Rozhodnutí NS

23 Cdo 4405/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 4405/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4405.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4405/2018-99


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyň a) JSTB International, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Petrská 1168/29, identifikační číslo osoby 28135466, b) JUMPING INTELLECTUAL PROPERTY, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Petrská 1168/29, identifikační číslo osoby 03504883, zastoupených Mgr. Ing. Janem Kabešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Jezerce 1047/15, proti žalované Zámečnictví J. V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 976/12, o určení porušení práva průmyslového vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 10/2017, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 100/2018-64, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. 3 Cm 10/2017-53, rozhodl, že se řízení přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Úřadu průmyslového vlastnictví o návrhu žalované na výmaz užitného vzoru č. XY.

K odvolání žalobkyň odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí „závisí na otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posuzována jinak“. Dle dovolatelky přitom napadené usnesení závisí na vyřešení následujících otázek procesního práva:

1) Má soud přerušit řízení o žalobě založené na porušení průmyslového práva v situaci, kdy probíhá navazující řízení o neplatnosti tohoto již přiznaného průmyslového práva?
2) Může soud odmítnout přerušení řízení s odůvodněním, že je možné případně (v situaci, kdy ex post dojde k neplatnosti průmyslového práva ex tunc) řízení obnovit?
3) Má soud přerušit řízení o žalobě založené na porušení průmyslového práva v situaci, kdy probíhá navazující řízení o neplatnosti tohoto přiznaného průmyslového práva, když účastníkovi hrozí nenávratný zásah do jeho vlastnického práva a případná obnova řízení tak není možná?
4) Je možné odmítnout přerušit řízení o určení, zda jde o zboží, kterým jsou porušována práva k duševnímu vlastnictví, u něhož je zpochybněno právo k tomuto vlastnictví (typicky v situaci, kdy je zapsaný vlastník průmyslového práva žalován na určení vlastnictví k tomuto průmyslovému právu)?
5) Je možné odmítnout přerušit řízení s poukazem na to, že určité skutečnosti (zde porušování užitného vzoru) ještě nebyly v řízení prokázány?
6) Může být v soudním řízení o určení, zda se jedná o zboží, kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví, prokázáno porušení práv k duševnímu vlastnictví dříve, než dojde ke koncentraci řízení a rozhodnutí soudu?
    Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

    K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřily tak, že navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.

    Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

    Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

    Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

    Dovolání není přípustné.

    Dovolatelka dovolacímu soudu předkládá k řešení soubor otázek směřujících do posouzení, zda v předmětné věci mělo být řízení přerušeno dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

    Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3153/2008, konstatoval, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší s ohledem na okolnosti konkrétního případu.

    Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud rovněž opakovaně uvedl, že smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015). Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní, jinak řečeno dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, nebo ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016).

    Pro odvolací soud bylo v nyní projednávané věci určující, že žalobkyně se svých nároků domáhají jak z práva k užitnému vzoru, tak z práva k ochranné známce. Uvedl, že návrhem na zrušení podaným žalovanou byl napaden pouze zápis užitného vzoru, nikoliv zápis ochranné známky. Pro konstatování, že jsou porušována práva k duševnímu vlastnictví [z pohledu právní úpravy uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. 6. 2013, o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003], však postačuje konstatování porušení jednoho z průmyslových práv žalobkyň, tak aby následně došlo k soudem uváděným důsledkům soudního rozhodnutí ve správním řízení před orgány celní správy (tedy zničení zboží). Dle odvolacího soudu by tedy nebylo rozhodné, při zjištění porušení práva žalobkyň, pokud by došlo následně ke zrušení zápisu jednoho z namítaných práv, jelikož k pozitivnímu určení zásahu do práv postačuje i porušení pouze jednoho z práv žalobkyň. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by odvolací soud vybočil z mezí vytyčených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když rozhodl, že se řízení dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nepřerušuje.

    Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).


    O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 27. 2. 2019


    JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
    předseda senátu