Rozhodnutí NS

28 Cdo 358/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:28 Cdo 358/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.358.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Obec
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 358/2018-212


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela Všech svatých Praha-Uhříněves, se sídlem v Praze 10, náměstí Bratří Jandusů 21, IČO 61387860, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, Csc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, 2) městské části Praha-Kolovraty, se sídlem v Praze 10, Mírová 364/34, IČO 00240346, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, a 3) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 28/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2017, č. j. 72 Co 286/2017-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), výrokem I. rozsudku ze dne 13. 4. 2017, č. j. 18 C 28/2016-134, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků zapsaných na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „pozemky“ či „předmětné pozemky“), a výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 3). Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) byl na základě oznámení žalovaného 2) ze dne 27. 2. 2012 zapsán jako vlastník předmětných pozemků do katastru nemovitostí podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), že pozemky byly svěřeny do správy žalovaného 2), že právo hospodaření k nim svědčilo ke dni 23. 11. 1990 Obvodnímu národnímu výboru pro Prahu 10 (dále jen ONV pro Prahu 10“), z něhož práva a závazky spojené s výkonem práva hospodaření přešly na žalovaného 2), a že v letech 1989 až 1994 užívalo pozemky na základě smlouvy uzavřené s ONV pro Prahu 10 a později s žalovaným 2) Jednotné zemědělské družstvo Sluštice, jehož právním nástupcem a rovněž uživatelem pozemků bylo Zemědělské družstvo Kolovraty (smlouva dokládající hospodaření Zemědělského družstva Kolovraty na předmětných pozemcích se nedochovala). Z písemného prohlášení bývalého agronoma a současného likvidátora zmíněného zemědělského družstva Ing. Václava Valečka ze dne 4. 4. 2017 soud dále zjistil, že - v současnosti již skartovaná - smlouva, na jejím základě Zemědělské družstvo Kolovraty (dříve Jednotné zemědělské družstvo Sluštice) na pozemcích ve výše uvedeném období hospodařilo, existovala. Soud prvního stupně dovodil, že ke všem předmětným pozemkům, které se nacházely k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky, svědčilo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly na žalovaného 2), přičemž tato městská část, jakož před ní i ONV pro Prahu 10, na předmětných pozemcích skutečně hospodařili, a to prostřednictvím Zemědělského družstva Kolovraty, jemuž byly tyto pozemky na základě příslušné smlouvy přenechány. Dospěl proto k závěru, že byly splněny veškeré podmínky zakotvené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na přechod pozemků z majetku České republiky do vlastnictví žalovaného 1), a proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 72 Co 286/2017-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2), a 3). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, včetně jeho názoru, že faktické hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nezahrnuje pouze samotné užívání dotčené věci, ale též například její pronájem. V daném případě tudíž byla naplněna i podmínka stanovená v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., spočívající ve skutečném výkonu práva hospodaření na předmětných pozemcích k rozhodnému datu (pouze za situace, kdyby žalobkyně tvrdila a prokazovala takové skutečnosti, které by závěr o splnění daného předpokladu vyvrátily, mohl být aplikován § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.). S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 967/17, dále odvolací soud připomněl, že zákaz dispozic s církevním majetkem včleněný do § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), se vztahoval pouze na převody církevního majetku, nikoliv na přechody vlastnického práva. Nadto, nemohlo toto blokační ustanovení s ohledem na rozdílný okamžik nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a zákona o půdě č. 229/1991 Sb. působit retroaktivně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Odvolací soud dále poukázal na to, že k nabytí vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. docházelo ex lege a že zápis do katastru nemovitostí měl jen deklaratorní účinky. S nedodržením jednoroční (pořádkové) lhůty stanovené v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. k podání návrhu na zápis vlastnického práva obce do katastru nemovitostí přitom nebyly spojeny žádné právní důsledky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014, nebo na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/2, a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13).


Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva (rozložení důkazního břemene), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009 (nesprávně uvedeno sp. zn. 29 Cdo 2341/2009), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2881/2010, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 763/2017. Namítá, že důkazní břemeno, jakož i břemeno tvrzení, ohledně prokázání naplnění podmínek stanovených v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tíží žalované a že tudíž odvolací soud postupoval nesprávně, potvrdil-li „zamítnutí žaloby“ s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala nenaplnění zákonných podmínek pro přechod majetku na obce podle tohoto ustanovení, neboť jí nelze ukládat předložení důkazu o negativním tvrzení. Dále má za to, že pouze na základě písemného prohlášení bývalého agronoma a současného likvidátora Zemědělského družstva Kolovraty Ing. Václava Valečka z dubna 2017 nemůže být prokázáno legální hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tehdejším ONV pro Prahu 10 k rozhodnému datu, tj. k listopadu 1990, jelikož tento národní výbor by předmětné pozemky musel přenechávat k uvedenému datu zemědělskému družstvu do hospodaření pouze na základě písemných smluv uzavřených podle § 348 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Z toho dovozuje, že žalovaní neunesli důkazní břemeno a že zápisu vlastnického práva ve prospěch žalovaného 1) k pozemkům bylo dosaženo v rozporu nejen s § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ale též „s obecnou zákonnou blokací k nakládání s původním církevním majetkem“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) v písemném vyjádření navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, neboť jeho podstata tkví v nesouhlasu žalobkyně se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Zdůrazňuje rovněž, že rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno, ale naopak na tom, že bylo prokázáno faktické hospodaření s pozemky jako jedna z podmínek přechodu majetku ve vlastnictví České republiky na obec ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Žalovaná 2) v písemném vyjádření rovněž navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, jelikož nedošlo k nepřípustnému přesunu břemene tvrzení a ani břemene důkazního, a polemika se skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů přípustnost a důvodnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Nejvyšší soud se obdobnými námitkami jako v dané věci (jiné církevní právnické osoby taktéž v řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) stran dovolatelkou nastíněné otázky procesního práva zabýval již v usnesení ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2704/2018, v němž poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dovodila, že byla-li žaloba zamítnuta nikoliv proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvodu pro postup soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Rozhodnutí totiž v takovém případě na závěru o neunesení břemena tvrzení či břemena důkazního založeno není (ve vztahu k aplikaci zákona č. 172/1991 Sb. srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015).

Jestliže tedy soudy obou stupňů v řízení o určení vlastnického práva ve smyslu § 18 zákona č. 428/2012 Sb. na základě provedených důkazů spolehlivě dovodily, že byly kumulativně naplněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na žalovanou obec vyplývající z § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (pozemky byly ve vlastnictví státu, formálně právo hospodaření k nim svědčilo ke dni 23. 11. 1990 ONV pro Prahu 10, obec s pozemkem fakticky hospodařila, když jej přenechala do nájmu zemědělskému družstvu k zemědělským účelům, jak bylo zjištěno z písemného prohlášení bývalého agronoma a likvidátora Zemědělského družstva Kolovraty Ing. Václava Valečky, protokolů o provedení dílčí skartace písemností ze dne 9. 5. 1996 a ze dne 14. 1. 1998 a ze zprávy Archivu hlavního města Prahy ze dne 1. 3. 2017), v důsledku čehož vlastnické právo k tomuto pozemku k 24. 5. 1991 nabyl ze zákona žalovaný 1), dovozujíce dále, že tím blokace podle § 29 zákona o půdě porušena být nemohla, neboť tento zákon nabyl účinnosti (dne 24. 6. 1991) až poté, kdy ex lege (dne 24. 5. 1991) dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. došlo k přechodu vlastnictví ze státu na obec, když navíc toto ustanovení omezuje právo disponovat s věcí pro případy převodu, nikoliv přechodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky procesního práva, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zjevně nezávisí (soudy obou stupňů rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu). Na uvedeném závěru přitom nemění ničeho skutečnost, že žalobkyně byla soudem prvního stupně nadbytečně vyzvána k tvrzení a prokázání rozhodných skutečností za použití § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Namítá-li dovolatelka dále, že závěr o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva z České republiky na žalovaného 1) podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nemá oporu v provedeném dokazování, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn.
II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněného pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka rozložení důkazního břemene mezi účastníky je pak sice povahy právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010), jak ovšem bylo uvedeno výše, na této otázce napadený rozsudek založen není. Z téhož důvodu nelze považovat za případná ani rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící otázku důkazního břemene, na něž dovolatelka odkazuje (na rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2341/2009 a na usnesení sp. zn. 29 Cdo 2881/2010 a sp. zn. 21 Cdo 763/2017).


Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1,
§ 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší, žalované 3) žádné náklady v tomto řízení nevznikly a náklady žalovaného 1) a žalované 2) - vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání sepsaných advokáty – nelze považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalovaných 1) a 2), Nejvyšší soud ve smyslu výše citované judikatury náklady vynaložené těmito účastníky v dovolacím řízení na advokátní zastoupení účelnými neshledává (opak tito účastníci netvrdili).


Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 11. 2018

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu