Rozhodnutí NS

6 Tdo 953/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/28/2014
Spisová značka:6 Tdo 953/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.953.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Mimořádné opravné prostředky
Spravedlivý proces
Usmrcení z nedbalosti
Zavinění
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 337 odst. 1 tr. zákoníku
§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 953/2014-41


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný D. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 6 To 440/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 81/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 2 T 81/2013, byl obviněný D. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ač věděl, že pozbyl řidičské oprávnění jako řidič, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů a v důsledku toho mu bylo doručeno Magistrátem města Frýdku-Místku pod č. j. MMFM-37524/2011-Hoř dne 28. 3. 2011 oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění dle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, přesto dne 2. 9. 2011 kolem 16:40 hodin řídil v obci R., okr. F.-M., po silnici ...... označené jako hlavní, v úseku s maximální povolenou rychlostí jízdy 50 km/h v obci osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A8, RZ ......, které v důsledku neplatné technické kontroly nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních komunikacích, a v důsledku rychlosti jízdy nejméně 95 km/h v křižovatce s vedlejší pozemní komunikací silnicí ...... zezadu narazil do osobního motorového vozidla tov. zn. Ford Mondeo, v provedení taxi, RZ ......, jehož řidič R. K. vjel do křižovatky proti příkazu dopravní značky P4 «Dej přednost v jízdě!», kdy po střetu vozidlo Ford Mondeo havarovalo do kovového zábradlí vpravo mimo komunikaci, kde narazilo do betonového sloupu veřejného osvětlení, kdy při této dopravní nehodě řidič R. K., utrpěl zranění spočívající zejména ve zhmoždění mozku při zlomeninách kostí klenby a spodiny lební, v důsledku kterých na místě dopravní nehody zemřel“. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře šesti let. Dále bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 6 To 440/2013, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře šesti let. Dále odvolací soud nově rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (do všech jeho výrokových částí) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v rozhodnutích soudů obou stupňů absentuje řádné zjištění skutkového stavu a řádné zdůvodnění, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku (zejména co do rozporu mezi znaleckými posudky stran vzájemné viditelnosti). Zdůraznil, že podle jeho mínění je ve věci dán také extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry. Podle jeho názoru došlo postupem obou soudů ve věci činných k porušení základních zásad trestního řízení zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř. (zejména jeho odst. 5, 6) a také práv ústavně zaručených, zejména práva na spravedlivý proces. Měl za to, že zásadní vliv na posouzení otázky jeho zavinění mělo zjištění, zda poškozený (ne)mohl vidět vozidlo jím řízené jedoucí po hlavní silnici, které bylo třeba zjišťovat všemi v úvahu připadajícími důkazy, nikoli přejít hypotetickými závěry soudu druhého stupně, které byly, podle jeho názoru, zcela v rozporu s předloženými znaleckými posudky. Konstatoval, že hodnocení důkazů obou soudů vybočilo z ústavně konformního výkladu, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Dále vyjádřil přesvědčení, že soudy nectily ani zásadu in dubio pro reo (zde odkázal také na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a řádně neaplikovaly judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na niž konkrétně odkázal.

Co do otázky nesprávného právního hodnocení skutku obviněný konkrétně uvedl, že tato vychází z nesprávného zjištění skutkového stavu věci a zodpovězení otázky, zda poškozený řidič vozidla Ford jedoucí po vedlejší silnici měl a mohl vidět jím řízené vozidlo Audi jedoucí po hlavní silnici a konsekventně dát tomuto vozidlu přednost. Ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky, kdy jediným zásadním rozdílem v nich bylo určení počátečního bodu, kdy poškozený ve vozidle Ford mohl vidět vozidlo Audi jím řízené (před omezením vzájemné viditelnosti billboardem). Stran této otázky se opřel o znalecký posudek RNDr. Skácela, který posoudil vzájemnou viditelnost již od 6 vteřin před střetem, na rozdíl od druhého znalce Ing. Korče, jenž jej stanovil na 2,6 vteřiny, a uzavřel, že poškozený mu tedy měl a mohl dát přednost v jízdě. V daných souvislostech obviněný namítl, že odvolací soud se se závěry posudku RNDr. Skácela, jež fakticky ignoroval, vypořádal zákonu odporujícím způsobem, který byl projevem libovůle, neboť pro něj není ve spise žádného podkladu, což se podává i z nového znaleckého posudku RNDr. Skácela (ze dne 12. 6. 2014, předloženého spolu s podaným dovoláním). Současně zdůraznil, že zamítnutím jeho návrhu na doplnění dokazování provedením vyšetřovacího pokusu nebo rekonstrukce a vypracováním revizního znaleckého posudku bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces za současné existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a právním hodnocením skutku. Dodal, že nesprávné právní zhodnocení skutku vychází ze znaleckého posudku znalce Ing. Korče, jenž však neobsahuje zjištění viditelnosti v relevantním časovém úseku, tj. před omezením vzájemné viditelnosti billboardem. Podle jeho tvrzení je důkazem nesprávnosti právního hodnocení na základě tohoto znaleckého posudku i skutečnost, že soudy vytěsnily argumentaci jinými důkazy - výslechy svědků. Soudům pak vytkl, že nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 To 28/2009 (které v dovolání blíže rozebral) a také ignorovaly argumenty obhajoby k osobě poškozeného, jehož způsob jízdy byl velmi riskantní a který jakožto řidič taxislužby měl výrazně větší zkušenosti v dopravě, než tzv. sváteční řidič, a měl tedy větší dispozici k tomu vyhodnotit a předpokládat rychlost vozidla Audi a dbát své povinnosti dát přednost v jízdě.

Obviněný napadl dovoláním rovněž výrok o trestu s tím, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Podotkl, že odvolací soud vůbec nepřihlédl k jeho argumentaci týkající se jeho osobních poměrů. Prohlásil, že soud zásadně pochybil také v závěrech o vysoké závažnosti trestného činu kladeného mu za vinu (odkázal na argumentaci soudu stran jeho snahy uniknout trestnímu stíhání jimi tvrzenou dohodou se spolujezdcem J. Š., aby se tento vydával za řidiče vozidla Audi), které byly vyhodnoceny jako přitěžující okolnost. Současně podrobně rozvedl svůj popis okolností, které jej a J. Š. k záměně vedly, s tím, že soudem ignorované okolnosti popřely zásadu nullum crimen sine lege. Odvolací soud podle něho svým postupem skrytě vytvořil neexistující skutkovou podstatu, která je na první pohled zastřena v podobě úvah o druhu a výši trestu. Doplnil ještě, že pokud odvolací soud hodnotil opakovanost dopravních přestupků, nelze jimi, s odkazem na zákaz dvojího trestání, v trestním řízení argumentovat, jelikož za ně již byl potrestán.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2014, č. j. 6 To 440/2013-395, ve spojitosti s rozsudkem Okresního soudu v Frýdku-Místku ze dne 2. 10. 2013, č. j. 2 T 81/2013-310, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ke skutkové námitce, že poškozený mohl (byl schopen) vidět vozidlo Audi 3,4 až 6 s před střetem konstatoval, že znalec obhajoby RNDr. Skácel se ve všech otázkách týkajících se situace bezprostředně před střetem ztotožnil se znalcem Ing. Korčem. Jediný spor tak byl veden o dobu předcházející, tedy 3,4 až 6 s před střetem, konkrétně, zda poškozený v této době mohl vozidlo Audi vidět skrz skupinu stromů po své pravici. V tomto směru (stručně řečeno) plně odkázal na závěr odvolacího soudu, že v dané fázi své jízdy vozidlo obviněného pro poškozeného viditelné nebylo, přičemž shledal tento závěr jako rozumně a logicky odůvodněný. Nejedná se tedy o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a ohledně naznačené skutkové argumentace o důvod k mimořádnému uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Následně státní zástupce k jím označené právní otázce, zda poškozený měl (byl povinen) vidět Audi 3,4 až 6 s před střetem, v první řadě uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu, kterou obviněný podporoval své námitky, není na danou věc přiléhavá (zejména podrobně rozebrané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 1009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009). Poukázal na skutečnost, že základem veškeré judikatury týkající se nedání přednosti v jízdě řidičům, kteří sami výrazně překročili povolenou rychlost jízdy, je rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, které bylo posléze publikováno pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr. Shrnul, že podle jeho závěru je nevinen ten, kdo řidiči takto překračujícímu rychlost sice nedal přednost, ale jen proto, že z běžných okolností nemohl předvídat, že se jedná o takového řidiče. Překročení nejvyšší povolené rychlosti o 70 % je porušením důležité povinnosti. Dále uvedl, že toto rozhodnutí nebylo žádným z následných rozhodnutí Nejvyššího soudu zpochybněno a současně předložil řadu další judikátů podporujících jeho závěry. Souhlasil také s ustáleným názorem Nejvyššího soudu, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Považoval však za nezbytné dodat, že splnění povinnosti dát přednost v jízdě současně může být pro řidiče (s ohledem na dopravní situaci, klimatické podmínky apod. aspekty) mnohem těžší než splnění povinnosti dodržet limit dovolené rychlosti („pouhé“ sledování rychloměru). V této souvislosti poukázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 34/2010. S ohledem na výše vyslovené názory, zejména závěry rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. označil dovolání obviněného v tomto směru za zjevně neopodstatněné.

Ohledně části dovolání, v níž obviněný napadl výrok o trestu a vyslovil výhrady k jeho přísnosti, státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a že dovoláním nelze napadat přiměřenost uloženého trestu. Konstatoval proto, že tato část důvodů se s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Obiter dictum uvedl, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, a současně vyjádřil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku. V ní v návaznosti na odůvodnění podaného dovolání opětovně poukázal na skutečnost, že pro nalezení spravedlivého rozhodnutí v jeho trestní věci (a posouzení nesplnění povinnosti poškozeného, jakožto řidiče taxislužby a místa znalého, dát přednost v jízdě) je rozhodná znalost dopravní situace v místě dopravní nehody. Tato mohla být zjistitelná pomocí institutů vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce, které obviněný navrhoval a jimž soudy nevyhověly. Otázku, zda z běžných okolností mohl poškozený předvídat rychlost jízdy obviněného, pak lze zodpovědět jak znalostí místa, tak zejména zkoumáním osoby poškozeného, čímž již bylo argumentováno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 6 To 440/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě převážně nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásad trestního procesu vymezených v § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., jakož i práv ústavně zaručených, a nesprávná skutková zjištění (a jejich odůvodnění), resp. vzájemný extrémní rozpor, a přitom současně (s odkazem na znalecký posudek RNDr. Skácela) prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a až z toho (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném posouzení jeho zavinění a zavinění poškozeného ve vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti a tím o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Jak přiléhavě dovodil také státní zástupce, podstatou námitek obviněného je popření jeho zavinění, resp. prokázání vyšší míry spoluviny poškozeného z důvodu nedodržení jeho povinností, jakožto účastníka silničního provozu, přičemž závěr o existenci zavinění je sice závěrem právním, nicméně obviněný tvrzení o absenci svého zavinění (nedbalostní jednání) ve vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti zakládá na jiném hodnocení důkazů a na své vlastní verzi skutkového děje. Nutno podotknout, že dovolání neobsahuje žádné argumenty či vyjádření stran druhého přečinu - maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kterým byl obviněný taktéž uznán vinným.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nad tento rámec lze konstatovat, že v dané věci není dán extrémní nesoulad mezi učiněnými relevantními skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (nejde tedy o případ, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, kdy zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a rovněž (převážně) z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

V návaznosti na to je třeba konstatovat, že další námitky obviněného směřující proti výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti ve své podstatě naplňují jím uplatněný dovolací důvod, avšak jedná se o dovolací námitky zjevně neopodstatněné.

Zcela ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyšší soud konstatuje, že zásadním pro posuzování okolností předkládané trestní kauzy je rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., jelikož právě tomuto rozhodnutí v rozhodné míře odpovídá skutkový stav zjištěný v dané věci – a to jak z hlediska míry překročení povolené rychlosti obviněným, tak i z hlediska ostatních skutkových okolností. V judikované trestní věci (stručně parafrázováno) řídil obviněný nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí (86 – 97 km/hod.) v obci motocykl a v křižovatce s vedlejší ulicí zavinil střet s automobilem, který vjížděl z vedlejší ulice, když při nehodě byla těžce zraněna spolujezdkyně na motocyklu, která na následky zranění zemřela. Nejvyšší soud v této věci shledal, že pokud by obviněný jel nejvyšší povolenou rychlostí (50 km/hod.), v žádném případě by nebyl přinucen k prudké a náhlé změně směru a rychlosti jízdy, takže by ke střetu vůbec nedošlo. Akcentoval tedy skutečnost, že si obviněný počínal v příkrém rozporu s právními předpisy (překročil rychlost v místě povolenou o více než 70 %), což v konečném důsledku vedlo k závěru, že řidiči osobního automobilu, vjíždějícímu z vedlejší ulice na hlavní komunikaci, nelze přičítat zavinění či spoluzavinění na vzniku dopravní nehody ani na způsobeném smrtelném následku. Současně také v předmětné věci dovodil, že „…řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí“, a je tedy věcí odhadu řidiče na vedlejší silnici, aby řidiče na silnici hlavní nepřinutil k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy, přičemž při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, které právní předpisy v místě křižovatky povolují.

Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovozuje, že v posuzované trestní věci odpovídá skutkový stav daného judikátu zejména v tom směru, že obviněný (kterému bylo navíc odebráno řidičské oprávnění), jel po hlavní silnici vozidlem (které současně nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních komunikacích), prakticky dvojnásobnou rychlostí (nejméně 95 km/hod.), než jaká byla v daném úseku povolena a znemožnil tím poškozenému splnění jeho povinnosti dát přednost v jízdě. Z obsahu spisového materiálu lze bez důvodných pochybností dovodit, že pokud by obviněný jel (povolenou) rychlostí 50km/hod., ke střetu by vůbec nemohlo dojít. Při rychlosti 70 km/hod. by postačovalo, aby sňal nohu z pedálu plynu a ke střetu by nedošlo. Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že toto jsou rozhodující skutkové okolnosti, podmiňující správnost závěru soudů nižších stupňů o vině obviněného. V jejich světle se jeví jako nikoli rozhodující otázky, v jakém časovém intervalu před střetem mohl poškozený obviněného registrovat a že byl povinen si všimnout mihnutí se vozidla Audi za stromy ještě před dojetím ke křižovatce.

Z obsahu dovolání je navíc patrno, že vozidlo mělo být černé, tedy nejméně výrazné barvy a opatřeno xenonovými světlomety, tedy světlomety trvale udržujícími paprsek bílého (denního) světla směrem dolů k vozovce, kdy je boční či šikmá čelní viditelnost ve dne spíše horší. K tomu je třeba navíc poznamenat, že otázka objektivní zjistitelnosti obviněného poškozeným ještě nemusí určovat zavinění, resp. spoluzavinění poškozeného na dané nehodě. Je třeba vzít v úvahu, že obviněný přijížděl k poškozenému zprava a logický sled činností řidiče při příjezdu z vedlejší na hlavní komunikaci je přesvědčit se nejprve o situaci vlevo a teprve následně o situaci vpravo, což je třeba dát do kontextu i s reakční dobou řidiče (možností adekvátně vyhodnotit nastalou situaci a reagovat na ni). I kdyby poškozený obviněného býval viděl, tak pro něj bylo velmi obtížně zjistitelné, jakou rychlostí se obviněný blíží, resp. že se do křižovatky (v obci) blíží tak vysokou rychlostí. Na tomto místě je zapotřebí opětovně zdůraznit zcela zásadní a rozhodující skutečnost, že pokud by obviněný jel povolenou rychlostí, tzn. nejvýše 50 km/hod., podle skutkových zjištění soudů obou stupňů by poškozený bez ohledu na to, zda viděl přijíždějící osobní automobil řízený obviněným, mohl vjet na hlavní silnici, aniž by došlo k nehodě. V tomto kontextu tedy zcela postačilo, že poškozený způsobem svého najetí do křižovatky dal přednost v jízdě vozidlům, která jela povolenou rychlostí. Pokud obviněný opakovaně argumentuje nezbytností dodržování povinností poškozeného dát mu přednost v jízdě, jakožto vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, tedy dodržovat stanovená pravidla silničního provozu, nutno připomenout, nikoli opomíjet, že to byl právě obviněný, kdo svým prvotním jednáním – ač věděl, že pozbyl řidičské oprávnění, řídil motorové vozidlo rychlostí vysoce překračující rychlost povolenou v daném místě – zavdal příčinu ke vzniku předmětné dopravní nehody.

V souvislosti s námitkami obviněného vůči výši uloženého trestu Nejvyšší soud nad rámec uplatněného dovolacího důvodu připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky směřující proti výroku o trestu (obviněný spatřuje pochybení soudu v závěrech o vysoké závažnosti trestného činu, hodnocení přitěžujících okolností, nezohlední jeho osobních poměrů a považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody jako nepřiměřeně přísný) pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit (srovnej např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (trest odnětí svobody na jeden rok až šest let), kdy mu byla navíc výše trestu rozsudkem soudu odvolacího snížena (ze tří roků na roky dva). Důvodně soudy nižších stupňů neshledaly podmínky pro uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby či uložení trestu podmíněného (resp. alternativního).

Obstojí proto závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za současného uložení úhrnného trestu odnětí svobody výrazně pod polovinou zákonem vymezené trestní sazby.

K uvedenému pak je třeba doplnit, že z hlediska hmotného práva není dána žádná okolnost, která by tomuto závěru bránila. Přitom lze současně stručně uzavřít, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci (viz odůvodnění výše) nejedná.

Argumentaci obviněného, již bylo možné formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání, tedy nebylo možno přiznat opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný podal spolu s dovoláním podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušit výkon rozhodnutí, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že Nejvyšší soud neshledal důvody pro současně navržený postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2014

              Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý