Přeskočit menu a dostat se na obsah

Rozhodnutí NS

22 Cdo 1939/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/13/2014
Spisová značka:22 Cdo 1939/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1939.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poplatky soudní
Dotčené předpisy:§ 138 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1939/2014
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. D. K., v H., zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem v Mikulůvce 141, proti žalovaným: 1) A. M., a 2) M. M., oběma v K., zastoupeným JUDr. Bohumilem Sadílkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziřičí, Sokolská 1268, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziřičí pod sp. zn. 16 C 46/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2013, č. j. 11 Co 348/2013-318, takto:


Usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziřičí ze dne 6. května 2013, č. j. 16 C 46/2011-304, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2013, č. j. 11 Co 348/2013-318, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, k dalšímu řízení.

                  O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně podala odvolání proti rozsudku Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí („soud prvního stupně“) ze dne 21. září 2012, č. j. 16 C 46/2011-210, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení jejího vlastnictví k nemovitostem tak, že zčásti bylo žalobě vyhověno a zčásti byla žaloba zamítnuta.

Ještě před rozhodnutím ve věci samé byla žalobkyně usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. května 2011, č. j. 16 C 46/2011-18, osvobozena od soudních poplatků z 50 % (výrok I.). Soud vyšel ze zjištění, že příjem žalobkyně (starobní důchod a příspěvek na bydlení) činí 9.783,- Kč měsíčně, výdaje na bydlení 5.190,- Kč měsíčně. V jiném řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 318/2009 jí bylo rovněž přiznáno 50 % osvobození od soudních poplatků, přičemž její příjem činil 8.232,- Kč, výdaje 5.190,- Kč měsíčně. Poukázal také na to, že žalobkyně platí měsíčně za telefon 1.500,-Kč. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 2011, č. j. 11 Co 296/2011-25, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.

Na výzvu soudu prvního stupně, aby zaplatila soudní poplatek z odvolání, reagovala žalobkyně tak, že 27. 12. 2012 požádala o osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. ledna 2013, č. j. 16 C 46/2011-267, její návrh zamítl. Dospěl k závěru, že ke změně poměrů odůvodňující osvobození v celém rozsahu nedošlo. Příjem žalobkyně činí 10. 004,- Kč měsíčně (důchod 8.501,- Kč a příspěvek na bydlení 1.503,- Kč), výdaje za plyn, elektřinu a vodu 5.810,- Kč, telefon 500,- Kč. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. února 2013, č. j. 11 Co 49/2013- 283, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení soudu prvního stupně potvrzené odvolacím soudem nabylo právní moci 15. dubna 2013.

V souladu s usnesením soudu prvního stupně, kterým bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků z 50 %, ji soud prvního stupně usnesením ze dne 8. dubna 2013, č. j. 16 C 46/2011-293, vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 2.500,- Kč do tří dnů od doručení usnesení. Usnesení bylo jejímu zástupci JUDr. Janu Stančíkovi doručeno 15. 4. 2013. Na tuto výzvu reagovala žalobkyně novou žádostí o osvobození od soudních poplatků ze dne 22. dubna 2013. Protože ve stanovené lhůtě a ani ke dni rozhodování soudu prvního stupně žalobkyně soudní poplatek nezaplatila, soud prvního stupně podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích usnesením ze dne 6. května 2013, č. j. 16 C 46/2011-304, odvolací řízení zastavil.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 28. června 2013, č. j. 11 Co 348/2013-318, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za správné, neboť žalobkyně soudní poplatek ve výši vyplývající z jejího 50 % osvobození nezaplatila; její další žádost o úplné osvobození od soudních poplatků považoval za obstrukci.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „rozhodnutí řeší otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Odvolací soud řešil právní otázku, „zda ve věci předmětné žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly či neodůvodňovaly poměry žalobkyně, resp. změna poměrů žalobkyně, úplné osvobození od soudních poplatků.“ Její novou žádost o úplné osvobození od soudních poplatků odvolací soud nesprávně považoval za obstrukci, neboť byla podložena tím, že v únoru 2013 u ní došlo k podstatné změně poměrů – byl jí vyúčtován doplatek za plyn 30.000,- Kč a zvýšena záloha za odběr plynu o 1.000,- Kč měsíčně. Za této situace je zřejmé, že není schopna zaplatit soudní poplatek ani zčásti. Kromě toho výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla doručena přímo jí, ale jen jejímu zástupci. Taková praxe se neosvědčila, a soud prvního stupně tak neměl ani doloženo, že výzvu převzala. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně současně požádala o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ustanovení advokáta pro toto řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 16 C 46/2011-405 (výrok I.), přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení z 80 % a ustanovil jí advokáta pro toto řízení JUDr. Jana Stančíka. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. 11 Co 38/2014-433, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Odvolací soud zjistil, že nemovitosti, jejichž je žalobkyně spoluvlastnicí (v k. ú. Š.) nebo výlučnou vlastnicí (k. ú. K. – N. M.), jsou zatíženy mnoha exekucemi a žalobkyně s nimi nemůže nakládat. Přitom k jejich podstatnému zatížení došlo v průběhu roku 2013. Za této situace shledal, že poměry žalobkyně (měsíční příjem 10.429,- Kč a výdaje na bydlení 6.000,- Kč) odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2013 (dále „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení nebo musí být doručeno účastníkovi. Tato otázka byla již dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1/2001, že takové usnesení se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat (§ 49 odst. 1 o. s. ř., nyní § 45 odst. 3 o. s. ř.). Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. II. ÚS 67/02, a rovněž v usnesení ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1957/12. Nejvyšší soud nemá důvod se od výše uvedeného rozhodnutí odchylovat.

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích, znění pozdějších změn, nebyl-li poplatek splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví,

Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).

Jednou ze stěžejních zásad spravedlivého procesu je zásada rovnosti stran zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů, např. v ust. § 18 o. s. ř. se výslovně stanoví rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení, z něhož plyne pro soud povinnost zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv (nález Ústavního soudu ze dne 11. května 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98). Osvobození od soudních poplatků odůvodněné tím, že vzhledem k majetkovým poměrům účastníka po něm nelze spravedlivě žádat, aby poplatky platil, je realizací jeho práva na spravedlivý proces.

Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 19. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014, publikovaném rovněž na internetových stránkách, Nejvyšší soud také odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 23/2009-103, uveřejněném na internetových stránkách tohoto soudu www.nssoud.cz. Ten uvedl, že „nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však není samo osobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu. Plní-li však nemovitost nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitosti kvůli zaplacení poplatku.“

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013) s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.

V projednávané věci byl zamítnut návrh žalobkyně na úplné osvobození pravomocně ke dni 15. 4. 2013. Žalobkyně však podáním z 22. dubna 2013 znovu požádala o osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu. Soud prvního stupně se při rozhodování o zastavení odvolacího řízení jejím návrhem vůbec nezabýval a odvolací soud jej označil bez bližšího odůvodnění za obstrukci. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. Ú 588/2000, že je-li soudem rozhodováno k návrhu účastníka na osvobození soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatnění nebo bránění práva. Do doby nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta.

Z uvedeného je zřejmé, že po zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků je soud povinen v rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích uvést, že další návrh na osvobození od soudních poplatků neuvádí žádné nové skutečnosti o majetkových poměrech účastníka, jinak musí o jeho návrhu rozhodnout. Takto však soudy v dané věci nepostupovaly. Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. srpna 2014
                                      JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu


Nahoru