Rozhodnutí NS

32 Cdo 3633/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:32 Cdo 3633/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3633.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 3633/2018-541


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení částky 239 901 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 102/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 21 Co 191/2017-481, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 5 C 102/2009-442 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 237 367 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 534 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit státu na zálohovaném znalečném částku 74 211,20 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně do všech výroků) podal žalovaný dovolání, aniž by uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť - ač zastoupen advokátem - na vymezení přípustnosti dovolání zcela rezignoval.

Aniž by dovolatel formuloval jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva, vytýká odvolacímu soudu, že otázku promlčení posuzoval podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), nikoli podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že vyšel-li odvolací soud v projednávané věci ze zjištění, podle něhož strany ve smlouvě sjednaly režim obchodního zákoníku (srov. ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák.), rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. závěry rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 198, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011, či jeho usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1152/2015), pokud otázku promlčení posuzoval v režimu obchodního zákoníku.

Tvrdí-li dovolatel, že soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly námitkou promlčení, aniž by vymezil jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se otázkou promlčení předmětného nároku zabýval (třebaže podotkl, že žalovaný v odvolání námitku promlčení nevznesl, pouze ji uplatnil v původní obraně proti žalobě) a vypořádal se s ní v dostatečném rozsahu.

Námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně jsou pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nevýznamné, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výroku o odmítnutí odvolání není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2018


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu