Rozhodnutí NS

7 Tdo 1598/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:7 Tdo 1598/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1598.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1598/2018-27


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 5 To 33/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 12/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2018, č. j. 40 T 12/2017-411, byl obviněný uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl podle § 145 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů v podstatě tím, že v XY dne 5. 8. 2017 kolem 22:45 hod., před domem č. XY na ul. XY po předchozí slovní rozepři s poškozeným O. M., který nejprve verbálně napadl obviněného a později i T. K., a poté jim nastříkal pepřový sprej do obličeje, obviněný napadl poškozeného tak, že jej jednou bodl do horní břišní krajiny kuchyňským nožem o délce čepele cca 10 cm, čímž mu způsobil závažné a život bezprostředně ohrožující poranění s poměrně masivním arteriálním krvácením do dutiny břišní a jeho život byl uchráněn díky akutnímu operačnímu zákroku s následnou hospitalizací do 10. 8. 2017, a tohoto jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 27. 3. 2002, č. j. 1 T 144/2001-253, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, č. j. 5 To 255/2002-286, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let, který vykonal dne 24. 4. 2008.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 9. 2018, č. j. 5 To 33/2018-467, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že byl v situaci, kdy po opakovaných útocích pepřovým sprejem a současně s ohledem na svůj fyzický stav neměl k dispozici efektivní obranu proti poškozenému, měl strach, přičemž poškozený navíc ohrožoval i jeho psa. Tato fakta svědčí spíše pro aplikaci § 146a tr. zákoníku, nikoli § 145 tr. zákoníku, neboť poškozený se dopustil předchozího zavrženíhodného jednání vůči obviněnému. Celý průběh události, tedy všechny útoky poškozeného vůči obviněnému, je nutné hodnotit jako jediný děj zakončený bodnutím poškozeného obviněným v nutné obraně a nikoli izolovaně, jak to provedly soudy. Zdůraznil, že útoky poškozeného postupně gradovaly. Soudy nesprávně posoudily, že jednal s rozmyslem, neboť fakticky musel reagovat na situaci během neočekávané konfrontace s poškozeným. Nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že nůž držel za čepel a útok záměrně vedl pouze špičkou nože, neboť nechtěl poškozeného vážně zranit, pouze se takto bránil. Nenaplnil tedy ani subjektivní stránku uvedeného trestného činu. K přečinu výtržnictví namítl, že soudy zcela pominuly celý vývoj skutku, nůž v jeho ruce nikdo neviděl a objekt trestného činu tak nebyl jeho jednáním narušen. Zájem na poklidném soužití občanů narušoval především poškozený. Na situaci jinak reagovat nemohl, byť mu to soudy vytkly. V této souvislosti zdůraznil, že předpokladem jednání v nutné obraně není subsidiarita. Nelze mu přičítat k tíži okolnost, že nůž musel nejdříve vytáhnout z batohu a pouzdra, ani že se nože následně zbavil, neboť požadavky na splnění podmínek jednání v nutné obraně nezahrnují absenci rozmyslu. Pokud překročil nutnou obranu, měly soudy tuto skutečnost zohlednit alespoň jako polehčující okolnost.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný uplatnil tytéž námitky již v řízení před soudy obou stupňů a tyto se jimi zabývaly. Ztotožnil se s názorem soudů, že jednání poškozeného bylo naprosto nepřijatelné, avšak útok obviněného na poškozeného proběhl až v době, kdy poškozený již z místa činu odcházel a obviněný nebyl nijak ohrožen. Z tohoto důvodu nelze hodnotit jednání obviněného jako exces z nutné obrany a právní kvalifikace zvolená soudy je zcela přiléhavá. Soud prvního stupně předchozí jednání poškozeného zohlednil při ukládání trestu obviněnému. Meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Námitka obviněného stran naplnění úmyslu ke způsobení těžké újmy na zdraví by byla formálně s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem míjí, neboť obviněný tuto námitku postavil na své vlastní verzi skutkového děje, která je však odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že se soudy s naplněním subjektivní stránky dostatečně vypořádaly (str. 8, odst. 13 rozsudku soudu prvního stupně).

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především kamerovými záznamy celého skutku, výpovědí poškozeného O. M. a svědka T. K. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).

Námitky obviněného, že se z jeho strany jednalo toliko o nutnou obranu proti stále intenzivnějším útokům poškozeného a nikdo ani neviděl, že má v ruce nůž, tudíž se nemohl dopustit ani přečinu výtržnictví, lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný uvedl, že na něj, jeho psa i svědka T. K. poškozený opakovaně zaútočil slovně i pepřovým sprejem a měl z jeho útoků strach. Je namístě zdůraznit, že jednání poškozeného bylo zcela nepřijatelné, což ale našlo odraz v trestním stíhání poškozeného pro přečin výtržnictví, a také jej soud hodnotil ve prospěch obviněného při stanovení výše trestu (str. 10, odst. 15 rozsudku soudu prvního stupně). V momentě útoku obviněného na poškozeného však tento již nebyl jakkoliv fyzicky ohrožován, neboť podle kamerových záznamů při opakovaných návratech poškozeného na místo činu uplynulo od chvíle, kdy poškozený na obviněného naposledy použil pepřový sprej, více než dvacet minut. Poškozený navíc v době, kdy na něj obviněný zaútočil nožem, již opouštěl místo konfliktu a obviněný se tak v ten moment nemohl cítit v bezprostředním ohrožení. Jeho následný útok na poškozeného nemůže být posouzen jako nutná obrana. Až když poškozený zacházel za roh budovy, obviněný vytáhl z tašky nůž a šel s ním za poškozeným, kde na něj nejdříve poštval svého psa a vzápětí jej bodl do horní břišní krajiny. Jednalo se tedy již o další samostatný útok vedený obviněným proti poškozenému, který byl ovšem vyprovokovaný předchozím jednáním poškozeného, a s ohledem na současnou slovní potyčku i útok psa jej negativně vnímala i přítomná veřejnost, bez ohledu na to zda někdo zaregistroval v ruce obviněného nůž. S ohledem na tyto skutečnosti nelze jednání obviněného posoudit ani jako exces z nutné obrany a soudy skutek správně posoudily jako trestné činy těžkého ublížení na zdraví a výtržnictví. Nejvyšší soud se proto se závěry soudů obou stupňů stran kvalifikace jednání obviněného ztotožnil. Lze pouze poznamenat, že soud prvního stupně mohl v tzv. skutkové větě popsat průběh skutkového děje pregnantněji, především lépe a detailněji rozvést jeho dílčí fáze. Na základě uvedeného je namístě shledat námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit také námitku obviněného, že s ohledem na předchozí konání poškozeného mělo být jeho jednání kvalifikováno spíše jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno výše, poškozený v době bodnutí obviněným z místa činu již odcházel a od jeho posledního útoku pepřovým sprejem uplynulo více než dvacet minut. Obviněný tak již nemohl jednat pod přímým vlivem agresivního jednání poškozeného a z jeho strany se jednalo toliko o prostou mstu poškozenému a nikoli o jednání z omluvitelné pohnutky, která by opodstatnila posoudit jednání obviněného podle privilegované skutkové podstaty podle § 146a tr. zákoníku. Soudy prvního a druhého stupně se ostatně s touto otázkou již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 10, odst. 15 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6, odst. 18 – 19 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 1. 2019


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu