Rozhodnutí NS

8 Tdo 1322/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:8 Tdo 1322/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1322.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Krádež
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
§ 106 odst. 1,3 tr. zákoníku
§ 205 odst. 1b, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1322/2018-24


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného J. P., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 55 To 427/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 30/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 1 T 30/2015, byl obviněný J. P. uznán vinným přečiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem I.) a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem II.), za což byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 8 To 228/2016, ve věci vedené Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 5 T 70/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a tím i proti všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 55 To 427/2017, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad bod I.) a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (ad bod II.) dopustil tím, že

I.
1) v XY, dne 31. 5. 2012, jako zaměstnanec firmy D., IČ: XY, převzal k přepravě a prodeji zákazníkům zboží zn. Coca Cola, z utržených 45 215 Kč však týž den vložil do tresoru Komerční banky, a. s., v XY, ul. XY, jen 19 586 Kč, aby byly připsány na účet zaměstnavatele, a zbylých 25 359 Kč si bez svolení ponechal pro vlastní potřebu ke škodě společnosti D., se sídlem XY, IČ: XY,

2)
v XY, ul. XY, dne 1. 6. 2012, jako zaměstnanec firmy D., převzal k přepravě a prodeji zákazníkům zboží zn. Coca Cola, z utržených 36 528 Kč však týž den vložil do tresoru Komerční banky, a. s., v XY, ul. XY, jen 35 628 Kč, aby byly připsány na účet zaměstnavatele, a zbylých 900 Kč si bez svolení ponechal pro vlastní potřebu ke škodě společnosti D., se sídlem XY, IČ: XY,

3)
v XY, ul. XY, dne 4. 6. 2012, jako zaměstnanec firmy D., převzal k přepravě a prodeji zákazníkům zboží zn. Coca Cola, z utržených 34 342 Kč však týž den vložil do tresoru Komerční banky, a. s., v XY, ul. XY, jen 28 046 Kč, aby byly připsány na účet zaměstnavatele, a zbylých 6 296 Kč si bez svolení ponechal pro vlastní potřebu ke škodě společnosti D., se sídlem XY, IČ: XY,

4)
v XY, ul. XY, dne 7. 6. 2012, jako zaměstnanec firmy D., převzal k přepravě a prodeji zákazníkům zboží zn. Coca Cola, z utržených 48 665 Kč však týž den vložil do tresoru Komerční banky, a. s., v XY, ul. XY, jen 46 665 Kč, aby byly připsány na účet zaměstnavatele, a zbylých 2 000 Kč si bez svolení ponechal pro vlastní potřebu ke škodě společnosti D., se sídlem XY, IČ: XY,

5)
v XY, ul. XY, dne 12. 6. 2012, jako zaměstnanec firmy D., převzal k přepravě a prodeji zákazníkům zboží zn. Coca Cola, z utržených 40 747 Kč však týž den vložil do tresoru Komerční banky, a. s., v XY, ul. XY, jen 22 247 Kč, aby byly připsány na účet zaměstnavatele, a zbylých 18 500 Kč si bez svolení ponechal pro vlastní potřebu ke škodě společnosti D., se sídlem XY, IČ: XY,

přičemž celková způsobená škoda společnosti D., se sídlem XY, IČ: XY, činí 53 055 Kč,

II.
v XY, u silnice I/35, kolem 7:00 hod. dne 9. 10. 2012, kdy jako řidič zastavil vozidlo zn. Iveco, r. zn. XY, vnikl pak nezjištěným způsobem do jeho zaplombovaného nákladového prostoru a vzal si 10 notebooků zn. Dell, celkem hodnoty 337 200 Kč majitele I. T. S., IČ: XY, aby je prodal, a způsobil tak majiteli přepravního vozidla M. K., IČ: XY, škodu ve výši 337 200 Kč.


II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 55 To 427/2017, podal obviněný J. P. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

5. Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a argumentace odvolacího soudu obsažené v napadeném rozsudku, uvedl, že je toho názoru, že soudy nižších stupňů jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Měl za to, že skutečný skutkový stav, který byl soudy bez pochybností prokázán, znaky uvedených trestných činů nenaplňuje. Ani z jeho výslechu, ani z ostatních provedených důkazů nevyplývá, že by jeho jednání bylo vedeno úmyslem přisvojit si cizí věc zmocněním nebo přisvojit si cizí svěřenou věc. Soudy se subjektivní stránkou trestných činů vůbec nezabývaly, tudíž neuvedly, na základě čeho dospěly k závěru o jejím naplnění.

6. Dále vyjádřil přesvědčení, že některá skutková zjištění odvolacího soudu nevyplývají z provedeného dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení důkazů, neboť odvolací soud v mnoha ohledech pouze vlastními úvahami dotvořil skutkový stav věci, aniž by k tomu měl jakýkoliv důkaz. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. se jedná o úvahu, že obviněný ve vozidle nemohl přemísťovat zboží z důvodu rovnoměrnosti rozložení nákladu, že – vědom si skutečnosti, že je pod dohledem bezpečnostní kamery – přitáhl horní kapotu nákladového prostoru, aby zastíral způsob, kterým s přepravovaným zbožím v dané chvíli nakládá, že do zaplombovaného nákladového prostoru vozidla se bylo možno dostat a že je nepřijatelné preventivní počínání řidiče ohledně kontroly pneumatiky nákladního vozidla. Obviněný v daných souvislostech vytkl tzv. extrémní rozpor.

7. Podle jeho mínění neexistují dostatečné důkazy o jeho jednání, které by objektivně prokazovaly významné skutečnosti (z jakého důvodu přemísťoval zboží v nákladním prostoru, z jakého důvodu zastavil nákladní vozidlo v průběhu přepravy, zda bylo možné se dostat do nákladního prostoru i přes zaplombování vozidla). Tento široký okruh neprokázaných skutečností pak vede k nejednoznačnému závěru o spáchání trestného činu krádeže. K zásadní nejistotě přitom přispívá především ničím neprokázaná skutečnost, zda bylo vůbec reálně možné se do zaplombovaného prostoru dostat. Je sice pravdou, že poškozený M. K. vypověděl, že tam takový prostor byl, nicméně jeho výpověď zůstává pouze v rovině tvrzení, když reálnou možnost, jak se do zaplombovaného prostoru dostat, žádný ze soudů nezkoumal. Rovněž nebylo ničím prokázáno, zda bylo vůbec reálně možné se dostat do zaplombovaného nákladového prostoru a odcizit chybějící zboží v tak krátkém časovém horizontu (během 12 minut). V tomto kontextu namítl porušení zásady in dubio pro reo.

8. Měl za to, že odvolací soud pochybil, když hodnotil otázky, na něž nemá dostatečné odborné znalosti. K otázce přemístění nákladu pro dosažení rovnoměrného rozložení v nákladním prostoru např. uvedl, že tomu tak být nemohlo s ohledem na velikost a počet přesunutých krabic. Podle obviněného ovšem uvedené nelze hodnotit jen z hlediska velikosti a počtu přesunutých krabic, nýbrž i z hlediska celkového množství nákladu, jeho stability v prostoru při jízdě a jeho správného umístění v prostoru. Odvolací soud nesprávně hodnotil i otázku účelnosti dotažení kola během cesty, která rovněž náleží odborníkovi, když se jedná o technické zásady při provozu nákladního vozidla. Nehledě na dodržování technických zásad při provozu nákladního vozidla, obviněný měl v tomto směru povinnosti i jako zaměstnanec, především prevenční povinnost předcházet škodám vyplývající ze zákoníku práce a rovněž i řadu povinností vyplývajících mu jako řidiči dopravního prostředku ze zákona o provozu na pozemních komunikacích (např. odstranit na místě závadu, zjistí-li během jízdy, že vozidlo nebo náklad nesplňuje stanovené podmínky). Je tedy s podivem, že odvolací soud nastíněné prevenční povinnosti nezohlednil a konstatoval, že obviněný mohl klidně pokračovat dál v jízdě až do cílové zastávky.

9. Domníval se, že odvolací soud porušil i zásadu vyplývající z § 2 odst. 5 tr. ř., když zcela evidentně rezignoval na zjištění pravdivého skutkového stavu věci a na ochranu nevinné osoby proti riziku odsouzení. Obhajobu vůbec nebral v potaz a automaticky ji považoval za lichou a nepravděpodobnou. Přitom právě obhajoba, podle níž zboží mohlo být odcizeno v prostorách firmy poškozeného M. K., vyvolává poměrně zásadní pochybnosti o vině obviněného. Odvolací soud se v podstatných otázkách (možnost vniknutí do zaplombovaného nákladního prostoru vozidla a reálnost odcizení zboží v krátkém časovém úseku) spokojil s pouhým tvrzením svědků bez dalšího ověření jeho pravdivosti.

10. Závěrem brojil proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. Odvolací soud odmítl provést důkaz k prokázání neviny obviněného pouze z důvodu možné, avšak nijak neověřené neexistence tohoto důkazu, přičemž obhajobu považoval za nepravděpodobnou toliko proto, že mu výpověď obviněného nedávala smysl.

11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 55 To 427/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci zrušil a věc Okresnímu soudu v Liberci přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

18. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Co se případného opomenutí důkazů týče, nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

19. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný ve svém řádném opravném prostředku uvedl, že žádá o předložení důkazu z kamerového systému poškozeného M. K., na němž bude jasně vidět, že vykládá zboží mimo palety, jak poškozený tvrdí (č. listu 332). Odvolací soud jeho návrhu na doplnění dokazování nevyhověl, neboť naznal, že v řízení nebylo zjištěno, že by takový důkaz vůbec existoval (srov. str. 3 rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k nastíněné situaci má dovolací soud za to, že k žádnému opomenutí důkazu nedošlo. Byť z protokolu o veřejném zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněného a jež se konalo v nepřítomnosti obviněného, nevyplývá, že by odvolací soud o uvedeném důkazním návrhu explicitně rozhodl, s ohledem na absenci zvukového záznamu tohoto veřejného zasedání nelze učinit spolehlivý závěr, že této své povinnosti nedostál. Se zřetelem na citovanou argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že soud důkazní návrh obviněného reflektoval a že se s ním patřičným způsobem vypořádal.

20. Dále je nezbytné konstatovat, že v projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 až 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného nemá ani dovolací soud a přisvědčuje hodnotícím úvahám soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu.

21. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že reakci odvolacího soudu na obhajobu obviněného nelze označit za ničím nepodložené úvahy, jimiž je uměle dotvářen skutkový stav věci. Uvedenou argumentaci (resp. hodnocení důkazů) naopak nutno považovat za logickou a plně odpovídající provedenému dokazování. Dovolací soud se ztotožňuje se soudem nižšího stupně, že s ohledem na videozáznam zachycující jednání obviněného při nakládce zboží (srov. č. listu 170) je patrné, že účelem přemisťování krabic se zbožím v nákladovém prostoru nemohla být snaha o rovnoměrné rozložení nákladu, nýbrž o úspěšnou realizaci záměru spočívajícího v odcizení notebooků. Soud relevantně dovodil, že počet a velikost krabic přemisťovaných z palety na opačnou stranu automaticky vylučuje docílení rovnoměrného vyvážení nákladového prostoru. K takovému závěru přitom nepotřeboval žádných odborných znalostí. Že přemisťování malého počtu menších krabic zjevně nemůže vést k dosažení rovnoměrného vyvážení zboží v nákladovém prostoru, je patrné z prostého náhledu na množství zboží, jeho velikost a rozložení v nákladovém prostoru. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný poté, co paletu postupným odebíráním menších krabic se zbožím z poloviny rozebral, začal na ni umisťovat jiné krabice uvnitř nákladového prostoru již umístěné. Jinak řečeno, pokud by skutečně usiloval o rovnoměrné vyvážení nákladového prostoru, nemusel by složitě odstraňovat ochranné fólie ze zboží na paletě umístěné a jednotlivé kusy zboží, resp. krabice zboží obsahující, následně přemisťovat z palety na druhou stranu, ale mohl by rovnou na onu druhou stranu přemístit krabice v nákladovém prostoru již volně ležící. Lze jen dodat, že správnost závěru, že účelem přemisťování krabic bylo usnadnění plánované krádeže, podporuje i výpověď poškozeného M. K., majitele autodopravy a bývalého zaměstnavatele obviněného, podle níž (č. listu 307) se obviněný způsobem zachyceným na předmětném videozáznamu choval přesto, že je zakázané pohybovat se v hale a nákladovém prostoru vozidla, manipulovat se zbožím a přehazovat je.

22. Co se týče jednání spočívajícího v přitažení horní kapoty nákladového prostoru, Nejvyšší soud sdílí přesvědčení odvolacího soudu, že uvedené bylo evidentně vedenou snahou zastírat způsob manipulace se zbožím umístěným uvnitř nákladového prostoru, tj. s notebooky, jež obviněný plánoval posléze odcizit. Obviněný byl zkušeným pracovníkem přepravní společnosti, znal prostory, v nichž probíhala nakládka zboží, a věděl, že jsou monitorovány bezpečnostními kamerami. Tudíž mu bylo zřejmé, že jedinou možností, jak alespoň trochu zastřít své chování uvnitř nákladového prostoru, je přitažení zmíněné horní kapoty a znemožnění dokonalého snímání nákladového prostoru. V neposlední řadě nutno poznamenat, že odvolací soud se správně vypořádal rovněž s námitkou týkající se údajné nemožnosti dostat se do zaplombovaného nákladového prostoru, když přiléhavě poukázal na šmouhy od bot svědčící o šplhání po kapotě vozidla (č. listu 170) a na tomu korespondující vysvětlení poškozeného M. K., který přesně popsal způsob umožňující úspěšné vniknutí do nákladového prostoru za současného neporušení plomby, jež byla v konkrétním případě částečně uvolněná (srov. č. listu 307, 308). Konečně se lze bezvýhradně spokojit i s reakcí soudu na námitku, že obviněný s vozidlem po cestě zastavil a na několik minut je odstavil proto, že si plnil své prevenční povinnosti řidiče a zaměstnance. Postup spočívající v odstavení vozidla a dotažení kola měněného předchozího dne z důvodu defektu je i podle názoru dovolacího soudu vysoce nepravděpodobný v situaci, kdy do cíle přepravy zboží zbývalo pouhých několik kilometrů.

23. Protože obviněný svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutků založil v podstatě na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních, dovolací soud toliko v krátkosti konstatuje, že se se závěry soudů stran užité právní kvalifikace plně ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění, potažmo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, výstižně obsahují všechny znaky přečinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný tím, že svému zaměstnavateli neodevzdal část finanční hotovosti utržené za zboží, jež od něj převzal k přepravě a k prodeji zákazníkům, a tuto si ponechal pro vlastní potřebu, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu odpovídající škodě větší (částka přesahující 50 000 Kč, srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Tím, že vnikl do zaplombovaného nákladového prostoru vozidla, v němž přepravoval zboží, jež mu nepatřilo, a vzal odtud notebooky v celkové hodnotě 337 200 Kč, přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním a způsobil jím větší škodu na cizím majetku (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Jeho jednání přitom bylo v obou případech úmyslné. Jestliže jako zaměstnanec společnosti, pro níž fakticky vykonával činnost řidiče a prodejce přepravovaného zboží, nevložil na účet společnosti veškeré finanční prostředky za jemu svěřené zboží utržené a tyto si bez vědomí a souhlasu společnosti ponechal, je zjevné, že zájem chráněný ustanovením § 206 tr. zákoníku chtěl porušit [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. O přímém úmyslu není pochyb ani v případě přečinu krádeže. Pokud jako řidič autodopravy neoprávněně vnikl do zaplombovaného nákladového prostoru vozidla, v němž převážel hodnotné zboží náležící subjektu od něj odlišnému, vytipované zboží, jež předtím při nakládce umístil na dostupné místo, si (za účelem jeho následného prodeje) vzal a do cíle přepravy je nedovezl, je evidentní, že zájem na ochraně cizího majetku chtěl porušit [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].

24. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zapotřebí podotknout, že s odkazem na něj lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174, 3175):

1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení – viz § 253 odst. 2 tr. ř.),

2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.),

3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

26. Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného v alternativě spadající pod shora uvedené body 1) a 2) spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost).

27. Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

28. V posuzované věci odvolání obviněného J. P. nebylo Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci ani zamítnuto, ani odmítnuto, už vůbec ne z formálních důvodů. Zmíněný soud napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci podrobil v řádném opravném řízení věcnému přezkumu, z podnětu podaného odvolání přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku soudu prvního stupně jako i správnost řízení, jež mu předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že nejsou dány žádné důvody, pro které by bylo třeba reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a napadený rozsudek zrušit. Ke zrušení výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody [§ 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.] a k novému rozhodnutí (§ 259 odst. 3 tr. ř.) přistoupil toliko z důvodu účinnosti nové právní úpravy – proto, že věznice s dozorem, kam byl obviněný pro výkon trestu původně zařazen, již t. č. fakticky neexistovala. Z naznačeného tak vyplývá, že odkaz na alternativy citovaného dovolacího důvodu pod body 1) a 2) není relevantní. Případný odkaz na alternativu pod bodem 3) by mohl být přiléhavý v případě, že by krajský soud odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné (§ 256 tr. ř.) K ničemu takovému ovšem v posuzované věci nedošlo, a tudíž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl být naplněn. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v případě, bylo-li odvolání zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř., vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

29. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu