Rozhodnutí NS

5 Tdo 939/2017

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinnosti při správě cizího majetku
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/29/2017
Spisová značka:5 Tdo 939/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.939.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Úmysl
Úmysl nepřímý
Úmysl přímý
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 329 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/25/2018
III. ÚS 1824/18
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 939/2017-106


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovoláních, která podali obvinění M. V. a J. K. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 71/2016, takto:


I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se z podnětu dovolání obviněného M. V. a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch tohoto obviněného zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, a to v části týkající se obviněného M. V.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.


Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 67 T 71/2016, byli obvinění M. V. a J. K. uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněnému M. V. podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, přičemž podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku, na dobu 3 let. Obviněnému J. K. byl za tyto trestné činy podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, přičemž podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku, na dobu 6 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7 (dále jen „poškozená“), majetkovou škodu ve výši 4 500 000 Kč.

2. Skutek spočíval (zjednodušeně uvedeno) v tom, že obviněný J. K. jako náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“), tedy jako vedoucí zaměstnanec MŠMT, a obviněný M. V. jako ředitel odboru MŠMT, tedy jako vedoucí zaměstnanec základního organizačního stupně řízení a rozhodování, ve snaze dosáhnout neoprávněného vyplacení neinvestiční dotace ve výši 4 500 000 Kč občanskému sdružení European Medicine Association, o. s., nyní European Medicine Association, z. s., IČ: 26577003, se sídlem K Olympii 44, Minkovice, 463 12 Šimonovice, nyní Braunerova 563/7, 180 00 Praha 8 – Libeň (dále jen „EMA“), ačkoliv tato žádost o neinvestiční dotaci nesplňovala dotační podmínky a ačkoliv oba obvinění věděli o absenci požadovaného předmětu činnosti ve stanovách občanského sdružení EMA, na kterou byli upozorněni referentkou odboru sportu MŠMT J. Ž., tuto žádost nevyřadili, ačkoliv k tomu byli povinni, neboť občanské sdružení EMA nebylo nestátní a neziskovou organizací s celostátní působností a neorganizovalo pravidelnou organizovanou sportovní činnost. Obvinění tak nepostupovali s odbornou péčí a svým jednáním porušili své povinnosti při hospodaření s majetkem státu, které pro ně vyplývaly z ustanovení § 14 a § 47 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMajČR“), využívat majetek, tj. peněžní prostředky státu účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu takových činností. Současně se svým jednáním dopustili porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. a), f) ve spojení s § 45 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „RP“), neboť byli povinni plnit určené úkoly nejhospodárnějším způsobem, a svým jednáním porušili své povinnosti řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a coby vedoucí zaměstnanci zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, jak pro ně vyplývaly z ustanovení § 301 odst. 1 písm. d) a § 302 písm. f), g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ nebo „ZP“). Obvinění, ač věděli o nesplnění podmínek občanským sdružením EMA, využili svůj zásadní vliv na rozhodnutí o schválení požadované dotace, který vyplýval z jejich pracovního zařazení a vedoucích funkcí, a cíleně prosadili schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli. Přitom věděli, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti o neinvestiční dotaci by dotace nebyla schválena a vyplacena. Věděli tedy, že vyplacením dotace získá občanské sdružení EMA neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, čímž současně způsobili poškozené České republice, zastoupené MŠMT, celkovou škodu ve výši 4 500 000 Kč.

3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. V. a J. K. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněný M. V. byl uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný J. K. byl uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný M. V. odsouzen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Obviněný J. K. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, přičemž podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku, na dobu 4 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému J. K. uložena povinnost, aby uhradil poškozené majetkovou škodu ve výši 4 500 000 Kč.
    II. Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce

    4. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání jednak obvinění M. V. a J. K. prostřednictvím svých obhájců a jednak nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. V., všichni shodně z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

    5. Obviněný M. V. nejprve shrnul obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů a v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že odvolací soud se v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal s jeho námitkou o porušení zásady in dubio pro reo soudem prvního stupně, čímž došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. K subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku uvedl, že v jeho případě nelze hovořit o přímém úmyslu způsobit poškozené škodu. Odvolací soud dostatečně neprokázal ani úmysl nepřímý, neboť obviněný neměl v náplni práce kontrolu podkladů k jednotlivým žádostem, protože tyto informace přebíral od podřízených referentů. Obviněný v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, konkrétně na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 722/2009, ze dne 7. 1. 2010, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 540/2012, ze dne 27. 6. 2012. Podle jeho názoru byla porušena i zásada subsidiarity trestní represe. Namítl, že zde chyběla pohnutka ke spáchání tohoto trestného činu, protože v trestním řízení nebyl prokázán jakýkoliv vztah mezi ním a občanským sdružením EMA. Byl přesvědčen, že podstatou vytýkaného jednání je laxnost či zanedbání dozoru nad podřízenou pracovnicí referentkou J. Ž., zejména pokud jde o otázku vyúčtování dotace, proto soud měl postupovat podle zákoníku práce, příp. služebního zákona. Namítl také vadu v uplatnění principu „ultima ratio“ s tím, že dovození jeho trestněprávní odpovědnosti bylo v rozporu se zásadou legitimního očekávání, protože z výpovědí svědků a zaměstnanců MŠMT vyplynulo, že každý zaměstnanec si vykládal podmínky dotace jiným způsobem a doplňování žádostí bylo běžné. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že změny stanov občanského sdružení byly schváleny účelově. Závěrem svého dovolání z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak napadený rozsudek soudu druhého stupně, tak i rozsudek soudu prvního stupně.

    6. Obviněný J. K. namítl, že napadené rozhodnutí trpí vadami v právní kvalifikaci, pokud jde o subjektivní a objektivní stránku skutkových podstat trestných činů, za které byl odsouzen. Odvolací soud porušil zásadu „zákazu reformace in peius,“ neboť změnou skutkových zjištění ve vztahu k míře zavinění obviněného a navazujícím rozhodnutím o povinnosti nahradit poškozené vzniklou škodu v celkové výši, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky, zhoršil postavení obviněného. Vytkl odvolacímu soudu, že neodstranil vady rozsudku soudu prvního stupně a nijak se nevypořádal s námitkami, které uplatnil ve svém odvolání. Postupem odvolacího soudu tak podle obviněného došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkových podstat trestných činů, za které byl odsouzen, neboť zde chybí zavinění ve formě úmyslu a od začátku řízení bylo sporné, jakým jednáním měl trestné činy spáchat. Zpochybnil také skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně, pokud jde o provedené důkazy, zejména týkající se nakládání se žádostí občanského sdružení EMA a jejích vad. Zdůraznil, že žádosti nepřezkoumával a ani formálně přezkoumávat nemohl, neměl na starosti jejich vyřazování, pokud nesplňovaly základní předpoklady vypsané MŠMT, tato činnost byla v kompetenci referentů odboru sportu. Obviněný poukázal na to, že k žádosti o dotaci a k občanskému sdružení EMA neměl žádný specifický vztah, neměl tedy žádný zájem na schválení a vyplacení dotace. Jediným nedostatkem žádosti občanského sdružení EMA byly předložené stanovy, avšak ten byl odstraněn následnou změnou stanov. V rozhodné době podání žádosti i v okamžiku schválení dotace, byly požadavky na obsah stanov EMA objektivně splněny. Na ostatní vady bránící schválení a vyplacení dotace nebyl upozorněn. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle obviněného nebylo jasné, jakými úvahami se soud řídil a jaké úvahy se staly základem závěru soudu o jeho trestní odpovědnosti. Dovodil, že soud je založil na nestandardním chování obviněného k žádosti EMA, které spočívalo především v doručení žádosti obviněným na MŠMT. Také navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání obviněného odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o výrok o náhradě škody, neboť by došlo k těžko napravitelným škodám v jeho majetkové sféře. Závěrem svého dovolání obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se obviněného a nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc znovu projednat a rozhodnout.

    7. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání v neprospěch obviněného M. V. taktéž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neztotožnil se totiž se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného M. V. nenaplňuje subjektivní a objektivní stránku zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku. I přes nedůvodný zásah odvolacího soudu do vymezení skutku totiž nevznikají pochybnosti o trestní odpovědnosti obviněného M. V. za uvedený zločin, neboť byly naplněny všechny jeho znaky včetně pohnutky jako znaku subjektivní stránky tohoto zločinu. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani se závěrem soudu druhého stupně, že absentovalo úmyslné zavinění, neboť obviněný byl nepochybně seznámen se všemi rozhodnými okolnostmi neoprávněného poskytnutí předmětné dotace. Byl totiž nejen osobně přítomen rozhovoru jeho podřízené zaměstnankyně J. Ž. se spoluobviněným J. K., během kterého ho svědkyně výslovně upozornila na nesplnění podmínek pro poskytnutí dotace občanskému sdružení EMA, ale dokonce při znalosti podstatných okolností jednal aktivně, když sám doporučil akceptovat požadavek občanského sdružení EMA na poskytnutí dotace ve výši 4 500 000 Kč. Obviněný měl ucelenou představu o tom, že neoprávněným vyplacením dotace způsobí škodu na majetku státu a současně opatří občanskému sdružení EMA neoprávněný prospěch, přičemž se vznikem tohoto protiprávního následku (resp. účinku) byl srozuměn. Podle nejvyššího státního zástupce spočíval tzv. specifický úmysl obviněného, který jednal jako úřední osoba s rozhodovací pravomocí, v cíleném ovlivnění celého procesu přidělení dotace, aby občanskému sdružení EMA umožnil neoprávněně získat dotační prostředky v uvedené výši, přičemž mu bylo naprosto lhostejné, že tímto jednáním, v rozporu se zákonem [zejména s § 44 odst. 1 písm. a) RP], odčerpá prostředky z veřejného rozpočtu. Obviněný nepochybně od začátku věděl, že uvedené občanské sdružení by za jiných okolností, tj. nebýt jeho aktivního jednání, nemohlo tuto dotaci získat. Skutečnost, že obviněný M. V. vystupoval v podřízeném služebním postavení vůči spoluobviněnému J. K., neměla takový význam, jaký jí přikládal odvolací soud (viz str. 15-16 rozsudku). Obviněný M. V. totiž jako vedoucí zaměstnanec správního úřadu zastával funkci ředitele odboru sportu a vykonával činnosti celospolečenského významu spočívající mimo jiné v posuzování žádostí o poskytnutí neinvestičních dotací subjektům soukromého práva. Měl tak nepochybně postavení úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. V tomto postavení používal i svěřenou pravomoc, protože se podílel na autoritativním rozhodnutí spoluobviněného J. K. o tom, komu a v jakém rozsahu budou poskytnuty prostředky z veřejného rozpočtu. Nevznikly tedy žádné pochybnosti o tom, že obviněný úmyslně jednal v rozporu především s právními předpisy, které se týkají hospodaření s majetkem České republiky, když v příčinné souvislosti s tímto právním jednáním způsobil na majetku státu značnou škodu a opatřil soukromému subjektu značný prospěch. Pokud by totiž jeho jednání bylo v souladu s právními předpisy, nemohl by posoudit žádost EMA o dotaci jako způsobilou pro vydání konečného rozhodnutí, kterým tato dotace byla nejprve nezákonně přidělena a na základě kterého nakonec došlo k vyplacení veřejných prostředků ve výši 4 500 000 Kč. V posuzované věci je proto podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že odvolací soud pochybil, když vycházel ze správných skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl v souvislosti s právním posouzením skutku obviněného M. V. jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, avšak tato skutková zjištění dostatečně nepromítl do formulace skutkové věty obsažené ve výroku o vině napadeného rozsudku tak, aby vyjadřovala všechny zákonné znaky přečinu [tj. znak značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 a § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], kterým byl obviněný uznán vinným. Závěrem svého dovolání z výše uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně ohledně obviněného M. V. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nakonec vyjádřil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

    III. Vyjádření k dovolání

    8. K dovolání obviněných M. V. a J. K. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce neshledal důvodnými námitky obviněných, že napadené rozhodnutí trpí nedostatky právní kvalifikace z důvodu absence znaků subjektivní a objektivní stránky skutkových podstat trestných činů, které jim byly kladeny za vinu, nedošlo podle něj ani k porušení práva na spravedlivý proces, zásady zákazu reformace in peius, zásady in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe. S napadeným rozsudkem odvolacího soudu souhlasil s výjimkami, které popsal již v dovolání nejvyšší státní zástupce, na které pro stručnost odkázal. Toto vyjádření bylo zasláno oběma obviněným k možné replice, obvinění této možnosti nevyužili.

    9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno oběma obviněným k vyjádření. Této možnosti využil pouze obviněný M. V. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, posléze odmítl úvahy nejvyššího státního zástupce. Věnoval se především otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu, který měl podle nejvyššího státního zástupce být jeho jednáním naplněn. Podle něj žadatel o dotaci nedodržel jediné formální kritérium ve stanovách, chybu navíc v průběhu řízení napravil. Proto uzavřel, že „konstruovat za této situace naplnění subjektivní stránky (ve vztahu k úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému prospěch) ve formě nepřímého, natož přímého úmyslu, je zcela v rozporu s celou řadou základních zásad trestního řízení, jak jsou vymezeny v § 2 tr. řádu, zejména však v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)“. Podle obviněného se soudy nižších stupňů nezabývaly motivem trestného činu ve snaze odsoudit jej pouze proto, že detailně nezkontroloval každou žádost o dotaci. Namítl také, že závěr obžaloby, že žádost trpěla v době podání formálním nedostatkem ve stanovách, svědčil o nepochopení standardních procesů dotačních řízení soudem. Vytkl orgánům činným v trestním řízení a zejména soudu prvního stupně, že vyložily restriktivně v neprospěch obviněného výklad pojmů, vztahů a posloupností v dotačních podmínkách a dovodily trestně právní odpovědnost v rozporu se zásadou legitimního očekávání, což je výrazem značné hypertrofie trestní represe. Znovu zdůraznil, že nebyl prokázán žádný vztah mezi ním a občanským sdružením EMA, chyběla tedy pohnutka ke spáchání trestného činu a soud měl aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, neboť se mělo postupovat podle zákoníku práce nebo podle služebního zákona a opět poukázal na judikaturu Ústavního soudu, kterou citoval ve svém dovolání. Trestněprávní řešení je totiž třeba vždy považovat za nejzazší řešení ve smyslu principu „ultima ratio“. Z výše uvedených důvodů měl obviněný za to, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo nedůvodné a setrval na svém stanovisku vyjádřeném ve svém dovolání.

    IV. Posouzení důvodnosti dovolání
    a) Obecná východiska

    10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

    11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

    12. Pokud jde o dovolací důvod, všichni dovolatelé, tedy jak obvinění M. V. a J. K., tak i nejvyšší státní zástupce, opřely svá dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

    13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.


    b) K námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu

    14. Argumentace použitá obviněnými M. V. i J. K. v jejich mimořádných opravných prostředcích v převážné většině neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod uvedený v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Svými námitkami totiž obvinění téměř výlučně zpochybňovali správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a vytýkali způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, aniž by poukázali na konkrétní vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Pokud zdánlivě vytýkali nějaké právní vady, jejich podstata spočívala v aplikaci právní normy na zcela odlišný skutkový stav, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů.

    15. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

    16. V daném případě se obvinění M. V. i J. K. v rámci svých dovolání převážně domáhali přezkumu dovolacím soudem, přičemž žádali aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů. Uvedení dovolatelé se tak domáhali odlišného hodnocení důkazů oproti hodnocení učiněnému soudem prvního a druhého stupně a aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

    17. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).

    18. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014).

    19. Namítaná pochybení soudů nižších stupňů, která uváděli oba obvinění ve svých dovoláních, spočívající v nesprávné aplikaci ryze procesních zásad, jakými jsou základní zásady trestního řízení ve smyslu § 2 tr. řádu, princip zákazu reformace in peius či princip in dubio pro reo, vůbec neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

    20. Nejvyšší soud nezjistil ani žádné porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných, a to z hlediska posouzení jejich jednání jako trestných činů, které jim v tomto řízení byly kladeny za vinu (viz dále). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

    21. Zcela nad rámec výše uvedeného proto Nejvyšší soud, aniž by tím jakkoliv zpochybňoval učiněné závěry, že není orgánem, který by prováděl dokazování a tedy i mohl hodnotit provedené důkazní prostředky, doplňuje následující. Učiněné skutkové závěry soudů nižších stupňů mají oporu v provedených důkazech, rozhodně není pravdou, že by závěry soudů nižších stupňů byly v tomto ohledu s nimi v rozporu, natožpak v extrémním. Tzv. extrémní rozpor není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). V daném případě soudy nižších stupňů náležitě vysvětlily, proč ke svým závěrům dospěly, ze kterých důkazů především vycházely, a sice z výpovědí svědků – zaměstnanců MŠMT (zejména z výpovědi svědkyně J. Ž.) a z listinných důkazů (zejména ze žádosti o dotaci ze Zásad v programu V-Organizace sportu a stanov občanského sdružení EMA). Stejně tak vysvětlily, proč neuvěřily verzi předkládané obviněnými. V tomto směru je možno odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (zejména na rozsudek soudu prvního stupně na str. 21-30, ale též na rozsudek soudu druhého stupně na str. 16-20). Námitka obviněného M. V., že nebyl zjištěn motiv jeho jednání, je irelevantní, neboť motiv není znakem ani jednoho z trestných činů, který mu byl kladen za vinu (viz k tomu dále). Pokud jde o námitku obviněného J. K., že se soud nevypořádal s důkazy ohledně nakládání se žádosti EMA a vadami této žádosti, Nejvyšší soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (str. 17-19), který se s touto otázkou vypořádal. Obviněný J. K. ve svém dovolání opětovně uváděl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na str. 17 až 20 a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 21 až 29). Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani s obsáhlou argumentací obviněného v tom směru, že by došlo k porušení principu zákazu reformace in peius v odvolacím řízení jen proto, že odvolací soud neuložil povinnost k náhradě škody i druhému spoluobviněnému M. V., čímž mělo dojít fakticky ke zhoršení situace obviněného J. K. oproti rozsudku soudu prvního stupně, ač odvolání podávali jen obvinění. Tak daleko, jak se mylně obviněný J. K. domnívá, tento princip nesahá, protože by to při dovedení jeho názoru do důsledků znamenalo, že odvolací soud by buď nemohl vyhovět odvolání jen některého z obviněných, anebo by vždy musel zrušit celý výrok o náhradě škody i ve vztahu k těm obviněným, u nichž důvody pro vyhovění odvolání neshledal. Oba důsledky jsou absurdní a nemohou najít uplatnění (argumentum reductionis ad absurdum). Není ani pravdou, že by obviněný následně nemohl uplatnit postupy uvedené v občanském zákoníku pro odpovědnost více škůdců, kteří škodu zavinili společně a nerozdílně, bude jen muset prokázat, že druhý z obviněných, aniž by mu byla uložena povinnost k náhradě škody v trestním řízení, spoluodpovídá za vzniklou škodu.

    22. Z výše uvedených důvodů proto značná část uplatněných dovolacích námitek obviněnými M. V. a J. K. neodpovídá označenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nebýt jiných námitek, bylo by na místě jejich dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť v tomto rozsahu byla dovolání podána z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

    c) K přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby

    23. Oba obvinění i nejvyšší státní zástupce shodně namítali též chybné právní posouzení před soudy nižších stupňů prokázaného skutku, jehož se obvinění dopustili. Byla zvažována právní kvalifikace tohoto skutku jako dvou úmyslných trestných činů, jednak trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, jednak jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, přičemž v právním hodnocení se soudy nižších stupňů lišily, jak bylo rozvedeno shora v narativní části tohoto rozhodnutí.

    24. Obecně je třeba nejprve připomenout znění skutkových podstat s uvedením příslušných alternativních znaků, které byly obviněným kladeny za vinu.

    25. Podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí porušení povinnosti při správě cizího majetku, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, přičemž přísněji bude potrestán, kdo podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení spáchá takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, resp. podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení způsobí takovým činem značnou škodu. V daném případě bylo oběma obviněným kladeno za vinu, že porušili zákonem uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, shodně byly oběma obviněným kladeny za vinu i obě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

    26. Podstatou uvedeného trestného činu je tedy jednání, kterým pachatel porušuje povinnost, jež mu vyplývá ze zákona nebo ze smlouvy a spočívá ve spravování nebo opatrování cizího majetku a jímž vzniká škoda na cizím spravovaném nebo opatrovaném majetku, aniž by bylo třeba, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Takové jednání pachatele musí být úmyslné, úmysl musí zahrnovat nejen porušení uvedené povinnosti, ale též způsobení škody nikoli malé (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), zatímco ve vztahu ke škodě značné (nejméně 500 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku) jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí zavinění z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

    27. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, přičemž přísněji bude potrestána, pokud podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení opatří takovým činem sobě nebo jinému značný prospěch, resp. podle odst. 2 písm. f) téhož ustanovení způsobí takovým činem značnou škodu. V daném případě bylo obviněným kladeno za vinu, že jako úřední osoby vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu v úmyslu způsobit jinému škodu a jinému neoprávněný prospěch. Znaky tohoto trestného činu shledal ve zjištěném skutku u obou obviněných pouze soud prvního stupně, zatímco soud odvolací pro něj odsoudil jen obviněného J. K.

    28. Podstatou tohoto druhého trestného činu tak je výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a to úmyslně (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Navíc zde musí být dán úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, neboli musí být dán tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (někdy též druhý úmysl či dolus coloratus). Přitom ke způsobení škody (příp. jiné závažné újmy, o niž zde nešlo) ani k opatření prospěchu jinému (či sobě, což nebylo obviněným kladeno za vinu) tedy nemusí dojít, postačí, pokud k tomu jednání pachatele směřuje. V daném případě bylo obviněným kladeno za vinu, že jednali v úmyslu způsobit jinému (České republice – MŠMT) majetkovou škodu a současně opatřit jinému (EMA) majetkový prospěch. Pro naplnění znaků základní skutkové podstaty přitom není stanovena minimální výše škody ani prospěchu, ovšem jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, pokud dosáhne částky nejméně 500 000 Kč, jde-li o značný prospěch podle § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku),  resp. jde-li o značnou škodu podle § 329 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku (ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku). I v tomto případě ve vztahu ke škodě značné, resp. značnému prospěchu jako okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby postačí zavinění z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

    29. Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (byť i u obviněných jen s určitou dávkou tolerance s ohledem na převážně skutkovou povahu jimi uplatněných námitek) tak lze považovat výhrady ohledně naplnění znaků skutkových podstat uvedených trestných činů, vlastně výhradně šlo o zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky skutkové podstaty obou sledovaných trestných činů, a to ve formě úmyslu u obou trestných činů.

    30. Obecně lze uvést, že trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může způsobit takové porušení nebo ohrožení, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

    31. Zavinění se obecně musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky daného trestného činu, především tedy na jednání uvedené v příslušném ustanovení (zde porušení zákonné povinnosti opatrovat a spravovat majetek, resp. výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu), následek (v podobě porušení zájmu společnosti na ochraně majetkových práv, resp. na řádném výkonu pravomoci úředních osob) a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem.

    32. Není pochyb o tom, že ke spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku postačovalo zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu.

    33. To samé ovšem platí i pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestní zákoník výslovně v § 329 odst. 1 tr. zákoníku ani v jiném ustanovení (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku) nežádá pro tento trestný čin úmysl přímý, proto je třeba vycházet z obecné úpravy obsažené v § 15 tr. zákoníku, který obsahuje úpravu jak úmyslu přímého, tak nepřímého. Není třeba úmyslu přímého ve vztahu k objektivně-deskriptivním znakům ani s ohledem na shora uvedený tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty, který navíc může též mít formu úmyslu nepřímého. V případě úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu, který spočíval v tom, že pachatel musel jednat popsaným způsobem s úmyslem způsobit jinému škodu (příp. újmu, o niž tu nešlo) nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, nemusí ke způsobení škody či získání prospěchu dojít (nemusí tak mít tento úmysl následný odraz v objektivní realitě), postačí, pokud takovou škodu či prospěch pachatel zamýšlel, ať již následně k ní dojde či nikoli. V případě tzv. úmyslu překračujícího objektivní stránku již podle starší nauky (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 247; shodně viz i Solnař, V. Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Orac, s. r. o., 2003, str. 315) může (na rozdíl od jednání s určitým cílem či za určitým účelem) postačovat tzv. dolus eventualis (nepřímý úmysl), pokud z konkrétní formulace výslovně nevyplývá, že je třeba, aby pachatel daný následek přímo chtěl, kdy formulace „v úmyslu“ se mnohem spíše blíží spáchání činu k určitému účelu nebo s určitým cílem. Jako příklad, kdy je třeba úmyslu přímého, se uváděla formulace „v úmyslu zajistit ... neoprávněné výhody, zajistit plnění úkolů“ v případě trestného činu porušování povinnosti při nakládání s finančními a hmotnými prostředky podle tehdy platného a účinného § 127 tr. zákona, podobně jako se nyní někdy uvádí požadavek na úmysl přímý v případě současného § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku („v úmyslu získat ... prospěch“ etc.) nebo § 173 odst. 1 tr. zákoníku („v úmyslu zmocnit se cizí věci“). Naproti tomu v celé řadě jiných případů teorie (např. Solnař, op. cit.) připouští dolus eventualis pro případ úmyslu překračujícího objektivní stránku skutkové podstaty (např. u nadržování „v úmyslu umožnit uniknout trestnímu stíhání“ etc., v případě sabotáže „v úmyslu poškodit ... státní zřízení nebo obranyschopnost republiky“ apod.; podobně dolus eventualis v případě úmyslu přesahujícího objektivní stránku zvažuje i Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 301, kde o uvedeném úmyslu hovoří jako o motivu, pohnutce, příp. specifickém úmyslu či obmyslu). Lze vyjít i z dřívější judikatury Nejvyššího soudu k této otázce. Předně je možno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, v němž k uvedenému závěru, že postačí dolus eventualis i u podobně formulovaného znaku „úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch“ v případě trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Závěry z uvedeného rozhodnutí, na které lze odkázat, se uplatní i v posuzované trestní věci obviněných.

    34. Ve vztahu k zavinění a odlišení jejich forem lze také obecně uvést, že zavinění je postaveno na dvou složkách, a sice složce vědění a vůle. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52; shodně i Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Pokud pachatel ví pouze o možnosti, že určitý následek může nastat, přicházejí v úvahu vlastně tři různé formy zavinění s ohledem na vůli pachatele – chce-li současně takový následek, jde o úmysl přímý, nechce-li jej, ale je s ním srozuměn, jde o úmysl nepřímý, není-li s ním ani srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nenastane, jde o vědomou nedbalost. Srozuměním se rozumí (aktivní) volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantnímu pro trestní právo. Na takové srozumění se zpravidla usuzuje z toho, že pachatel nepočítá s žádnou konkrétní skutečností, jež by mohla zabránit následku, který pachatel považuje v době jednání za možný. Definice ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku přitom má pomoci zejména při řešení případů lhostejnosti pachatele ve vztahu k následku. Připomenout vedle dostupných komentářů a učebnic (např. Šámal, P., a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 222-223) je možno i známý článek Dolenského (Dolenský, A. Eventuální úmysl aneb případ slečny ze střelnice. Právní rozhledy, č. 2/1998, str. 55 a násl.). Jednotlivé složky zavinění (vědomostní a volní) přitom nelze zaměňovat, vzájemně nahrazovat, třebaže jsou vzájemně propojené a podmíněné, neboť složka vědomostní je podmínkou složky volní (která bez prvně uvedené nemůže být naplněna). Z judikatury z poslední doby s výkladem k odlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti ve vztahu k následku zvláště srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015 (zejména body 29. až 32. jeho odůvodnění).

    35. Pokud v daném případě obvinění věděli, že předmětná dotace bude vyplacena subjektu, který nesplňoval podmínky pro její udělení, přesto podnikli všechny kroky k tomu, aby mu dotace byla vyplacena, ač při jejich řádném postupu by k tomu nedošlo, museli nutně též vědět, že tím příjemci dotace opatří neoprávněný prospěch a současně tím způsobí škodu jinému subjektu, a sice České republice reprezentované MŠMT. Při takovém skutkovém závěru je možno uvažovat jen o úmyslu přímém, jak bylo rozvedeno shora. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku na str. 28, odpovídá tomu i skutková věta výroku jeho rozsudku.

    36. Shodné závěry jako soud prvního stupně učinil ohledně J. K. i odvolací soud. Ohledně obviněného K. i s ohledem na shora uvedený výklad forem zavinění lze plně akceptovat úvahy soudů nižších stupňů ohledně naplnění znaku zavinění u obou dvou trestných činů, které byly obviněnému kladeny za vinu, neboť zavinění ve formě úmyslu přímého odpovídá i skutkovým okolnostem ve skutkové větě napadeného rozsudku odvolacího soudu, závěry o zavinění byly i náležitě zdůvodněny (srov. zejména str. 17 až 20 jeho rozsudku, výslovně pak na str. 19).

    37. Naproti tomu rozsudek odvolacího soudu je zejména v naznačeném směru znaků subjektivní stránky nejednoznačný a vnitřně rozporný, jde-li o skutkové i právní závěry týkající se obviněného M. V. Z tohoto důvodu nemůže rozsudek soudu druhého stupně v této části obstát. Městský soud totiž dovodil, že obviněný M. V. sice jednal protiprávně při správě cizího majetku, způsobil takovým jednáním škodu, byla tak splněna i podmínka příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodou, dokonce dospěl k závěru, že obviněný tuto škodu zavinil úmyslně. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem uzavřel, že šlo o úmysl nepřímý a nikoli o přímý úmysl, což zmiňuje sice na více místech (zejména na str. 14 a 15), aniž by však náležitě zdůvodnil, proč shledal tuto formu zavinění a nikoli jinou. Nerozvedl, zda obviněný věděl jistě, že svým protiprávním postupem, který byl v jeho jednání shledán, nutně způsobí popsanou škodu (pak by šlo o úmysl přímý), či zda si byl pouze vědom možnosti, že ji může způsobit, sice ji nechtěl, ale byla mu lhostejná, byl s ní srozuměn, protože se nespoléhal na nějakou konkrétní okolnost, pro kterou by škoda nastat neměla etc. Odvolací soud neuznal obviněného vinným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku vlastně jen proto, že „úmysl pachatele zde musí směřovat ke způsobení škody, což nelze jednoznačně uvést“ (str. 15 jeho rozsudku dole). Podobně na str. 16 uvedl, že neuložil obviněnému povinnost k náhradě škody proto, že nelze dovodit úmysl obviněného škodu způsobit. Ovšem takový závěr by musel promítnout i do právní kvalifikace jednání obviněného spočívajícího v tzv. nevěrné správě cizího majetku, tedy nemohl by obviněného uznat vinným ani úmyslným trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, neboť i zde se předpokládá úmyslné zavinění ve vztahu ke způsobení škody, a to dokonce nikoli malé (tj. nejméně 25 000 Kč).

    38. Pokud snad, jak je naznačeno v jiných pasážích rozsudku odvolacího soudu (na str. 15-16), dospěl odvolací soud k závěru, že ke škodě, kterou měl obviněný způsobit, se vztahoval pouze jeho nepřímý úmysl, tedy dolus eventualis, a proto uznal obviněného M. V. vinným pouze trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku a nikoli i zneužití pravomoci úřední osoby, protože u prvně uvedeného postačí úmysl nepřímý, zatímco u druhého je zapotřebí úmysl přímý, pak ani s takovým závěrem nemůže dovolací soud ze shora rozvedených důvodů souhlasit. I v případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby totiž postačí zavinění ve formě úmyslu nepřímého, a to jak ve vztahu ke všem objektivně-deskriptivním znakům, tak i ve vztahu k normativním znakům, u nichž postačí laická představa (např. v případě znaku „úřední osoba“ postačí laická představa ohledně konkrétního postavení pachatele, není třeba znalost trestněprávní normy v § 127 tr. zákoníku vykládající pojem úřední osoba). Dokonce postačí eventuální úmysl i v případě tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku v podobě úmyslu způsobit jinému škodu, resp. opatřit jinému prospěch, jak bylo již rozvedeno.

    39. Odvolací soud si proto bude muset ujasnit své skutkové závěry ohledně obou složek, na nichž je zavinění postaveno, tedy vědomí pachatele ve vztahu ke konkrétním skutečnostem rozhodným pro případné naplnění objektivně-deskriptivních i normativních znaků příslušných skutkových podstat trestných činů, které bude muset náležitě promítnout do právního hodnocení zjištěného skutku. Své závěry z provedeného dokazování musí odvolací soud promítnout i do skutkové věty. Není přitom možno ve vztahu ke škodě pro účely posouzení skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, resp. trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, či pro účely rozhodnutí o vzneseném nároku poškozené k náhradě škody učinit rozdílné skutkové závěry, neboť jde stále o jednu a tutéž škodu. Dále je možno uzavřít, že oba citované trestné činy je možno spáchat i nepřímo úmyslně, zavinění ve formě přímého úmyslu se nevyžaduje. O přímý úmysl jde tehdy, ví-li pachatel jistě, že svým jednáním způsobí právem reprobovaný výsledek, tedy poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem.

    40. Z uvedených důvodů bylo proto namístě především vyhovět dovolání nejvyššího státního zástupce, nicméně s ohledem na nejednoznačné a vnitřně rozporné závěry o skutkovém stavu, které se promítly i do právní kvalifikace skutku obviněného M. V., bylo na místě i z podnětu jeho odvolání zrušit rozsudek odvolacího soudu, a to v části týkající se jeho osoby.


    d) K principu subsidiarity trestní represe a „ultima ratio“

    41. Další námitkou obviněného M. V., kterou bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, byla tvrzená chybná aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Vycházet lze přitom především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012 publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

    42. Protože rozsudek odvolacího soudu je rušen z jiných důvodů, je předčasné se k této otázce podrobněji vyjadřovat, protože dosud nejsou ustálené skutkové závěry, které budou mít nepochybně vliv na právní kvalifikaci jednání a které budou též významné z hlediska jednotlivých kritérií určujících povahu a závažnost činu, jak bylo uvedeno shora. Na odvolací soud je třeba apelovat, aby i této otázce při svém dalším rozhodnutí věnoval náležitou pozornost.


    IV. Závěrečné shrnutí

    43. Lze tak uzavřít, že z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného M. V. i nejvyššího státního zástupce, který dovolání podal v neprospěch tohoto obviněného, a podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, a to v části týkající se obviněného M. V. včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    44. Pokud jde o dovolání obviněného J. K., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že  vznesl námitky, které zčásti obsahově neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto se jimi nemohl zabývat, zčásti se jeho dovolání opíralo o námitky, které bylo možné tomuto důvodu podřadit, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. Proto ani nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího a dovolání obviněného J. K. podle § 265 i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné

    45. Bude na Městském soudu v Praze, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, provedené důkazy náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v souhrnu, jak bylo ve spojitosti s otázkou zavinění způsobené škody rozvedeno shora, případně, bude-li toho zapotřebí, dokazování v tomto směru doplnil, vyvodil z provedených důkazů odpovídající skutkové závěry též ve vztahu k subjektivní stránce skutkových podstat trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. V případě, že opětovně dospěje k závěru, že jednání obviněného M. V. bylo skutečně vedeno úmyslem (alespoň nepřímým) způsobit poškozené škodu, potom přesvědčivě s ohledem na výše uvedené tento svůj úsudek zdůvodní a řádně jej promítne do výroku o vině i do výroku o náhradě škody.

    46. Při novém projednání a rozhodnutí věci je soud druhého stupně (případně i soud prvního stupně, pokud by znovu ve věci rozhodoval) vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu).

    47. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovoláních obviněného M. V. a nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání. V případě dovolání obviněného J. K. nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu, a proto Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

    48. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného J. K. o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. řádu pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo tímto obviněným podáno dovolání.

    Poučení:  Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).


    V Brně dne 29. listopadu 2017


    JUDr. Blanka Roušalová
    předsedkyně senátu


    Vyhotovil:
    JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.