Rozhodnutí NS

30 Cdo 924/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 924/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.924.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb.
čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb.
§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 924/2017-123


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně KVÍTKUR spol. s r. o., identifikační číslo osoby 64052672, se sídlem v České Lípě, Kvítkov 8, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 55/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, č. j. 68 Co 193/2016-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 65 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce a průtazích ve správním řízení o žádosti žalobkyně o povolení provozování výherních automatů v provozovně „XY“, vedeném u Městského úřadu Varnsdorf a Krajského úřadu Ústeckého kraje, které trvalo více než 4 roky.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 27 C 55/2015-38, konstatoval, že v řízení o žádosti žalobkyně o povolení provozování výherních hracích přístrojů (dále jen „VHP“) vedeném před Městským úřadem Varnsdorf bylo porušeno právo žalobkyně na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě peněžní náhrady ve výši 65 000 Kč s tam uvedeným zákonným úrokem (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 68 Co 193/2016-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, posoudil správní řízení, jehož předmětem bylo projednání žádosti žalobkyně o povolení provozování VHP dle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „loterijní zákon“), se závěrem, že předmět správního řízení neměl civilní (soukromoprávní) povahu, a tak posuzované řízení pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nespadá. Uplatnil tak výklad, že ve správním řízení, na které nedopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), jsou postižitelné toliko jednotlivé průtahy v řízení, tedy situace, kdy správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. V takovém případě se neuplatní presumpce vzniku nemajetkové újmy. Žalobkyni tak odčinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení nepřísluší, může se domáhat pouze odčinění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti státu učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě.

Žalobkyní spatřovaný průtah spočívající v nečinnosti městského úřadu po podání žádosti a po vrácení věci krajským úřadem (odvolacím orgánem) posoudil odvolací soud tak, že nelze dovodit konkrétní porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě „pro jeho obecnost a nekonkrétnost“. K dalšímu žalobkyní tvrzenému průtahu, který měl spočívat ve včasně neustanoveném znalci k vypracování revizního znaleckého posudku (včetně jeho odeslání posudku až po 8 měsících od zadání) odvolací soud (s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 162/2010) konstatoval, že nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), protože pro ustanovení znalce, ani pro vypracování znaleckého posudku zákon (správní řád) nestanoví žádnou zákonnou lhůtu.

Odvolací soud však spatřil nesprávný úřední postup v prodlení krajského úřadu při rozhodování o odvolání, které bylo podáno dne 16. 7. 2010 a krajský úřad o něm rozhodl až dne 19. 3. 2012. Odvolací soud shledal, že zmíněný postup v řízení nebyl koncentrovaný a plynulý, a také v něm nalezl několik delších období nečinnosti. V této souvislosti má odvolací soud za prokázaný vznik nemajetkové újmy spočívající v nejistotě žalobkyně ohledně výsledku správního řízení, související s její nejistotou týkající se podnikatelské činnosti, protože „ provozování VHP je nedílnou součástí jejího podnikání a žalobkyně byla v nejistotě ohledně možné výše zisku“.

Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně byla v nejistotě ohledně výsledku správního řízení nejdéle do 31. 12. 2010 (konec období, na které žalobkyně žádala povolení), přičemž k odčinění takto vzniklé nemajetkové újmy je konstatování porušení práva v této věci plně postačující kompenzací.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“), zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas dovolatelky s takovým řešením otázky hmotného práva, podle něhož nepodléhá-li posuzované správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy není zde právo na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, ale lze se domáhat odčinění toliko jednotlivých průtahů v řízení, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované jak odvolacím soudem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněným pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz).

Podle R 113/2017 závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy. Jestliže správní orgán porušil ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní.

Na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud právě rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, v němž doplnil, že právo na přiměřenou délku řízení garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje výlučně na řízení soudní, k jehož celkové délce lze přičíst délku správního řízení tehdy, pokud absolvování správního řízení bylo podmínkou přístupu k soudu a zároveň obě řízení probíhala ve věci spadající do věcné působnosti uvedeného ustanovení.

Z uvedeného rozhodnutí současně vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, že posuzované správní řízení nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nemělo civilní povahu. Odvolací soud se sice ve světle rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 nadbytečně zabýval otázkou možné civilní povahy posuzovaného správního řízení, avšak se svým závěrem o tom, že posuzované řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepodléhá, se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pakliže ze skutkových zjištění současně vyplývá, že na posuzované správní řízení soudní řízení nenavazovalo. Ani odlišné posouzení možné civilní povahy správního řízení by tak žalobkyni nemohlo bez dalšího přivodit pro ni příznivější rozhodnutí.

Dovolací soud pak neshledává důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Za nepřiléhavý v této souvislosti považuje dovolací soud i poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 225/01, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 152/08. Již z data vydání uvedených rozhodnutí je totiž zřejmé, že tato se nemohla nijak vypořádávat s argumentací uvedenou ve shora označené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny v kontextu s ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk.

Naopak z judikatury Ústavního soudu na tuto ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu navazující vyplývá, že závěry (a východiska) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Ústavní soud přijal ve svých nálezech ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16, a ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2800/16. Ve svém nálezu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 1242/18, Ústavní soud také aproboval postup, kterým soudy musí při rozhodování o nároku na náhradu nemateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení posoudit, zda předmětné správní řízení skutečně spadá pod rozsah působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a neučiní-li tak, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

Dovolání je subjektivně nepřípustné v rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byly potvrzeny výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154).

K námitce, že „posouzení charakteru předmětu řízení v napadeném rozhodnutí absentuje a v této části jej lze označit za nepřezkoumatelné“, je třeba připomenout, že k případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout až ve chvíli, kdy je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 2. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu