Rozhodnutí NS

23 Cdo 1139/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/16/2019
Spisová značka:23 Cdo 1139/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1139.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/08/2019
III.ÚS 2553/19
III.ÚS 2553/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
08/27/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1139/2019-168


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Bc. Igora Tomáška, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, IČO 71463461, insolvenčního správce úpadce TOP SPEED CARS a. s. se sídlem v Praze 5, Košíře, Holečkova 219/121, PSČ 150 00, IČO 25258796, proti žalované HOBLAN company s. r. o. se sídlem v Praze 6, Střešovice, Za Hládkovem 973/4, PSČ 169 00, IČO 01603124, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, o zaplacení částky 888 551 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 661/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. 28 Co 199/2018-144, takto:
      I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
                  Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 8 C 661/2015-30, uložil žalované povinnost zaplatit v záhlaví uvedenou částku a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně v řízení vyzval žalovanou usnesením ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 8 C 661/2015-10, podle § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dní vyjádřila k žalobě. Uvedené usnesení bylo žalované doručeno 10. prosince 2015 a žalovaná se vyjádřila v podání došlém soudu dne 8. ledna 2016 tak, že se odvolává proti žalobě a nárok neuznává; žádné jiné skutečnosti neuvedla a ani v základních obrysech nevylíčila rozhodné skutečnosti, na kterých staví svoji obranu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná se tedy v zákonné lhůtě 30 dní nevyjádřila, neboť ve vyjádření neuvedla žádné skutkové okolnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a proto soud rozhodl v souladu s § 114b odst. 5 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2018, č. j. 28 Co 199/2018-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud posuzoval otázku, zda byly v řešené věci splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když rozhodl na základě fikce uznání nároku rozsudkem pro uznání. Odvolací soud odkázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž vyjádření musí obsahovat konkrétní skutkové okolnosti a nepostačí obecné sdělení, že žalovaná pokládá nárok žalobce za nedůvodný. Poté odvolací soud shrnul, že vyjádření žalované neobsahovalo konkrétní skutkové okolnosti, nýbrž jen sdělení, že nárok neuznává. Soud prvního stupně proto nepochybil, když rozhodl rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala dle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky předpokladů pro vydání rozsudku pro fikci uznání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka uvedla, že v postupu soudů obou stupňů spatřuje závažná pochybení. Namítala, že ve svém vyjádření ze dne 8. ledna 2016 uvedla, že s nárokem nesouhlasí a že doručí soudu bližší odůvodnění do 14 dnů. Dle dovolatelky je nezbytné tento úkon považovat dle § 41 odst. 2 o. s. ř. za žádost o prodloužení lhůty. Také namítala, že podání ze dne 21. ledna 2016, kterým svá tvrzení doplnila, předložila argumenty a doložila listinné důkazy, soud prvního stupně zcela opomenul a ani nezmínil v odůvodnění svého rozsudku. Dovolatelka odkázala na konkrétní judikáty Ústavního soudu, podle nichž v případě, že reakcí na kvalifikovanou výzvu soudu je vyjádření žalované, které má procesní nedostatky, je soud povinen vyzvat žalovanou vhodným způsobem k doplnění podání či k odstranění vad. Dovolatelka také zdůraznila, že s rozsudkem pro uznání je třeba nakládat jako s mimořádným institutem, který se dle Ústavního soudu má uplatnit pouze v řídkých případech naprosté nečinnosti žalované strany k zabránění zbytečným průtahům v řízení.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí jí hrozí závažná újma.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle ustálené rozhodovací praxe nastává fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. tehdy, jestliže se žalovaná bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání. Žalovaná se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří, jestliže z jejího včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti ní uplatněn žalobou, zcela neuznává a alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2005, pod č. 121). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod číslem 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že vyjádření žalované ze dne 8. ledna 2016, v němž pouze uvedla, že nárok žalobce neuznává, nelze považovat za kvalifikované vyjádření ve výše uvedeném smyslu, neboť v něm zcela chybí vylíčení rozhodných skutečností, na nichž žalovaná staví svoji obranu. Jestliže pak žalovaná podala další vyjádření dne 21. ledna 2016, šlo o vyjádření podané po třicetidenní lhůtě určené v usnesení dle § 114b odst. 1 o. s. ř., které nemohlo zvrátit následky prvního nedostatečného vyjádření spočívající ve fikci uznání nároku, neboť bylo podáno opožděně a žalovaná ve lhůtě určené k vyjádření netvrdila a ani neprokázala, že by jí v podání kvalifikovaného vyjádření bránil vážný důvod.

K tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, podle něhož podala-li žalovaná vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle § 114b odst. 1 o.s.ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělila soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který jí zabránil v tom, aby soudu jen sdělila, že u ní tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

K dovolatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 5. 2019


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu