Rozhodnutí NS

33 Cdo 2181/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/29/2018
Spisová značka:33 Cdo 2181/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2181.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/02/2019
I.ÚS 543/19
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2181/2018-237


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. L., bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova 1964, proti žalovanému T. T., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Milanem Lukendou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 215 C 35/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 23 Co 332/2017-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 1. 2017, č. j. 215 C 35/2016-107, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž se žalovaný smlouvou ze dne 17. 5. 2014 o doživotním užívání bytu v rodinném domě (dále jen „smlouva“) zavázal poskytnout doživotně žalobkyni k užívání byt v druhém nadzemním podlaží rodinného domu v XY, bez jakýchkoliv výhrad, přičemž žalobkyně si měla hradit pouze spotřebu energií. Žalobkyně měla právo byt dále pronajmout, popř. kdykoliv umožnit své dceři L. L., aby v něm bydlela. Pro případ, že by byl takový výkon práva žalobkyně omezen, zavázal se žalovaný nejpozději do dvanácti měsíců zajistit žalobkyni bydlení odpovídající kvality a velikosti podle jejího výběru. Ve smlouvě bylo konstatováno, že žalobkyně investovala do nemovitosti ze svých prostředků částku 800.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit jí do 31. 12. 2015. Pro případ prodlení se vrácením uvedených peněz se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč splatnou do 10. 1. 2016. Podle odvolacího soudu (ve shodě se soudem prvního stupně) se žalobkyni podařila prokázat její skutková verze nejen úředně ověřenou kopií smlouvy, která byla opatřena úředně ověřenými podpisy obou účastníků, nýbrž i výpovědí svědkyně J. P. Neuvěřil žalovanému, že jím podepsané vyhotovení se s žalobkyní v řízení předloženou smlouvou o doživotním užívání bytu shodovalo jen ve druhé straně této písemnosti. Odvolací soud akcentoval, že předmětná smlouva byla opatřena razítkem orgánu ověřujícího podpisy účastníků (Magistrátu města Kladna) a to jak u ověřovací doložky pro každý z podpisů na druhé straně smlouvy, tak na první straně smlouvy. V souladu s ustanovením § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla-li prokázaná existence podpisu žalovaného na poslední straně smlouvy (což žalovaný nezpochybňuje), tak bylo na něm, aby přednesl tvrzení a navrhl důkazy, jimiž hodlal prokazovat svou skutkovou verzi, tj., že předložený text smlouvy je padělkem. Žalovaný však pouze obecně uvedl, že sice s žalobkyní uzavřel písemnou smlouvu, kterou před ověřujícím orgánem podepsal, ale jiného znění; neuvedl, jaký měla obsah, v čem spočívala odlišnost od žalobkyní předložené smlouvy v řízení. Výši smluvní pokuty neshledal odvolací soud nepřiměřenou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení závisí rozhodnutí odvolacího soudu dílem na otázce, která nebyla dosud vyřešena v rozhodovací činnosti dovolacího soudu, a dílem na řešení otázky, při jejímž posuzování se soudy „zčásti“ odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, usnesením ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 947/2012, rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013, odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) posoudil pravost a správnost smlouvy ze dne 17. 5. 2014 (soukromé listiny), přičemž dovolatel prosazuje názor, že důkazní břemeno o pravosti a správnosti soukromé listiny nese jedině žalobkyně; rozsudkem odvolacího soudu tak došlo současně k zásahu do jeho ústavního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud jde o rozložení důkazního břemene při popření „pravosti soukromé listiny.“ Za dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou považuje otázku hmotného práva, zda podpis na jedné „listině“ prokazuje „pravost a správnost dalších, zdánlivě souvisejících listin, které však podepsány nebyly, a jsou s podepsanou listinou spojeny způsobem, který nevylučuje jejich vzájemné oddělení.“

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Ačkoli dovolatel správně vychází z toho, že „u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost),“ a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, pojmy „pravosti“ a „správnosti“ ve své dovolací argumentaci zaměňuje. Nelze odhlédnout od toho, že žalovaný (dovolatel) nikdy nezpochybňoval, že podpis na poslední straně smlouvy ze dne 17. 5. 2014 je jeho vlastním podpisem, nýbrž jeho námitky směřovaly ke správnosti textu uvedené smlouvy, tj. k její pravdivosti. Podle § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. Podle dotčeného ustanovení je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal jak její pravost, tak i její správnost, přičemž je-li zjevné, že určitá osoba listinu podepsala, stačí prokázat, že se tak stalo, aby nastoupila zákonná vyvratitelná domněnka pravosti a správnosti listiny; důkaz opaku, tedy, že listina není pravá nebo obsahově správná, však v takovém případě nese strana odlišná od té, než která listinu předložila. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene při popření pravdivosti soukromé listiny v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013). Pro uvedenou právní otázku tak dovolání není přípustné.

V posuzovaném případě žalovaný opakuje v dovolacím řízení tvrzení, že s textem smlouvy ze dne 17. 5. 2014 bylo manipulováno. Při své dovolací argumentaci pomíjí, že odvolací soud zhodnocením všech provedených důkazů podle zásad zakotvených v § 132 o. s. ř. dospěl k závěru, že skutková verze dovolatele nebyla prokázána. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitka dovolatele tedy nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.

Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Jelikož pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující otázka, zda smlouva zaznamenaná na více listech musí být podepsána na každém z nich, neboť jinými důkazními prostředky vzal odvolací soud za prokázané, že se žalovaný zavázal k plnění podle smlouvy ze dne 17. 5. 2014; pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 11. 2018


JUDr. Václav Duda
předseda senátu