Rozhodnutí NS

30 Cdo 2831/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:30 Cdo 2831/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2831.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2831/2018-215


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. N., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Karlem Hůzlem, advokátem ve Strakonicích, Velké náměstí 143, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Písku, pod sp. zn. 9 C 269/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2018, č. j. 8 Co 396/2018-191; takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám Karla Hůzla, advokáta.


Odůvodnění:

Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 12. 2017, č. j. 9 C 269/2016-168, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 170 000 Kč (výrok I), současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 41 161 Kč (výrok II) a o vrácení části složené zálohy ve výši 234 Kč na náklady důkazu (výrok III).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 9 370 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o požadavku žalobce na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měly původ v trestním řízení vedeném vůči němu na základě nezákonného usnesení policejního orgánu o sdělení obvinění, jež byl završeno zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8. 9. 2015, pod sp. zn. 2 T 210/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor, ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 14 To 26/2016 (dále i jen „trestní řízení“), když soudy nepovažovaly za dostatečné zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu formu pouhé omluvy, kterou žalovaná žalobci dobrovolně poskytla.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovoláním předestřená otázka, zda v konkrétním případě odvolací soud provedl při zvažování výše odškodnění srovnání daného trestního řízení s případy, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud přitom v poměrech projednávané věci neopomenul uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, leč v dostatečném rozsahu vysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky (ve vazbě na jiné jím projednávané obdobné případy) promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Neopomenul současně zohlednit (a porovnat) délku posuzovaného trestního řízení, charakter skutku, pro nějž byl žalobce vystaven trestnímu stíhání, výši trestu, jehož uložení žalobci reálně hrozilo ani okolnost, že vůči němu byl v adhezním řízení uplatněn nárok na náhradu škody ve výši 3 000 000 Kč. Přípustnost dovolání nemůže založit skutečnost, že žalovaná v porovnávaných případech shledává dílčí odchylky od posuzovaného trestního řízení, přičemž zcela pomíjí ty rysy, které jsou daným řízením naopak společné.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě nyní projednávané věci není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady spočívají v odměně za 1 úkon právní služby ve výši 3 100 Kč podle ust. § 7 bod 5, § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, včetně režijního paušálu ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), kteréžto náklady jsou podrobeny 21 % DPH, jíž je zástupce žalobce plátcem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu