Rozhodnutí NS

4 Tdo 195/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Těžké ublížení na zdraví
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/25/2019
Spisová značka:4 Tdo 195/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.195.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 195/2019-441


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2019 o dovolání obviněného T. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 9 To 39/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 48/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 89 T 48/2017, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„1) dne 12.června 2016 v odpoledních hodinách v Brně na XY náměstí, před minimálně dalšími třemi osobami, po slovech: “Ty na tu J. nebudeš hnusnej“, fyzicky napadl P. Č., který v té době seděl a bavil se s přáteli, tím způsobem, že ho dvakrát kopnul do obličeje, kdy v dalším pokračování útoku mu bylo zabráněno a tímto svým jednáním způsobil poškozenému P. Č. zlomeninu lícně čelistního komplexu vlevo s vpáčením úlomků (zlomenina lícní kosti, očnice, horní čelisti), krvácení do čelistní dutiny vlevo, hematom při zevním kraji obočí vlevo a několik oděrek v obličeji, tj. poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření zranění a pětidenní hospitalizaci v nemocnici,

2) dne 21.srpna 2016 v době kolem 13:30 hod. v Brně na XY u domu č. XY, před minimálně dalšími čtyřmi osobami, pro podezření z krádeže peněz 1.000,- Kč z bytu K. P. N. na XY v Brně, fyzicky napadl D. K. tak, že ho kopnul do těla a když se poté ohnul tak jej maximálně razantně kopnul do oblasti hlavy, následkem čehož došlo k pádu D. K. na chodník, o který se udeřil a zůstal nehybně ležet, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému D. K. krvácení pod měkké pleny mozkové čelně a temenně spánkově oboustranně, zhmoždění mozku, zlomeninu týlní a klínové vlevo, zlomeninu pyramidy kosti spánkové, krvácení do přínosových dutin kosti klínové, krvácení z nosu, tržnou ránu hlavy týlně a ránu horního rtu, tj. poškození životně důležitého orgánu, které si vyžádalo lékařské ošetření s pětidenní hospitalizaci v nemocnici, která byla ukončena na žádost poškozeného, kdy v důsledku popsaných zranění byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu minimálně 4 týdnů“.

Za uvedená jednání byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 52 měsíců a pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Městský soud v Brně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 3 T 167/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 To 65/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 411 97 518, Benešova 10, Brno, škodu ve výši 16 281 Kč a škodu ve výši 39 243 Kč. Povinnost nahradit škodu mu byla uložena také vůči poškozenému P. Č., nar. XY, a to ve výši 70 351,95 Kč, přičemž tento poškozený byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku odkázán na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 89 T 48/2017 podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 9 To 39/2018, tak, že zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému T. K. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku a pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Krajský soud v Brně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 3 T 167/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 To 65/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V něm nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a následně vyjádřil své námitky, jež podřadil pod zmíněné dovolací důvody. Uvedl, že si je plně vědom skutečnosti, že skutkové výhrady nejsou dovolacím důvodem ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, nicméně podle něj je v jeho případě možná výjimka, a to z toho důvodu, že skutkové závěry soudů nižších stupňů vycházejí z důkazů, které odporují zásadám formální logiky a jsou v extrémním nesouladu s těmito důkazy. Jedná se o výjimku z obecné zásady, a to že i v takovém případě je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň za takový případ považoval i situaci, kdy při skutkových zjištěních není respektována zásada in dubio pro reo. Byť jde o procesní zásadu, která vyjadřuje, jak má soud postupovat v rámci volného hodnocení důkazů, má významné hmotněprávní důsledky a dopady mající stejnou váhu jako hodnocení důkazů proti zásadám formální logiky. Podle jeho názoru je v jeho případě dán extrémní nesoulad, neboť se soudy obou stupňů v prvním případě opíraly výhradně o výpověď samotného poškozeného, a to za situace, kdy poškozený je osobou trpící duševní chorobou, je střídavě v péči psychiatrické léčebny a své rodiny. Navíc byl v kritickou dobu v silně podnapilém stavu a zranění zjistil až se značným časovým odstupem. Přitom dva svědci přítomni na místě činu výpověď poškozeného nepotvrdili. V případě druhém ani samotný poškozený nemůže k celé věci nic říci, protože si na nic nepamatuje a navíc nebylo zjištěno, kdy a kde ke zranění popisovaném ve výroku rozsudku přišel. Uvedl, že poškozený v době předcházející konfliktu více jak jeden den požíval intenzivně alkoholické nápoje a přitom prokazatelně několikrát upadl na zem a bylo na něm patrno zranění hlavy již před celým konfliktem. Přitom znalecký posudek o jeho zranění nemůže vyloučit s potřebnou jistotou, že zranění nemohlo vzniknout i jiným způsobem, než je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Závěrem pak uvedl, že za skutkového stavu, jaký byl prokazatelně zjištěn, je možné jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud tato pochybení soudu prvního stupně nenapravil, když jeho odvolání zamítl, a proto je dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obě rozhodnutí soudů nižších stupňů shledal nesprávnými. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 9 To 39/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 89 T 48/2017, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že ho uzná vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a uloží mu přiměřený trest. Vyjádřil rovněž svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že po seznámení se s ním nevyužívá svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila svůj souhlas s konáním neveřejného zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného T. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 9 To 39/2018 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný T. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného P. Č. stran jednání pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině a znalecký posudek MUDr. Martina Šindlera stran jednání pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolání spočívá v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů.

Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině, soud prvního stupně vycházel především z výpovědi samotného poškozeného P. Č. a ze znaleckého posudku MUDr. Svatavy Duchaňové, jejíž závěry o charakteru a mechanismu vzniku poranění poškozeného odpovídají tomu, co poškozený vypověděl. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozený zjistil svá zranění až se značným časovým odstupem, jak tvrdí obviněný v podaném dovolání. O tom, že je zraněný, věděl poškozený ihned, sám vypověděl, že po útoku „přestal vnímat okolí, čas, byl dezorientovaný“, odešel z místa útoku a následně byl ještě ten den hospitalizován ve Fakultní nemocnici Brno. Ani další námitce, podle níž dva na místě činu přítomní svědci nepotvrdili výpověď poškozeného, nelze přisvědčit. Svědci F. H. a J. Ž. v rámci podaného vysvětlení sice uvedli, že si na žádný incident nepamatují, z provedeného dokazování však dále vyplývá, že J. Ž. samotnému poškozenému sdělila, že nechtějí s F. H. vypovídat u soudu, jelikož mají strach, aby je obviněný nenapadl. Z úředního záznamu policejního orgánu ze dne 9. 9. 2016, jenž byl proveden jako listinný důkaz, vyplývá, že policejní orgán provedl šetření za účelem zajištění těchto dvou svědků, přičemž tito také při prvotním kontaktování policejním orgánem shodně potvrdili, že byli svědky napadení poškozeného. S hodnocením provedených důkazů, jakož i se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil, se Nejvyšší soud ztotožňuje, a proto lze na odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu plně odkázat.

I stran skutku uvedenému pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině lze konstatovat, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a správná, vyplývající z provedeného dokazování. Soud prvního stupně vycházel zejména z výpovědí čtyř svědků (dvou dvojic navzájem na sobě nezávislých), kteří přímo viděli danou událost či byli v té době přítomni na místě činu (svědkyně A. J., která byla svým přítelem, svědkem J. K., upozorněna na napadení a následně šla ke zraněnému muži, zatímco svědek J. K. pronásledoval obviněného). Výpovědi těchto svědků si přitom navzájem neodporovaly, naopak se ve všech podstatných skutečnostech shodovaly a opět i v tomto případě závěry ze znaleckého posudku MUDr. Martina Šindlera o charakteru a mechanismu vzniku poranění poškozeného D. K. odpovídají tomu, co svědci vypověděli. Ze znaleckého posudku se rovněž mimo jiné podává, že pádem v lese na měkkou půdu by taková poranění, jež poškozený utrpěl, vzniknout nemohla, pád na týl by totiž nevysvětloval poranění v obličeji. Při těchto zjištěních proto soud prvního stupně neuvěřil obhajobě obviněného, jakož i výpovědi svědkyně K. P. N. (bývalé přítelkyni obviněného) o tom, že poškozený D. K. si zranění způsobil v lese a že obviněný mu dal pouze facku. I na tomto místě lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

Závěry soudu prvního stupně ostatně potvrdil také Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly rovněž námitky směřující do oblasti skutkové. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného. Dostatečně se vypořádal i s návrhem obviněného na doplnění dokazování (výslech svědka Z. S.). Odvolací soud správně uvedl, že byl opatřen dostatek důkazů a výslech tohoto svědka, jenž měl být očitým svědkem zranění poškozeného D. K., by byl zcela zřejmě nadbytečný pro posouzení skutku uvedenému pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině.

Je tedy namístě uzavřít, že Městský soud v Brně měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněného. Nejvyšší soud tedy neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Jelikož nebyl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na vše shora uvedené proto nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně a ani napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně netrpí žádnými vadami a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

S ohledem na vše shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 2. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu