Rozhodnutí NS

7 Tdo 360/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:7 Tdo 360/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.360.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost vědomá
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 16 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 4 písm. a, b) předpisu č. 361/2000Sb.
§ 5 odst. 1 písm. b) předpisu č. 361/2000Sb.
§ 21 odst. 5 předpisu č. 361/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/07/2019
IV.ÚS 2273/19
IV.ÚS 2273/19
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 360/2019-446


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 4. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 10 To 250/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 46/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 6. 2018, č. j. 1 T 46/2017-360, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 24. 9. 2016 v 15:15 hodin při řízení osobního motorového vozidla po silnici č. I/12 ve směru jízdy od XY na XY porušil povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. a), b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), tím, že při odbočování vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci nedbal potřebné opatrnosti, dostatečně se nepřesvědčil, zda v protisměru nejede nějaké vozidlo, a nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu, který řídil Z. M., došlo ke střetu pravé přední části osobního vozidla s přední částí motocyklu, následkem čehož Z. M. utrpěl mj. polytrauma, pneumotorax, zlomeniny 3. až 6. žebra a další zranění, která si vyžádala citelné omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů, kdy byl hospitalizován v nemocnici a nebyl schopen chůze.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 10 To 250/2018-386, rozhodl o odvolání poškozeného Z. M. a obviněného J. M. tak, že k odvolání poškozeného napadený rozsudek podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil o výrok, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 62 019 Kč a dále podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud druhého stupně dále zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Ve vztahu k prvně jmenovanému dovolacímu důvodu nejprve obecně namítl, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty uvedeného přečinu. Následně se věnoval podrobnému popisu skutkového děje a připomněl, že ve věci byly vyhotoveny tři znalecké posudky. I když se soudní znalci Ing. Zbyněk Vlasák a Ing. Petr Vlk v popisu nehodového děje téměř shodují, revizní znalecký posudek od ústavu Dopravní fakulty Univerzity Pardubice popisuje nehodový děj zcela jinak. Zmínil, že ohořené torzo motocyklu policie nezkoumala a zmařila tím řádné prověření jeho technického stavu, i když tento motocykl neměl platný technický průkaz, resp. STK (jeho platnost skončila ke dni 5. 5. 2016). Dále odkázal na protokol o dopravní nehodě ze dne 26. 9. 2016, který podle něj dává jasný návod pro určení, kdo je pachatelem a kdo poškozeným, a poukázal na průběh samotného šetření dopravní nehody. Zdůraznil, že žádnou povinnost řidiče nikdy neporušil – před zahájením odbočování vlevo se ujistil, že v protisměru nejede žádné vozidlo ani jej nikdo nepředjíždí. Následně zapnul levý blinkr, najel s vozidlem ke středu vozovky, znovu se výše uvedeným způsobem ujistil o bezpečnosti chystaného manévru a pokračoval v odbočování vlevo. Když už byl téměř mimo vozovku, narazil do něj obrovskou rychlostí motocyklista jedoucí po silnici, kde je maximální povolená rychlost 90 km/h, rychlostí značně převyšující tento limit. S ohledem na rychlost jeho jízdy a na „prošlý“ průkaz STK dovolatel konstatoval, že na jednání poškozeného Z. M. je nutno nahlížet jako na úmyslné, nikoli jako na nedbalostní jednání.

Dovolatel zopakoval některé závěry znaleckých posudků znalců Ing. Zbyňka Vlasáka a Ing. Petra Vlka týkající se jeho možnosti zaregistrovat blížící se motocykl. Rovněž zdůraznil závěr revizního znaleckého posudku, že rychlost motocyklu byla tím prvkem, který znemožňoval odvrátit nehodový děj. Kdyby se motocykl pohyboval předepsanou rychlostí, byl by poškozený schopen zastavit před místem střetu s rezervou 4 až 12 m. Obviněný dále namítl, že nedbalostní jednání mu nebylo nijak prokázáno, přičemž míra opatrnosti při odbočování doleva byla ze subjektivního i objektivního hlediska zcela jednoznačně dodržena. Soudy měly aplikovat princip in dubio pro reo. Rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že výrok o náhradě škody doplněný odvolacím soudem je zcela chybný a nepřezkoumatelný. Pro takové doplnění nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 259 odst. 3, 4 a 5 tr. ř., jelikož odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání žádné nové důkazy ani jiná skutková zjištění a vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Kromě toho odvolací soud ve svém odůvodnění pouze vágně uvedl, že poškozený nese na vzniklém dopravním konfliktu „značný podíl viny“. Oba soudy měly však podíl viny obou účastníků stanovit procentuálně.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný odůvodnil tak, že soudy z jednání poškozeného nevyvodily odpovídající hmotněprávní důsledky, a to nejen v otázce jeho zavinění nehody, ale také ohledně povinnosti k náhradě škody. Spokojily se s tvrzením, že poškozený nese značný podíl na dopravní nehodě; takový závěr je však nepřezkoumatelný.

Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky týkající se nedostatku zavinění a absence příčinné souvislosti lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Hlavní a rozhodující příčinou dopravní nehody bylo porušení povinností řidiče ze strany obviněného, neboť bez toho by k nehodě nedošlo. Na vzniklém následku se podílelo sice i spoluzavinění poškozeného, tím však k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a následkem dojít nemohlo. Manévr obviněného není možné označit za dání přednosti v jízdě ani v situaci, kdyby se motocykl pohyboval povolenou rychlostí. Spoluzavinění poškozeného zohlednily soudy jak v rámci právní kvalifikace jednání obviněného, tak i pokud jde o výši přiznaného nároku na náhradu škody. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se s tímto důvodem dovolání míjí a současně neodpovídají skutečnosti, jelikož výroková část je úplná a žádný výrok nechybí. Výhrady dovolatele jsou spíše vyjádřením nesouhlasu s tím, že nárok poškozenému byl z části přiznán. Ze strany odvolacího soudu ani nedošlo k nerespektování pravidel uvedených v § 259 odst. 3, 4 a 5 tr. ř. Soud druhého stupně rovněž osvětlil, jakým způsobem dospěl k částce přiznané poškozenému. Státní zástupce dále uvedl, že u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel nekonkretizoval, jakou variantu tohoto důvodu uplatnil. Pokud obviněný pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože v řízení mu přecházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je taková výhrada vzhledem k výše uvedenému nesprávná.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud jako soud dovolací přitom zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

Dovolací námitky směřující do objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví je možné pod uvedený dovolací důvod zčásti podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné a navíc dílem se opírající o vlastní skutkovou verzi dovolatele.

S ohledem na charakter dovolacích námitek Nejvyšší soud připomíná, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. V daném případě není sporným vznik těžké újmy na zdraví (ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku) na straně poškozeného. Obviněný v podstatě namítl, že neporušil dotčená pravidla silničního provozu, respektive že toto porušení nebylo trestněprávně relevantní příčinou následku na zdraví poškozeného.

Soudy obviněnému vytkly porušení § 4 písm. a), b) silničního zákona, které účastníkovi provozu na pozemních komunikacích mimo jiné ukládá chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Je povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích. Dále šlo o porušení povinnosti řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích [§ 5 odst. 1 písm. b) silničního zákona] a povinnosti podle § 21 odst. 5 téhož zákona, podle něhož řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům.

Podstatou námitek obviněného bylo tvrzení, že on žádnou povinnost řidiče neporušil, při manévru otáčení vozidla (i když obviněný sledoval cíl otočit se a jet opačným směrem, v podstatě se v první fázi jednalo o odbočování vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci) se řádně přesvědčil, zda v protisměru nejede žádné vozidlo, a způsobenou dopravní nehodu tak zavinil poškozený motocyklista, který jel v daném úseku rychlostí značně převyšující rychlost 100 km/h. Taková argumentace se týká znaků charakterizujících objektivní stránku skutkové podstaty předmětného přečinu (konkrétně příčinné souvislosti), i když dovolatel v podstatné části své obhajoby vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn na základě dokazování soudem prvního stupně.

Předně bylo zjištěno – navzdory opačnému názoru dovolatele – že obviněný se jako řidič osobního automobilu při odbočování vlevo dostatečně nepřesvědčil, zda v protisměru nejede nějaké vozidlo a nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu (viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Podle revizního znaleckého posudku vyhotoveného ústavem Dopravní fakulty Univerzity Pardubice, ze kterého při zjišťování skutkového děje vycházel i nalézací soud, přitom nebyl nijak omezen v možnosti motocykl registrovat. Tento nebezpečný manévr odbočování, který přinutil řidiče motocyklu poškozeného Z. M., jenž se na počátku reakce řidiče nacházel ve vzdálenosti 63 – 71 m od místa střetu a pohyboval se rychlostí 119 – 133 km/h, k náhlé změně rychlosti jízdy, se považuje za hlavní příčinu nehodového děje (srov. strana 10 – 11 rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Obviněný se poukazem na závěr revizního znaleckého posudku, že kdyby motocykl jel předepsanou rychlostí 90 km/hod., byl by poškozený schopen zastavit před místem střetu s rezervou 4 – 12 m, snažil docílit takového náhledu na věc, že dopravní nehoda byla způsobena výlučně vinou motocyklisty. Takové argumentaci však nelze přisvědčit. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při aplikaci zásady tzv. gradace příčinné souvislosti vyplývá, že určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jinému u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). Aplikováno na tento případ – jednání obviněného J. M., i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je zásadní příčinou následku, a to i přesto, že by následek nenastal bez dalšího jednání motocyklisty poškozeného Z. M. (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Částečné spoluzavinění poškozeného na způsobené dopravní nehodě proto nemůže dovolatele zbavit trestní odpovědnosti za jeho jednání.

Z četné judikatury k otázce gradace příčinné souvislosti lze připomenout rozhodnutí č. 45/2005, č. 32/2016 a č. 32/2017 Sb. rozh. tr. Jejich závěry lze pro účely zde posuzovaných otázek shrnout tak, že odpovědnost za dopravní nehodu v případě nedání přednosti v jízdě – ať již vozidlům jedoucím po hlavní silnici nebo protijedoucím vozidlům – je na řidiči, který nedal přednost v jízdě, pokud ovšem řidič, který má přednost v jízdě, neporušil extrémně povinnosti řidiče jízdou tak vysokou rychlostí, že tím fakticky znemožnil dání přednosti neboť vždy záleží na konkrétní situaci, například na tom, zda řidič, který měl přednost v jízdě, mohl být vůbec při jím použité rychlosti viditelný pro řidiče, který mu měl dát přednost v jízdě apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011). Vždy je třeba zkoumat, zda porušení konkrétní povinnosti řidiče bylo (v souladu s principem gradace příčinné souvislosti) zásadní příčinou vzniku následku (účinku).

Pro úplnost lze zmínit, že to má vliv i na posouzení otázky, zda došlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu příslušných kvalifikovaných skutkových podstat v úvahu přicházejících trestných činů. Obecně nelze vyloučit, že řidič, který způsobil kolizi vozidel proto, že porušil povinnost dát přednost v jízdě při odbočování vlevo (§ 21 odst. 5 silničního zákona), tím dokonce porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona i v případě, že jednou z příčin dopravní nehody bylo i překročení dovolené rychlosti řidičem, který měl přednost v jízdě. Vždy tu záleží na konkrétních okolnostech určujících míru spoluzavinění. V daném případě soudy odůvodněně nekladly obviněnému za vinu porušení důležité povinnosti s ohledem na významné spoluzavinění poškozeného, čímž postupovaly v souladu se zásadami stanovenými v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikovaného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.

Za zjevně neopodstatněnou lze označit i argumentaci dovolatele týkající se subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Jednalo se o tvrzení, že nedbalostní jednání obviněného nebylo nijak prokázáno. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný J. M. učinil na silnici I. třídy v době frekventovaného provozu nebezpečný manévr odbočování, respektive otáčení, při němž přehlédl protijedoucí motocykl, ačkoli jej vidět mohl na dostatečnou vzdálenost, což bylo také hlavní příčinou následného nehodového děje. To bylo prokázáno nejen výpověďmi svědků (srov. především výpověď svědkyně I. H.), ale především na základě revizního znaleckého posudku z oboru dopravy. Z výsledku tohoto znaleckého zkoumání je patrné, že byť obviněný měl být objektivně schopen registrovat blížící se motocykl, učinil manévr, který nelze z technického hlediska označit za dání přednosti v jízdě a kterým přinutil řidiče motocyklu k náhlé změně rychlosti jízdy. Na základě provedených důkazů tak soudy správně dovodily zavinění obviněného v jeho nedbalostní formě, neboť obviněný věděl, že svým neopatrným počínáním může způsobit trestním zákonem předpokládaný následek, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. To se odrazilo i v právní kvalifikaci skutku podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný J. M. ve zbylé části svého mimořádného opravného prostředku věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze nesouhlasil se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů a prostřednictvím svých námitek zpochybňoval výsledky dokazování, především ve vztahu k závěrům znaleckých posudků znalců Ing. Zbyňka Vlasáka a Ing. Petra Vlka a revizního znaleckého posudku. Takové výhrady však co do svého obsahu deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. To se týká rovněž namítaného porušení principu in dubio pro reo.

Ve skutečnosti nikoli hmotněprávní, nýbrž skutkové povahy jsou tak například dovolací námitky týkající se údajné rychlosti poškozeného před střetem s vozidlem obviněného, absence technické kontroly motocyklu v předepsaném termínu (z revizního znaleckého posudku ani z ostatních důkazů navíc nevyplynulo, že by technický stav motocyklu měl vliv na průběh dopravní nehody), či odkaz obviněného na protokol o dopravní nehodě. V souvislosti s posledně uvedenou námitkou je možné připomenout, že obviněný namítal zjevnou zaujatost vyšetřujícího policisty, přičemž jeho závěry měly podle názoru dovolatele předurčit výsledek trestního řízení (tj. obviněného měl s ohledem na jeho vysoký věk označit za zjevného viníka). Takové úvahy jsou však ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného irelevantní, jelikož rozhodnutí o vině a trestu náleží výlučně do pravomoci trestního soudu. Ten nezávisle rozhodoval o vině obviněného v trestním řízení na základě provedeného dokazování, ve kterém v souladu se zásadami uvedenými v trestním řádu, především v § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil i předmětný protokol o dopravní nehodě.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Z uplatněné dovolací argumentace je patrné, že obviněný fakticky nenamítl, že některý výrok chybí nebo je neúplný (ostatně sám v dovolání připustil, že chybějící výrok o náhradě škody byl odvolacím soudem doplněn), ale pouze nesouhlasil s obsahem výroku o náhradě škody, jež byl doplněn rozsudkem Krajského soudu v Praze. Takové námitky však nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že není možné ani přisvědčit výhradám obviněného, že nebyly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud mohl doplnit rozsudek soudu prvního stupně o výrok o náhradě škody (viz § 259 odst. 3, 4 a 5 tr. ř.). Soud druhého stupně doplnil rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem na podkladě správně zjištěného skutkového stavu; od skutkových zjištění se přitom v ničem neodchýlil. Nebylo proto nutné provádět další důkazy apod., jak je vyžadováno v situaci uvedené v § 259 odst. 3, druhá věta, písm. a) nebo b) tr. ř. Odvolací soud v odstavcích 19 až 26 odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jak dospěl k částce 62 019 Kč, která byla jako náhrada škody přiznána poškozenému (byť v odůvodnění svého rozsudku opomněl zmínit samotnou výši uplatněného nároku na náhradu ztráty na výdělku, jež činila 120 647 Kč), i proč ohledně zbytku nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v okolnosti, že soudy nestanovily podíl viny poškozeného skrze procentuální vyjádření, není možné spatřovat žádné pochybení. Je možno připomenout, že odvolací soud snížil obviněnému z důvodu, že škoda vznikla také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost nahradit škodu o polovinu. Námitce obviněného, že soudy z jednání poškozeného nevyvodily odpovídající hmotněprávní důsledky, proto nelze přisvědčit.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Obviněný v dovolání k tomuto dovolacímu důvodu uvedl, že „nebyly splněny procesní podmínky“, což by nasvědčovalo tomu, že uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno; tento dovolací důvod v jeho první alternativě tudíž nemohl být naplněn. Vzhledem k obsahu námitek, které obviněný vztáhl k tomuto dovolacímu důvodu, však měl patrně na mysli jeho druhou zmíněnou alternativu. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného se zčásti zakládá na námitkách, jež nejsou dovolacím důvodem, zčásti na námitkách, které je možné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného J. M. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 4. 2019

JUDr. Josef Mazák
předseda senátu