Rozhodnutí NS

25 Cdo 525/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:25 Cdo 525/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.525.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 441 obč. zák.
§ 415 obč. zák.
§ 420 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 525/2018-199


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. Š., zastoupený Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem Teplice, nám. Svobody 1/40, proti žalované: L. Z., zastoupená Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové nám. 150/30, o 1 067 412,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 337/2007, o dovolání žalobce proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 12 Co 247/2016-181,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 12 Co 247/2016-181, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Poté, co předchozí rozsudek okresního soudu, potvrzený odvolacím soudem, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, č. j. 25 Cdo 1471/2014-139, Okresní soud v Teplicích rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. 11 C 337/2007-155, tak, že nárok žalobce je opodstatněný v rozsahu 60 %. Žalobce se domáhal náhrady škody za poškození zdraví na žalované, která při procházce se dvěma psy uvolnila jednoho z nich z vodítka na chodníku přilehlém k silnici, a pes nečekaně vběhl do vozovky pod kola projíždějícího motocyklu řízeného žalobcem. Pádem na vozovce žalobce utrpěl těžkou újmu na zdraví. Rozhodující příčinou jeho pádu bylo nečekané vběhnutí psa do vozovky, přičemž volný pohyb psa v bezprostřední blízkosti komunikace umožnila žalovaná coby jeho chovatelka. Na vzniku škody se však podílel i sám žalobce, který hrubě porušil pravidla silničního provozu, neboť jel rychlostí 90 km/h, při střetu 75 km/h, ačkoliv v obci je maximální povolená rychlost 50 km/h, a pokud by dodržel maximální povolenou rychlost jízdy, dle znalce by střetu se psem mohl zabránit, když by před ním zastavil. Žalovaná mohla předejít vzniku škody tím, že by na veřejně přístupném místě měla psa na vodítku. Soud dovodil spoluzavinění žalobce na škodě způsobené na jeho zdraví v rozsahu 40 % s tím, že rozhodující příčinou vzniklé škody bylo porušení prevenční povinnosti žalované (§ 415 obč. zák.).

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 12 Co 247/2016-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobce je co do základu opodstatněný v rozsahu 10 %. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěry ohledně míry, v jaké sám žalobce přispěl ke škodlivému následku. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaná se dopustila protiprávního jednání, když psovi umožnila vběhnout na vozovku a ztratila nad ním kontrolu, avšak s ohledem na místní poměry nemohla předvídat náhlý příjezd motocyklu a nelze požadovat, aby v běžné situaci předvídala veškeré možné i protiprávní jednání účastníků silničního provozu. V rychlosti kolem 90 km/h nebyl žalobce schopen na náhlou překážku včas reagovat, při dodržení povolené rychlosti by mohl zastavit ve vzdálenosti 4,6 metru před místem střetu, a značné překročení rychlosti rozhodující měrou přispělo ke škodlivému následku; s největší pravděpodobností by bez překročení rychlosti motocyklu ke škodě tak, jak nastala, nedošlo, popřípadě by nebyla tak fatální.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že při řešení otázky spoluúčasti poškozeného na vzniku škody se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž nerespektoval ani předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, zejména vyslovený závěr, že pád motocyklu nevyvolala samotná rychlost jízdy, nýbrž rozhodující příčinou pádu bylo chování psa. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že při dodržení předepsané rychlosti by ke škodě nedošlo, příp. by nebyla tak fatální, není nijak podložen, nebyl zjištěn rozdíl v závažnosti zdravotních následků, které žalobce utrpěl, oproti následkům při dodržení povolené rychlosti, přičemž jde o čistě medicínskou otázku. Při určení podílu poškozeného na vzniku škody odvolací soud vycházel pouze z okolností, které mají význam z hlediska vzniku škodní události, což ostatně již vyřešil dovolací soud. Odvolací soud svou úvahu o procentuálním vyjádření nároku nijak neodůvodnil a neopřel o důkazy, tudíž v rozporu zejména s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, podle něhož je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jestliže toto neodpovídá postupu podle § 132 o. s. ř., a může dokazování i doplnit. Namítá, že odvolací soud neměl dostatek důkazů, o které by mohl opřít svůj závěr o poměru vyjadřujícím spolupodílení se poškozeného na výši způsobené škody, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zcela nepředvídatelné. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky spoluúčasti poškozeného (tzv. spoluzavinění) na vzniku škody, o jejíž náhradu se vede spor.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Pokud jde o odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem, po právní stránce lze poukázat na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, v němž je i odkaz na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že základní povinností chovatele domácího zvířete je zajistit ho takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména osob. Tato povinnost trvá i v případě, že chovatelka psa nemohla předvídat, že motocykl se pohybuje nepovolenou rychlostí; v každém případě však s možností vozidla jedoucího po silnici počítat mohla a měla. Faktem zůstává, že vozovka (a to i méně frekventovaná) slouží pro pohyb motorových vozidel a samotný nekontrolovatelný pohyb psa na vozovce zakládá protiprávní stav.

Byla-li škoda způsobena také jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce (§ 441 obč. zák.), neboť chybí jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, publikovaný pod C 6063 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).

Ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která přenechává soudu, aby z předem nevymezeného okruhu okolností v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody, jejíž náhrada je požadována, a konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného.

Stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011, Soubor C 12892).

Odvolací soud za zásadní kriterium považoval podíl žalobce na vzniku samotné škody na zdraví. Názor, že pro náhradu škody na zdraví jsou podstatné příčiny vzniku odškodňovaných následků úrazu, nikoliv jen příčiny vzniku dopravní nehody, je zcela správný (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 969/2014). Odvolací soud podle „obecné zkušenosti“, že čím vyšší rychlost, tím škodlivější následek, dovodil, že bez značného překročení rychlosti by s největší pravděpodobností k tak fatální škodě nedošlo. Úvaha, že při dodržení povolené rychlosti by pád žalobce na vozovce nemusel přivodit tak závažné následky na jeho zdraví, je sice logická, ale bez jednoznačného skutkového podkladu pouze hypotetická a navíc zcela přehlíží, že již soud prvního stupně vyjádřil právě vliv překročení rychlosti na poškození zdraví žalobce výrazným, téměř polovičním podílem žalobce na způsobení vlastní škody. Za této situace není závěr odvolacího soudu o spoluzavinění žalobce v rozsahu 90 % správný, neboť nebere v úvahu, že základní příčinou jeho pádu nebyla vysoká rychlost, pouhá „obecná zkušenost“ nestačí pro stanovení tak vysokého podílu poškozeného na vzniku škody a není ani podkladem pro závěr, že téměř všechny nejzávažnější následky na zdraví žalobce, za něž je požadována náhrada, byly způsobeny právě překročením nejvyšší povolené rychlosti.

I při respektování závěru odvolacího soudu o porušení povinností obou účastníků, rozhodující příčinou střetu zůstává chování psa, jeho nečekané vběhnutí do jízdní dráhy žalobce. Úvaha, že při povolené rychlosti by byl žalobce schopen zastavit 4,6 m před psem vybíhajícím na vozovku, postrádá poněkud logiku za situace, že pes vběhl přímo pod kola motocyklu, nikoli že by přebíhal silnici nebo na ní pobíhal. Závěr odvolacího soudu, že na straně žalobce jsou převažující okolnosti, jež vedly ke škodné události a k poškození jeho zdraví s trvalými následky, neodpovídá skutkovým zjištěním a jeho právní názor na stanovení poměru účasti poškozeného na vzniku škody není správný.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod nesprávného právního posouzení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku škody (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 věta první a § 266 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 31. 10. 2018


JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu