Rozhodnutí NS

7 Tz 26/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/12/2019
Spisová značka:7 Tz 26/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.26.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rehabilitace
Stížnost pro porušení zákona
Vojenské trestné činy
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř.
§ 269 odst. 2 tr. ř.
§ 271 odst. 1 tr. ř.
§ 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tz 26/2019- 32


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Michala Mikláše projednal ve veřejném zasedání dne 12. 3. 2019 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. Č., nar. XY ve XY, zemř. 1. 5. 2000, naposledy bytem XY, proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 81/53, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 81/53
byl porušen zákon

v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného M. Č.

Tento rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný
M. Č.,

nar. XY ve XY, zemř. 1. 5. 2000, naposledy bytem XY,

se podle § 226 písm. b) tr. ř.

zprošťuje

obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že dne 6. 9. 1953 po nástupu výjimečného vojenského cvičení odmítl vykonat vojenskou přísahu a odvolával se při tom na náboženské přesvědčení, protože je vyznavačem víry Svědků Jehovových, ve kterém obžaloba spatřovala trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění:


Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 81/53, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen tr. zák.) a podle § 270 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva a půl roku a podle § 43 a 44 odst. 2 tr. zák. mu byla dále vyslovena ztráta čestných práv občanských na pět let. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 23. 10. 1953.

Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle býv. Nižšího vojenského soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný dne 6. 9. 1953 po nástupu výjimečného vojenského cvičení odmítl vykonat vojenskou přísahu a odvolával se při tom na náboženské přesvědčení, protože je vyznavačem víry Svědků Jehovových.

Usnesením Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne 11. 5. 1955, sp. zn. Pt 125/53, byl obviněnému na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 prominut zbytek do té doby neodpykaného trestu odnětí svobody.

Ministr spravedlnosti podal dne 7. 2. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti výše uvedenému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. Namítl, že obviněný byl výše uvedeným soudem odsouzen za jednání, kterým toliko vykonával své právo, které mu poskytoval § 15 odst. 1 tehdejší Ústavy. Výrok o vině je v rozporu s mezinárodním právem a Ústavou ČR. Pro posouzení dané věci je třeba vycházet především z § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V době rozhodování býv. Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že obviněný svým jednáním uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou, a to ačkoli Ústava z roku 1948 svobodu svědomí zaručovala toliko formálně, neboť nebyla vydána navazující norma nižší právní síly. Obviněný neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož taková služba neexistovala. Proto obviněný nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jednání obviněného nebylo trestným činem pro absenci znaku protiprávnosti a závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanoveních § 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí, a postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., a sám ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř.

Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřené kopie rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 81/53 a usnesení Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne 11. 5. 1955, sp. zn. 125/53. Kromě toho je namístě konstatovat, že ve věci nebylo konáno řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu mj. tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.

Stěžejní pochybení býv. Nižšího vojenského soudu v Brně Nejvyšší soud spatřuje v tom, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení Svědka Jehovova. Býv. Nižší vojenský soud v Brně nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání, přesto obviněného odsoudil, že posuzovaným činem vykonával své právo přiznané Ústavou 9. května.

V citovaných ustanoveních Ústava 9. května sice formálně deklarovala uvedená práva, ale neposkytovala jim reálné záruky a sama je naopak v jiných ustanoveních nepřípustně omezovala. V § 15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mj. stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V § 34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat tuto službu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb. Výkon vojenské služby pak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.

Za popsaného stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. odporoval nejen § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.

Obviněný tak byl odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k § 270 tr. zák. o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti a staví výrok o vině obviněného M. Č. do pozice, ve které nemůže obstát. Tento závěr je rovněž v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.

Protože býv. Nižší vojenský soud v Brně posoudil skutek jako trestný čin, porušil tím zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona a podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení pozbyla podkladu, a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.


Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 12. 3. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu