Rozhodnutí NS

28 Cdo 1614/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/14/2018
Spisová značka:28 Cdo 1614/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1614.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 458 odst. 1 obč. zák.
§ 136 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1614/2018-482
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., P., správce pozůstalosti po zůstavitelce A. V., posledně M., zemřelé 23. 7. 2015, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalovanému M. U., N. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 39/4, o zaplacení částky 278.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 121 C 54/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2017, č. j. 21 Co 259/2017-439, t a k t o :

I. Návrh žalobce na spojení věcí vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3701/2017 a sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, se zamítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2017, č. j. 21 Co 259/2017-439, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4. března 2016, č. j. 121 C 54/2014-262, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobkyně A. V. se žalobou domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 278.640,- Kč s příslušenstvím jako náhradu za bezdůvodného obohacení vzniklé užíváním pozemků v jejím výlučném vlastnictví žalovaným bez nájemní, popřípadě jakékoliv jiné, smlouvy v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále „žalované období“). Žaloba byla založena na tvrzeních, že žalovaný užíval v žalovaném období pozemky v katastrálním území N. V. u N., a to pozemek parc. o výměře 708 m2 tak, že na něm užíval zemědělskou budovu, kterou má ve spoluvlastnictví, dále užíval oplocenou část pozemku dle PK č. 870 o výměře 922 m2 a část stejného pozemku o výměře 95 m2, jež slouží jako přístupová cesta. Za užívání pozemků žalobkyni žalovaný v žalovaném období ničeho nezaplatil. Na základě revizního znaleckého posudku č. 1/2014 vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o., jenž byl v jiné právní věci původní žalobkyně a žalovaných P. a P. P. ustanoven v odvolacím řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 27 Co 393/2012, původní žalobkyně žádala náhradu za užívání zastavěné plochy pozemku parc. ve výši 48,- Kč/m2/ročně a za užívání nezastavěných částí pozemku PK 870 (podle KN 870/7) náhradu ve výši 240,- Kč/m2/ročně.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 3. 2016, č. j. 121 C 54/2014-262, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (správci pozůstalosti po zemřelé A. V.) částku 144.624,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 85.250,- Kč od 21. 12. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 59.374,- Kč od 20. 3. 2014 do zaplacení (výrok I.). Co do částky 134.016,- Kč a co do úroků z prodlení ve výši rozdílu mezi (úroky z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 23.220,- Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 4. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 5. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 6. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 7. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 8. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 9. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 10. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 11. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 1. 2014 do zaplacení) a (úroky z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 85.250,- Kč od 21. 12. 2013 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 59.374,- Kč od 20. 3. 2014 do zaplacení) žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 21 Co 259/2017-439, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 600,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Kadeřábka, advokáta (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dále doplnil dokazování o listinné důkazy, mimo jiného o znalecký posudek znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., č. 20/2017 ze dne 28. 7. 2017 vypracovaný pro řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 120 C 53/2015, jímž byla stanovena cena obvyklého nájemného pozemků v areálu ve vlastnictví původní žalobkyně v období let 2013 až 2015. Vzal tudíž za prokázané, že A. V., posledně M., zemřelá dne 23. 7. 2015 (dále „původní žalobkyně“), byla v žalovaném období výlučným vlastníkem pozemku parc. a pozemku dle PK 870 (dle KN 870/7), obou v obci N. V. a katastrálním území N. V. u N. zapsaných na listu vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště M. (dále jen „pozemky“). Pozemky byly součástí původního zemědělského areálu. Žalovaný v žalovaném období užíval na pozemcích oplocenou plochu o celkové výměře 1.630 m2, z čehož zastavěná část činila 708 m2 a nezastavěná část 922 m2. Dále užíval spolu s dalšími subjekty přístupovou cestu k pozemkům o výměře 95 m2. Žalovaný v žalovaném období za užívání pozemků ničeho nehradil. Původní žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 14. 11. 2013 (žalovanému byl doručen dne 20. 11. 2013) k zaplacení částky 85.250,- Kč a dále po zahájení soudního řízení rozšířila žalobu na celkovou částku 278.640,- Kč. Podání žalobkyně obsahující rozšíření žaloby bylo žalovanému doručeno dne 18. 3. 2014.

Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že náhrada za užívání pozemku o výměře 95 m2 žalobci nenáleží, neboť v tomto rozsahu pozemek podléhá režimu účelové komunikace a vztahuje se na něj právo obecného bezplatného užívání (§ 7 odst. 1 a 2 a § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Komunikace přitom slouží ke spojení nemovitosti žalovaného s ostatními pozemními komunikacemi a veřejný přístup na ni nebyl upraven a ani omezen. Odvolací soud dále souhlasil i se způsobem určení výše náhrady za bezdůvodného obohacení volnou úvahou soudu podle § 136 o. s. ř. Zdůraznil, že soud prvního stupně za relevantní základ úvahy vzal závěry posudku znaleckého ústavu č. 12/2014 ze dne 6. 1. 2014, byť tento posudek stanovil obvyklé nájemné u jiných pozemků ve stejném areálu, přičemž ovšem přihlédl k dalším zjištěným skutečnostem o výši obvyklého nájemného v místě i v čase. Za tyto skutečnosti označil účel užívání pozemků žalovaným v žalovaném období (podnikatelská činnost s určitým nepříliš vysokým ziskem) a charakter pozemků náležících do bývalého zemědělského areálu, jenž není areálem pod jednotným uzavřením. Ze znaleckého posudku č. 20/2017, jenž oceňoval jiné pozemky v areálu ve vlastnictví původní žalobkyně, pak odvolací soud učinil zjištění, že obvyklá cena nájemného se oproti hodnotám určeným pro léta 2008 až 2010 pro období let 2013 až 2015 nezměnila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. tak, že právní otázky řešené odvolacím soudem měly být posouzeny jinak. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v otázce určení výše bezdůvodného obohacení v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž odkazuje na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007. Je přesvědčen, že určení výše nároku úvahou soudu nebylo s ohledem na výsledky provedeného dokazování a závěry posudku znaleckého ústavu na místě. Odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) pochybil, pokud užití ustanovení § 136 o. s. ř. nijak z hlediska jím upravených situací, kdy lze výši nároku určit volnou úvahou, nevysvětlil. Naopak připomněl, že znalecký ústav se jednoznačně vyjádřil tak, že závěr o výši obvyklého nájemného zjištěného pro areál ve Š. je plně použitelný i pro stanovení obvyklého nájemného z pozemků. Žalobce dále uvedl, že posudkem stanovené nájemné je nejnižší limitní hodnotou a v úvahu by podle okolností případu přicházela pouze „moderace“ směrem nahoru. Záleželo totiž pouze na vůli žalovaného, zda bezdůvodné obohacení vznikne a v jaké výši. Na tuto situaci nemohla mít původní žalobkyně žádný vliv, neboť pozemky v důsledku činnosti žalovaného nemohla užívat. Dále žalobce nesouhlasil s tím, jak odvolací soud posoudil charakter části pozemku (dle PK 870) o výměře 95 m2, jež nesplňuje parametry veřejně přístupné účelové komunikace. Absenci jednotlivých parametrů dovozoval z odlišného hodnocení důkazů provedených k charakteru předmětné části pozemku v nalézacím řízení. Namítal rovněž nesprávnost závěru o splatnosti náhrady za bezdůvodné obohacení na výzvu věřitele, kterou soud určil v závislosti na doručení procesní výzvy ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. Připomněl, že institut splatnosti závazku má svůj základ v hmotném právu a poukázal na skutečnost, že žalovaný si byl již dlouho před zahájením soudního řízení vědom, že má stavbu umístěnou na cizím pozemku a že užívá i další pozemky původní žalobkyně a za toto užívání musí platit. Ostatně, že užívá cizí věc, žalovaný věděl z předchozích sporů a rovněž v souvislosti s uznáním svého dluhu formou notářského zápisu v minulosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalobce netrpí vadami, jež by bránily pokračování v dovolacím řízení (§ 241a odst. 2 a § 241b odst. 3 o. s. ř.) a není-li takových vad, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce v dovolání uplatnil tři námitky, jimiž brojil proti způsobu určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení žalovaného, stanovení splatnosti závazku bezdůvodné obohacení vydat a posouzení povahy části pozemku, za jehož užívání žalovaným by náhrada měla být zaplacena, jako veřejně přístupné účelové komunikace.

Z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce (jde-li o stanovení splatnosti závazku bezdůvodné obohacení vydat a posouzení povahy části pozemku o výměře 95m2 jako veřejně přístupné účelové komunikace) zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle citovaného ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod č. 460/2017 Sb.). Ani k jedné ze dvou shora označených otázek však žalobce některý z důvodů přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. nevymezuje. Odkazuje-li (v rámci námitek směřujících proti závěru odvolacího soudu o režimu části pozemku o výměře 95 m2 jako veřejně přístupné účelové komunikace) na „argumentaci žalobkyně vycházející z judikatury NS ČR v tomto směru“, tak ani tato vágní formulace přípustnost dovolání nezakládá. Navíc odkaz dovolatele na některé z podání z nalézacího nebo odvolacího řízení, v němž argumentace mohla zaznít, nemůže procesní povinnost dovolatele řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání nahradit (srovnej § 241a odst. 4 o. s. ř.). Absence této náležitosti dovolání (ve vztahu k uvedeným dvěma otázkám) má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou (v poměrech projednávané věci tato lhůta skončila dne 5. 2. 2018, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 4. 12. 2017).

Dovolatel dále s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil přípustnost dovolání požadavkem na odlišné posouzení (oproti rozsudku odvolacího soudu) otázky způsobu určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení. I když deklarovaný požadavek přípustnost dovolání nezakládá, z obsahového hlediska na základě uplatněné argumentace lze dovodit, že žalobce vymezil důvod přípustnosti dovolání založený na odchýlení se odvolacího soudu v uvedené otázce od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (od závěrů odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007). Dovolání žalobce je v uvedeném rozsahu přípustné a rovněž i důvodné.

Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v § 451 a § 454 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se na právní posouzení projednávané věci uplatní prostřednictvím přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, neboť žalobce žádá vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo užíváním pozemků bez právního důvodu žalovaným v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013). Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015). Zaplacení ušlého zisku z věci, kterou nemůže její vlastník užívat v důsledku protiprávního jednání třetí osoby, je svázáno s uplatněním nároku z jiného právního titulu.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat (§ 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti bez nájemní či jiné smlouvy spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení úhrady za užívání. Uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy. Nejvyšší soud dlouhodobě dospívá k závěru, že obvyklé nájemné, jímž se patří obohacení neoprávněného uživatele věci poměřovat, je pojímáno jako úplata vynakládána za užívání stejné nebo podobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013), pročež je determinováno mimo jiné srovnatelností předmětu užívání (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, či ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013). Při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015).

Při posuzování výše obohacení je soudu rovněž k dispozici postup podle § 136 o. s. ř., který by se měl zásadně odvíjet právě od ceny obvyklého nájemného, jež eventuálně může být následně korigována zohledněním specifik, z nichž lze usuzovat na nižší či vyšší hodnotu konkrétního užívacího oprávnění. K určování výše obvyklého nájemného by přitom mělo být přistupováno na základě podkladů umožňujících přinejmenším jistou kvantifikovatelnost hodnoty užívacího oprávnění usurpovaného obohaceným tak, aby i případná úvaha ve smyslu § 136 o. s. ř. mohla obstát jako náležitě podložená (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4549/2010). Tímto informačním zdrojem bývá zpravidla znalecký posudek, i když i rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, že v kontextu konkrétní posuzované věci mohou být postačující jiné podklady dostatečně vypovídající o nájemném obvyklém v daném místě a čase (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3933/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2175/2010).

V projednávané věci vzal soud prvního stupně za základ úvahy o výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému na úkor původní žalobkyně revizní posudek znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o. č. 1/2014 ze dne 6. 1. 2014, který stanovil pro období let 2008 až 2010 obvyklou cenu nájemného pozemku zastavěného cizí stavbou ve výši 4,- Kč/m2/měsíčně a nezastavěného pozemku ve výši 20,-Kč/m2/měsíčně. Znalecký ústav přitom konstatoval, že obvyklé nájemné nezastavěných pozemků nedalekého areálu ve Š. je plně použitelné i pro pozemky posuzované. U nezastavěného pozemku soud prvního stupně postupem podle § 136 o. s. ř. snížil částku, jež by odpovídala obvyklému nájemného na 10,-Kč/m2/měsíčně. Zohlednil přitom, že pozemek se nachází v areálu původně zemědělském a areál vykazuje tedy určité odlišnosti od srovnávaného průmyslového areálu ve Š., který je lukrativnější. Přihlédl přitom i k tomu, že v obdobné věci týchž účastníků vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 87/2004, v níž bylo rozhodováno o výši náhrady za bezdůvodné obohacení za léta 2011 a 2012, bylo postupováno stejným způsobem. Odvolací soud správnosti postupu soudu prvního stupně přisvědčil. Východiskem pro úvahu o výši náhrady za bezdůvodné obohacení přitom pro odvolací soud byl znalecký posudek znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o. č. 20/2017 ze dne 28. 7. 2017 vypracovaný pro potřeby řízení vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 120 C 53/2015. Tímto posudkem byla pro období let 2013 až 2015 stanovena totožná cena obvyklého nájemného pozemků v areálu ve vlastnictví původní žalobkyně s cenou stanovenou znaleckým posudkem téhož znaleckého ústavu č. 1/2014 ze dne 6. 1. 2014 pro léta 2008 až 2010.

K samotné aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. je vhodné připomenout, že volné uvážení soudu je namístě tam, kde lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. Takovou úvahu je přitom možné založit jedině na dostatečném zjištění skutečností umožňujících kvantitativní posouzení srovnatelných souvislostí v daném místě a čase, jež bude ústit v logické a pečlivě odůvodněné rozhodnutí soudu. Je nutné mít na paměti, že naznačená činnost soudu nemůže být projevem libovůle, tedy nikterak nepodloženého úsudku, nýbrž se musí jednat o přezkoumatelné hodnocení daných okolností (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015).

Uvedené aspekty určení výše nároku volnou úvahou však odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) v poměrech projednávané věci na zřeteli neměl. Závěr založený na odůvodnění, že srovnávané nezastavěné pozemky v průmyslovém areálu ve Š. jsou lukrativnější, že na rozdíl od nich posuzovaný pozemek není součástí areálu pod jednotným uzavřením, že se jedná o původní zemědělský areál a že žalovaný na pozemcích v roce 2013 vyvíjel určitou podnikatelskou činnost, byť s nepříliš vysokým ziskem, nemůže z hlediska požadavku přesvědčivosti v režimu § 136 o. s. ř. obstát. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, založil závěr o výši náhrady za bezdůvodné obohacení (v návaznosti na vlastní úvahu o výši obvyklého nájemného) na faktorech, snižujících obvyklé nájemné stanovené znaleckým posudkem, aniž by dostatečně vysvětlil, v jakém ohledu byl porovnávaný areál lukrativnější, jaký vliv mělo využití pozemku žalovaným pro podnikatelské účely na určení obvyklého nájemného (užití věci k výkonu podnikatelské činnosti zpravidla vede k závěru o vyšší ceně užívání) nebo jaká role se přikládá skutečnosti, že předmětná část pozemku dle PK 870 (dle KN 870/7) o výměře 922 m2 se nachází v původním zemědělské areálu, který podle skutkových zjištění nalézacího soudu zemědělské výrobě již dávno nesloužil. S ohledem na jednoznačný závěr posudků znaleckého ústavu č. 1/2014 ze dne 6. 1. 2017 a č. 20/2017 ze dne 28. 7. 2017 vypracovaných v jiných soudních řízeních o výši obvyklého nájemného nezastavěného pozemku nacházejícího se v areálu pro léta 2008 až 2010 a 2013 až 2015 bylo na místě, aby soud blíže objasnil, zda jím uvažovaná kritéria pro redukci obvyklého nájemného nezastavěného pozemku jsou dostatečně relevantní.

V rozsudku ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, s jehož závěry, pokud jde o právní otázku určení výše náhrady za bezdůvodného obohacení, dovolatel konfrontuje rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvedl, že „má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku.“ Tento závěr byl formulován za situace, kdy v odkazované věci soud prvního stupně výši náhrady za bezdůvodné obohacení stanovil na základě obvyklé ceny nájemného podle znaleckého posudku a odvolací soud volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř., přičemž zcela odhlédl od závěrů posudku, a vzal v úvahu listinný důkaz (sdělení příslušné obce) a další faktory, které považoval ve věci za relevantní pro určení odlišné výše obvyklého nájemného. I když v odkazované věci nešlo o zcela identickou situaci jako ve věci nyní posuzované, je zřejmé, že soud nemůže přehlédnout závěr znaleckého posudku založený na využití odborných znalostí a zkušeností znalce a nahradit jej, byť částečně, závěrem vlastním, aniž by náležitě vysvětlil důvody, které jej k takovému postupu vedou. Má-li ve věci, v nichž byla posuzována odborná otázka za pomocí znalce, za to, že jsou dány důvody, pro které je na místě závěry znalce vzít toliko za základ vlastních úvah o takové otázce, nemůže se zásadně obejít bez slyšení znalce, popřípadě doplnění znaleckého posudku, kde by se znalec z odborného hlediska vyjádřil k důvodům, jež v rámci zamýšleného postupu podle § 136 o. s. ř. soud vedou k tomu závěry znalce korigovat.

S právě uvedenými závěry je rozsudek odvolacího soudu (a rovněž rozsudek soudu prvního stupně) v rozporu. Jestliže si soud za pomoci znalce neobjasní, zda důvody pro postup podle § 136 o. s. ř. mohou z odborného hlediska obstát, pak je právní posouzení věci (určení výše náhrady za bezdůvodného obohacení volnou úvahou soudu) neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je uplatněn právem.

Protože rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním vymezené právní otázce určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení ve výroku I., kterým byl potvrzen zamítavý věcný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, správný a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, včetně části výroku I., kterým byl potvrzen výrok III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, spolu se závislým výrokem o nákladech odvolacího řízení podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a věc v uvedeném rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby ustanovil znalce (nejlépe zpracovatele předchozích posudků), který by se buď podáním posudku písemného, anebo ústně do protokolu (prostřednictvím pověřeného zástupce) z odborného hlediska vyjádřil k existenci a relevanci důvodů, pro které by bylo možné uvažovat o snížení výše obvyklého nájemného nezastavěné části pozemku PK č. 870, kterou v období roku 2013 žalovaný užíval. Teprve tehdy, byly-li by tyto důvody dány, bylo by možné o stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení volnou úvahou soudu uvažovat.

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věty první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal předpoklady pro spojení věcí vedených pod sp. zn. 28 Cdo 3701/2017 a sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, jak ve svém podání doručeném soudu prvního stupně dne 16. 2. 2018 navrhoval žalobce. V prvně uvedené věci bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3701/2017, a zákonný předpoklad pro společné projednání a rozhodnutí dvou (popřípadě více) skutkově souvisejících věcí týchž účastníků, jež by bylo na místě s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení (§ 112 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k § 243b část věty před středníkem o. s. ř.), tak odpadl.
    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 6. 2018

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu