Rozhodnutí NS

7 Tdo 116/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:7 Tdo 116/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.116.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 116/2019-772


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání obviněné J. S., nar. XY, státní příslušnice Lotyšské republiky, v České republice se naposledy zdržující na ubytovně XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 8 To 71/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 1/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 2 T 1/2018, byla obviněná J. S. uznána vinnou spácháním zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 8 To 71/2018, odvolání obviněné proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Uvedeného trestného činu se obviněná dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) dne 27. 8. 2017 na pokoji č. 19 v ubytovně XY, po předchozím požívání alkoholu a slovním konfliktu, v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách, fyzicky napadla poškozeného I. K., nar. XY, a to opakovaným bodáním kuchyňským nožem s umělohmotnou rukojetí a údery skleněnou láhví do hlavy, čímž mu způsobila bodnou ráno s vbodem délky 3,3 cm v zadní čáře pažní vlevo pod podpažní jamkou nepronikající do dutiny hrudní, dvě bodné rány na zevní ploše levého stehna s vbody délky 2 cm a 1 cm zasahující do podkoží, bodnou ránu s vbodem délky 1cm na přední ploše levého bérce pronikající do podkoží, bodnořeznou ránu s vbodem délky 4 cm na přední ploše levého bérce zasahující ke svalovině, povrchní bodnou ránu horní části zad tvaru písmene V s rameny délky 0,5 cm a 0,7 cm jdoucí mělce do podkoží, povrchní bodnou ránu s vbodem délky 1 cm nad pravým kolenem jdoucí mělce do podkoží, mnohočetné povrchní i hlubší, do podkoží zasahující řezné rány na obou předloktích a bércích délky 0,3 až 6 cm, povrchní řezné ranky na čele, mnohočetné oděrky, povrchní tržně zhmožděné ranky a krevní výrony na hlavě s krevními výrony v měkkých pokrývkách lebních a následně ho v době kolem 19:30 hodin v témže pokoji, v úmyslu jej usmrtit, bodla velkou silou kuchyňským nožem zpředu do hrudníku, čímž mu způsobila bodnou ránu s vbodem délky 3 cm vlevo na hrudníku nad prsní bradavkou pronikající 3. mezižebřím do hrudní dutiny s průbodem horního laloku levé plíce a bodnořezným poraněním levého srdečního ouška, přilehlé vtokové části levé srdeční komory s přetětím obkružujícího raménka levé věnčité tepny srdce a zakrvácením obou hrudních dutin, přičemž následně byl poškozený ošetřen přivolanou záchrannou službou a převezen do Thomayerovy nemocnice, kde byl operován, avšak i přes poskytnutou pomoc zemřel, kdy příčinou smrti bylo zakrvácení osrdečníku a levé hrudní dutiny při průbodu levé plíce a bodnořezném poranění levého srdečního ouška, přilehlé vtokové části levé srdeční komory s přetětím levé věnčité tepny srdce a smrt nebylo možné odvrátit žádným způsobem.
II.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že soudy nedostatečně zjistily okolnosti případu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že skutek spáchala ona. Bylo prokázáno, že si pamatuje, že byla ohrožována ze strany poškozeného nožem a šlo jí o život. Z důvodu její neschopnosti si vzpomenout na průběh události a faktu, že u činu nebyl přítomen jiný člověk, nelze dospět k závěru, zda to skutečně byla ona, kdo poškozeného usmrtil, či jiná osoba či zda jej sice usmrtila, avšak v nutné obraně. Ve výpovědi svědka B. jsou rozpory, když si svědek nevšiml žádných zranění do doby, než se poškozený odebral za budovu pro batoh. Lze tak mít důvodné pochybnosti, zda se zranění vůbec přihodila v budově, či mimo ni.

5. Z výpovědi svědkyně Z. vyplynulo, že měla slyšet svědkyni L., která jí říkala, že se musí zbavit nožů. Je tak možné, že se činu dopustila L. a tato možnost nebyla soudy zkoumána a rovněž nebylo zkoumáno, zda se na nožích nevyskytuje genetický materiál L.

6. Uzavřela, že v případě existuje několik možných verzí skutkového děje a neexistuje žádný přímý důkaz, který by svědčil pro její vinu. Rovněž nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu se zásadou in dubio pro reo zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 2 T 1/2018-546, spolu s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 8 To 71/2018, a sám rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala ona.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné nejprve shrnul předchozí řízení i dovolání obviněné, ke kterému pak uvedl, že ve věci bylo provedeno úplné dokazování, které bylo logicky ve všech souvislostech vyhodnoceno a je třeba trvat na správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se následně identifikoval i soud odvolací. Dále zmínil, že odvolací soud se v rámci svého přezkumu zabýval totožnou skutkovou argumentací, kterou obviněná nyní uplatňuje v rámci svého dovolání. Obviněná ve svém dovolání brojí proti postupu nalézacího soudu při dokazování a hodnocení provedených důkazů, čímž se dostává mimo meze uplatněného dovolacího důvodu. Činí tak navíc selektivním způsobem, při kterém se poukazem na jisté jednotlivosti z výpovědí vybraných svědků snaží vytvořit zdání mezer ve skutkových zjištěních nalézacího soudu s možnými alternativami skutkového děje bez její přímé účasti na smrtelném zranění poškozeného.

8. Námitka obviněné, že soudy měly rozhodnout za užití zásady in dubio pro reo, je procesního charakteru a pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná. Uvažuje-li obviněná o jednání v nutné obraně, nesvědčí pro tento závěr žádné důkazy, kdy po ohledání jejího těla byl vyloučen jakýkoli fyzický útok proti její osobě. Námitka, že jednala v nutné obraně, sice spadá do hmotněprávní materie, avšak obviněná ji založila výhradně na prosazení možnosti vlastní skutkové konstrukce, která se zcela rozchází se všemi ve věci provedenými důkazy a skutkovými závěry, k jakým dospěly soudy obou stupňů po vyhodnocení provedeného dokazování.

9. Za zcela vyloučenou označil státní zástupce i verzi obviněné, že poškozenému mohla zranění způsobit neznámá osoba vně ubytovny, jelikož bylo provedeným dokazováním prokázáno, že smrtelné zranění utrpěl v pokoji č. 19. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou týkající se role svědkyně I. L. ve věci, kdy obviněná uvedla, že to mohla být ona, kdo poškozeného bodl. Pokud lze hovořit o nějakých nesrovnalostech v její výpovědi, pak bylo možno uvažovat pouze o snaze obviněné přilepšit. Nelze vyloučit ani to, že svědkyně mohla v zájmu nepřitížit obviněné i zamlčet přímé svědectví o smrtelném útoku, avšak stále platí, že svědkyně nebyla na pokoji přítomná celou dobu a smrtelnému bodnutí nemusela být přítomna. Doplnil, že u této svědkyně absentuje jakýkoli motiv k tomu, aby poškozeného usmrtila, jelikož k němu neměla žádný vztah a na ubytovně byla na pozvání obviněné.

10. Státní zástupce uzavřel, že obviněná své dovolání nezaložila na hmotně právních důvodech, ačkoli je formálně deklarovala, ale na procesním základě a z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

12. Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

13. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatelka.

14. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že v podaném dovolání jsou uplatněny shodné námitky, jako obviněná prostřednictvím obhájce uváděla po celou dobu trestního řízení a uplatnila je i ve svém odvolání (č.l. 595 trestního spisu), které je prakticky totožné jako dovolání a s uplatněnými námitkami se tak vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí.

15. Své dovolání, stejně jako odvolání, postavila obviněná na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, uvádí, že si na nic nepamatuje, avšak zároveň popírá, že poškozenému způsobila smrtelné zranění a nabízí jinou verzi skutkového děje, tedy že jej usmrtila svědkyně I. L. nebo neztotožněná třetí osoba vně ubytovny. Dále nabízí verzi, že pokud poškozeného skutečně bodla, pak to bylo v nutné obraně, jelikož ji ohrožoval. Veškeré další námitky pak pojí k těmto svým předkládaným verzím skutkového děje a v souvislosti s tím pak dodává, že soudy nerozhodly v souladu se zásadou in dubio pro reo, jelikož její vina nebyla nade vší pochybnost prokázána. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněné. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněné nevznikly.

16. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (č. l. 60 a násl. trestního spisu) vyplynulo, že obviněná je osobou, která má v zátěžových situacích tendenci jednat impulzivně a její jednání v době činu bylo motivováno pocity strachu a ohrožení, které pramení z nezpracovaných prožitků strachu z mužské autority z minulosti. Zároveň v souvislosti s intoxikací alkoholem byly oslabeny její kontrolní mechanismy. S ohledem na tento znalecký posudek lze uzavřít, že obviněná neváhá ve chvíli, kdy se cítí ohrožena, i kdyby to ohrožení bylo iracionální, sáhnout po noži a člověka, ve kterém cítí hrozbu, bodnout.

17. Nejvyšší soud tak shrnuje, že nalézací ani odvolací soud neměly žádné pochybnosti o vině obviněné, kdy sice nebyl k dispozici přímý důkaz a obviněná tvrdí, že si událost nepamatuje, avšak řetězec nepřímých důkazů, který tvoří především výpovědi svědků (I. L., K. B. a další), znalecký posudek na osobnost obviněné a záznam hovoru na zdravotní záchrannou službu, jednoznačně vypovídá o vině obviněné. Městský soud se ve svém rozhodnutí velmi pečlivě a podrobně vypořádal se všemi provedenými důkazy a rozhodnutí o vině obviněné zcela příkladně odůvodnil.

18. Závěry soudů jsou podepřeny dokazováním, které prokázalo, že události proběhly tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněná tak sice formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnila námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.

20. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

21. Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Obviněná jej ani výslovně nenamítala.

22. Lze tak bez dalšího shrnout, že zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Městský soud se přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněné. Jestliže v dovolání obviněná tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněné.

23. Právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že je pachatelkou předmětného trestného činu. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

24. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněné uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu neodpovídaly. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněné odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

25. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 4. 2019


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu