Rozhodnutí NS

23 Cdo 4598/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 4598/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4598.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4598/2018-123


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EKOMONT, spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, Tuchorazská 426/9, PSČ 108 00, IČO 62909045, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolovská 1788/60, PSČ 120 00, proti žalované Zlínstav a.s., se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, PSČ 760 01, IČO 28315669, o zaplacení částky 1 322 428,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 11/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 27 Co 127/2017-98, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. 20 C 11/2016-57, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 322 428,47 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. ledna 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 27 Co 127/2017-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že odvolací soud dospěl „k nesprávnému právnímu posouzení věci, a má tak za to, že by dovolacím soudem měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Vytkla odvolacímu soudu, že nedostatečně zhodnotil motivaci obou účastníků, která je vedla k vypořádání vzájemných závazků ze smlouvy o dílo. Dovolatelka má za to, že v rozporu se závěry odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že její právo na úhradu pozastávky žalovanou de facto ani de iure nezaniklo. Dovolatelka dále vytkla soudům obou stupňů, že nebyla nikterak posuzována disproporčnost vzájemných práv a povinností účastníků, které svým právním názorem založily. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání hodnotila dovolání žalobkyně jako nepřípustné pro nedostatek jeho náležitostí ve smyslu § 237 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a proto navrhla jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, nejprve posuzoval, zda dovolatel v dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.


Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Pokud má dovolatel za to, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo usnesení ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 29 NSČR 88/2014, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posouzeném z obsahového hlediska).

To, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu § 237 o. s. ř.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 1. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu