Rozhodnutí NS

32 Cdo 976/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/14/2019
Spisová značka:32 Cdo 976/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.976.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Rozsudek pro uznání
Lhůty
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 58 odst. 1 o. s. ř.
§ 127 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 976/2017-217


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce Z. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. MUDr. Igorem Piňosem Csc., advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, PSČ 110 00, proti žalované NAUTICA CENTER s. r. o., se sídlem ve Vlašimi, S. K. Neumanna 843, PSČ 258 01, identifikační číslo osoby 27222721, zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, PSČ 256 01, o zaplacení částky 6 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 167/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 28 Co 439/2016-179, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 28 Co 439/2016-179, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 8. 2016, č. j. 4 C 167/2015-150, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se v souzené věci domáhal po žalované zaplacení částky 6 500 000 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku odstoupení od kupní smlouvy. Žalované byla dne 21. 2. 2016 prostřednictvím její datové schránky doručena výzva Okresního soudu v Benešově podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu, aby se k uplatněnému nároku vyjádřila. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, přestože byla řádně poučena o všech z toho vyplývajících důsledcích, soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl rozsudkem pro uznání ze dne 5. 4. 2016, č. j. 4 C 167/2015-122, který byl žalované dne 12. 5. 2016 doručen rovněž prostřednictvím její datové schránky, a to fikcí.

Žalovaná podala dne 1. 7. 2016 návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti uvedenému rozsudku a spojila s ním zmeškané odvolání. Tvrdila, že její jediná jednatelka v rozhodné době trpěla závažnou psychickou poruchou, která jí dlouhodobě vyřazovala z možnosti přebírat doručované zásilky, posoudit je a kvalifikovaně na ně reagovat.

Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 9. 8. 2016, č. j. 4 C 167/2015-150, návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty zamítl. Z návrhu žalované a z jí předloženého znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného dne 29. 7. 2016 MUDr. Michalem Hesslerem zjistil, že jednatelka žalované již několik let trpí závažnou, doposud adekvátně neléčenou duševní poruchou a že od podzimu roku 2015 u ní přetrvává depresivní fáze těžké hloubky, v důsledku čehož byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti od konce roku 2015 v podstatě vymizelé. Soud prvního stupně zdůraznil, že nezpochybňuje závěry znaleckého posudku ani skutečnost, že duševní porucha ovlivnila či mohla ovlivnit chování jednatelky žalované, pokud jde o reakci na výzvu podle § 114b občanského soudního řádu a o podání odvolání proti rozsudku pro uznání, vyjádřil však přesvědčení, že se nejedná omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 občanského soudního řádu. Odkázal na závěr přijatý Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015 (uveřejněném pod číslem 99/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sbírka“ a jen „R 99/2016“), podle něhož trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že takovým důvodem jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. S poukazem na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 297/2015 (uveřejněného pod číslem 13/2016 Sbírky, dále jen „R 13/2016“), vyslovil názor, že bylo na jednatelce, aby pro případ své nepřítomnosti či nemoci sjednala pro společnost zastoupení jinou osobou a ustanovila osobu, která by měla přístup k datové schránce žalované, a pokud tak neučinila, neodpovídá takové jednání profesionalitě podnikatele.

Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Vyjádřil názor, že při hodnocení existence zhoršeného zdravotního stavu jakožto důvodu pro prominutí zmeškání lhůty je na „veřejnou korporaci“ třeba nahlížet poněkud odlišně než na běžnou fyzickou osobu, zejména když korporace vyvíjí obchodní činnost nezanedbatelného rozsahu. I kdyby totiž zdravotní stav jednatelky žalované opravdu vylučoval v rozhodné době možnost, aby za žalovanou adekvátně jednala, tak je sám fakt „preventivního neudělení pověření jiné osobě k zajištění chodu společnosti“ natolik významným pochybením v obchodním styku, že jeho důsledky nelze přenášet na jiné subjekty. U jednatelky žalované, jako jediného statutárního orgánu společnosti, navíc šlo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, což je situace, jejíž možnosti měla žalovaná při zachování běžné obchodní opatrnosti preventivně čelit přijetím odpovídajících opatření. Odvolací soud dodal, že nechce polemizovat o tom, zda není argumentace žalované vykonstruovaná, nicméně žalovaná musela po celou dobu tvrzené „nefunkčnosti“ své jednatelky vykazovat činnost vůči finančním úřadům, zdravotním pojišťovnám i jiným obchodním partnerům, což vzbuzuje minimálně pochybnosti o tvrzeních žalované. K tomu přispívá též skutečnost, že žalovaná udělila plnou moc k zastupování bratru své jednatelky, použitou v souvislosti s nahlížením do spisu dne 17. 6. 2016, a následně dne 23. 6. 2016 svému současnému právnímu zástupci. Byla-li jednatelka žalované způsobilá uskutečnit za žalovanou tato právní jednání, pak toho musela být schopna i zhruba o měsíc dříve, neboť s pravděpodobností hraničící s jistotou by k výraznému zlepšení tak závažného zdravotního stavu jednatelky, jak jej žalovaná popisuje, nemohlo dojít za pouhé čtyři týdny od doby, kdy došlo k doručení rozsudku pro uznání fikcí, a to ani při cílené psychiatrické léčbě. To vše má odvolací soud za skutečnosti, které podporují závěr o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolací soud dosud výslovně neřešil otázku, zda psychická choroba (porucha) jednatelky účastníka může být omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty ve smyslu § 58 občanského soudního řádu.

Dovolatelka v prvé řadě namítá, že na posuzovanou věc závěry R 13/2016 a R 99/2016 vztáhnout nelze, neboť v nich byla řešena otázka trvale nepříznivého zdravotního stavu účastníka řízení, který nespočíval v psychické poruše či chorobě. Poukazuje na to, že ze znaleckého posudku MUDr. Hesslera a ze znaleckého posudku vypracovaného dne 29. 8. 2016 doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc., přiloženého k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, vyplývá, že její jednatelka trpěla takovou chorobou psychické povahy, že nebyla způsobilá učinit jakékoli právní kroky, které by zabránily zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro uznání; v rozhodné době nebyla schopna vykonávat funkci jednatele, tedy ani přebírat poštu a adekvátně na ni reagovat, a nebyla ani schopna dát svému okolí najevo svůj stav a vyvolat tak ve svém okolí procesy, které by vedly k nápravě. Šlo o vážný důvod, který žalované neumožnil pověřit řízením společnosti jinou osobu. Situace se změnila až v důsledku jednání bratra jednatelky, který v rozhodné době pobýval v zahraničí a o nepříznivém psychickém stavu jednatelky neměl tušení. Teprve když se vrátil a měl signály z jejího okolí, že s ní něco není v pořádku, začal se o situaci zajímat a přiměl jednatelku, aby mu udělila plnou moc k nahlédnutí do soudního spisu, a následně ji přesvědčil o nutnosti právního zastoupení v dané věci. Lze předpokládat, že pokud by bratr jednatelky nebyl aktivní, sama jednatelka by k ochraně zájmů dovolatelky ničeho neučinila.

Dovolatelka dále argumentuje, že zdravotní stav jednatelky vylučoval, aby jednala za společnost, a jednatelka tudíž nebyla ani schopna udělit preventivní pověření jiné osobě. Dovolatelka byla plně v rukou psychicky nemocné jednatelky a nemohla se v řízení nijak bránit, její zájmy byly v důsledku jednání jednatelky ohroženy a byla to tudíž právě ona, kdo potřeboval poskytnout ochranu, například prostřednictvím ustanoveného opatrovníka, tak aby bylo zajištěno její právo na spravedlivý proces.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby usnesení odvolacího soudu změnil a návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vyhověl.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka procesního práva, tak jak ji výslovně formuluje dovolatelka, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Své rozhodnutí nezaložil na názoru, že duševní porucha či choroba jednatelky obchodní společnosti v postavení účastníka řízení nemůže být (za žádných okolností) omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty podle § 58 o. s. ř.; takový názor není v jeho úvahách obsažen ani implicite. Nejvyšší soud přesto shledává dovolání přípustným, neboť odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu na prominutí zmeškání lhůty použil závěry obsažené v R 13/2016 a R 99/2016 mechanicky, bez důsledného zohlednění specifických okolností případu a poměrů žalované a její jednatelky, čímž se odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.

Nejvyšší soud prosazuje ve svých rozhodnutích názor, že při úvaze o omluvitelnosti důvodů ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř., jakož i pro posouzení toho, zda tyto důvody skutečně bránily účastníku učinit příslušný procesní úkon, je nutné přihlížet k okolnostem konkrétního případu [srov. např. usnesení ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, usnesení ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2959/99, 28 Cdo 2960/99 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 144/2000), a usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2176/2015 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 221/16)]. V usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněném pod číslem 63/2016 Sbírky, pak vysvětlil, že za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou.

Pro posouzení omluvitelnosti zmeškání lhůty jsou proto vždy rozhodné konkrétní okolnosti toho kterého individuálního případu; protože život s sebou přináší nepřeberně rozmanitých situací, včetně takových, které si jen stěží lze předem představit, zákonodárce nestanoví, za jakých okolností lze považovat zmeškání lhůty za omluvitelné, a ponechává posouzení omluvitelnosti na posouzení soudu v té které věci (§ 58 odst. 1 věta první o. s. ř. patří mezi tzv. normy s relativně neurčitou hypotézou). Nejvyšší soud zdůraznil výslovně např. v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5355/2017, že omluvitelnost důvodu je třeba zkoumat v každém případě individuálně.

V souladu s tím Nejvyšší soud dovodil v R 99/2016, z něhož vyšly soudy nižších stupňů, že omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou zpravidla (sic!) takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Takto formulovaný závěr připouští, že mohou nastat situace, v nichž se pravidlo v něm stanovené výjimečně neuplatní.

Vždy pak je třeba brát na zřetel závěry Ústavního soudu, které se promítají též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a podle nichž soud musí vždy vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních; mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, uveřejněný pod číslem 187/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, uveřejněný tamtéž pod číslem 101/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, které jsou k nahlédnutí na http://www.nsoud.cz). Požadavek na prosazení principu spravedlnosti při řešení otázek procesního práva je výslovně zakotven v ustanovení § 1 o. s. ř.

Odvolací soud judikatorně vymezeným požadavkům na zohlednění relevantních okolností případu a poměrů účastníka řízení, v souzené věci specifických (alespoň ve světle znaleckých posudků předložených žalovanou), nevyhověl a jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Závěry vyjádřené v důvodech R 13/2016 (podle nichž není omluvitelným důvodem zmeškání lhůty právnickou osobou, že se na adrese pro doručování „nikdo nezdržoval“ pro nemoc jejího jediného jednatele, neboť bylo na jednateli, aby zajistil pro případ své nepřítomnosti či nemoci, aby společnost byla pro takový případ zastoupena pověřenou osobou, a neučiní-li právnická osoba žádné právní úkony k tomu, aby zabránila zmeškání lhůt, nelze takovou skutečnost považovat za omluvitelnou), nelze bez dalšího, mechanicky, vztáhnout na zvláštní situaci, kdy jediný jednatel obchodní společnosti pro duševní poruchu žádné právní úkony činit nemůže. Požadavek, aby právnická osoba předvídala možnost postižení svého jediného jednatele vážnou duševní poruchou a aby (jak jinak, než právě prostřednictvím tohoto svého jednatele) pro takový případ preventivně udělila za účelem zajištění chodu společnosti pověření jiné osobě, je obecně nepřiměřený, zejména v situaci, kdy (jak je tomu podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 10562, též ve zde souzené věci) tento jednatel je zároveň jediným společníkem společnosti. Postup jednatele obchodní společnosti, jenž zmocní jinou osobu k zastupování společnosti pro případ hypotetické situace, že jej stihne duševní porucha, která mu znemožní funkci vykonávat, podle přesvědčení Nejvyššího soudu významně vybočuje z mezí běžné obchodní opatrnosti, jíž argumentuje odvolací soud. Argument, že u jednatelky žalované šlo o déle trvající nepříznivý psychický stav a její duševní porucha se vyvíjela, než dospěla do těžké formy, by jistě mohl být relevantní, ovšem pouze za splnění předpokladu, že jednatelka byla schopna vnímat projevy vlastního nastupujícího psychického onemocnění (že měla náhled choroby) a zejména že byla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna náležitě na ně reagovat, tj. zavčasu ze své vlastní iniciativy zmocnit k zastupování společnosti třetí osobu nebo podniknout jiná vhodná opatření. Poznatek, že tomu tak bylo, však odvolací soud neučinil.

Jde o otázku odborného posouzení, jejíž řešení soudu nepřísluší (srov. § 127 odst. 1 o. s. ř.). K ní se vyjadřuje posudek doc. Žukova, předloženého odvolacímu soudu spolu s odvoláním, jehož závěry argumentuje dovolatelka a který odvolací soud zcela opominul. Není zřejmé, zda se tak stalo nedopatřením či záměrně, nicméně v každém případě jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a k níž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Prostřednictvím argumentace, že žalovaná musela po celou dobu tvrzené „nefunkčnosti“ své jednatelky vykazovat činnost vůči finančním úřadům, zdravotním pojišťovnám i jiným obchodním partnerům, odvolací soud zpochybňuje nejen tvrzení žalované, nýbrž v prvé řadě závěry znaleckého posudku, o něž žalovaná svá tvrzení opírá. Nehledě na to, že vyšel nikoliv z poznatků o skutečných (šetřením zjištěných) aktivitách žalované, nýbrž z pouhé domněnky o jejich existenci, odvolací soud nerespektoval judikatorní závěry, v nichž Nejvyšší soud vysvětluje, že soud sice hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení podle tohoto ustanovení nepodléhají. Pokud má soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (srov. např. usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016, a rozsudky ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016). Shledal-li odvolací soud důvod k pochybnostem o správnosti závěrů znaleckého posudku, měl postupovat uvedeným způsobem.

Tím spíše to platí pro argumentaci odvolacího soudu založenou na skutečnosti, že jednatelka v průběhu řízení udělila plné moci k zastupování žalované, v jejímž rámci odvolací soud zcela otevřeně postavil proti odborným závěrům znaleckého posudku svou vlastní laickou úvahu. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti závěrů znaleckého posudku, v žádném případě je nemůže nahradit vlastním názorem, nýbrž musí postupovat shora naznačeným způsobem; ve zde souzené věci přichází v úvahu zejména nařízení revizního znaleckého posudku. Odvolací soud ostatně zcela pominul možnost, že procesní kroky, které nebyla schopna učinit z vlastní iniciativy, mohla jednatelka žalované podniknout z podnětu a za asistence blízké osoby, které důvěřovala. I to je ovšem otázka, jejíž řešení se neobejde bez odborných znalostí.

Též tímto svým procesním postupem odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávnost jeho rozhodnutí.

Úvahou soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud bez výhrad ztotožnil, že byla-li jednatelka v takovém zdravotním stavu, že nebyla schopna půl roku vybírat datovou schránku žalované, pak lze stěží porozumět tomu, proč se o chod žalované již dříve nezajímala jiná osoba, např. bratr jednatelky, který inicioval vypracování znaleckého posudku, jsou podle obsahu rovněž vyjádřeny pochyby o správnosti závěrů znaleckého posudku. K tomu lze dodat tolik, vedle shora podaného výkladu k postupu soudu při pochybnostech o správnosti znaleckého posudku, že i v tomto ohledu se výhrady soudů nižších stupňů nezakládají na zjištěných okolnostech případu. Nebylo prověřeno tvrzení žalované, že bratr jednatelky v rozhodné (blíže nespecifikované) době pobýval v zahraničí, nebylo zjištěno, že by tu byla jiná třetí osoba, která by měla důvod zajímat se o chod žalované společnosti, a odvolací soud nevzal v potaz závěry znaleckého posudku doc. Žukova o disimulačních tendencích jednatelky.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. 1. 2019


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu