Rozhodnutí NS

29 Cdo 4851/2016

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Obvyklá míra opatrnosti u omylu vyvolaného nepravdivým prohlášením ve smlouvě
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:29 Cdo 4851/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4851.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Akcie
Akcionář
Smlouva o koupi akcií
Účetnictví
Podnik
Dotčené předpisy:§ 49a obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 4851/2016-511


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně CONNEXION GROUPE, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 1177/26, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 46884025, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) I. K., 2) J. P., 3) J. B., 4) B. Š., společně zastoupeným JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, PSČ 360 06, a 5) B. K., zastoupenému Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení 56.265.371,71 Kč s příslušenstvím oproti vrácení akcií, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech po sp. zn. 19 C 134/2014, o dovoláních žalobkyně a prvního až čtvrtého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016, č. j. 64 Co 38/2016-409, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016, č. j. 64 Co 38/2016-409, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 10. 2015, č. j. 19 C 134/2014-244, se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.


Odůvodnění:


[1] Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Karlových Varech 23. 6. 2014 domáhá zaplacení 56.265.371,71 Kč s příslušenstvím oproti vrácení (všech) 111 listinných kmenových akcií (dále jen „akcie společnosti“) společnosti FORNAX a. s., identifikační číslo osoby 40522920 (dále jen „společnost“). Akcie společnosti žalovaní za úplatu převedli na žalobkyni poté, kdy uzavřeli smlouvu o prodeji akcií společnosti (dále jen „smlouva o prodeji akcií“). Smlouva o prodeji akcií je podle tvrzení žalobkyně (relativně) neplatná.

[2] Rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 19 C 134/2014-244, Okresní soud v Karlových Varech:

1) zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 56.265.371,71 Kč s příslušenstvím proti vrácení akcií společnosti (výrok I.) a

2) uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení prvnímu, druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému 3.049.403,28 Kč a pátému žalovanému 437.062,76 Kč (výrok II.).

[3] Vyšel přitom z toho, že:

1) Žalovaní, žalobkyně a společnost uzavřeli 14. 2. 2011 smlouvu o společném záměru prodeje akcií společnosti (dále jen „smlouva o společném záměru“).

2) V článku 2.1.1 smlouvy o společném záměru žalobkyně prohlásila, že má zájem nabýt akcie společnosti za předpokladu, že „stav majetku a závazků společnosti se podstatným způsobem nezmění oproti stavu k 31. 12. 2010 a stavu zjištěnému due diligence.“

3) V článku 3.1 smlouvy o společném záměru žalovaní, žalobkyně a společnost uvedli, že předpokládaná cena za převod akcií společnosti bude činit 64.500.000 Kč.

4) V článku 3.2 smlouvy o společném záměru se žalovaní, žalobkyně a společnost dohodli, že konečná cena za převod akcií společnosti bude rovna předpokládané ceně (jak byla stanovena v článku 3.1 smlouvy o společném záměru), ledaže hodnota majetku společnosti klesne o více než 500.000 Kč oproti hodnotě uvedené v rozvaze (za změnu se pro tyto účely považoval i pokles způsobený vlivem účetních odpisů majetku).

5) V článku 4.2.1 smlouvy o společném záměru se společnost a žalovaní zavázali, že žalobkyni umožní provést ve společnosti due diligence.

6) Dne 8. 6. 2011 předložil žalobkyni M. B. zprávu o právním auditu, která byla téhož dne projednána s prvním, druhým a třetím žalovaným.

7) První, druhý, třetí a čtvrtý žalovaný byli členy představenstva společnosti, pátý žalovaný byl členem dozorčí rady společnosti.

8) V účetní závěrce společnosti za období od 1. 1. do 31. 12. 2010 (dále jen „účetní závěrka za rok 2010“) byla celková aktiva společnosti vyčíslena na 51.186.000 Kč (netto).

9) Auditorka J. N. (dále jen „auditorka“), ověřila 13. 6. 2011 účetní závěrku za rok 2010 bez výhrad.

10) Účetní audit společnosti žalobkyně neprovedla.

11) Žalovaní a žalobkyně uzavřeli 21. 6. 2011 smlouvu o prodeji akcií společnosti; úplata za převod akcií společnosti činila 64.500.000 Kč (dále jen „cena za převod akcií“).

12) V článku 4.2.2 smlouvy o prodeji akcií společnosti žalovaní prohlásili, že „finanční stav společnosti odpovídá stavu zobrazenému v účetní závěrce, která tvoří přílohu č. 3 smlouvy, a že účetnictví společnosti poskytuje pravdivý a věrný obraz stavu jejího majetku a závazků.“

13) Na pokyn představenstva provedl auditor V. V. (dále jen „auditor“) 13. 12. 2013 prověrku inventarizace zásob společnosti, přičemž zjistil, že v roce 2010 byla přeceněna většina skladových položek. V důsledku toho byla „hodnota skladu značně navýšena“.

14) Účetní cena zásob materiálu byla podle závěrů auditora nadhodnocena o 7.591.000 Kč.

15) Dopisem datovaným 6. 1. 2014 žalobkyně uplatnila u žalovaných nárok na slevu z ceny za převod akcií ve výši 17.820.078,72 (dále jen „sleva z ceny za převod akcií“). Uvedla, že cena za převod akcií byla stanovena podle deklarovaných vlastností podniku společnosti. Podnik společnosti byl však (oproti původním předpokladům) zatížen:

            a) nedobytnými pohledávkami ve výši 2.974.874,70 Kč,

            b) mankem ve výši 7.254.204,02 Kč zjištěným při inventuře, která proběhla mezi 30. 11. a 11. 12. 2013,

            c) nadhodnocením ceny zásob materiálu o 7.591.000 Kč.

16) Dopisem datovaným 13. 1. 2014 žalobkyně započetla pohledávku na zaplacení slevy z ceny za převod akcií na pohledávky prvního, druhého a třetího žalovaného v celkové výši 6.470.000 Kč. Nato žalobkyně (opakovaně) vyzvala prvního, druhého a třetího žalovaného k zaplacení 11.350.078,72 Kč (coby zbylé části pohledávky na zaplacení slevy z ceny za převod akcií).

17) Dopisem datovaným 12. 6. 2014 se žalobkyně u žalovaných dovolala relativní neplatnosti smlouvy o prodeji akcií společnosti s tím, že žalovaní vyvolali na straně žalobkyně omyl, pokud „jde o stav hospodaření a jmění společnosti.“

[4] Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně nejprve (v obecné rovině) konstatoval, že omyl je právně významný jen tehdy, týká-li se skutečnosti, která je pro dotčené právní jednání rozhodující. Poté uvedl, že nepravdivé prohlášení žalovaných (které učinili v článku 4.2.2 smlouvy o prodeji akcií společnosti) není okolností „mající vliv na rozhodnutí žalobkyně uzavřít naříkanou smlouvu.“

[5] Soud neuvěřil tvrzení žalobkyně, podle něhož byla cena za převod akcií stanovena (na žádost žalovaných) tak, aby odpovídala aktivům společnosti. Již 3. 1. 2011 totiž žalobkyně učinila návrh na uzavření smlouvy o prodeji akcií společnosti za 64.500.000 Kč. Přitom měla k dispozici pouze účetní závěrku za rok 2010, z níž vyplývalo, že celková aktiva společnosti činila 51.186.000 Kč. Z toho podle mínění soudu jednoznačně vyplývá, že prohlášení žalovaných obsažené v článku 4.2.2 smlouvy o prodeji akcií společnosti nebylo podstatnou okolností mající vliv na rozhodnutí žalobkyně „akceptovat kupní cenu za převod akcií ve výši 64.500.000 Kč.“

[6] Kromě toho se žalobkyně nemůže účinně dovolávat relativní neplatnosti smlouvy o převodu akcií také proto, že z její strany nešlo o omluvitelný omyl (k čemuž soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009, a ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 55/2010“). Jestliže žalobkyně neprovedla účetní audit společnosti, nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti a nevyvinula obvyklou péči, aby se omylu vyhnula.

[7] K argumentaci žalobkyně, podle níž žalovaní vyvolali omyl lstí (a proto v poměrech projednávané věci není rozhodující, zda šlo o omyl vycházející ze skutečnosti, která byla pro uzavření smlouvy o prodeji akcií rozhodující), soud uvedl, že lest žalovaných se žalobkyni nepodařilo „prokázat“. Žalobkyně by musela tvrdit, že žalovaní jako členové volených orgánů společnosti záměrně zkreslovali její účetnictví. Zůstala však pouze u toho, že žalovaní nevedli účetnictví řádně. Navíc je podle soudu lest žalovaných vyloučena, neboť bylo účetnictví společnosti každoročně prověřováno auditorem.

[8] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 64 Co 38/2016-409:

1) potvrdil výrok I. a ve vztahu k pátému žalovanému též výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok),

2) ve vztahu k prvnímu až čtvrtému žalovanému změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení prvnímu až čtvrtému žalovanému 766.162 Kč (druhý výrok),

3) uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení prvnímu, druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému 234.361,27 Kč (třetí výrok) a

4) uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení pátému žalovanému 97.064,99 Kč (čtvrtý výrok).

[9] Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně Mgr. Aleše Fikkera. Dospěl přitom k závěru, že Mgr. Aleš Fikker nebyl vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci.

[10] Ve věci samé odvolací soud uvedl, že omyl – aby mohl založit (relativní) neplatnost – musí být podstatný nebo musí být druhou stranou omyl vyvolán úmyslně.

[11] K podstatnému omylu soud (s odkazem na R 55/2010) uvedl, že se jej může jednající účinně dovolávat, jen jde-li o omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul.

[12] Tak tomu v poměrech projednávané věci nebylo, neboť žalobkyně před uzavřením smlouvy o prodeji akcií neprovedla účetní audit společnosti. Jestliže žalobkyně uzavřela smlouvu o prodeji akcií, aniž provedla účetní audit společnosti (s tím, že cena za převod akcií činila 64.500.000 Kč), potom „si skutečně nemůže stěžovat, že neměla veškeré informace o stavu účetnictví a majetku společnosti,“ dodal odvolací soud.

[13] Vzhledem k tomu, že podle přesvědčení soudu nešlo o omluvitelný omyl (neboť žalobkyně nevynaložila takovou míru opatrnosti, která byla za dané situace obvyklá), se odvolací soud odmítl zabývat tím, zda šlo o omyl podstatný.

[14] Ohledně žalobkyní namítané lsti odvolací soud uvedl, že pochybení, k nimž došlo při vedení účetnictví společnosti, nemají žádnou zřejmou spojitost s uzavřením smlouvy o prodeji akcií. I kdyby totiž byla pravda, že se žalovaní dopustili pochybení úmyslně (například aby oklamali finanční správu), neplyne z toho, že bylo jejich záměrem obelstít žalobkyni. V souvislosti s tím odvolací soud doplnil, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že žalovaní věděli o chybném vedení účetnictví.

[15] Ve vztahu k prvnímu až čtvrtému žalovanému rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně (ale i o nákladech odvolacího řízení) tak, že určil náhradu za zastoupení, jako by „advokát zastupoval jediného žalovaného.“ Za tarifní hodnotu považoval odvolací soud součet tarifních hodnot „připadajících“ na jednotlivé žalované.

      I. Dovolání žalobkyně:
[16] Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky výkladu pojmu tzv. omluvitelného omylu.

[17] Dovolatelka napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[18] Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož při uzavírání smlouvy o převodu akcií nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, aby se tvrzenému omylu vyhnul. Uvádí, že odvolací soud nesprávně aplikoval R 55/2010, přičemž přehlédl pro poměry projednávané věci přiléhavé závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 124/2014.

[19] Podle přesvědčení dovolatelky platí, že pokud se jednající spolehne na prohlášení druhé smluvní strany za situace, kdy z objektivních okolností nevyplývá, že je takové prohlášení nepravdivé, nelze klást jednajícímu k tíži, že prohlášení druhé smluvní strany neprověřoval. Za této situace (týká-li se prohlášení druhé smluvní strany skutečností, které jsou pro uzavření smlouvy klíčové) se jednající může účinně dovolávat relativní neplatnosti, neboť je omyl vyvolaný nepravdivým prohlášením druhé smluvní strany omluvitelný. V poměrech projednávané věci uvedenou argumentaci podtrhuje skutečnost, že auditorka ověřila účetní závěrku za rok 2010 bez výhrad.

[20] K tomu dovolatelka (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1365/2013) doplňuje, že pokud „prodávající prohlásí, že společnost, jejíž akcie prodává, má určité vlastnosti, ale tyto vlastnosti ve skutečnosti nemá, jedná se o porušení povinnosti prodávajícího dodat kupujícímu plnění podle smlouvy, a proto má kupující práva z vadného plnění.“ Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 564/2006, uzavřel, že byli-li si účastníci smlouvy o převodu akcií vědomi možné neúplnosti výčtu závazků společnosti, jejíž akcie byly předmětem převodu (a pro ten případ sjednali způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady), nevylučuje tato skutečnost současně bez dalšího použití ustanovení občanského zákoníku o omylu.

[21] Ve vztahu k tvrzené lsti žalovaných dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkazy, které měly lest žalovaných prokázat. Přitom uvádí, že „k vyvolání omylu lstí nepochybně postačuje i vědomé mlčení prodávajících o nesprávnostech v účetnictví.“

[22] Dovolatelka brojí také proti závěru odvolacího soudu o nepodjatosti soudce soudu prvního stupně Mgr. Aleše Fikkera. V důsledku podjatosti soudce přitom nebyl podle jejího mínění „stav věci řádně zjištěn“.

[23] Závěrem dovolatelka napadá též způsob, jakým odvolací soud určil náklady řízení.

[24] K dovolání dovolatelky se vyjádřili první až čtvrtý žalovaní tak, že účetní stav společnosti nehrál při stanovování ceny za převod akcií „žádnou roli“. Dovolatel tedy nebyl uveden v omyl ohledně skutečností rozhodujících pro uzavření smlouvy o převodu akcií. Ostatně, o finančním stavu společnosti se měl možnost sám přesvědčit, a pokud této možnosti nevyužil, nelze tuto skutečnosti přičítat k tíži žalovaných.

[25] Podle mínění pátého žalovaného dovolatelka v dovolání toliko „polemizuje se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu“, a proto její dovolání není přípustné. Stav účetnictví a finanční stav společnosti nebyl pro rozhodnutí dovolatelky uzavřít smlouvy o převodu akcií „vůbec podstatný“. Navíc dovolatelka mohla namítané chyby v účetnictví (ačkoli je existence těchto „chyb“ sama o sobě sporná) snadno zjistit. Ve vztahu k možné aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 124/2014 pátý žalovaný uvádí, že závěry tohoto rozhodnutí nelze přenést do poměrů projednávané věci, neboť šlo o situaci, kdy byl omyl vyvolán uvedením vědomě nepravdivých informací, které druhá strana nebyla s to ověřit.

[26] Podáním datovaným 1. 7. 2017 (označeným jako „vyjádření dovolatelky“) dovolatelka doplnila „některé závěry teorie a judikatury, aby tak zdůraznila, že předpoklady a z nich vycházející závěry, na kterých nalézací soudy postavily svá rozhodnutí, jsou jimi nesprávně interpretovány k tíži dovolatelky.“

      II. Dovolání prvního, druhého, třetího a čtvrtého žalovaného:
[27] Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali dovolání také první až čtvrtý žalovaní. Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o ustanovení § 237 o. s. ř., majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky aplikace § 12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 7. 2014 (dále jen „advokátní tarif“), v případech, kdy je totožným právním zástupcem zastoupeno několik účastníků vystupujících v řízení samostatně.

[28] Dovolatelé napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýkají, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíce dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhují, aby Nejvyšší soud změnil druhý a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu a přiznal odvolatelům náklady dovolacího řízení.

[29] Uvádějí, že vyčíslení nákladů vyřešil odvolací soud nesprávně, neboť vyšel z § 12 odst. 3 advokátního tarifu a v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015, neaplikoval § 12 odst. 4 advokátního tarifu.

[30] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání prvního, druhého, třetího a čtvrtého žalovaného upozorňuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, a dodává, že dovolateli nastíněný způsob výpočtu nákladů řízení je „nejen v rozporu s příslušnými ustanoveními advokátního tarifu, ale i s dobrými mravy.“

      III. K přípustnosti dovolání účastníků obecně:
[31] Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého projednal dovolání dovolatelky a dovolatelů a rozhodl o nich (do 29. 9. 2017), se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[32] Dovolání dovolatelky ani dovolatelů nesměřují proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., a proto mohou být přípustná pouze podle § 237 o. s. ř., tj. pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      IV. K dovolání žalobkyně:
[33] K podání žalobkyně datovanému 1. 7. 2017 (označenému jako „vyjádření dovolatelky“) Nejvyšší soud nemohl při posuzování přípustnosti a důvodnosti jejího dovolání přihlížet, neboť změna vymezení dovolacího důvodu (a to i formou doplnění nové argumentace) je podle § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolatelce uplynula 14. 9. 2016 (k tomu srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[34] Dovolání je přesto přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu pojmu tzv. omluvitelného omylu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[35] Podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

[36] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k § 49a obč. zák. se podává, že:

1) Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem.

2) Právně významný je omyl, jestliže jej osoba, které byl právní úkon určen, vyvolala úmyslně.

3) O právně významný omyl jde i tehdy, vyvolal-li druhý účastník omyl neúmyslně nebo musel-li o něm vědět, avšak jen za předpokladu, že jde o tzv. podstatný omyl.

4) Omyl je podstatný, jestliže jednající osoba učinila právní úkon v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (tedy podstatná), tj. bez níž by k právnímu úkonu nedošlo.

5) Jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl.

6) Omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul.

[37] Za všechny viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000, rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, usnesení ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 519/2006, usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1988/2006, rozsudek ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1472/2006, rozsudek ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, R 55/2010, či rozsudek ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 124/2014.

[38] Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, Nejvyšší soud nesdílí.

[39] V poměrech projednávané věci je významné, že dovolatelka uzavřela smlouvu o prodeji akcií (až) několik měsíců poté, kdy uzavřela smlouvu o společném záměru (kontraktační proces byl rozložen do více fází). V mezidobí provedla právní audit společnosti a seznámila se s její účetní závěrkou za rok 2010, kterou následně bez výhrad ověřila auditorka. Stěžejní je však především skutečnost, že žalovaní v článku 4.2.2 smlouvy o prodeji akcií společnosti prohlásili, že „finanční stav společnosti odpovídá stavu zobrazenému v účetní závěrce, a že účetnictví společnosti poskytuje pravdivý a věrný obraz stavu jejího majetku a závazků“.

[40] Přitom nelze přehlédnout, že žalovaní byli nejen akcionáři společnosti, ale taktéž členy jejího představenstva, respektive dozorčí rady, a dovolatelka tak mohla legitimně vycházet z toho, že byli i z titulu svých funkcí dobře obeznámeni s finančním stavem společnosti.

[41] Za této situace nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu pochybovat, že dovolatelka vyvinula obvyklou péči (míru opatrnosti), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se omylu vyhnul.

[42] Uvede-li totiž ve smlouvě jedna ze smluvních stran nepravdivé prohlášení, které je s to přivodit omyl druhé smluvní strany ohledně skutečnosti, jež je pro uskutečnění právního úkonu (uzavření smlouvy) rozhodující, je zpravidla třeba mít za to, že jedná-li druhá smluvní strana důvěřujíc takovému prohlášení, vyvinula obvyklou míru opatrnosti, aby se omylu vyhnula (ledaže by bylo již při uzavírání smlouvy s ohledem na okolnosti konkrétního případu zjevné, že takové prohlášení není pravdivé).

[43] Ve světle shora uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nepostupovala s obvyklou opatrností, a tak nešlo o omluvitelný omyl (a proto nebylo třeba zkoumat, zda šlo o omyl podstatný), není – v poměrech projednávané věci – správný.

      V. K dovolání prvního, druhého, třetího a čtvrtého žalovaného:
[44] Dovolání dovolatelů je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolateli otevřené otázky aplikace § 12 odst. 3 advokátního tarifu v případech, kdy je jediným advokátem zastoupeno několik účastníků vystupujících v řízení samostatně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[45] Podle § 12 advokátního tarifu se při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí (třetí odstavec).

[46] Jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (čtvrtý odstavec).

[47] Již v usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího tři žalobce, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží advokátu za každou takto zastupovanou osobu samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 %, přičemž nelze použít ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu, které se vztahuje na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním účastníkem nebo více účastníky oprávněnými společně a nerozdílně nebo vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci.

[48] Právě uvedený závěr se přitom plně prosadí i v případě, kdy vystupuje v řízení samostatně více osob na straně žalovaných.

[49] Odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, není přiléhavý. Závěry tohoto rozhodnutí (formulované ostatně jako výjimečné) do poměrů projednávané věci nedopadají již proto, že zde žalobkyně proti žalovaným (vystupujícím jako samostatní společníci v rozepři) uplatnila nárok na zaplacení peněžité částky, kdežto v naposledy označené věci žalovaní vystupovali v řízení o určení v nerozlučném společenství.

[50] Určil-li odvolací soud náklady řízení (nejen před soudem prvního stupně, ale i náklady odvolacího řízení) vycházeje z § 12 odst. 3 advokátního tarifu, bylo jeho právní posouzení otázky aplikace tohoto ustanovení nesprávné.

[51] Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

[52] Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána také tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněné pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[53] Bez ohledu na to, že občanský soudní řád mezi spory uvedenými v § 9 odst. 2 výslovně nevypočítává spory mezi společníky (členy) navzájem, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, patří tyto spory i po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. do věcné příslušnosti krajských soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015, uveřejněné pod číslem 141/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tento závěr se prosadí i v případech, kdy je podíl představován účastnickým cenným papírem.

[54] Přitom platí, že sporem mezi společníky (členy) navzájem, jde-li o vztah ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, je i spor, v němž se žalobce domáhá vrácení plnění poskytnutého na cenu za převod obchodního podílu proto, že uzavřenou smlouvu považuje za neplatnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2053/2008).

[55] Domáhá-li se tedy žalobkyně v poměrech projednávané věci zaplacení 56.265.371,71 Kč s příslušenstvím proti vrácení akcií společnosti (s tvrzením, že je smlouva o převodu akcií neplatná z důvodu jejího omylu), rozhodují jako soudy prvního stupně soudy krajské.

[56] Rozhodoval-li v projednávané věci jako soud prvního stupně Okresní soud v Karlových Varech, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.).

[57] Jelikož právní posouzení věci není správné a žalobkyní, ale i prvním až čtvrtým žalovaným byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem, a jelikož ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně okresní soud, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky – zrušil rozsudek odvolacího soudu (podle § 243e odst. 1 o. s. ř.) a spolu s ním zrušil také rozsudek soudu prvního stupně (podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.); Nejvyšší soud věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[58] Vzhledem k tomu, že dovolací soud postoupil věc k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni, bylo nadbytečné zabývat se námitkami žalobkyně, které směřovaly k tvrzené podjatosti soudce Okresního soudu v Karlových Varech Mgr. Aleše Fikkera.

[59] V další fázi řízení se bude soud prvního stupně zabývat především tím, zda byl omyl žalobkyně ohledně finančního stavu společnosti podstatný (ve smyslu § 49a věty první obč. zák.), tj. tím, zda byl finanční stav společnosti skutečností, jež byla pro uzavření smlouvy o prodeji akcií rozhodující.

[60] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[61] V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. 10. 2018

JUDr. Filip Cileček
předseda senátu