictví žalobce na jiné subjekty v tzv. rozhodném období (nesvobody), bylo nutno bez dalšího považovat (jak nesprávně dovozuje žalobce) za absolutně neplatné.

    Z vyloženého je zřejmé, že se dovolateli v uvedeném směru nepodařilo přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.

    Poznamenává se současně, že v jiném ohledu prostá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem, tj. bez právně relevantního vymezení některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přípustnost jeho dovolání nezakládá (objektivně ani založit nemůže) a Nejvyšší soud není oprávněn se bez řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zabývat posouzením té které právní otázky odvolacím soudem. Nejvyšší soud ve své judikatuře přitom opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva.

    Dovolací argumentace dovolatele směřující k otázkám případného vydržení, dobré víry či platnosti následných právních úkonů z pohledu geneze transferu s předmětným nemovitým majetkem, je v poměrech tohoto dovolacího řízení irelevantní, neboť na řešení uvedených právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; odvolací soud tyto otázky ve svém rozhodnutí zmiňuje pouze nad rozsah primárního posouzení věci, pakliže by právní otázka spojená s platností hospodářské smlouvy, kterou došlo k převodu nemovitého majetku na Západočeské papírny, n. p. v r. 1974, nebyla jím správně vyřešena. Z tohoto důvodu odkazy dovolatele na příslušná rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž dovolatel podepírá svou dovolací argumentaci, jsou bezcenné, neboť nemohou nic změnit na řešení právní otázky platnosti předmětné hospodářské smlouvy, na základě které dovolatel převedl své vlastnické právo k uvedenému nemovitému majetku na zmíněný podnik, kdy věcnou správnost právního posouzení věci se skrze uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání (právě a jen ve shora vymezeném rámci) dovolateli nepodařilo zpochybnit.

    Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 19. 6. 2019


    JUDr. Pavel Vrcha
    předseda senátu