Rozhodnutí NS

29 Cdo 6038/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:29 Cdo 6038/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.6038.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Směnky
Dokazování
Znalecký posudek
Žaloba pro zmatečnost
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 243c odst. 2 o. s. ř.
čl. I. § 10 předpisu č. 191/1950Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 6038/2016-155



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalovaným 1) BB MAT s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brtnici, Komárovice 32, PSČ 588 22, identifikační číslo osoby 27134105 a 2) J. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 265/2014, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2016, č. j. 6 Cmo 96/2016-118, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 14. února 2014, č. j. 23 Cm 21/2014-14, uložil žalovaným (a dále V. B.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 5.802.013 Kč s 6% úrokem od 4. ledna 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 19.340 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 291.068 Kč.

K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 23 Cm 265/2014-27, ponechal směnečný platební rozkaz vůči žalovaným v platnosti (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

1/ Žalobkyně se v posuzované věci domáhala po žalovaných zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 2. října 2012 první žalovanou (společností BB MAT s. r. o.) na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 5.802.013 Kč, se splatností 3. ledna 2014 (dále též jen „sporná směnka“). Směnka obsahuje doložku, podle které se k ní vztahuje smlouva o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č. S1/1304/11/LCD.

2/ Za zaplacení sporné směnky převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný (J. Ch.), který směnku podepsal též jako jednatel první žalované.

3/ Spornou směnku první žalovaná vystavila k zajištění pohledávky žalobkyně za první žalovanou ze smlouvy o úvěru č. 1304/11/LCD ze dne 20. září 2011 (dále též jen „úvěrová smlouva“). Ujednání o zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy bylo obsaženo v jejím dodatku č. 4, podepsaném žalobkyní a první žalovanou (jednající druhým žalovaným jako jednatelem společnosti) dne 2. října 2012.

4/ Téhož dne žalobkyně a první žalovaná (jednající opět druhým žalovaným jako jednatelem společnosti) uzavřely smlouvu o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č. S1/1304/11/LCD (dále též jen „dohoda o vyplnění blankosměnky“). Dle této smlouvy je zajištěnou pohledávkou (mimo jiné) pohledávka na splácení jistiny a příslušenství úvěru podle smlouvy č. 1304/11/LCD a dále pohledávka vyplývající z odstoupení od úvěrové smlouvy. Nebude-li některá zajištěná pohledávka uhrazena řádně a včas, je žalobkyně oprávněna doplnit na blankosměnce chybějící údaje, tj. směnečnou sumu odpovídající součtu splatných neuhrazených zajištěných pohledávek a datum splatnosti směnky, kterým může být kterýkoli obchodní den následující po datu splatnosti zajištěných pohledávek nebo jejich části.

Na tomto základě soud prvního stupně (jde-li o námitky druhého žalovaného) – odkazuje zejména na ustanovení čl. I. § 10 a § 69 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že:

1/ Druhý žalovaný jako směnečný rukojmí spornou směnku podepsal. Z formálního hlediska uvedenému závěru svědčí obsah samotné směnečné listiny, v níž je druhý žalovaný označený jménem, příjmením, rodným číslem a adresou svého bydliště, z materiálního hlediska pak námitku nepravého podpisu vyvrací obsah dodatku č. 4 k úvěrové smlouvě a dohoda o vyplnění blankosměnky, když z těchto listin bez jakýchkoli pochyb plyne, že druhý žalovaný spornou směnku podepsal.

2/ Důvodnou není ani námitka, že druhý žalovaný neudělil žalobkyni oprávnění doplnit chybějící obsah směnečné listiny. Tvrzení žalovaného o neoprávněné změně textu směnky (ve smyslu čl. I. § 69 směnečného zákona) opět vyvrací shora označené listiny, které druhý žalovaný podepsal (jako jednatel) jménem první žalované. Z jejich obsahu je zřejmé, že sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka (tedy záměrně v neúplné podobě) a žalobkyně byla oprávněna chybějící údaje směnečné sumy a data splatnosti (za podmínek zde sjednaných) doplnit. Druhý žalovaný přitom jako jednatel výstavce sporné směnky nepochybně o důvodu a dalších okolnostech vydání směnky věděl, důvod vystavení ostatně deklaruje též doložka obsažená přímo na směnečné listině. Druhý žalovaný musel tudíž být také srozuměn s tím, za jakých podmínek bude případně blankosměnka vyplněna. Jestliže směnku za těchto okolností jako směnečný rukojmí podepsal a odevzdal žalobkyni, muselo přinejmenším konkludentním způsobem dojít také k udělení oprávnění žalobkyni k vyplnění chybějících údajů na směnce.

3/ Námitku, že sporná směnka nebyla v údaji směnečné sumy vyplněna v souladu s ujednáním účastníků, když v okamžiku doplnění chybějících údajů nebyla část směnkou zajištěné pohledávky dosud splatná, druhý žalovaný neprokázal.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že druhý žalovaný se vznesenými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu buď nebyly dosud vyřešeny, nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení otázky procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena (oproti stávající judikatuře) jinak.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, majíc závěry soudů nižších stupňů za věcně správné.

Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud předesílá, že jeho rozhodovací praxe při výkladu ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona je ustálena v závěrech, podle kterých:

1/ Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2/ Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné (má-li být směnečný rukojmí vázán později doplněným textem směnky, viz čl. I. § 69 směnečného zákona), aby i s ním sjednal majitel listiny vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma (postačující proto bude i zde smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně), přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí podepíše smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla blankosměnka vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007, a ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1591/2014.

3/ Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být zásadně již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012, a ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1245/2014, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

4/ Nesprávné vyplnění blankosměnky v údaji data splatnosti (v poměrech dané věci údajem předcházejícím datu splatnosti směnkou zajištěné pohledávky) nemaří (bez dalšího) nárok ze směnky, nýbrž zakládá (jen) námitku nesprávně vyplněného data splatnosti směnky, mající (případně) vliv na povinnost k úhradě postižních práv ze směnky (rozuměj na období, za které lze požadovat zaplacení 6% úroku ze směnečné sumy). Přitom nelze přehlédnout, že judikatorní závěry, podle nichž údaj data splatnosti doplněný do blankosměnky nesmí předcházet datu splatnosti směnkou zajištěné pohledávky (srov. např. důvody rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněného pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 169) Nejvyšší soud přijal, aniž současně dovodil, že by takové porušení dohody o vyplňovacím právu mělo za následek zánik práva majitele směnky na její zaplacení. Potud není důvod rozlišovat, zda doplněné datum splatnosti směnky předcházelo datu splatnosti směnkou zajištěné pohledávky nebo zda šlo o datum (posuzováno ve vztahu ke splatnosti směnkou zajištěné pohledávky) pozdější (k tomu srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněného pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 3507/2015).

S výše uvedenými ustálenými judikatorními závěry, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, je přitom právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) v souladu.

K jednotlivým dovolatelem předestřeným otázkám pak Nejvyšší soud uvádí následující.

Výhrada, podle které se soudy nižších stupňů (při posuzování důvodnosti námitky, že sporná směnka nebyla vyplněna v souladu s ujednáním účastníků, neboť v okamžiku doplnění chybějících údajů nebyla část směnkou zajištěné pohledávky dosud splatná) nezabývaly tím, zda prohlášení žalobkyně, kterým měla přivodit (předčasnou) splatnost spornou směnkou zajištěné pohledávky, bylo doručeno rovněž dovolateli, nemůže obstát již proto, že ani (případné) předčasné vyplnění blankosměnky (doplnění chybějících údajů do blankosměnky ještě před splatností směnkou zajištěné pohledávky) by nemohlo mít bez dalšího za následek zánik práva majitele směnky na její zaplacení. Dovolateli by pouze příslušela námitka, že žalobkyně nemůže požadovat zaplacení 6% úroku ze směnečné sumy za období předcházející okamžiku, kdy skutečně nastala splatnost kauzální pohledávky, takovou námitku však dovolatelka v poměrech dané věci (ve lhůtě k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) nevznesla.

Pro rozhodnutí projednávané věci je navíc zodpovězení otázky, zda dovolateli (tedy osobě, která nebyla účastníkem kauzálního vztahu založeného úvěrovou smlouvou, nýbrž pouze jako směnečný rukojmí zajišťovala zaplacení sporné směnky) bylo doručeno prohlášení žalobkyně, jímž měla být založena splatnost kauzální pohledávky, zjevně bez jakéhokoli významu. Nebyl-li dovolatel dlužníkem z úvěrové smlouvy, nebyl ani žádný důvod, pro který by mu mělo být označené prohlášení doručováno.

Na posouzení otázky, koho zatěžuje důkazní břemeno „ohledně faktu, zda žalovaný udělil, resp. neudělil žalobkyni vyplňovací právo“ napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí nezaložily (jak se podává z odůvodnění jejich rozhodnutí) na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků řízení, naopak rozhodné skutečnosti pro posouzení otázky, zda žalobkyně vyplňovací právo sjednala rovněž s dovolatelem (jakožto směnečným rukojmím), měly za prokázané (shodně uzavřely, že také dovolatel minimálně konkludentním způsobem uzavřel s žalobkyní smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky).

Přiléhavý (a judikatuře Nejvyššího soudu plně odpovídající) je ostatně rovněž samotný závěr, že podepsal-li dovolatel jako směnečný rukojmí blankosměnku s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti, přičemž současně věděl, že vystavená směnka zajišťuje pohledávky žalobkyně vůči první žalované vzniklé na základě úvěrové smlouvy, nemůže být pochyb o tom, že také dovolatel uzavřel s remitentem – byť jen konkludentně – dohodu o vyplnění blankosměnky a udělil mu právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje. Uvedený závěr se podává, jak správně zdůraznil soud prvního stupně, již ze skutečnosti, že dovolatel podepsal jako osoba oprávněná jednat jménem výstavce sporné směnky dodatek č. 4 úvěrové smlouvy a dohodu o vyplňovacím právu, v níž byly (mezi výstavcem směnky a remitentem) dohodnuty podmínky, za nichž mohla být blankosměnka o chybějící údaje doplněna.

Polemikou se (skutkovým) závěrem, podle kterého druhý žalovaný spornou směnku podepsal (zejména se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy), jakož i kritikou postupu soudů nižších stupňů, které neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, dovolatel neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (z obsahového hlediska nezpochybňuje právní posouzení věci soudy nižších stupňů), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení § 120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, nadto jednoznačně vyplývá z ustanovení § 125 o. s. ř. K tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn., 29 Cdo 4575/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2010, pod číslem 149, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2947/2011).

Co do možnosti založit skutkový závěr o tom, že druhý žalovaný směnku podepsal (že podpis na směnce je jeho pravým podpisem), se pak nepochybně plně prosadí také závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, a podle kterých znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je provést i jiné (účastníky navržené) důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů takto provedené důkazy hodnotit.

Opodstatněné nejsou ani výhrady dovolatele k (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné (o čemž svědčí ostatně i další obsah podaného dovolání). V dotčených souvislostech lze poukázat i na usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (v poměrech dané věci pečlivě odůvodněné).

Námitkou, podle které byla dovolateli v průběhu řízení nesprávným postupem soudu prvního stupně (odporujícím podle dovolatele ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.) odňata možnost jednat před soudem, dovolatel vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu