Rozhodnutí NS

27 Cdo 4330/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:27 Cdo 4330/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.4330.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 4330/2019-353



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Komunardů 431/12, PSČ 170 00, proti žalovanému K. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, PSČ 370 01, o vyznačení rubopisu na akcie a vydání akcií, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1135/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, č. j. 5 Cmo 235/2017-303, takto:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


[1] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 13 Cm 1135/2014-207, ve znění usnesení ze dne 17. 5. 2017, č. j. 13 Cm 1135/2014-233, zamítl žalobu „o nahrazení projevu vůle spočívající v uložení povinnosti žalovanému“ vyznačit na 45 kusů kmenových akcií na jméno společnosti K., identifikační číslo osoby XY (dále jen „společnost“), o jmenovité hodnotě 100.000 Kč (dále jen „sporné akcie“) rubopis ve znění uvedeném ve výroku a takto rubopisované akcie vydat žalobci (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[4] Otázka, zda odvolací soud „rozhodl o jiné věci než o nároku, kterého se dovolatel domáhal předmětnou žalobou“, zaměnil-li žalobu na plnění za žalobu na nahrazení projevu vůle a následně uzavřel, že rubopis akcie nelze nahradit soudním rozhodnutím, přestože dovolatel žaloval o uložení povinnosti žalovanému opatřit akcie rubopisem na dovolatele, nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

[5] Závěr o nedůvodnosti žaloby v projednávané věci odvolací soud neopřel o důvod předestřený dovolatelem výše, a sice nemožnost domoci se rubopisování akcií žalobou na nahrazení projevu vůle. Jeho rozhodnutí spočívá na závěru, podle něhož v řízení sice bylo prokázáno, že žalovaný podepsal smlouvu o převodu sporných akcií, učinil tak však při absenci vůle převést sporné akcie na dovolatele (za „symbolickou cenu“ 450 Kč, ačkoli je nedlouho předtím sám nabyl za cenu 11.029 Kč za kus), když mu byla listina obsahující znění smlouvy podstrčena k podpisu mezi jinými listinami vyžadujícími jeho podpis po konání valné hromady společnosti z 18. 6. 2014, takže ji podepsal omylem (aniž si ji přečetl a věděl, co ve skutečnosti podepisuje).

[6] Ve vztahu k otázce existence vůle žalovaného převést sporné akcie na dovolatele nesplňuje dovolání náležitosti stanovené § 241a odst. 2 o. s. ř.; dovolatel k předpokladům přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. v této části dovolání ničeho neuvádí. (K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3424/2018, a judikaturu v nich citovanou.).

[7] Závěr odvolacího soudu o absenci vůle žalovaného k převodu sporných akcií napadá toliko prostřednictvím skutkových námitek a polemikou s hodnocením důkazů. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

[8] Samotné hodnocení důkazů pak nelze - se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. - úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020


JUDr. Filip Cileček
předseda senátu