Rozhodnutí NS

22 Cdo 4760/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:22 Cdo 4760/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4760.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/22/2019
II.ÚS 2379/19
II.ÚS 2379/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
07/30/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4760/2018-491


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 64, proti žalované E. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Bc. Denisou Markovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 208/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2018, č. j. 7 Co 589/2018-461, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 2. 2018, č. j. 28 C 208/2016-420, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem jedné id. ½ nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, a to pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je rozestavěná budova bez čísla popisného, pozemku parc. č. XY (trvalý travní porost) a pozemku parc. č. XY (trvalý travní porost). Rozhodl také o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 8. 2018, č. j. 7 Co 589/2018-461, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen („o. s. ř.“)].

Jediným přípustným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.

Tvrzené pochybení soudu, který neprovedl navržený důkaz, kdyby opravdu o pochybení šlo, by mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podstata věci: Žalobce, ženatý s jinou ženou, navázal partnerský vztah se žalovanou; společně stavěli dům na pozemku ve vlastnictví žalované (o jehož nabytí se žalobce, jak tvrdí, též zasloužil), ve kterém chtěli společně žít; nicméně poté, co dům již jako věc (stavba) ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. vznikl, se účastníci rozešli. Spor je o to, zda dům je ve spoluvlastnictví; soudy dospěly k závěru, že účastníci neměli vůli během výstavby spoluvlastnictví založit, že žalobce jen pomáhal žalované se zřízením stavby. Tento závěr žalobce v dovolání popírá.

Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“).

Sice nad rámec dovolacího řízení (formou obiter dictum učiněné poznámky), nicméně na prvním místě se poznamenává, že žalobě tak, jak je formulována, nebylo možno vyhovět. Žalobce totiž žádá určení vlastnického práva k pozemku, jehož součástí je stavba, přičemž jde o pozemek, který koupila žalovaná (byť snad ze společných peněz a za účelem společné výstavby); žalobce ve vztahu k pozemku nijak nekonkretizuje důvod přípustnosti dovolání a ani netvrdí způsobilý právní důvod nabytí vlastnického práva. Byla-li účastnicí kupní smlouvy na straně kupující jen žalovaná, pak bez ohledu na zdroj, ze kterého platila kupní cenu, a na úmluvy s žalobcem se stala vlastnicí pozemku vkladem do katastru nemovitostí jen ona; taková smlouva zavazuje a má účinky jen pro její strany, nikoliv pro třetí osoby (k tomu viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, a řadu dalších rozhodnutí – to, co je tam uvedeno o obsahu smlouvy, platí i pro vymezení jejích účastníků). Výjimkou jsou jen věci nabyté jedním z manželů za trvání manželství (§ 143 odst. 1 obč. zák.), ovšem účastníci manžely nebyli. Pokud by se žalobce stal výstavbou spoluvlastníkem domu, nestal by se dům součástí pozemku (§ 3055 odst. 1 o. z.). Protože nešlo o kumulaci nároků na určení vlastnictví k pozemkům a k domu jako k samostatné věci, takže nepřicházelo do úvahy jen částečné vyhovění žalobě ve vztahu k domu, byl úspěch žalobce ve věci vázán na to, že prokáže způsobilý právní důvod, na jehož základě nabyl spoluvlastnický podíl k pozemku; takový důvod však ani netvrdil a v řízení nevyšel najevo.

Protože však odvolací soud zamítnutí žaloby o uvedenou skutečnost neopřel, zabýval se dovolací soud, vázaný obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a tedy i obsahem přezkoumávaných rozhodnutí, dovolatelem tvrzeným rozporem napadeného rozsudku s jeho judikaturou; takový rozpor však neshledal.

V dané věci žalobce nejprve tvrdil, že se účastníci dohodli tak, že „žalovaná se zavázala převést na žalobce ideální polovinu RD po jeho výstavbě, jakož i ideální polovinu“ pozemků.“ (č. l. 1 – žaloba). Nechtěl být uveden jako stavebník ve stavebním povolení, protože měl obavu, že by si jeho manželka mohla činit nárok na část jeho podílu (vyjádření č. l. 24, výpověď žalobce na č. l. 169). Na č. l. 40 jeho právní zástupce upravil tuto, jak se vyjádřil, „nešťastnou“ formulaci tak, že se účastníci dohodli, že „provedou taková jednání, aby byli oba zapsáni jako podíloví spoluvlastníci v katastru nemovitostí“. Nicméně ve výpovědi na č. l. 169 žalobce k obsahu tvrzené dohody o společné výstavbě opět uvedl: „…tak my jsme si prostě řekli, že až se rozvedu, tak ty vlastnické vztahy k vystavěnému domu pořešíme“. Jak to budou řešit, o tom konkrétně nemluvili (č. l. 170). Žalovaná jakoukoliv dohodu o vlastnictví žalobce popírala. Žalobci se nepodařilo existenci dohody o společném vlastnictví domu, vznikajícím již v průběhu výstavby, prokázat; napadá sice hodnocení důkazů v nalézacím řízení, nicméně je si vědom, že skutkové námitky nejsou v dovolacím řízení přípustné.

Dovolatel tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem (správně: s usnesením) Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016 (a s obdobným názorem vyjádřeným ve věci sp. zn. 22 Cdo 4127/2017 ), ve kterém se uvádí: „Pro posouzení, zdali ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví více osob, hraje důležitou roli otázka, jestli byla stavba postavena svépomocně nebo zdali byla postavena na základě smlouvy o dílo. Pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely výslovnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby“. Pokud jde o rozložení důkazního břemene, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004: „V dané věci účastníci společně uzavřeli smlouvu o zhotovení stavby, oba se podíleli na jejím financování a žalobce též zařizoval záležitosti týkající se výstavby; odvolací soud konstatoval, že předmětná stavba rodinného domu vznikla společnou činností obou účastníků. Za tohoto stavu pak nebylo na žalobci, aby prokázal existenci dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví, ale bylo věcí žalované, která jej popírala, aby tvrdila a prokázala existenci dohody o jejím výlučném vlastnictví k domu“.

V této věci šlo však o jinou skutkovou situaci; není pochyb o tom, že účastníci prováděli stavbu společně a že plánovali, že v ní budou spolu žít, tedy že ji budou spolu užívat (tomu nasvědčují i zmínky v tom smyslu, že stavbu zřizují pro oba, které žalobce interpretuje jako důkaz společného vlastnictví, nicméně stejně tak může jít jen o důkaz o dohodě o společném užívání a nevylučuje to dohodu o pozdější smlouvě o spoluvlastnictví). Ovšem žalobce byl v době zřízení stavby ženatý s jinou ženou a měl obavu z toho, že jeho podíl bude součástí společného jmění manželů (že jeho manželka si bude dělat „nároky“ na tento podíl). Proto nebyl účastníkem kupní smlouvy ohledně stavebního pozemku a nebyl jako stavebník ani uveden ve stavebním povolení. Ze žaloby, kterou podal ještě bez právního zástupce, se podává, že se účastníci dohodli tak, že „žalovaná se zavázala převést na žalobce ideální polovinu RD po jeho výstavbě, jakož i ideální polovinu“ pozemků. I když poté, co žalobce udělil plnou moc k zastupování advokátovi, se právní nástupce snažil tuto formulaci, kterou označil za „nešťastnou“ napravit, tak žalobce i poté uvedl: „…tak my jsme si prostě řekli, že až se rozvedu, tak ty vlastnické vztahy k vystavěnému domu pořešíme“. Všechny tyto okolnosti vedly soud ke zjištění, že žalobce dohodu o spoluvlastnictví neprokázal. To by ovšem ještě nevylučovalo vznik spoluvlastnictví účastníků ke stavbě v důsledku společné výstavby. Nicméně soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce si až do rozchodu účastníků „nečinil nárok“ na určení spoluvlastnického podílu; toto strohé odůvodnění doplnil odvolací soud tak, že žalobce „neměl zájem na vzniku spoluvlastnictví, neboť se obával možných nároků své tehdejší manželky v případě rozvodu jejich manželství a vypořádání zaniklého společného jmění manželů“. Vzhledem k obsahu spisu a skutečnostem výše uvedeným není tento názor zjevně nepřiměřený; z okolností věci je zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen žalované a že úprava vlastnických vztahů mezi účastníky měla přijít až po rozvodu žalobce; k takové úpravě však již nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

Jestliže žalobce chtěl spoluvlastnický vztah založit, byť až po rozvodu jeho manželství (nebo i dříve) měl v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna) zajistit své nároky písemně; musel přece vědět, oč jistější je pozice žalované, které svědčilo vlastnictví pozemků a také stavební povolení.

Jak uvedeno shora, vzhledem k uplatněnému nároku by žaloba stejně neměla naději na úspěch (a to se neřeší otázka, zda by případný podíl nepatřil do zaniklého SJM žalobce a jeho (dnes již bývalé) manželky – to by vyžadovalo opět jiný žalobní návrh). K tvrzené manipulaci se spisem dovolací soud poznamenává, že nejde o skutečnost, která by mohla založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.), ani naplnit dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, stejně jako tvrzená podjatost soudce; takové skutečnosti lze řešit žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., případně, jsou-li splněny zákonné podmínky – přes některý z důvodů pro obnovu řízení.

Nejvyšší soud tak dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 22. 5. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu