Rozhodnutí NS

26 Cdo 3607/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:26 Cdo 3607/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3607.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Společenství vlastníků jednotek
Vlastnictví bytů
Dotčené předpisy:§ 1209 odst. 1 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
2
3

26 Cdo 3607/2018-93
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci navrhovatelů a/ P. Z., narozeného XY, bytem XY, a b/ P. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, za účasti Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek ze dne 27. dubna 2016, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 86/2016, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2018, č. j. 6 Cmo 128/2017-61, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Marty Klenovské, advokátky se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelé se proti Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, domáhali vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek (dále jen „Společenství“ a „shromáždění“) přijatého na zasedání dne 27. dubna 2016, jímž byly schváleny nové stanovy Společenství ve znění tam specifikovaného notářského zápisu. Současně požadovali, aby soud uložil Společenství dočasný zákaz jednat podle citovaného usnesení.

Krajský soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. března 2017, č. j. 18 Cm 86/2016-36, žalobě vyhověl (výroky I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání navrhovatelů i účastníka řízení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. února 2018, č. j. 6 Cmo 128/2017-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Po doplnění dokazovaní v odvolacím řízení odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k právnímu názoru, že navrhovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni domáhat se přezkoumání usnesení podle ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“), neboť takovou legitimaci přiznává citované ustanovení pouze přehlasovanému vlastníku a je za přehlasované (spolu)vlastníky považovat nelze, neboť při schvalování tohoto usnesení se zdrželi hlasování.

Dovolání navrhovatelů (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“, a § 1 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů).

Předně nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelé uplatnili rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím zpochybnili správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky, zda je lze pokládat za přehlasované vlastníky jednotky ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Nad rámec uvedeného lze – jen pro úplnost – dodat, že učiněná skutková zjištění nejsou – s přihlédnutím k provedenému dokazování – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i taková interpretace provedených důkazů, jakou ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Skutková zjištění tak mají oporu v provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno. K dovolací námitce, že rozsudek odvolacího soudu byl pro navrhovatele překvapivý, dovolací soud dodává, že zabývaly-li se oba soudy otázkou aktivní věcné legitimace z pohledu přehlasovaného vlastníka jednotky ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z., pak na překvapivost rozhodnutí nelze usuzovat jen z toho, že odvolací soud zaujal ohledně této otázky jiný právní názor než soud prvního stupně, v daném případě právní názor, který má základ již v samotném žalobním tvrzení, že oba navrhovatelé se zdrželi hlasování.

Na tomto místě pokládá dovolací soud za potřebné pouze připomenout, že jeho judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, a z 15. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 1053/2017) je ustálena v názoru, že postupem podle § 1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; může tak učinit pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.

Ve vztahu k ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. pak dovolací soud již dříve vysvětlil (srov. již citované usnesení ze dne 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016), že jelikož toto speciální ustanovení zařazené v rámci ustanovení o společenství vlastníků řeší ochranu přehlasovaného vlastníka jednotky (nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky), je pro tento případ vyloučena podpůrná aplikace ustanovení o spolku (ve smyslu § 1221 o. z.), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného. Od uvedených právních názorů dovolací soud nemá – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se odchýlit ani v poměrech souzené věci.

V soudní praxi pak není pochyb ani o tom, že právo obrátit se na soud s návrhem na určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním má pouze přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení). Výkladem slovního spojení „přehlasovaný vlastník“ se dovolací soud opakovaně zabýval v poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Předně dovodil, že za přehlasovaného nelze považovat vlastníka, který se účastnil zasedání shromáždění a při něm hlasoval pro přijetí napadeného usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). Oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení rozhodnutí přijatého shromážděním však není ani vlastník, který se účastní shromáždění a zdrží se hlasování. Takový vlastník totiž nedává svým postojem najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí. V dané souvislosti pak není podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 9. září 2015, sp. zn. IV. ÚS 1459/15). Dále také vyložil, že vlastník projevuje svůj názor hlasováním o usnesení, a proto je nerozhodné, jak se v průběhu diskuse o něm vyjadřoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015). Formuloval rovněž právní závěr, že z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009).

Od takto nastaveného výkladu slovního spojení „přehlasovaný vlastník“, užitého v § 11 odst. 3 větě třetí zákona o vlastnictví bytů, se dovolací soud neodchyluje ani v poměrech právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Citované ustanovení totiž užívá pro vymezení osoby aktivně věcně legitimované k podání návrhu na přezkum usnesení přijatého shromážděním naprosto shodné slovní spojení. Neexistuje jediný rozumný důvod, pro který by toto slovní spojení mělo být v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 vykládáno jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 1312/2017, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. července 2018, sp. zn. III. ÚS 1566/18). Přehlasovaným je tedy takový vlastník, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství a neuspěl, tedy – řečeno jinak – hlasoval proti, byl však přehlasován (překonán) většinou tvořenou jinými vlastníky (srov. rovněž odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu z 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012).

Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že při výkladu pojmu „přehlasovaný vlastník jednotky“ (který je aktivně věcně legitimovaným subjektem v řízení podle § 1209 odst. 1 o. z.) se odvolací soud neodchýlil od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Nad rámec uvedeného lze snad jen dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000).

Dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovoláním se napadá rozhodnutí v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 10. 4. 2019


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu