Rozhodnutí NS

11 Tdo 1235/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:11 Tdo 1235/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1235.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Peněžitý trest
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1235/2018-23


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 103/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 2/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá.



Odůvodnění:


I.
Dosavadní průběh řízení
    1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 2 T 2/2018, byl obviněný M. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

      společně s obviněnými Z. M., M. Č. a R. Z.
      v M., okres Z., nejméně od února 2017 do 28. 7. 2017 v rodinném domě v ulici B., vyrobili nejméně v 5 případech psychotropní látku metamfetamin, tzv. pervitin, která je zařazena do přílohy 5 seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, který později prodávali nebo darovali dalším osobám v okolí obce Z., okres B.-v., přičemž na výrobě pervitinu spolupracovali tak, že obviněný R. Z. zastával hlavní roli při samotném výrobním procesu pervitinu, tedy prováděl chemické reakce, obviněný Z. M. přibližně koncem roku 2016 a na počátku roku 2017 přiměl R. Z. k výrobě pervitinu, společně s obviněným M. Š. zajistil místo pro samotnou výrobu pervitinu, a to v domě, v němž v inkriminovanou dobu pracovali na jeho opravě, přivezli do domu předměty potřebné pro výrobu, v Polské republice nakupovali nejméně čtyřikrát, vždy za desítky tisíc korun, nejvýše za 50.000 Kč, léčiva obsahující pseudoefedrin, jako např. Cirrus, Claritine, Absolon, která jsou zneužívána pro výrobu pervitinu reakčním postupem zvaným Česká cesta, při samotné výrobě pak obviněnému R. Z. pomáhali, a to např. drcením léčiv a umýváním laboratorního skla, též při filtraci, přiváželi osobními automobily R. Z. na místo výroby pervitinu, když obviněný M. Š. také nejméně jednou v B. nakoupil chemikálie (kyselinu solnou a kyselinu fosforečnou) určené pro výrobu pervitinu a ve svém bydlišti uchoval další látky používané při této výrobě, a to červený fosfor a jód, zatímco obviněný M. Č. nejméně jednou na popud R. Z. koupil v B. červený fosfor a jód určené pro výrobu pervitinu, jednou tímto nákupem pověřil T. Š., kterému na nákup předal nejméně 12.000 Kč, přičemž obviněný Z. M. zajistil peníze potřebné k zahájení výroby pervitinu a poté rozděloval zisk z prodeje pervitinu mezi ostatní obviněné, když prodejem pervitinu obvinění R. Z. a Z. M. získali nejméně 10.000 Kč měsíčně, obviněný M. Š. nejméně 15.000 Kč, během jedné výroby obvinění získali asi 200 g pervitinu, celkem tak vyrobili asi 1 kg pervitinu, načež R. Z. vyrobený pervitin distribuoval v cenách a množství dalším 17 osobám specifikovaným ve výrokové části citovaného rozsudku, obvinění Z. M. a M. Č. pak každý jedné osobě.
    2. Za toto jednání byl obviněný M. Š. citovaným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 2 T 2/2018, podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl jednak podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 600 Kč denní sazby, celkem 300.000 Kč, a to za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, a jednak podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to skleněných nádob specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

    3. Rozsudek okresního soudu napadl obviněný M. Š. odvoláním, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.

    II.
    Dovolání a vyjádření k němu

    4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. Š. prostřednictvím zvoleného obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že napadá
    výrok o uložení peněžitého trestu a náhradního trestu odnětí svobody, jež mu byly uloženy rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, proti němuž sice podal odvolání, nicméně to bylo odvolacím soudem, jenž tak potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítnuto. Dovolatel v dovolání, ve shodě s dříve podaným odvoláním, namítá, že se soudy nižších stupňů nikterak nezabývaly jeho osobními a majetkovými poměry v tom smyslu, zda obviněnému umožňují případně uložený peněžitý trest v konkrétní výši uhradit či nikoli, tedy zda je takový trest vůbec dobytný. Oběma soudům nižších stupňů přitom byly aktuální osobní a majetkové poměry obviněného, tedy to, že nevlastní žádný nemovitý majetek, vlastní pouze ojeté osobní motorové vozidlo zakoupené v roce 2016 za cenu 65.000 Kč, nedisponuje žádnými hotovostními ani na účtech uloženými finančními prostředky většího rozsahu, přičemž jeho současné příjmy plynoucí ze závislé činnosti činí cca 20.000 Kč měsíčně, známy. Obviněný současně poukázal na skutečnost, že v současné době plní vyživovací povinnost ke dvěma dětem, s nimiž sdílí společnou domácnost v nájemním bytě. Za daného stavu tak bylo dle vyjádření dovolatele jak v době rozhodování soudu prvního stupně, tak v době rozhodování soudu odvolacího, zcela zřejmé, že sám nedisponuje žádným majetkem, z něhož by byl schopen uložený peněžitý trest reálně uhradit, a to ani jednorázově, ani v případných splátkách do jednoho roku, pročež je třeba v daném případě uložený peněžitý trest ve spojení s náhradním trestem odnětí svobody pro případ jeho nezaplacení považovat za rozporný s platnou právní úpravou, neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V tomto ohledu dovolatel odkazuje mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, dle kterého je nedobytnost peněžitého trestu dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to v té jeho variantě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadené rozhodnutí odvolacího ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, jakož i výrok okresního soudu o uložení peněžitého trestu, včetně náhradního trestu odnětí svobody pro případ jeho nezaplacení.

    5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ve stanovené lhůtě nikterak věcně nevyjádřil.


    III.
    Přípustnost dovolání

    6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu.

    7. Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
      8. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

      IV.
      Důvodnost dovolání

      9. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným M. Š. uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů.

      10. Za daného stavu, respektujíc svoji povinnost vykládat podmínky připuštění dovolání podle § 265b tr. řádu tak, aby byla naplněna článkem 4 Ústavy ČR stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného věcně splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Vzhledem k výše uvedenému přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky vůči napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pod rámec jím věcně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit nelze.
        11. K obviněným zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť peněžitý trest lze uložit jen v takové celkové výměře, v jaké je dobytný, což oba soudy nižších stupňů v kontextu osobních a majetkových poměrů obviněného v této trestní věci zcela pominuly, Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

        12. Obviněný se v rámci uplatněných dovolacích námitek snažil prosadit závěr, že mu byl rozsudkem soudu prvního stupně, který byl následně potvrzen i rozhodnutím soudu odvolacího, jenž zcela zamítl jím podané odvolání, uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a to peněžitý trest v celkové výměře 300.000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, neboť se jedná o trest uložený v takové celkové výměře, v níž je nedobytný. Nejvyšší soud má v této souvislosti za nutné uvést, že v případě peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku je jeho přípustnost nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, jakož i povahu a závažnost spáchaného trestného činu, stejně jako skutečnost, zda jsou případně splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho neuložení uvedené v ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku či nikoli. Uložení tohoto druhu trestu i přes jeho zřejmou nedobytnost tak opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).
          13. Z pohledu těchto zákonných podmínek pak Nejvyšší soud s ohledem na obviněným uplatněné námitky posuzoval obsahovou stránku jeho dovolání, kde své výhrady formuloval mimo jiné tak, že je osobou, která nedisponuje žádným nemovitým majetkem ani movitým majetkem vyšší hodnoty, včetně hotovostních či na peněžních účtech ve větším rozsahu uložených finančních prostředků, vyjma staršího ojetého motorového vozidla. Naopak je osobou zajišťující plnění vyživovací povinnosti ke dvěma dětem, s nimiž žije v nájemním bytě, přičemž jeho měsíční příjmy pramenící ze závislé činnosti (pracuje jako zedník) dosahují výše cca 20.000 Kč, pročež mu nemohl být s ohledem na § 68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku takový druh sankce, spočívající v peněžitém trestu ve výměře 500 denních sazeb po 600 Kč denní sazby, tj. v celkové výměře 300.000 Kč, uložen. V rámci tohoto závěru jde o dovolání věcně dopadající na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jde o dovolání z tohoto hlediska důvodné či opodstatněné.
            14. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Peněžitý trest se přitom ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (§ 68 odst. 1 tr. zákoníku). Denní sazba podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (§ 68 odst. 3 tr. zákoníku). Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu (§ 68 odst. 4 tr. zákoníku). Peněžitý trest pak soud neuloží, je-li podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku zřejmé, že by byl nedobytný.
              15. Z hlediska vymezeného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm poukazoval na své osobní a majetkové poměry, když jádrem své dovolací argumentace učinil tvrzení, že jeho dlouhodobé rodinné a sociální zázemí neskýtá reálnou možnost výkonu peněžitého trestu, a to ani formou jednorázové úhrady ani ve formě měsíčních splátek rozložených na dobu jednoho roku po pravomocném uložení tohoto druhu trestu ve smyslu § 342 odst. 1 písm. b) tr. řádu, pročež je uložení peněžitého trestu ve stanovené výměře, ve spojení se stanovením náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku pro případ jeho nezaplacení, v rozporu se zákonným požadavkem neuložení peněžitého trestu v případech, je-li podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku zřejmé, že by byl nedobytný.
                16. Z dikce ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku vyplývá, že překážkou pro uložení peněžitého trestu je, a to i při splnění zákonných podmínek uvedených v § 67 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku, skutečnost, že je se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele zřejmé, že by byl tento trest nedobytný (k tomu blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/1977-II Sb. rozh. tr.). Osobními poměry pachatele, jejichž řádné zjištění je nezbytným předpokladem pro přijetí závěru o samotné dobytnosti peněžitého trestu, a jako takové jsou rozhodné i pro stanovení výše denní sazby, je přitom třeba rozumět zejména věk pachatele, jeho zdravotní stav, zaměstnání a rodinné poměry. Naproti tomu majetkové poměry pachatele jsou prezentovány celkovým stavem jeho majetku, jeho výdělkovými poměry, tzn. veškerými zdroji, ze kterých lze peněžitý trest realizovat, jakož i jeho závazky, zejména jeho zákonnou vyživovací povinností (k tomu blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 163/1998). Na straně obviněného však v daném případě nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by byly překážkou dobytnosti, a tedy i samotného uložení tohoto druhu trestu. K osobě obviněného M. Š. bylo již v řízení před oběma soudy nižších stupňů zjištěno, že se jedná o zdravotně způsobilého jedince v produktivním věku, který je dle svého vlastního vyjádření řádně zaměstnán, pročež tak má zajištěn stabilní měsíční příjem v pravidelné výši nejméně 20.000 Kč. Jak přitom správně konstatoval i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž jako nedůvodné zamítl odvolání obviněného, je uložení peněžitého trestu v celkové výměře 300.000 Kč opodstatněno mimo jiné i tím, že se všichni obvinění předmětnou trestnou činností, již je třeba považovat za velmi závažnou a společensky nebezpečnou, de facto živili, neboť jim v rozhodném období od února do července 2017 poskytovala pravidelný měsíční příjem řádově ve výši desítek tisíc korun, v případě obviněného Š. konkrétně ve výši 15.000 Kč měsíčně. Stanovenou výši peněžitého trestu tak nelze považovat za nikterak nepřiměřenou ani s přihlédnutím k povaze a závažnosti obviněným spáchaného trestného činu. V kontextu výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 163/1998 a č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr. přitom není důvodem vedoucím k závěru o nemožnosti uložení peněžitého trestu ani trvající alimentační povinnost obviněného ke dvěma jeho dětem, neboť jak ostatně konstatoval již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, obviněný je zdravým mužem v produktivním věku, u něhož nebyla zjištěna žádná případná omezení jeho výdělkových možností a schopností. Všechny tyto skutečnosti tak svědčí o tom, že v případě obviněného byly kumulativně splněny všechny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu ve stanovené výměře, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, pročež odvolacímu soudu, jakož i soudu prvního stupně nelze při uložení peněžitého trestu ve výměře 500 denních sazeb po 600 Kč denní sazby (tj. v celkové výměře 300.000 Kč), který představuje citelný, nikoli však nepřiměřený zásah do života obviněného, vytknout postup v rozporu s § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Rovněž sama absence nemovitého majetku či movitého majetku vyšší hodnoty ve vlastnictví osoby obviněného nepředstavuje překážku pro dobytnost a tedy i uložení peněžitého trestu, neboť rodinné a majetkové poměry obviněného a z nich plynoucí schopnost daný závazek splnit, je třeba posuzovat nikoli v kontextu momentální finanční situace jeho osoby, nýbrž ve světle jeho celkových ekonomických a osobních poměrů. Momentální nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě nemůže být považován za důvod vedoucí k závěru o nedobytnosti peněžitého trestu, lze-li důvodně očekávat, že obviněný bude ze svých příjmů a majetku schopen tento trest zaplatit, a to nejpozději do jednoho roku ode dne jeho pravomocného uložení.

                17. Na podkladě výše uvedených zjištění a rozvedených skutečností tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, pokud jednak okresní soud ve smyslu podmínek vymezených v § 67 odst. 1 ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku na základě zjištěných poměrů obviněného shledal naplnění všech okolností pro uložení peněžitého trestu ve stanovené výměře, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, a jednak Krajský soud v Brně jako soud odvolací neshledal existenci žádných skutečností, jež by uložení peněžitého trestu v celkové výměře 300.000 Kč ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku ve vztahu k osobě obviněného M. Š. vylučovaly.
                  18. Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné odvolacím soudem zkonstatoval, že peněžitý trest v celkové výměře 300.000 Kč společně s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 1 roku byl obviněnému uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu § 67 odst. 1 ve spojení s § 68 odst. 1, 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku. Současně shledal, že s přihlédnutím k osobním a majetkovým poměrům obviněného M. Š. nelze činit důvodný závěr o tom, že by byl tento trest nedobytný. S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je tak obviněnému uložený peněžitý trest v celkové výměře 300.000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, trestem zcela jednoznačně přípustným. Jelikož soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, který jako zcela nedůvodné zamítl odvolání obviněného, při ukládání trestu uložil přípustný druh trestu, jenž byl vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle § 67 odst. 1 za užití § 68 odst. 1, 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 500 denních sazeb po 600 Kč denní sazby, nebyly obviněným v dovolání uplatněné námitky shledány důvodnými.
                    19. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

                      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

                      V Brně dne 25. 10. 2018


                      JUDr. Stanislav Rizman
                      předseda senátu


                      Vypracoval:
                      JUDr. Tomáš Durdík