Rozhodnutí NS

6 Tdo 1177/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:6 Tdo 1177/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1177.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Křivé obvinění
Dotčené předpisy:§ 345 odst. 2 tr. zákoníku
§ 345 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1177/2018-30


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2018 o dovolání, které podala obviněná P. Č. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 13 To 68/2018-442, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 27 T 68/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1) Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 13 To 68/2018-442, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání P. Č. (dále jen „obviněné“, příp. „dovolatelky“), které podala proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2017, č. j. 27 T 68/2016-369, kterým byla uznána vinou zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku [bod II. a)-c) výroku rozsudku] a odsouzena podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trváni dvacetiosmi měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem [týmž usnesením bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání spoluobviněné K. H., odsouzené pro zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku].

I.
Dovolání a vyjádření k němu


2) Proti shora uvedenému usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájkyně (dále jen obhájce) dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná poukazuje v dovolání na to, že jejím jednáním nebyl spáchán „ani tento zločin, ani jiný trestný čin“, neboť její úmysl nesměřoval k tomu, aby strážníka P. K. křivě obvinila ze spáchání jakéhokoli trestného činu. Podle obviněné „byla situace taková, že bezprostředně po zásahu strážníka P. K., za situace, kterou i soud hodnotí jako vyhrocenou, potratila a byla vnitřně přesvědčena, že bezprostředním důvodem jejího potratu bylo právě fyzické napadení tímto strážníkem“. Informace, které sdělila při podání trestního oznámení, nebyly podle ní nepravdivé, neboť uvedla popravdě to, jak věc vnímala a prožívala, a jednak její jednání nebylo vedeno v úmyslu na základě těchto nepravdivých informací přivodit trestní stíhání strážníka P. K. Nepovažuje za souladné se zákonem, pokud je stíhána pro něco, co považuje za pravdivé (jí uváděné skutečnosti policejnímu orgánu i mediím), za něco, co prožila. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby rozhodnutí napadené dovoláním bylo zrušeno, stejně jako rozsudek, který usnesení odvolacího soudu předchází, a „věc byla znovu projednána a rozhodnuta“.

3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné sdělila, že toto navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněná se ve své dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze skutkovými námitkami a soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Svými námitkami se podle státní zástupkyně domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy provedené důkazy vykládá jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky.


II.
Přípustnost dovolání


4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5) K dovolání a uplatněnému dovolacímu důvodu je vhodné obecně uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

6) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání


7) Z dovolání obviněné vyplývá, že její výhrady směřují proti tomu, že „její úmysl nesměřoval ke křivému obvinění strážníka P. K.“. V souvislosti s otázkou „úmyslu“ je vhodné obecně uvést, že úmysl je sice hmotně právním ustanovením (§ 15 tr. zákoníku), což by mohlo u obviněné vyvolávat představu, že pokud odkázala na to, že „její úmysl nesměřoval ke křivému obvinění strážníka P. K.“, a takto své dovolání vymezila, splňuje toto vymezení dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud k otázce posuzování vlastního dovolání považuje však za potřebné uvést, že námitky obviněné, že její úmysl nesměřoval ke křivému obvinění, je nutno posuzovat v celém kontextu jí podaného dovolání a nikoli pouze ve vázanosti na pojem „úmyslu“.

8) Obviněná ve vztahu k „úmyslu“ znovu, jako v řízení před soudem prvního stupně i ve svém odvolání, argumentuje tím, že byla vnitřně přesvědčena, že k jejímu potratu došlo v souvislosti s jejím fyzickým napadením strážníkem K., a pokud uvedla takové informace [pozn. Redaktorce Kladenského deníku, reportérovi televizní stanice TV Prima a následujícího dne (10. 7. 2015) po řádném poučení podala trestní oznámení – viz skutkové zjištění soudu prvního stupně], nejednalo se o nepravdivé informace, neboť uvedla popravdě to, jak věc sama vnímala a prožívala.

9) Jak bylo shora uvedeno (bod 2), již v řízení před soudy nižších stupňů byly obsahově shodné námitky obviněnou uplatněny [seděla u dveří baru, strážník K. ji udeřil, po úderu zakopla a vypadla ven, na záchodě začala slabě krvácet, na policistu křičela, že je těhotná – viz str. 4 rozsudku, byla napadena strážníkem K. úderem, následným povalením a zásahem slzotvorného prostředku, informace, které uvedla byly pravdivé, nebyly vedeny v úmyslu přivodit trestní stíhání strážníka K., to co uvedla se zakládá na pravdě, jakož i na tom, že zásah strážníka byl dle jejího názoru neadekvátní a možná i protiústavní – str. 3 usnesení]. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí na ně také reagovaly [soud prvního stupně po reprodukci provedených důkazů na str. 5-14, rozvedl na str. 14-18 v odůvodnění svého rozsudku hodnocení provedených důkazů a mj. konstatoval, že z kamerového záznamu pořízeného policisty, kteří zákrok prováděli (K. a Ko.) vyplývá, že strážník strávil v baru několik vteřin a v tu dobu nestála obviněná v místech jak celou dobu uvádí, ale stála za barem a je vyloučeno, aby se během několika vteřin dokázala přemístit do místa jím tvrzeného napadení. Rovněž ze záznamů je nesporné, že to nebyli strážníci městské policie, kdo měl být agresory, jak se snaží obviněná a někteří svědci tvrdit, ale agresory byli hosté baru a svědek S. Soud prvního stupně velmi podrobně a pečlivě hodnotil jím provedené důkazy, poukázal na celou řadu dílčích rozporů ve výpovědi obviněné (ale i spoluobviněné a některých svědků, sledujících stejný cíl jako obviněné), ať již k otázce, kdy a komu měla uvádět, že potratila v důsledku jednání strážníka K., kde měla sedět v baru v době svého napadení, kdy a proč vůbec do baru přišla apod. Obdobně také odvolací soud reagoval na námitky obviněné, kdy mj. ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že pokud strážník K. použil ke zvládnutí situace slzotvorný prostředek, nebyl tento primárně použit vůči obviněné (str. 5 usnesení, str. 17-18 rozsudku), přičemž není ani potvrzeno kamerovými záznamy tvrzení obviněné, že by upozorňovala strážníka na to, že je těhotná a již vůbec ne, že by toto vykřikovala při zásahu. Soud druhého stupně rovněž ve shodě se soudem prvního stupně se vypořádal s požadavkem obviněné na provádění dalších důkazů (str. 18, 19 rozsudku, str. 5 usnesení)].

10) Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené musí konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněné jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů a na takový případ pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. však přichází v úvahu pouze za situace, kdy jsou uplatněny v dovolání skutečně námitky vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě, že jsou uplatněny pod shora uvedeným dovolacím důvodem námitky, které jej ani svým obsahem nevystihují je nutno takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

11) Z veškeré dovolací argumentace plyne, že obviněná i nadále setrvává na svém stanovisku, že „neuvedla nepravdivé informace, uvedla vše popravdě, jak věc sama vnímala a prožívala“ atd. Pozastaví-li se Nejvyšší soud nad jejím tvrzením, že vše popsala, jak situaci prožívala, vnímala, pak nezbývá než konstatovat, že obviněná setrvává na své verzi skutkového děje, že to byla ona, kdo byl sražen strážníkem K., měla strážníka upozorňovat na to, že je těhotná, vytáhl ji z baru společně s majitelem baru a začal na ně stříkat pepřovým sprejem, že ji strážník vědomě a schválně udeřil do pravého boku pod žebra atd., a proto uvedené skutečnosti jednak uvedla jako pravdivé redaktorovi televize, jednak redaktorce deníku a následně také podala na strážníka K. trestní oznámení. Jestliže obviněná setrvává na stanovisku, že skutkový děj proběhl, jak ona vylíčila shora uvedeným osobám a na Policii ČR při podání trestního oznámení, pak její námitky nelze označit za námitky právní, ale námitky směřující proti skutkovému zjištění, se kterým se obviněná neztotožnila a dožaduje se ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnocení důkazů v duchu svých představ a následně tomu odpovídajícím způsobem také úpravy skutkového stavu věci. Uvedené námitky však nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.


12) V kontextu těchto námitek a ev. posuzování otázky porušení práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

13) V reakci na námitky obviněné považuje Nejvyšší soud ve vztahu ke skutkovému zjištění za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

14) Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že obviněná lživě obvinila strážníka K. ze spáchání trestného činu a uvedla lživé informace (viz popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně) nejen pracovníkům tisku a televize, které byly v televizi odvysílány, případně v tisku zveřejněny, ale následně také na shora uvedeného strážníka podala trestní oznámení, ve kterém uvedla lživé informace, což vedlo k trestnímu řízení proti strážníku P. K. pro podezření z přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, které skončilo odložením věci podle § 159a odst. 1 tr. ř. Obviněná věděla, že incident se strážníkem se neodehrál tak, jak jej popisovala zástupcům médií a policejnímu orgánu při podání trestního oznámení, a na svém tvrzení (obhajobě) setrvala i v řízení před soudy nižších stupňů, přestože byla její obhajoba jednoznačně vyvrácena provedenými důkazy, ze kterých bylo nesporné, že obviněnou byly podány lživé informace. Jednání, kterého se obviněná dopustila, vykazuje znaky trestného činu, kterým byla uznána vinnou a v souvislosti s její argumentací lze pro stručnost odkázat např. na rozhodnutí č. 35/2009 Sb. rozh. tr., které se problematikou „lživého obvinění jiného z trestného činu“ zabývá.

15) Byť Nejvyšší soud již shora uvedl, že námitky obviněné nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, považuje za vhodné k otázce, kdy je trestný čin spáchán úmyslně, pouze poznamenat, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněná při vědomí, že událost neproběhla tak, jak ji jako pravdivou prezentovala zástupcům sdělovacích prostředků a následně policejnímu orgánu při podání trestního oznámení, pak jednala minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděla, že uváděním nepravdivých informací (lživých) může způsobit trestní stíhání, a pro případ, že se tak stane, byla s tím srozuměna. [viz blíže usnesení bod 11, rozsudek str. 16-19].

16) K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (též bod 16).

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 25. 9. 2018


JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu