Rozhodnutí NS

20 Cdo 4441/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:20 Cdo 4441/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4441.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 4441/2018-322
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CP Inkaso s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Štěpánská 317/3, proti povinnému P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Rudolfem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Řevnicích, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 24, pro 78 735,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 3247/2017, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2018, č. j. 14 Co 240/2018-291, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. května 2018, č. j. 35 EXE 3247/2017-248, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 22279/17, za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 78 735,17 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 5. 2013, č. j. 8 EC 185/2012-29.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 7. 2018, č. j. 14 Co 240/2018-291, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že prozatím nelze předjímat hodnotu majetku povinného či zda jeho příjem bude (co do výše) exekučně postižitelný, neboť tyto skutečnosti zjišťuje exekutor v průběhu vlastního provádění exekuce (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 4450/2009). K zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“), lze přistoupit zejména v exekuci prodejem movitých či nemovitých věcí, na rozdíl od exekuce srážkami ze mzdy či jiného příjmu, kdy se budou srážky opakovaně provádět až do zaplacení pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 4465/2010). Odvolací soud proto, vědom si skutečnosti, že na majetek povinného byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, č. j. MSPH 78 INS 25685/2012-B-26, ukončen konkurz, s ohledem na krátkou dobu vedení exekuce (necelý rok od pověření soudního exekutora) a měsíční splátky placené povinným na základě sjednaného splátkového kalendáře důvod k zastavení exekuce pro její bezúčelnost neshledal.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezil tím, že vznesl dvě otázky hmotného a procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které mají být dle jeho názoru dovolacím soudem posouzeny jinak“, a to 1) zda je exekuční soud oprávněn posoudit existenci důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v situaci, kdy je nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, a 2) jaký časový interval lze považovat za dostačující pro prokázání nemajetnosti pro zastavení exekuce z výše uvedeného důvodu (včetně určení okamžiku, kterým daný časový interval počíná). Dovolatel k předpokladům přípustnosti dovolání upřesnil, že první otázka „má být z důvodu zde uvedených skutkových odlišností posouzena odchylně ve srovnání s judikaturou dovolacího soudu, kterou odvolací soud cituje“, druhá otázka pak „nebyla dle zjištění povinného dosud dovolacím soudem ve shodném nebo obdobném kontextu posuzována“. Jelikož soudy nesprávně posoudily dlouhodobě nepříznivé majetkové poměry povinného, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud podané dovolaní pro věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že spatřuje-li dovolatel naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018).

Dovolání povinného jakýkoli poukaz na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje, a to alespoň na úrovni vylíčení relevantních právních závěrů dovolacího soudu. V této souvislosti nemůže logicky obstát námitka dovolatele, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usneseními dovolacího soudu, na které v odůvodnění napadeného usnesení odkázal (tj. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 4450/2009, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 4465/2010), argumentuje-li dovolatel současně tím, že uvedená rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadají (tj. dovolatelem předložená právní otázka má být z důvodu „…skutkových odlišností posouzena odchylně ve srovnání s judikaturou dovolacího soudu, kterou odvolací soud cituje…“). Vymezením označeného hlediska přípustnosti dovolání nemůže být ani (nikoliv explicitní) tvrzení povinného, že dovolací soud má případ posoudit jinak než soud odvolací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2016, sp. zn. 20 Cdo 46/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 628/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 2110/2017).

Přípustnost dovolání nezakládá rovněž tvrzení dovolatele ohledně druhé otázky, podle názoru povinného dovolacím soudem dosud neřešené. Nejvyšší soud totiž k problematice návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve své rozhodovací praxi opakovaně ozřejmil, že podá-li povinný řádný návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím musí zabývat a pro tento účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením exekuce o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na základě takového vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán; exekuci pak lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není žádný majetek zjištěn, eventuálně jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačuje. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či usnesení ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014, usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016).

Dovolací soud dále v usnesení ze dne 1. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 144/2016, přijal názor, že důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých, případně nemovitých věcí, resp. podniku (viz též L. Drápal, V. Kůrka. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 376). V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu však ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) aplikovat nelze, a to již proto, že srážky z toho kterého příjmu se aplikují tak dlouho, dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím zaplacena (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4832/2008). Zjištění, že soudní exekutor provádí exekuci srážkami z postižitelného příjmu (včetně informace o výši příjmu a rozsahu srážek), potom postačuje soudu k závěru, zda výtěžek prováděné exekuce – právě pro opakovatelnost daných srážek – bude postačovat alespoň ke krytí jejích nákladů.

K zastavení exekuce vedené srážkami z postižitelného příjmu tak může dojít jen při splnění předpokladů stanovených v § 290 o. s. ř. a nikoliv poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014).

V neposlední řadě Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnými pro posouzení zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. jsou aktuálně provedená zjištění poměrů v době posuzování návrhu na zastavení konkrétní exekuce, přičemž předchozí rozhodnutí – byť by mohla za určitých okolností přispět k celkovému obrazu majetkových poměrů povinného – nejsou zpravidla natolik určující, aby i bez nich soudy nemohly dospět k adekvátnímu závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016).

Jestliže v posuzované věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě zprávy exekutora o dosavadním (a předpokládaném) vývoji exekuce a rovněž s přihlédnutím ke stavu konkurzu na majetek povinného dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dány nejsou (viz bod 10 odůvodnění napadeného usnesení), respektoval tím ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (v základních aspektech shora vylíčenou a v poslední době doplněnou např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019), od níž není žádný důvod se odchylovat.

Protože dovolatel nevystihl ani jeden ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (viz § 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 3. 2019

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
                                  předsedkyně senátu