Rozhodnutí NS

4 Tdo 456/2018

citace  citace s ECLI
Právní věta:Paděláním platebního prostředku se mimo jiné rozumí vyplnění či vyhotovení platebního prostředku bez oprávnění. U listinných příkazů k úhradě jde o případy, kdy pachatel např. zfalšuje příkaz k úhradě tím, že napodobí podpis disponenta s účtem. Při použití internetového bankovnictví a při transakcích uskutečněných v jeho rámci (například vyplnění a následné odeslání bankovního formuláře platebního příkazu) je podpis disponenta účtu při ověřování jeho totožnosti nahrazen různými zabezpečovacími metodami, mezi které patří mimo jiné i kombinace přístupového hesla a potvrzovacích (autorizačních) kódů zasílaných peněžním ústavem disponentovi na mobilní telefon, který je provázán s konkrétním účtem. Podpis příkazce je tak nahrazen použitím těchto ověřovacích metod a jejich neoprávněné překonání odpovídá zfalšování podpisu příkazce. Jestliže pachatel po překonání bezpečnostních prvků pronikl do systému internetového bankovnictví a bez oprávnění vyplnil bankovní formulář platebního příkazu a příkaz následně odeslal, vytvořil tak padělaný platební prostředek a jeho jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/16/2018
Spisová značka:4 Tdo 456/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.456.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Dotčené předpisy:§ 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:8 / 2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 456/2018-28


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 18/2017, takto:

    I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017.
      Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
      Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
    II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný D. P. nebere do vazby.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 2 T 18/2017 uznal obviněného D. P. vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od ledna 2016 do 21. 4. 2016 v bytě poškozeného I. Š., na adrese P., Ch., ve kterém v této době s poškozeným bydlel, si bez vědomí poškozeného opatřil číslo jeho bankovního účtu vedeného u UniCredit Bank, heslo a přístupový kód do internetového bankovnictví a zároveň si půjčil do užívání jeho mobilní telefon, který byl svázán s výše uvedeným účtem pro příjem ověřovacího hesla ke vstupu do internetového bankovnictví, posléze za užití výše uvedených prostředků dne 21. 4. 2016 za součinnosti své družky P. B. prostřednictvím veřejného počítače v Městské knihovně v Ch. vstoupil do internetového bankovnictví k výše uvedenému účtu, v němž zadal příkaz k platbě ve výši 7 000 Kč ve prospěch účtu, který je veden u Komerční banky, a. s., ve prospěch V. P., jejímž jediným disponentem je O. P., se kterou byl předem domluven, že peníze po připsání na účet vybere a předá mu je, k čemuž došlo dne 23. 4. 2016; dále uskutečnil téhož dne prostřednictvím platební karty k výše uvedenému účtu, kterou si od poškozeného počátkem dubna zapůjčil, tři bezhotovostní platby ve prospěch společnosti Vodafone, vždy ve výši 250 Kč, na dobytí kreditu mobilních telefonů, čímž způsobil poškozenému I. Š. škodu v celkové výši 7 750 Kč.

Za to byl obviněnému P. podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit poškozenému I. Š., bytem P., Ch., na náhradě škody částku 7 750 Kč.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním a na jeho podkladě Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017 podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. P. uznal vinným totožným jednáním, jako to před ním učinil soud prvního stupně, v němž ale spatřoval přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to obviněnému podle § 230 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému současně uložil povinnost zaplatit poškozenému I. Š., bytem Ch., P. na náhradě škody částku 7 750 Kč.

Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch obviněného, přičemž jej opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce namítá, že se nelze ztotožnit s právními závěry odvolacího soudu. Skutková zjištění totiž podporují závěr, že jednání obviněného bylo namístě posoudit podle ustanovení trestního zákoníku, která aplikoval nalézací soud.

Právní kvalifikace podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku není pro případy neoprávněné komunikace pachatele s peněžním ústavem na dálku prostřednictvím elektronických prostředků a neoprávněného přístupu do internetového bankovnictví přiléhavá a nereflektuje zcela způsob, jakým si pachatel opatřil peněžní prostředky poškozeného, resp. kterak způsobí poškozenému škodu. Pro sofistikovanější případy, kdy si pachatel neoprávněně přivlastní přístupové údaje do služby internetového bankovnictví jiné osoby, zároveň si opatří i záznamové médium, na které je bankovním ústavem zasílán potvrzovací kód pro přístup do internetového bankovnictví, je zřetelně přiléhavější přirovnání k případům, kdy pachatel padělá nebo pozmění platební příkaz v listinné podobě a tento předloží bance. U takových situací přitom není zároveň pochybností o tom, že mají být posouzeny jako trestný čin podvodu.

Rozdíl mezi trestnými činy krádeže a podvodu spočívá v tom, že u krádeže se pachatel cizí věci zmocní, odejme ji z dispozice poškozeného, což se děje bez vědomí poškozeného, případně třetí osoby, která má věc v daném okamžiku v dispozici, zatímco u trestného činu podvodu poškozený, případně třetí osoba, věc, jež je předmětem útoku, pachateli dobrovolně vydá, což učiní sama v omylu, ať již vyvolaného pachatelem či pachatelem využitého. V daném případě k odčerpání peněz došlo za plné kontroly poskytovatele účtu. Dojde tedy ke zcela dobrovolnému přesunu peněžních prostředků. Poskytovatele účtu obviněný uvedl v omyl v té skutečnosti, že je osobou oprávněnou disponovat s peněžními prostředky na účtu, resp. že příkaz k úhradě zadal skutečně klient peněžního ústavu, na základě čehož následně poskytovatel účtu peněžní operaci provedl.

K převodu peněžních prostředků v daném případě došlo na základě elektronického příkazu k úhradě (k zúčtování). Příkaz k zúčtování patří mezi bezhotovostní platební prostředky. Za platební prostředek je považován příkaz k zúčtování nejen v listinné podobě, ale také v podobě elektronických dat. Pokud je podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku poskytována ochrana příkazům k zúčtování v listinné podobě, jeví se zcela nelogické činit rozdíl mezi různými formami téhož platebního prostředku.

Paděláním platebního prostředku se mimo jiné rozumí rovněž vyplnění či vyhotovení platebního prostředku bez oprávnění. Jestliže obviněný vyplnil v internetovém bankovnictví formulář platebního příkazu, a příkaz následně po překonání bezpečnostních mechanismů banky odeslal, vytvořil naoko bezvadný platební příkaz. Učinil tak ovšem bez oprávnění. Tímto jednání fakticky došlo k padělání platebního příkazu. Odvolací soud tedy chybně vypustil ve prospěch obviněného oproti původnímu rozsudku nalézacího soudu právní kvalifikaci stíhaného skutku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. K vyloučení souběžné kvalifikace i podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 5 Tdo 732/2015.

V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 202/2013, na nějž poukazoval odvolací soud, byla právně řešena jen možnost souběhu trestného činu krádeže a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, nikoli to, proč je daný skutek posuzován jako krádež a nikoliv jako podvod, resp. proč ve skutku není shledáván trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Takové úvahy byly nad rámce uplatněných námitek v dovolání a nestaly se tak předmětem posuzování Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v minulosti již řešil obdobnou situaci v usnesení ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1677/2011, kdy ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 234 tr. zákoníku uvedl, že při home bankingu se padělání projevuje v tom, že pachatel užije správných přihlašovacích a dalších údajů, bez vědomí klienta a banky, kdy platební prostředek je vydán jinou než oprávněnou osobou, což je prakticky shodné s paděláním příkazu k úhradě. V případě elektronického bankovnictví jsou znaky podpisu příkazce nahrazeny utajovanými přihlašovacími údaji, kdy jejich zneužití je rovno úspěšnému zfalšování podpisu příkazce.

Z výše uvedeného podle dovolatele vyplývá, že obviněný měl být uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přísnějšímu právnímu posouzení měl taktéž odpovídat úhrnný trest, jenž měl být uložen podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nepřísněji trestný. Pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky podle § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, současně aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Obviněný prostřednictvím své obhájkyně ve vyjádření k dovolání uvedl, že se trestného jednání nedopustil a měl by tak být zproštěn obžaloby, jelikož byl na všem předem domluven s poškozeným. Obviněný především nechápe, z jakého důvodu soud neuvěřil výpovědi svědkyně P. B.

Pokud se jedná o právní posouzení, je podle názoru obhajoby především nezbytné zvážit, kdo je poškozeným a koho pachatel uvádí případně v omyl či mu zamlčuje podstatné skutečnosti v úmyslu se na jeho úkor obohatit a zda dochází k padělání či pozměnění platebního prostředku.

Podle obviněného je v dané věci přiléhavější právní kvalifikace použitá odvolacím soudem. Obviněný totiž společně s P. B. si s vědomím poškozeného či bez jeho vědomí vzali mobilní telefon, přihlašovací údaje a bez jakéhokoliv pozměnění platebního prostředku získali neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací (tedy k internetovému bankovnictví). V daném případě je také otázkou, zda si částku skutečně ponechali nebo či si ji ponechala paní P.

Znaky trestného činu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku jsou již obsaženy v ustanovení § 230 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nelze tak uvažovat, že by byly naplněny současně znaky dvou výše uvedených trestných činů, když jednání mělo spočívat v překonání bezpečnostního opatření a získání neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nikoliv v tom, že uvedli v omyl bankovní ústav, že se jedná o oprávněnou osobu. Principem internetového bankovnictví či vůbec neoprávněného použití platební karty je, že peněžní ústav neodpovídá za to, že majitel účtu či platební karty svou neopatrností či i bez své viny umožní případnému pachateli zneužít přístupové kódy, hesla či platební karty než dojde k zablokování.

Z uvedených důvodů má obviněný za to, že právní kvalifikace použitá odvolacím soudem je pro daný případ přiléhavější a pro pachatele příznivější. Obhajoba však zdůrazňuje, že obviněný popírá vinu od samého počátku. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný nejvyšším státním zástupcem je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Námitky nejvyššího státního zástupce, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívají v jeho tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, nebo kdo padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný. V tomto odstavci v jeho první alinee je postihováno jednání, kdy pachatel přímo platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, kdežto v alinee druhé jednání, kdy pachatel již padělaný a pozměněný platební prostředek použije jako platný a pravý, aniž by ho sám padělal nebo pozměnil. Jestliže tedy pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako platný nebo pravý, dopouští se pouze trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, i když jej pak sám takto použije, neboť jde jen o realizaci úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, který zde byl již v době jeho padělání nebo pozměnění.

V posuzovaném případě obviněný jím padělaný platební prostředek použil k bezhotovostní platbě a současně způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jednání obviněného naplnilo v jednočinném souběhu zákonné znaky obou trestných činů, tedy podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, a to i přes to, že z cizího účtu byla neoprávněně odčerpána částka jen ve výši 7 750 Kč.

Obviněný si totiž zapůjčil platební kartu poškozeného, stejně jako jeho mobilní telefon, kdy si zároveň bez vědomí poškozeného opatřil veškerá přístupová hesla do internetového bankovnictví, a jeho jménem se tak do internetového bankovnictví přihlásil, kde vytvořil falešný elektronický příkaz k úhradě. Obviněný tím uvedl v omyl banku, která na základě padělaného příkazu k úhradě provedla příslušnou bezhotovostní platební transakci, a to v domnění, že transakci provedla oprávněná osoba. Obviněný využil toho, že banka má vůči klientovi nastaveny určité ochranné prvky k přístupu do internetového bankovnictví a k provedení příkazu k úhradě (např. vytvoření specifického hesla pro majitele účtu, zasílání potvrzovacích číselných kódů SMS zprávami, atd.). Obviněný tak neoprávněně užil heslo svěřené majiteli účtu k přístupu do internetového bankovnictví, vyplnil elektronický platební příkaz, který potvrdil kódem, jenž platební ústav zaslal na číslo telefonu provázaného s tímto konkrétním účtem. Tím obviněný porušil nejen zájem na řádném fungování bezhotovostního platebního styku, ale také zájem na ochraně majetku. Dále je třeba podotknout, že znaky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozmění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku nepokrývají okolnosti, že na jedné straně došlo k obohacení pachatele nebo jiné osoby, ani okolnost, že na druhé straně byla způsobena škoda.

Příkaz k úhradě je bezpochyby platebním prostředkem, neboť na jeho základě dochází k realizaci peněžní transakce. Pokud je za platební prostředek považován příkaz k úhradě v listinné formě, logicky za něj musí být považován i příkaz k úhradě v elektronické podobě. Jestliže je pak podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku poskytována ochrana platebním příkazům v listinné formě, bylo by zjevně neopodstatněné a nelogické činit rozdíl mezi různými formami téhož platebního prostředku. Obzvláště s ohledem na společenský vývoj a technický pokrok, na které musí právo a soudy taktéž reagovat. Celkový počet elektronických příkazů k úhradě v rámci elektronizace společnosti roste na úkor příkazů v listinné podobě, jejichž využívání v posledních letech strmě klesá. Společenskému zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti hotovostních a bezhotovostních platebních prostředků, jako základu bezpečného peněžního styku, je tak poskytována ochrana právě prostřednictvím ustanovení § 234 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v tomto ohledu zcela souhlasí s argumenty nejvyššího státního zástupce uvedenými v dovolání. Nelze připustit, aby ochrana bezhotovostních platebních prostředků byla oslabena jen z důvodu jejich jiné formy, spočívající v zadávání příkazů k úhradě za užití elektronických dat a nikoli v listinné podobě.

Ve vztahu k § 234 tr. zákoníku je nutno uvést, že předmětem ochrany jsou mj. české i jiné tuzemské platební prostředky (elektronické peníze, příkazy k zúčtování apod.). Za elektronické peníze se považuje i tzv. home banking (domácí bankovnictví), kdy majitel účtu v bance může prostřednictvím domácího terminálu (počítače) provést některé peněžní transakce, jako je převod ve prospěch jiného účtu (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 2134). Paděláním platebního prostředku se mimo jiné rozumí rovněž vyplnění či vyhotovení platebního prostředku bez oprávnění. V případě listinných příkazů k úhradě se jedná o případy, kdy pachatel zfalšuje příkaz k úhradě tím, že napodobí podpis disponenta s účtem. U internetového bankovnictví není možno pro přístup do internetového bankovnictví, popř. pro schválení příkazu k úhradě aplikovat něčí podpis. Podpis disponenta účtu tak nahrazuje právě jemu peněžním ústavem svěřené heslo a potvrzovací kódy zaslané peněžním ústavem na mobilní telefon disponenta, který je provázán s konkrétním účtem. Jestliže tedy obviněný vyplnil v internetovém bankovnictví, po překonání bezpečnostních prvků, bankovní formulář platebního příkazu a příkaz následně odeslal, vytvořil tak bezvadný platební prostředek. Učinil tak ovšem bez oprávnění, protože není disponentem tohoto účtu podle smlouvy mezi disponentem a peněžním ústavem, a bez vědomí klienta. Jedná se o totožný případ, jako by obviněný užil písemného příkazu k úhradě s tím, že k němu neměl podpisové právo. V případě elektronického bankovnictví jsou znaky podpisu příkazce nahrazeny právě utajovanými přihlašovacími údaji, kdy jejich zneužití je rovno úspěšnému zfalšování podpisu příkazce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1677/2011). Tímto jednáním obviněného fakticky došlo k padělání platebního příkazu. Odvolací soud tedy chybně ve prospěch obviněného vypustil právní kvalifikaci stíhaného skutku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho jiného v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Z provedeného dokazování je zřejmé, že si obviněný pořídil přístupové údaje do internetového bankovnictví (přihlašovací jméno, heslo, PIN kód) poškozeného a mobilní telefon poškozeného, na který je bankovním ústavem zasílán potvrzovací kód pro přístup do internetového bankovnictví a kód pro potvrzení platebního příkazu. Obviněný pak za použití těchto údajů vstoupil do internetového bankovnictví poškozeného a zadal elektronický platební příkaz, čímž poškozenému způsobil škodu nikoli nepatrnou. Zároveň uvedl v omyl banku tím, že užil přístupové údaje do internetového bankovnictví, čímž se vydával za oprávněného uživatele, tedy poškozeného. Obviněný tudíž neoprávněně za poškozeného zadal elektronický příkaz k úhradě, který potvrdil obdrženým kódem, jenž je peněžním ústavem odesílán podle smlouvy na klientovo telefonní číslo, se kterým ovšem neoprávněně nakládal obviněný. K odčerpání peněz došlo za plné kontroly poskytovatele účtu a služby přímého bankovnictví nad napadeným bankovním účtem. Poskytovatel účtu přesně ví, kdy dojde k transakci, a tuto transakci zrealizuje. Banka tak zcela dobrovolně přesunula peněžní prostředky z jednoho bankovního účtu na jiný, neboť předpokládala, že tento příkaz k úhradě byl zadán klientem, neboť podle smlouvy může pouze on zadávat platební příkazy a pouze on má k dispozici údaje nezbytné pro vstup do internetového bankovnictví a pro odesílání potvrzení příkazu k úhradě, které jsou, opět podle smlouvy, zasílány na jím užívané telefonní číslo. Tím, že obviněný užil přihlašovací údaje, které byly peněžním ústavem podle smlouvy poskytnuty pouze poškozenému, a opatřil si mobilní telefon poškozeného, na který byly zaslány potvrzující kódy ke vstupu do internetového bankovnictví a k provedení příkazu k úhradě, se fakticky vydával za poškozeného, jakožto jediného disponenta účtu, a neoprávněně autorizoval jeho podpis. Poskytovatel účtu neměl žádný důvod předpokládat, že se do internetového bankovnictví nepřihlásil a nezadal příkaz k úhradě klient, s odkazem na to, že byla vytvořena celá řada bezpečnostních opatření, aby tyto operace mohla provést jen oprávněná osoba (znalost hesla k internetovému bankovnictví, znalost PIN kódu, dispozice s mobilním telefonem, kam jsou zasílány potvrzující kódy). Nelze se tedy ztotožnit s odůvodněním odvolacího soudu, který kvalifikoval jednání obviněného jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož peněžní ústav byl obviněným uveden v omyl, na základě kterého došlo k přesunu peněžních prostředků z účtu poškozeného.

Vzhledem k výše uvedenému pak nelze dovozovat, že by trestný čin podvodu byl vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu a aplikace tzv. faktické konzumpce, jakožto výjimka ze zásady, že každý čin má být posouzen podle všech ustanovení trestního zákoníku, jehož znaky naplňuje, nepřicházela v úvahu. Proto měl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích v daném případě posoudit jednání obviněného jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a zároveň jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 812/2013, sp. zn. 3 Tdo 1027/2011, sp. zn. 7 Tdo 788/2011, sp. zn. 3 Tdo 824/2012, sp. zn. 7 Tdo 176/2003).

Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit s názorem obviněného, že znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku jsou již obsaženy v ustanovení § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Objektem trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1 tr. zákoníku je cizí majetek. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný uvedl peněžní ústav v omyl (tím, že se přihlásil, užil přihlašovací údaje poškozeného do internetového bankovnictví a vydávajíc se za jeho osobu, převedl peněžní prostředky na jiný účet) za účelem svého obohacení a současného způsobení škody poškozenému. Oproti tomu objektem trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je důvěrnost, integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Okolnost, že obviněný zneužil těchto dat a systémů tím, že si od poškozeného neoprávněně obstaral přihlašovací údaje a hesla ke vstupu do internetového bankovnictví, kterých poté užil k přihlášení do tohoto systému, s úmyslem získat neoprávněný prospěch, naplňuje skutkovou postatu trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nelze tak přistoupit na argumentaci obviněného obsaženou ve vyjádření k dovolání, neboť se jedná o zcela odlišné trestné činy, které chrání odlišné zájmy a není proto žádným způsobem vyloučena možnost aplikovat příslušné skutkové postaty vedle sebe v jednočinném souběhu. Nepřichází v úvahu ani aplikace tzv. faktické konzumpce, jelikož se zde u žádného z nich nejedná o vedlejší trestný čin.

Nejvyšší soud se také musel vyjádřit k ručně psanému podání obviněného, které dne 30. 10. 2017 došlo na podatelnu Obvodního soudu v Chrudimi a které obviněný nazval jako „dovolání“. Nejvyšší soud konstatuje, že se o dovolání obviněného nemůže jednat, jelikož toto podání neodpovídá formálním ani obsahovým náležitostem, které dovolání musí splňovat. Nepřekročitelnou podmínkou je, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. dovolání musí být podáno pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Je nutno také poznamenat, že obviněný byl o této skutečnosti řádně poučen soudem druhého stupně v jeho rozsudku. Z přiloženého spisového materiálu lze zjistit, že předseda senátu Okresního soudu v Chrudimi obviněného sdělením opětovně vyrozuměl (převzal dne 7. 11. 2017), že dovolání musí být podáno prostřednictvím obhájce, jinak se nepovažuje za řádné dovolání a Nejvyšší soud o takovém dovolání nebude rozhodovat. Ve lhůtě pro podání dovolání obviněný ale žádné další podání, které by splňovalo formální a obsahové náležitosti dovolání, nepodal. Jmenovaný tak nevyužil svého práva na uplatnění mimořádného opravného prostředku ve formě dovolání.

Pokud obviněný poté, již prostřednictvím obhájkyně, dne 22. 1. 2018 zaslal vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce, které navíc označil jako „doplnění dovolání ze strany obviněného“, přičemž toto podání bylo adresováno Nejvyššímu státnímu zastupitelství prostřednictvím Okresního soudu v Chrudimi, nelze takové podání za dovolání pokládat. Nejvyšší soud je hodnotil pouze jako vyjádření se k dovolání nejvyššího státního zástupce, a nikoli za doplnění dovolání ani za dovolání podané po lhůtě k tomu určené. Podání ze dne 22. 1. 2018 nelze považovat ani za opožděně podané dovolání, i když v něm obviněný poukazuje, že jej podává z důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod je takový, že podání nesplňuje veškeré obsahové náležitosti dovolání podle § 265f tr. ř. Z podání není patrno, čeho se dovolatel domáhá, neboť ani neuvedl konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu. Z obsahu podání lze naopak vyčíst, že obviněný reaguje na dovolání podané nejvyšším státním zástupcem, kdy se snaží vyvrátit jeho argumenty, čemuž odpovídá i časová posloupnost, kdy byl obviněný předsedou senátu Okresního soudu v Chrudimi poučen, že se může vyjádřit k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem.

Z výše uvedených důvodů tak nelze mít za to, že výše cit. podání obviněného je řádným dovoláním, ale jedná se toliko o vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce. Proto se jím Nejvyšší soud jako mimořádným opravným prostředkem nezabýval.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným a proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Při novém projednání věci odvolací soud opětovně zhodnotí zjištěný skutkový stav a posoudí, zda je nutno pro jeho upřesnění provést některý další důkaz. Na základě výsledného skutkového stavu poté odvolací soud rozhodne, zda obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, v souběhu s přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zároveň rozhodne o důvodnosti jím podaného odvolání.

S ohledem na to, že v dovolacím řízení došlo ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, nastupuje místo něj původní, ale nepravomocný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. V důsledku toho se další výkon trestu odnětí svobody uložený rozhodnutím odvolacího soudu u obviněného stal bezpředmětným. Bylo proto třeba současně ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jeho případné vazbě.

Vzhledem k osobě obviněného, který doposud páchal především majetkovou trestnou činnost, a též s přihlédnutím k předchozímu průběhu trestního řízení Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stadiu řízení u jmenovaného nejsou dány důvodné obavy obsažené v ustanovení § 67 písm. a) až c) tr. ř., opodstatňující jeho vzetí do vazby. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 5. 2018


JUDr. František Hrabec
předseda senátu