Rozhodnutí NS

3 Tdo 243/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/15/2019
Spisová značka:3 Tdo 243/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.243.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Návyková látka
Ohrožení pod vlivem návykové látky
Řízení motorového vozidla
Společenská škodlivost
Dotčené předpisy:§ 274 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 243/2019-148


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 o dovolání obviněného M. V., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 6 To 242/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 102/2017, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 To 242/2018-111, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 1 T 102/2017, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 17. 5. 2017 ve 14.00 hodin v obci XY, okres Bruntál, po předchozím vykouření marihuany, řídil osobní motorové vozidlo značky Škoda Felicia, RZ XY, a při kontrole hlídkou Policie ČR bylo testerem DrugWipe 5S zjištěno jeho ovlivnění návykovými látkami typu cannabis a amfetamin a z následného rozboru tělních tekutin odebraných ve 14.55 hodin vyplynulo, že se v těchto nachází ještě 4,4 ng/ml delta-9-tetrahydrocanabinolu (THC), což je psychoaktivní složka drog vyráběných z konopí, nacházel se tak ve stavu akutního ovlivnění touto drogou a nebyl tak schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, když z objektivního hlediska byly narušeny jeho schopnosti racionálně vnímat realitu, adekvátně reagovat na situace a koordinovat tak své chování.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, když jedna sazba činí 200 Kč, celkem tedy 20.000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání 18 (osmnácti) měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 1 T 102/2017, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 6 To 242/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 6 To 242/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 131–137), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Obviněný uvedl, že skutek tak, jak je zjištěn nelze subsumovat pod uvedenou skutkovou podstatu, když není naplněna objektivní stránka trestného činu (stav vylučující způsobilost), subjektivní stránka (úmyslné zavinění) a odvolací soud porušil závazný právní názor dovolacího soudu a závěry dovozované judikaturou dovolacího soudu, k čemuž uvádí hojné citace z předcházejícího kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 475/2018.

K absenci objektivní stránky trestného činu obviněný připomíná, že napadené rozhodnutí stojí výlučně na základě znaleckého posudku znalce MUDr. Milana Karase, který je založen na jediném podkladě, a to číselném údaji o koncentraci návykové látky v krvi a překročení číselné hranice, avšak nikterak nereflektuje osobu obviněného a konkrétní okolnosti případu. Znalec explicitně odmítl zjišťovat a hodnotit konkrétní okolnosti, přičemž při výslechu připustil, že vyjma toxikologického posudku neshledal žádné indicie vedoucí k závěru o ovlivnění obviněného. Odvolací soud se tedy rozhodl na základě tohoto znaleckého posudku a stanoviska výboru psychiatrické společnosti ČSL JEP z 6. 9. 2017 prosazovat politiku nulové tolerance, což znamená kriminalizaci řízení při jakékoliv koncentraci návykové látky v krvi, což je sice legitimní přístup, který však neaproboval zákonodárce a ani v odborné veřejnosti není na takovémto závěru shoda. V podstatě tak politické postoje namísto moci zákonodárné prosazuje moc soudní. Nelze přijmout ani to, aby výrok o vině závisel na osobě znalce a jejím výběru, když ze všech ostatních podkladů nevyplývají žádné známky ovlivnění. Dále připomíná, že dovolací soud zavázal soud druhého stupně zabývat se důkladně obsahem znaleckého posudku a důrazněji se vypořádat s jeho závěry, zejména tvrzením o stavu akutního ovlivnění a stavu schopností obviněného. S tímto se však odvolací soud vypořádal svérázně, když znalce předvolal, avšak výslech proběhl jen ve vztahu k tomu, zda se něco na jeho závěrech změnilo. Obhájce obviněného se snažil prověřit závěr o míře ovlivnění obviněného a jeho schopnosti řídit, k čemuž předkládá citaci výslechu, kde část jeho otázek byla zamítnuta s odůvodněním, že znalec něco uvedl v písemném vyhotovení znaleckého posudku či že to uvedl již v minulosti, ačkoliv byl odvolací soud zavázán se opětovně zabývat závěry znalce, ke kterým v tomto posudku dospěl. Obviněný v tomto postupu odvolacího soudu spatřuje již i ústavní rozměr, zejména s ohledem na to, že odsouzení bylo založeno na jediném důkazu, který bylo obhajobě upřeno prověřit.

K námitce nedostatku zavinění uvádí, že nebylo-li žádné ovlivnění patrno policii ani lékařům, tím méně mohl o ovlivnění, nadto kvalifikovaném natolik, aby vylučovalo způsobilost řídit motorové vozidlo, vědět obviněný. Argumentace odvolacího soudu, že si obviněný měl udělat test, není přiléhavá. Povinnost udělat si test by bylo možno vzít v úvahu, pokud by bylo zjištěno, že časový odstup konzumace od řízení byl tak krátký, že by měl obviněného vést k tomu, že je alespoň možné, že se ve stavu ovlivnění vylučujícím způsobilost nachází. Navíc, i kdyby si obviněný udělal test na drogy, není zřejmé, jak měl dovodit, že koncentrace 4,4 ng/ml již implikuje stav vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel, zejména pokud i odborníci (Š. z Psychiatrické léčebny v Brně v odborném periodiku dostupném na internetu) uvádějí, že taková koncentrace stav vylučující způsobilost nezakládá. Skutková zjištění pro nutnou vědomost obviněného o stavu vylučujícím způsobilost nebyla opatřena.

Současně nelze podle obviněného odhlédnout od procesního kontextu, když odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňuje elementární požadavky stanovené § 125 dost. 1 tr. ř. Obě rozhodnutí (i soudu prvního stupně) vyvolávají dojem, jako by vůbec neexistovaly důkazy založené ve spise, obhajoba obviněného a jakékoliv pochybnosti, ale naopak, že závěr o naplnění klíčového právního znaku příslušného trestného činu ve skutečnosti neučinily soudy, ale soudní znalec, což je zcela nepřijatelné.

Pro dokreslení pak obviněný uvádí skutkové a důkazní argumenty, zejména upozorňuje na nekritické převzetí závěrů znalce, jehož názory představují zcela zjevný exces. I za stávající situace přitom soudy zjistily z provedeného dokazování podstatné skutečnosti, zejména zcela nulové reálné příznaky ovlivnění a nejednotnost odborné veřejnosti v dané oblasti. Soudy ani neuvedly, co se rozumí pod pojmem stav vylučující způsobilost a míra ovlivnění, které tak zůstaly mimo pozornost soudů obou stupňů. Své závěry založily na jediném důkazu, s nímž jsou navíc ostatní důkazy v extrémním rozporu, a to za situace, kdy znalec potvrdil, že obviněného nijak nezkoumal a individuálně se mírou jeho ovlivnění nezabýval, na rozdíl od policistů, kteří byli s obviněným v kontaktu. Je nepřijatelné, aby se soudy důkazy jakými je například vyjádření vyšetřujícího lékaře nevypořádaly a naopak rozhodly zcela opačně. Stejně tak nalézací soud zkresluje výpověď obviněného, který uvedl, že cigaretu marihuany vykouřil „dlouho předtím, než si sedl do auta“.

Obviněný zdůrazňuje, že znalec obviněného nikdy neviděl ani nevyšetřoval, individuální mírou ovlivnění se nezabýval a jeho závěry jsou pouze obecné, klíčový závěr o neschopnosti obviněného řídit je založen výlučně na číselné hodnotě koncentrace návykové látky v krvi, k čemuž uvádí i citace výpovědi znalce. Obviněný podotýká, že znalec zastává analytický princip, který vychází z toho, že u určitých návykových látek je možné číselně specifikovat množství, které spolehlivě a obecně koreluje s právem předvídanými stupni ovlivnění, přičemž tento přístup byl obecně přijat ve vztahu k deliktní odpovědnosti za přestupek, kde se předpokládá ovlivnění v případě koncentrace 2 ng/ml. Znalec má však za to, že při této hranici je již ovlivnění takové povahy, že zcela vylučuje řidičské schopnosti. Tento analytický postoj však není akceptován zákonodárcem, judikaturou ani odbornou debatou, přičemž poukazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 10/2017. Je tedy třeba trvat na individuálním posouzení míry ovlivnění řidiče na základě dokazováním zjištěných okolností daného přístup, což však soudy neučinily a ani nevypořádaly argumentační pochybnosti a dokonce ani opakovaný návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 To 242/2018-111, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 9/2019.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že v rámci napadeného rozhodnutí dostál krajský soud svým povinnostem v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu prezentovaným v jeho usnesení ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 475/2018, napravil veškeré vytýkané vady, v důsledku čehož je nyní přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu bezvadné.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 6 To 242/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

Obviněný nerozlišuje, kdy se argumentace vztahuje toliko k jednomu z důvodů, respektive toliko k rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně, především tím, že považuje pochybení soudů obou stupňů za fakticky stejná spočívající v nesprávném právním hodnocení.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Podle skutkových zjištění bylo při kontrole hlídkou Policie ČR testerem DrugWipe 5S zjištěno ovlivnění obviněného návykovými látkami typu cannabis a amfetamin a z následného rozboru tělních tekutin odebraných ve 14.55 hodin vyplynulo, že se v těchto nachází ještě 4,4 ng/ml delta-9-tetrahydrocanabinolu (THC), což je látka, která je podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 167/1998 Sb.“), zařazena mezi psychotropní látky v seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) a seznamu I. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.). Jeho jednání bylo soudem prvního stupně posouzeno jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu R 54/1968 a R 23/2011). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2788–2791).

Pojem návyková látka zahrnuje různé druhy látky, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, a jedná se zejména o alkohol, omamné, psychotropní a další látky, které negativně působí na schopnosti ovládací a rozpoznávací nebo na sociální chování. V případě, že pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno, nejen o jakou návykovou látku a o jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou, neboť znakem je, že pachatel vykonává zaměstnání nebo jinou činnost „ve stavu vylučujícím způsobilost“. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky (viz R 23/2011) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2788–2791.

Nelze-li stanovit druh, množství a míru ovlivnění takovou návykovou látkou v době řízení motorového vozidla jinak (k tomu např. rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), zpravidla se nebude možno obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce toxikologa, přičemž jejich zpracovatelé podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství návykové látky v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů požadavek na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro určení, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou, dodržely. Soud druhého stupně po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 475/2018) provedl i výslech znalce k zodpovězení některých dalších otázek pro posouzení, zda bylo možné dojít k závěru o tom, že daný skutek není trestným činem a postoupit jej k projednání správnímu orgánu, jak učinil ve svém původním rozhodnutí (ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. 6 To 457/2017). I přes toto doplněné dokazování, nelze přisvědčit soudu druhého stupně v tom směru, že by provedené dokazování bylo dostatečné a že by se tímto vypořádal plně s námitkami řešenými právě v rámci kasačního rozhodnutí, tedy odstranění procesních vad v důkazním řízení. Nejvyšší soud si je plně vědom toho, že rozsah dokazování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. spadá plně do kompetence soudu nalézacího, případně odvolacího v případě potřeby jeho doplnění. Bez toho aniž by tak chtěl Nejvyšší soud jakkoliv předjímat hodnocení jednotlivých důkazů či snad určovat rozsah provedeného dokazování, musí se zřetelem k základním právům, zejména právu na spravedlivý proces, konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně ve vztahu k provedenému dokazování není ani přes doplněné dokazování výslechem znalce přesvědčivé za situace, kdy zde jsou dvě skupiny důkazů stojící proti sobě a předkládající zcela opačné verze skutkového děje. Podle názoru dovolacího soudu tato situace zakládá natolik závažné pochybení, že je třeba, aby přistoupil k naprosto výjimečnému zásahu do procesu dokazování, z důvodu ohrožení práv obviněného na spravedlivý proces.

Nelze odhlédnout od skutečnosti, že ani trestní řízení se nesmí v žádném svém okamžiku ocitnout mimo rámec ústavně zaručených práv a svobod, a to ani ve fázi přezkumu Nejvyšším soudem, na základě restriktivního a formalistického výkladu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již judikoval i Ústavní soud: „Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavně právním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995).

Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“.

Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V nyní posuzovaném případě došlo k situaci, kdy na základě provedeného dokazování byly proti sobě postaveny dvě verze, podepřené každá jinými důkazními prostředky. Z provedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Milana Karase a následně i z jeho výslechu vyplynulo, že koncentrace THC v krvi obviněného (4,4 ng/ml) ovlivnila jeho schopnost řídit automobil do té míry, že obviněný byl ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Současně však nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že na základě důkazů protokolem o lékařském a toxikologickém vyšetření, úředním záznamem o kontrole řidiče ze dne 17. 5. 2017, č. j. KRPT-110690-4/TČ-2017-070116, nebylo zjištěno, že by na obviněném bylo jakékoliv ovlivnění omamnými látkami patrno. Jsou zde tedy dva okruhy proti sobě stojících důkazů, přičemž je třeba připomenout, že je právě na soudu nalézacím, potažmo soudu odvolacím v případě, kdy provádí dokazování, aby zcela dostatečně odůvodnily, proč se přiklonily k jedné verzi, případně aby učinily opatření k zajištění dalších důkazních prostředků. Odvolací soud však těmto požadavkům nedostál ani přes předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu pro procesní vady v oblasti dokazování, když se s existencí dvou verzí skutkového děje nikterak zvlášť nezaobíral a pouze uvedl, že vina obviněného je prokázána na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

Nejvyšší soud nepovažuje takovéto odůvodnění rozhodnutí o vině za dostatečné. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v daném případě se jedná o situaci, kterou lze nazvat hraniční, když koncentrace THC v krvi obviněného sice překročila 0–2 ng/ml, což je jakási mez, která je odbornou veřejností přijímána jako množství neovlivňující schopnosti konzumenta, avšak jedná se o překročení nikterak markantní. Současně je z provedených důkazů patrno, že obviněný byl zastaven namátkově, tedy nikoliv proto, že by hlídka měla podezření na požití omamných látek (ze způsobu jízdy apod.) a jak vyplývá z úředního záznamu o kontrole, ani v jejím průběhu nevykazoval obviněný jakékoliv známky ovlivnění. Totéž pak potvrdil i lékař odebírající vzorek krve, jak je uvedeno v protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření. Na druhou stranu je zde samozřejmě dána povinnost každého řidiče, aby v případě, kdy požil návykovou látku, která je způsobilá dlouhodobě ovlivnit jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, tuto činnost nevykonával, aby neohrozil sebe ani ostatní účastníky dopravního provozu či jiné osoby a taktéž znalecký posudek MUDr. Milana Karase zastávající názor, že jakékoliv ovlivnění již vylučuje schopnost konzumenta omamné látky bezpečně řídit motorové vozidlo a tak vylučuje jeho způsobilost k této činnosti. V takovém případě je pak třeba obzvláště obezřetně přistupovat v rámci procesu dokazování k provádění důkazů, jeho rozsahu, veškeré důkazy pečlivě hodnotit a skutková zjištění takto učiněná velice precizně odůvodnit.

Jak již bylo řečeno, odvolací soud tomuto závazku nedostál, když pouze uvedl, že k závěru o vině obviněného dospěl na základě znaleckého posudku MUDr. Milana Karase. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Nelze tedy dospět k závěru, že by znalecký posudek měl větší důkazní a vypovídací hodnotu než protokoly či záznamy o konkrétní skutečnosti (blíže srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 77/01, nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, aj.). Ačkoliv se odvolací soud hodnocením znaleckého posudku zabýval, neučinil tak v kontextu všech provedených důkazů, čímž porušil jednu ze základních zásad trestního řízení podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Byť jde o porušení procesních ustanovení, jedná se o nesprávnou realizaci důkazního řízení, jež má však zásadní dopady do skutkových zjištění a jemu odpovídajícího hmotněprávního posouzení, a tudíž dosahuje bezpochyby intenzity natolik závažné, že je způsobilé ohrozit základní práva obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud by tedy měl k důkaznímu řízení přistoupit velice pečlivě a hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemných souvislostech (s ohledem na nejednotnost názorů odborné veřejnosti na míru ovlivnění respektive vyloučení způsobilosti řídit motorové vozidlo při nižších koncentracích THC v krvi není vyloučeno doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který by poskytl další odborné stanovisko). Stejně tak lze uvažovat o doplnění dokazování výslechem policistů provádějících kontrolu. Byť si je Nejvyšší soud vědom toho, že s odstupem času a množstvím obdobných úkonů, nemusí být schopnost vybavit si u člověka zcela precizní, avšak ani tato skutečnost neospravedlňuje rezignaci soudů na správné a úplné provedení důkazního řízení.

Nejvyšší soud současně připomíná své nedávné rozhodnutí – usnesení ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 860/2018, podle kterého „výsledek zkoumání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je podkladem, nikoliv však jediným, pro to, aby soud posoudil, zda obviněný skutečně byl ve stavu vylučujícím způsobilost, anebo zda byl návykovou látkou ovlivněn v menší míře, která případně zakládá odpovědnost za přestupek. Obdobně jako u alkoholu i u jiných návykových látek platí, že důkazem o míře ovlivnění obviněného těmito látkami a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně i o způsobu jeho jízdy apod. (srov. přiměřeně č. 36/1984, č. 12/1985, rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.)“. V rámci tohoto případu nebylo shledáno žádné pochybení v tom, že skutek, podle kterého řídil obviněný motorové vozidlo, ačkoliv mu byla v krvi naměřena koncentrace 4,4 ng/ml THC, byl postoupen k projednání správnímu orgánu pro podezření z přestupku, když je však zcela správně realizováno důkazní řízení a hodnocení důkazů probíhá v souladu se zásadou § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud tímto nechce nikterak zpochybňovat závěry odborníků, či stanovovat arbitrární hranice „přípustného“ množství omamné látky v krvi, ale toliko demonstruje, že pouhá skutečnost, že číselná hodnota koncentrace THC v krvi není nulová, neznamená, stejně jako u alkoholu, že se obviněný dopustil trestného činu, ale je třeba vždy individuálně zkoumat míru ovlivnění a provést řádně všechny dostupné důkazy. Je však nepochybné, že soudní praxe se v mezidobí posunula, když se přiklonila k rozhodovací praxi v případech řízení motorového vozidla po předchozím požití alkoholických nápojů, kde se vychází z hladiny 1,00 ‰ alkoholu pro trestnost jednání ve smyslu ustanovení § 274 tr. zákoníku.

Zde je vhodné zmínit i Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 1 SL 732/2018, o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu, při jejichž dosažení se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kdy v případě Delta-9-tetrahydrocanabinolu (THC) vychází z hodnoty 10 ng/ml.

Za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, je nadbytečné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněného uplatněnými pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když bude na soudu druhého stupně, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádal (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013).

Podle § 265s tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Krajský soud v Ostravě doplní dokazování v naznačeném směru a své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní zejména se zaměřením na naplnění nebo nenaplnění znaku skutkové podstaty stav vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel.
IV.

Z výše rozvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 To 242/2018-111, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc znovu projednal, zejména doplnil dokazování se zaměřením na zodpovězení otázky způsobilosti obviněného řídit motorová vozidla a rozhodl.

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 5. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu