Rozhodnutí NS

28 Cdo 718/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/02/2019
Spisová značka:28 Cdo 718/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.718.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 718/2019-135


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Velká Losenice, IČO: 43378889, se sídlem Velká Losenice 1, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti: Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO: 62933591, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, zastoupená JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Turnově, Ohrazenice 119, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 37/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 1 Co 20/2018-118, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2018, č. j. 24 C 37/2016-84, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina, ze dne 17. 6. 2016, č. j. SPU 311182/2016/520100/R19397/RR19429, sp. zn. SP15479/2014-520102, výrokem, jímž ji, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ust. § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), měly být vydány pozemky p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl prvostupňový rozsudek změněn v nákladovém výroku II. tak, že žalobkyně je povinna nahradit České republice - Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku výkladu pojmu „funkční souvislost“ nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, sp. zn. 22 Cdo 539/2001 a sp. zn. 2 Cdo 1192/97, a nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., akcentujícího zásadu ,,ex favore restitutionis“, jestliže shledal nedostatek funkční souvislosti mezi dovolatelkou vlastněnou pozemkovou parcelou č. XY v katastrálním území XY, představující část břehu rybníka, a povinnou osobou (vymezenou v ustanovení § 4 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.) vlastněnými parcelami č. XY (pozemek tvořící dno rybníka) a č. XY (pozemek, na němž se nachází sypaná hráz rybníka) téhož katastrálního území.

    Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

    Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017.

    Uzavřel-li tedy odvolací soud, že mezi dovolatelkou nárokovanými pozemky vlastněnými povinnou osobou definovanou ustanovením § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., představovanými dnem rybníka a jeho sypanou hrází, a pozemkem v dovolatelčině vlastnictví, majícím charakter části břehu rybníka (za situace, kdy rybník je obklopen i pozemky ve vlastnictví dalších osob), se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu není dána funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., když tyto pozemky nejsou v poměru skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, jestliže předmětný rybník s hrází z hlediska svého hospodářského využití není nikterak funkčně spjat s hospodařením na dovolatelkou vlastněné části břehu, která je schopna samostatného hospodářského využití (ať již k zemědělské či průmyslové výrobě nebo obytným či rekreačním účelům), nijak se od výše citované judikatury, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat, neodklonil.

    Vytýká-li pak dovolatelka obecně, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od judikaturou zastávané zásady „ex favore restitutionis“, dlužno předně uvést, že nikterak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkané pochybení mělo projevit na nesprávnosti napadeného rozhodnutí. Závěry odvolacího soudu ostatně nelze označit za odporující dané zásadě jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13); na případy, kdy zákonné předpoklady naturální restituce nejsou naplněny, pak bez pochyby pamatuje ustanovením § 15 zákona č. 428/2012 Sb. reglementovaná paušální finanční náhrada.

    Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).

    Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu snad i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

    O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady účastnice řízení (vzniklé jí podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k bránění práva. Stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018).

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 2. 4. 2019


    Mgr. Zdeněk Sajdl
    předseda senátu