Rozhodnutí NS

7 Tdo 68/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:7 Tdo 68/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.68.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Podvod
Pokus trestného činu
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/14/2019
II.ÚS 1245/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
07/05/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 68/2019-30


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. R., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 13 To 282/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 121/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 6. 2018, č. j. 2 T 121/2017-299, byl obviněný uznán vinným dvěma pokusy přečinů podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených pokusů přečinů dopustil v podstatě tím, že poté, co jako tehdy podnikající fyzická osoba jednal s poškozeným P. N., v místě bydliště poškozeného XY, XY, zneužil jeho nízké finanční gramotnosti, nízkého intelektu, sociálních schopností a zkušeností, a přiměl poškozeného

ad 1) dne 15. 4. 2011 podepsat směnku na částku 100 000 Kč, neumožnil mu řádně se seznámit s pravým obsahem a významem podepisovaných písemností, na základě uvedené směnky poškozenému žádné finanční prostředky neposkytl, přičemž dne 1. 7. 2014 podal prostřednictvím právního zástupce z titulu směnky na částku 100 000 Kč žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, na základě které soud vydal dne 5. 8. 2014 pod č. j. 55 Cm 125/2014-14 směnečný platební rozkaz o zaplacení směnečného peníze 100 000 Kč s příslušenstvím,

ad 2) dne 25. 7. 2011 podepsat směnku na částku 250 000 Kč, neumožnil mu řádně se seznámit s pravým obsahem a významem podepisovaných písemností, na základě uvedené směnky poškozenému žádné finanční prostředky neposkytl, přičemž dne 16. 11. 2015 podal prostřednictvím právního zástupce z titulu směnky na částku 250 000 Kč žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, na základě které soud vydal dne 8. 12. 2015 pod č. j. 36 Cm 168/2015-12 směnečný platební rozkaz o zaplacení směnečného peníze 250 000 Kč s příslušenstvím,

přičemž poškozený z titulů směnečných platebních rozkazů obviněnému nic neuhradil.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 9. 2018, č. j. 13 To 282/2018-327, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. a zdůraznil, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů. K dovolacímu důvodu podle písm. e) namítl, že skutky týkající se podpisu směnek byly již řešeny jako součást skutku v jiné trestní věci a nynější odsouzení je tak v rozporu se zásadou ne bis in idem. Dále namítl, že podání směnečné žaloby nelze považovat za trestný čin a soudy měly respektovat princip ultima ratio. Byla poškozena jeho práva tím, že soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch, obhajobu automaticky považovaly za lživou. V této souvislosti stručně zrekapituloval svědecké výpovědi vyznívající v jeho prospěch a současně zpochybnil věrohodnost poškozeného P. N. a svědka P. B.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k námitce uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že skutek z rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 264/2013 je odlišný od nyní projednávaného skutku a nelze ztotožňovat ani jejich následky. Nedošlo tedy k naplnění tohoto dovolacího důvodu. K námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že podstatná část argumentace obviněného tento dovolací důvod nenaplňuje, neboť polemizuje se skutkovými zjištěními soudů. Ty přitom provedly k náležitému objasnění věci všechny potřebné důkazy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnotily je v jejich vzájemných souvislostech podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud se obviněný domáhá uplatnění principu ultima ratio, pak nelze opomenout základní účel trestního řízení vymezený v § 1 odst. 1 tr. ř. Jednání obviněného naplňuje všechny znaky uvedeného pokusu trestného činu a jeho trestní odpovědnost je namístě uplatnit i s ohledem na to, že jiné prostředky z hlediska ochrany práv poškozeného jsou neúčinné.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že byl za předmětný skutek již jednou odsouzen, soudy záměrně rozdělily jeho případ na dva a porušily tím zásadu ne bis in idem. Takto postavená argumentace je pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřaditelná, neboť pokud by soudy vedly trestní řízení ve věci, ve které již bylo pravomocně rozhodnuto, došlo by k porušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle kterého nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, pokud proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Podle obviněného bylo o jeho nyní projednávaném skutku již rozhodnuto v řízení před Okresním soudem ve Svitavách rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 2 T 264/2013, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 13 To 508/2013. Předmětným rozsudkem byl obviněný, spolu s D. P., uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Jeden ze skutků z uvedeného rozsudku se sice týká poškozeného P. N., avšak jednalo se o podvodný převod nemovitostí z vlastnictví poškozeného na obviněného a jeho manželku na základě kupní smlouvy podepsané dne 25. 8. 2011, nikoli o směnky uvedené v bodech 1) a 2) nyní projednávaného případu, který tomuto jednání časově předchází. Nejedná se tedy o totožný skutek. Jediná spojitost těchto dvou věcí je v osobě totožného poškozeného. Kromě toho se se shodnou námitkou obviněného vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud, na jehož přiléhavé závěry lze odkázat (viz str. 2-3 usnesení odvolacího soudu). Protože nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, shledal Nejvyšší soud námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento, ale ani pod jiný dovolací důvod podřadit. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená především výpověďmi poškozeného P. N., svědků P. B., B. Š., J. P. a znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. Alexandra Štorka a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalkyně PhDr. Ivy Košťálové.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku, že měla být soudy aplikována zásada ultima ratio a jednání obviněného nemělo být posouzeno jako trestný čin. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako pokusy přečinu trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována opakovanými útoky i výběrem oběti, neboť poškozený je osobou symplexní, infantilní, snadno ovlivnitelnou, čehož si obviněný musel být jednoznačně vědom. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019




JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu