Rozhodnutí NS

29 ICdo 59/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2018
Spisová značka:29 ICdo 59/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.59.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady řízení
Incidenční spory
Insolvence
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 243c odst. 2 o. s. ř.
§ 120 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 77 INS 13634/2010
77 ICm 805/2012
29 ICdo 59/2016-315

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. Josefa Neskusila, LL.M., se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, jako insolvenčního správce dlužníka ŽIŠKA Consulting s. r. o., zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalované Ing. Gabriele Škrabánkové, narozené 23. března 1975, bytem v Praze 15, Kaznějovská 134, PSČ 109 00, zastoupené JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, PSČ 186 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 805/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ŽIŠKA Consulting s. r. o., se sídlem v Praze 3, Malešická 2823/20a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27918441, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 13634/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2016, č. j. 77 ICm 805/2012, 104 VSPH 879/2015-277 (MSPH 77 INS 13634/2010), takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Odůvodnění:

    Rozsudkem ze dne 18. srpna 2015, č. j. 77 ICm 805/2012-233, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) vyhověl odpůrčí žalobě Ing. Petra Beneše, původního insolvenčního správce dlužníka ŽIŠKA Consulting s. r. o., směřující proti žalované Gabriele Škrabánkové a určil, že kupní smlouva ze dne 22. dubna 2010, kterou dlužník prodal žalované ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“), je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

    Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

    1/ Dlužník (jako prodávající) a žalovaná (jako kupující) uzavřeli dne 22. dubna 2010 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod sporných nemovitostí za kupní cenu 3.333.010 Kč (dále jen „kupní smlouva“). Obvyklá cena sporných nemovitostí činila ke dni uzavření kupní smlouvy 8.700.000 Kč.

    3/ K datu uzavření kupní smlouvy byl dlužník v úpadku, když měl splatné závazky vůči více věřitelům (a to minimálně vůči Petru Hlavicovi, Janě Grünerové a Finančnímu úřadu pro Prahu 3) po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (v celkové výši 1.569.620,20 Kč), přičemž dlužník tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

    3/ Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 16. listopadu 2010. Insolvenční soud usnesením ze dne 16. května 2011, č. j. MSPH 77 INS 13634/2010-A-28, zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 13. července 2011, č. j. MSPH 77 INS 13634/2010-B-13, prohlásil na jeho majetek konkurs.

    Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 235 a § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že kupní smlouva naplňuje skutkovou podstatu neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění, neboť dlužník kupní smlouvou v době, kdy již byl v úpadku, prodal žalované sporné nemovitosti za kupní cenu podstatně nižší, než kolik činila obvyklá cena předmětu plnění.

    K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a uložil žalované zaplatit státu na účet Městského soudu v Praze na soudním poplatku částku 5.000 Kč (třetí výrok).

    Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování k úpadku dlužníka v okamžiku uzavření kupní smlouvy – přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že kupní smlouva je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona.

    Přitom zdůraznil, že dlužník měl v době uzavření kupní smlouvy (kromě věřitelů zjištěných již insolvenčním soudem) ještě dalšího věřitele (Martina Štefánka) se splatnou pohledávkou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. V řízení tak bylo nepochybně prokázáno, že dlužník měl v rozhodné době závazky vůči čtyřem věřitelům, jejichž pohledávky za dlužníkem dosahovaly částky 7.000.000 Kč, přičemž žádnému z těchto věřitelů dlužník po uzavření kupní smlouvy dluh nezaplatil. V řízení současně nevyšlo najevo, že by měl dlužník disponibilní finanční prostředky na úhradu svých závazků.

    Odvolací soud neshledal opodstatněnými ani výhrady žalované ke způsobu, jakým insolvenční soud určil obvyklou cenu sporných nemovitostí. Nehledě na závěry znaleckých posudků, z nichž vyšel insolvenční soud, je totiž zřejmé, že již sama okolnost, že dlužník zakoupil sporné nemovitosti v roce 2007 za částku 9.469.357 Kč a na jejich rekonstrukci použil půjčku ve výši 6.000.000 Kč, nepochybně svědčí o tom, že obvyklá cena sporných nemovitostí musela být podstatně vyšší, než za kolik je dlužník prodal žalované.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

    Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

    Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. MSPH 77 INS 13634/2010-B-162, zprostil původního žalobce (Ing. Petra Beneše) funkce insolvenčního správce dlužníka a (novým) insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Josefa Neskusila, LL.M. Ke změně v osobě insolvenčního správce Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.

    Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

    Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, stejně jako výhradou, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelkou navržené důkazy (včetně revizního znaleckého posudku), tak dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.

    Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nadto plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011.

    K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

    Námitkou, podle níž soudy obou stupňů v řízení postupovaly v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 (příp. § 121) o. s. ř., když prováděly dokazování „při absenci jakéhokoliv skutkového tvrzení účastníků sporu a bez toho, aby některý z účastníků takové důkazy navrhl“, pak dovolatelka soudům nižších stupňů toliko vytýká vady řízení, aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva; ani tyto námitky proto dovolání přípustným nečiní.

    V této souvislosti lze nicméně pro úplnost doplnit, že dovolatelkou zpochybněné dokazování, prováděné soudy nižších stupňů k úpadku dlužníka v době uzavření kupní smlouvy, se týkalo listin (přihlášek pohledávek a jejich příloh), jež byly součástí insolvenčního spisu dlužníka ještě předtím, než z insolvenčního řízení vzešel (jako spor jím vyvolaný) tento incidenční spor. Je-li (pro účely insolvenčního zákona) incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona), pak je odtud zjevné, že (v každém případě) ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu).

    Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). K tomu lze poukázat i na obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), [K § 159 – 164 (Díl 8: Incidenční spory)].

    Soudy nižších stupňů proto v projednávané věci nemohly nijak pochybit tím, že přihlédly rovněž ke skutečnostem a důkazům, jež se podávaly (vyšly najevo) z insolvenčního spisu.

    Dovolatelka navíc zjevně přehlíží, že ani účinné zpochybnění pohledávek dvou věřitelů (k němuž podle obsahu podaného dovolání dovolatelka směřuje) by nemělo žádný vliv na správnost závěru soudů nižších stupňů, že dlužník byl (s ohledem na existenci splatných závazků vůči ostatním věřitelům) v době uzavření kupní smlouvy v úpadku. Námitky, jež dovolatelka v této souvislosti uplatňuje, tak objektivně nejsou schopny zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a jde tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

    Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

    Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


    V Brně dne 30. 8. 2018


    JUDr. Jiří Zavázal
    předseda senátu