Rozhodnutí NS

6 Tdo 1280/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/08/2017
Spisová značka:6 Tdo 1280/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1280.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydírání
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/02/2018
II. ÚS 428/18
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
03/04/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1280/2017

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného P. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 2 To 24/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 48/2014, takto : 

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného  o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í:

I.


1. Obviněný P. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 4 T 48/2014, uznán vinným pod bodem I. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 175 odst. 3, § 43 odst. 1 za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně ČR ve výši 5 008 Kč, J. V. ve výši 41 767 Kč a manželům J. V. a M. V. ve výši 1 888 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy byli oba posledně jmenovaní odkázáni na občanskoprávní řízení. Vedle toho mu byla uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozeným V. V. a P. P. každému 108 000 Kč a poškozené M. V. 102 000 Kč.

2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 2 To 24/2017, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem ad I., v celém výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody manželům J. V. a M. V. ve výši 1 888 Kč a v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným skutkem uvedeným pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud ve výroku svého rozsudku upřesnil (doplnil), pokud jde o posttraumatickou stresovou poruchu, kterou poškození utrpěli, a tento skutek shodně právně kvalifikoval. Obviněnému uložil za oba skutky úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Rozhodl také podle § 229 odst. 1 tr. ř. o odkázání poškozených manželů J. V. a M. V. s jejich uplatněným  nárokem na náhradu škody ve výši 1 888 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní výroky týkající se náhrady škody a nemajetkové újmy, stejně jako výrok o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, zůstaly nedotčeny.  

3. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudů dopustil tím, že

I.
dne 21. 6. 2013 kolem 22:20 hodin řídil, ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění, po silnici vedoucí od obce Ú. na obec V. P., okr. P.-z., osobní automobil tovární značky Volvo, přičemž v průběhu jízdy opakovaně dálkovými světly osvěcoval i najížděl přední částí vozidla na zadní část před ním jedoucího osobního automobilu tovární značky Renault Megane, řízeného P. P., obsazeného spolujezdci V. V., M. V., nezl. XXXXX, načež po ujetí několika stovek metrů tohoto agresivního způsobu jízdy a zastavení vozidla Renault Megane u pravé krajnice toto vozidlo neobjel, pokračoval v osvěcování vozidla dálkovými světly a najížděním na zadní část vozidla Renault Megane, a to až ke křižovatce silnic mezi obcemi R. a V. P., kde vyběhl z vozidla k levým předním dveřím u řidiče a křičel na P. P., aby vylezl, v důsledku čehož P. P. opustil s vozidlem místo křižovatky, načež pokračoval v pronásledování vozidla Renault Megane až do ulice P. L. (ve V. P.), kde nejprve prudce předjel vozidlo Renault Megane a zastavil s vozidlem šikmo na komunikaci, v úmyslu zabránit mu v další jízdě, načež P. P. unikl z tohoto sevření objetím jeho vozidla přes protisměrný jízdní pruh, načež řídil vozidlo až před rodinný dům, kde po vystoupení z vozidla opětovně přistoupil k levým předním dveřím řidiče u již zde stojícího vozidla Renault Megane a křičel na P. P. „vylez já tě zabiju“, přistoupil k vozidlu Renault Megane a ačkoliv si byl vědom, že spolujezdkyně V. V. je ve vysokém stupni těhotenství a ve vozidle se nachází nezl. XXXXX, začal s vozidlem cloumat, kopat do něj, bouchat do něj pěstmi, v úmyslu vniknout do interiéru vozidla, a stále křičel na P. P. „vylez já tě zabiju“, poté P. P. v obavě o zdraví a život svůj i spolujezdců z místa s vozidlem Renault odjel a společně se všichni ukryli na odlehlém místě, přičemž v přímé souvislosti s jednáním obžalovaného se u poškozených P. P., V. V. a M. V., kteří byli vystaveni extrémnímu stresu a pocitu zvýšeného ohrožení, rozvinula posttraumatická stresová porucha, a to u V. V. a M. V. bezprostředně po jednání obžalovaného a u P. P. v řádu několika týdnů, jejíž příznaky přetrvávaly ještě v době vypracování znaleckého posudku (tj. nejméně do 9. 5. 2014) a u poškozených se projevovala po dobu více jak šest týdnů zejména flashbacky (návraty vzpomínek), anxietou (úzkostnými stavy) poruchami spánku, úzkostným sněním, jakož i pocity zvýšeného ohrožení (hypervigilita),

II.
dne 21. 6. 2013 kolem 22:30 hod. před rodinným domem v ulici P. L., V. P., u stojícího uzamčeného vozidla Renault Megane, ve kterém se nacházel řidič P. P. a spolujezdci  V. V., M. V. a nezl. XXXXX, poté, kdy k tomuto vozidlu přistoupil J. V., a sdělil, že byla přivolána policie na pomoc, tohoto udeřil nejméně dvakrát rukou sevřenou v pěst do obličeje, v důsledku čehož J. V. upadl na zem a tímto došlo u poškozeného ke způsobení drobné rány na hlavě v temenní krajině, otřesu mozku lehkého stupně, a oděrky na pravém předloktí, v důsledku těchto zranění byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu kratší jednoho týdne.




II.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný P. G. v zákonné lhůtě dovoláním, a to v celém rozsahu, proti výroku o vině pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu (který odvolací soud rovněž přezkoumával) však konkrétní námitky nevznesl. Dovolání podal prostřednictvím obhájce JUDr. Adama Kopeckého, LL. M., a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu  spadají pod uvedený dovolací důvod i případy, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a kdy skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

5. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel především v kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Zabývá se znaky základní skutkové podstaty podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Předesílá, že projevy obviněného byly zaměřeny výlučně proti řidiči, takže by mu neměl být přičítán škodlivý následek vůči ostatním osobám ve vozidle. Trestným činem vydírání pachatel nutí jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl, což představuje cíl, jehož chce pachatel dosáhnout, a jako prostředek tohoto cíle užívá násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy. Každý z těchto znaků (cíl a prostředek) musí být naplněn odlišnou skutkovou okolností. Jestliže obviněný na poškozeného křičel „vylez, já tě zabiju“, ale nekřičel „vylez, nebo tě zabiju“, tak ve skutečnosti pouze násilím nutil poškozeného, aby jako řidič vystoupil z vozidla a strpěl tak jeho další násilí. Prostředek (pohrůžka násilí) by zde byl totožný s cílem - násilím. Poškozený by tedy byl nucen pohrůžkou násilí k tomu, aby pravděpodobně strpěl násilí. K tomu dovolatel cituje vybranou judikaturu a dovozuje, že skutková podstata trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku nemohla být naplněna. Připomíná, že pouze v usnesení o zahájení trestního stíhání je v popisu skutku uvedeno, že obviněný „přistoupil ke dveřím řidiče a s úmyslem donutit vystoupit poškozeného P. začal…“, v obžalobě ani v rozsudku se však již tento popis nevyskytuje. Obviněný má za to, že nebylo působeno na vůli poškozeného. Poškozený nemohl být na pochybách, že vylézat z vozidla nemá, tedy svoboda jeho rozhodování omezena nebyla. Obviněný dodal, že jako násilí ve smyslu § 175 tr. zákoníku nelze posoudit lomcování s vozidlem, neboť bylo vedeno proti vozidlu, nikoli proti poškozenému. Na místě by podle obviněného byla právní kvalifikace jednání jako trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Z hlediska ustanovení § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněný zpochybnil posuzování vozidla jako použité zbraně, neboť nebylo použito při skutkovém ději, který soudy kvalifikovaly jako trestný čin vydírání, tj. přistoupení k vozidlu a následné jednání. Vozidlo bylo sice podle popisu skutku použito k najíždění, v té době však nebyla vznášena žádná pohrůžka vůči poškozeným, a tedy nemohlo být působeno na jejich vůli a svobodu rozhodování.

7. Dále obviněný namítl absenci zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku - způsobení těžké újmy na zdraví, v daném případě posttraumatické stresové poruchy poškozených. Zdůraznil, že jeho projevy byly adresovány pouze vůči řidiči, nikoli vůči dalším osobám ve vozidle. Z judikatury citoval, že „cíl pachatele musí být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat“. Újma na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy je okolností, kterou nelze v běžném životě předpokládat, a obviněný nevěděl a ani nemohl vědět, že ji může způsobit. Jde o výjimečný psychický stav, který vzniká například příslušníkům armády v důsledku bojových misí, ale v běžném životě člověk s běžnými znalostmi nemůže vědět ani předvídat, že k rozvinutí takové psychické poruchy může dojít v důsledku jednání uvedeného v popisu skutku. Znalci při stanovení uvedené poruchy mívají k dispozici pouze vlastní vyjádření poškozených, absentuje objektivní pozorování.

8. Za chybný označil obviněný i výrok o jeho povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu. Připomněl svůj názor na absenci zavinění. Soudy podle jeho názoru výrok o náhradě nemajetkové újmy dostatečně a přezkoumatelným způsobem neodůvodnily, ačkoliv byly povinny postupovat se stejnou pečlivostí a podle týchž kritérií jako soud v občanskoprávním řízení.  

9. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, eventuálně i rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil včetně vadného předcházejícího řízení a aby dotyčnému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného vyjádřil názor, že námitka, že obviněný nemohl předpokládat, že se u poškozených rozvine posttraumatická stresová porucha, je polemikou s učiněnými skutkovými zjištěními a ta lze v řízení o dovolání přezkoumat pouze v případě jejich extrémního rozporu s provedeným dokazováním. Takový rozpor by byl dán například tehdy, pokud by obviněný obdobným způsobem zaútočil na označené vozidlo policejní nebo vojenské, u něhož by byl předpoklad, že přítomní cestující jsou uvyklí setkávat se s tak hrubým násilím. Vyvolání jejich posttraumatické stresové poruchy takovým jednáním by skutečně logický základ postrádalo. Obviněný ovšem útočil na vozidlo civilní obsazené řidičem, pětiletým dítětem a dvěma ženami, z nichž jedna byla těhotná. Každý průměrně uvažující člověk si za takové situace musí být vědom, že tyto osoby si uvědomují svou zvýšenou zranitelnost a že tomu odpovídá i mimořádně vysoká míra jejich strachu ze snahy pachatele vniknout do vozidla. Uvedená námitka nenaplňuje podle státního zástupce žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.

11. Ostatní dovolací námitky označil státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Z hlediska naplnění znaků trestného činu vydírání obviněný pomíjí, že odvolací soud podle popisu skutku ve výroku svého rozsudku shledal, že při prvém útoku (zablokování vozidla vlastním vozidlem) bylo úmyslem obviněného ve vztahu k poškozenému „zabránit mu v další jízdě“ a při druhém (cloumání vozidlem poškozeného) „vniknout do interiéru vozidla“. Vůli zastavit vozidlo ani vůli vniknout do jeho interiéru obviněný v dovolání nepopírá a popírat ani nemůže, když za týmž účelem nakonec rozbil pěstí jeho boční okno. Pokud dále namítl, že jako násilí nelze posoudit lomcování s vozidlem, pak tento jeho názor odporuje závěrům nauky i judikatury, že násilím lze působit i proti věci, tedy že pohrůžka se může týkat i násilí na majetku, případně že je lze spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Jestliže dovolatel dále namítá, že při druhém útoku (cloumání vozidlem poškozených) své vozidlo jako zbraň neužil, pomíjí, že je takto užil při útoku prvém (zablokování vozidla poškozených).

12. Námitky proti rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy poškozených dovolatel omezil pouze na odůvodnění soudních rozhodnutí, aniž by sám uvedl, jaká konkrétní hmotněprávní ustanovení a jakým způsobem byla porušena výrokem nalézacího soudu o přiznání předmětné nemajetkové újmy (jednalo by se patrně o ustanovení § 2951 odst. 2 nebo § 2958 o. z., státnímu zástupci však nepřísluší ve vyjádření měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného). Nicméně na okraj svého vyjádření státní zástupce poznamenal, že podle jeho názoru přiznané nemajetkové újmy ve výši dvakrát 108 000 Kč a jednou 102 000 Kč nepřesahují hranici vymezenou citovaným ustanovením § 2958 o. z. jako „zásady slušnosti“. Nalézací soud přitom na str. 42-44 podrobně uvedl kritéria, podle nichž postupoval, a pokud zde neuvedl podrobný výpočet shora uvedených částek, odpovídá to záměru zákonodárce ponechat tyto otázky judikatuře soudů. Státní zástupce pak podrobněji poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, 4 Tdo 482/2016 a 6 Tdo 347/2014, dále na i obviněným samotným tvrzenou jeho „movitost“ (majetek v hodnotě 12 mil. Kč) a uzavřel, že lze souhlasit s nalézacím soudem, že by bylo možno uvažovat i o vyšší náhradě, pokud by ji poškození požadovali. I v této části označil státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné.

13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o věci rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

14. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce sporuje jeho argumenty k právní kvalifikaci skutku podle § 175 tr. zákoníku jako dezinterpretační. Cituje popis skutku v napadeném rozsudku, z něhož podle něj nevyplývá nic, na základě čeho by bylo možné skutek právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, neboť z popisu skutku nikterak neplyne, že by pohrůžka usmrcením ze strany odsouzeného byla prostředkem vynucení jakéhokoliv chování poškozeného. Soudy zde podle obviněného užily analogie v neprospěch pachatele. K další části obviněný dodal, že nezpochybňuje, že vozidlo může být zbraní ve smyslu trestního práva, ovšem v předmětné věci tomu tak nebylo.

15. Pokud jde o argumenty k právní kvalifikaci podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněný sporuje polemiku státního zástupce o tom, zda vytýkaná vada je povahy skutkové, anebo právní. Názor státního zástupce považuje za zcela mylný, neboť tu jde čistě o právní posouzení formy zavinění, jež se vztahuje k následku činu v podobě těžké újmy na zdraví. Dovolatel připomíná např. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr., podle něhož je „závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním“. Obviněný odmítá, že ve smyslu napadeného rozsudku přímo „musel vědět“, že jeho jednání povede u V. V., M. V. a P. P. až k „posttraumatické stresové poruše.“ Jak vyplývá též ze znaleckého posudku ve věci vypracovaného, je záležitostí zcela individuální, zda v daném případě vznikne posttraumatická stresová porucha. Ta je výjimečným psychickým stavem.  Bylo by velmi v neprospěch obviněného tuto náhodu mu přičítat, neboť nemohl z jakékoliv skutečnosti zjistit, že u poškozených dojde k následku v podobě posttraumatické stresové poruchy. Obviněný se nedopustil natolik závažného jednání, není ve smyslu eventuality způsobení předmětného následku jakkoli vzdělaný či jakkoli zkušený, neznal osoby a osobnosti poškozených. Je nutno zjišťovat všechny skutečnosti, ze kterých by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že uvedené porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu. Podle obviněného nelze u něho dovozovat ve vztahu k uvedenému těžšímu následku ani nedbalost nevědomou, natož vědomou. Cituje k této otázce z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které považuje i v tomto směru za nedostatečné.

16. Ohledně rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy obviněný dodal, že nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje v porušení ustanovení § 2951 odst. 2 a § 2958 o. z., když s ohledem na tato ustanovení občanského zákoníku jsou soudem přiznané výše nemajetkové újmy nedůvodně, nepřiměřeně vysoké. Žádný ze soudů své rozhodnutí v tomto směru náležitě neodůvodnil a neuvedl podrobný výpočet přiznaných částek, k čemuž obviněný připomíná obecné nároky na odůvodnění rozhodnutí soudu. Příklady, které uvedl státní zástupce, jsou zcela odlišné.

17. Závěrem tohoto podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně vadného předcházejícího řízení a aby tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

18. V doplnění repliky (tj. vyjádření obviněného k vyjádření státního zástupce) obviněný zpochybnil i samotný vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozených, s tím, že soudy se nijak nezabývaly tím, zda se stresová reakce projevovala po dobu alespoň šesti týdnů skutečně jako vážná porucha zdraví a zda se tedy jednalo o těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Přitom ve znaleckém posudku se uvádí, že se uvedená porucha pohybovala v pásmu mírném až středně těžkém. Těžká újma na zdraví ve smyslu uvedeného ustanovení podle dovolatele nenastala. Obviněný zdůraznil, že zde nastoluje otázku a namítá vadu nikoli skutkovou, nýbrž právní. Nenamítá přitom jen otázku zavinění, ale i to, zda nastalý následek lze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. V tomto doplnění svého vyjádření datovaném dne 30. 10. 2017 obviněný učinil shodný závěrečný návrh jako v předchozím podání.  



III.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

IV.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně v souvislosti s jeho odůvodněním.  

21. Obecnou úvahu o tom, že tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů může být dovolacím důvodem, obviněný blíže nespecifikoval, takže není jasné, zda takový extrémní nesoulad namítá, případně z jakých důvodů. Jinak ovšem námitky obviněného uvedené v jeho dovolání v zásadě odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, dovolání je však zjevně neopodstatněné.

22. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou; nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že soudy zjištěný skutek (ad I.) nenaplňuje znaky objektivní stránky tohoto trestného činu. Jakkoli lze v obecné rovině souhlasit s tím, že cíl a prostředek musí zde být naplněny odlišnou skutkovou okolností, je zkreslující tvrzení dovolatele, že v daném případě byl prostředek (pohrůžka násilí) totožný s cílem - násilím.

23. Především je třeba uvést, že celé jednání obviněného je nutno posuzovat jako jeden celek - jako agresivní a mstivé jednání za způsob jízdy poškozených, jenž mu nevyhovoval. Současně se jednotlivé složky jednání směřující k donucení k něčemu prolínaly s prvky prosté zlobné agrese (proto například v jedné fázi po zastavení vozidla poškozených toto neobjel, nýbrž pokračoval v osvěcování a najíždění). První část jednání směřovala v podstatě k donucení poškozeného P. zastavit vozidlo. K tomu bylo obviněným jako prostředku použito zejména osvěcování dálkovými světly, najíždění na vozidlo poškozených a jeho zablokování vlastním vozidlem. Ve výroku napadeného rozsudku je to vyjádřeno tak, že úmyslem obviněného bylo zabránit druhému vozidlu v další jízdě. Cíl i prostředek z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání byly tedy už ve vztahu k této části soudy nejen zjištěny, ale i ve výroku rozsudku vyjádřeny. Rozsudek nalézacího soudu, s nímž se v tomto směru ztotožnil i odvolací soud, se této otázce podrobně věnuje na str. 34-35 a vysvětluje, že toto jednání je nutno vztáhnout k celé osádce vozidla poškozených.

24. Vedle nucení k zastavení vozidla probíhalo (ve druhé fázi) i nucení poškozených k otevření, respektive odemknutí vozidla a k vystoupení z něho a podstoupení (přinejmenším řidiče) přímé fyzické konfrontace s obviněným, který zjevně pociťoval nad poškozenými fyzickou převahu. K opuštění vozidla vyzýval obviněný poškozeného už při druhém zastavení (na křižovatce), po němž následovalo další pronásledování vozidla poškozených. Po delším pronásledování a po zastavení před domem rodičů poškozených používal obviněný podle výroku rozsudku pohrůžky násilí slovy „vylez, já tě zabiju“ a dále použil přímého násilí na věci (vozidle) tak, že s ním cloumal, kopal do něj, bušil do něj pěstmi, a to ve snaze vniknout do interiéru vozidla. I toto násilí na vozidle samozřejmě ve skutečnosti znamenalo snahu donutit poškozené k otevření vozidla, případně vystoupení, neboť nelze předpokládat, že by bylo možné proniknout do vozidla a „dostat se na poškozené“ samotným cloumáním, kopáním a údery do vozidla. Není tedy podstatnou vadou, že je cíl obviněného, tj. to, k čemu chtěl poškozené donutit, ve výroku rozsudku vyjádřeno pouze slovy „v úmyslu vniknout do interiéru vozidla“, protože z celkového popisu skutku vyplývá jednoznačně, že to znamenalo snahu donutit poškozené k otevření (odemknutí) vozidla. Současně je ze situace zcela jasné, že i v této fázi směřovalo jednání obviněného vůči všem poškozeným a fakticky jim bylo vědomě adresováno, a oni jej vnímaly, a to velmi intenzivně, aniž by bylo podstatné, že obviněný používá druhou osobu singuláru („vylez…“). To, co uvedl v této souvislosti nalézací soud na str. 35 svého rozsudku ve vztahu k první fázi jednání, tedy plně platí i pro tuto druhou fázi. Kterýkoli z poškozených mohl uskutečnit jednání směřující k otevření vozidla (ať už verbální nebo fyzické). Také odvolací soud vycházel z toho, že jednání obviněného mající znaky trestného činu vydírání směřovalo vůči posádce vozidla (a nikoli proti V.) - viz str. 6 zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015. Když se poškození tomuto násilí a těmto pohrůžkám nepodvolili a vozidlo neotevřeli, případně nevystoupili, obviněný se snažil vniknout do vozidla za použití stupňovaného násilí, takže nakonec rozbil pěstí boční okno u těhotné poškozené V. V. (na kterou se vysypalo rozbité sklo), avšak ani tehdy poškození neuposlechli, vozidlo neotevřeli a z vozidla nevystoupili, místo toho P. s vozidlem odjel na odlehlé místo. Ze skutečnosti, že obviněný křičel „vylez, já tě zabiju“ a nikoli „vylez, nebo tě zabiju“, nelze dovozovat, že by tím obviněný poškozené nenutil k otevření vozidla a k vystoupení. Cíl počínání obviněného byl jasný - přímo fyzicky napadnout (zbít) přinejmenším řidiče vozidla poškozených (nelze přitom přesně stanovit, jaký následek na zdraví P. by obviněný způsobil a zda by případně fyzicky napadl i další poškozené, jisté je jen to, že se neuspokojil a jeho agrese se nevybila ani surovým zbitím otce poškozených).

25. Konečně k uvedené námitce ohledně údajné totožnosti prostředku a cíle lze dodat, že není vyloučeno, aby byl poškozený pohrůžkou násilí, případně násilím na věci nebo jiné osobě nucen, aby učinil něco, co by umožnilo další, jiné jednání pachatele, kvalitativně (anebo třeba i jen kvantitativně) odlišné od jeho dosavadního jednání, byť by bylo rovněž spojené s násilím nebo jinou agresí vůči téže osobě či osobám. Násilí nebo pohrůžka násilí může tu být prostředkem k umožnění jiného násilí. Právní kvalifikaci podle § 175 tr. zákoníku by neodpovídal pouze takový výklad, že pachatel uskutečňováním určitého násilného jednání současně nutí poškozeného, aby se tomuto jednání podvolil (například že by bitím poškozeného jej současně nutil, aby toto bití strpěl). V dané věci - jak bylo vysvětleno - jde však o situaci zcela jinou. Popsaným jednáním obviněného tedy na vůli poškozených působeno bylo.  

26. Nejvyšší soud tím nijak nezpochybňuje právní závěry vyslovené v jeho usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1382/2013, na které poukázal dovolatel a kde Nejvyšší soud uvedl, že dalším - a to odlišným - zákonným znakem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy také nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Protože jde o odlišný znak, musí být naplněn také nějakou odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu byl poškozený jednáním pachatele nucen. Oba zmíněné odlišné znaky nemohou být naplněny toutéž skutkovou okolností. Jde tu o vztah cíle a prostředku k jeho dosažení. Cíl je skutkově vyjádřen konkrétním zjištěním, k čemu pachatel nutil poškozeného. Prostředek k dosažení cíle je vyjádřen konkrétním zjištěním, jakým jednáním naplňujícím znaky násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy pachatel působil na vůli poškozeného. Vztah cíle a prostředku nelze zredukovat na to, že pachatel poškozeného donutil k tomu, aby strpěl jeho násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy, protože tím by byly cíl a prostředek v podstatě ztotožněny. Při takovém výkladu by jakékoli násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy bylo možné bez dalšího pokládat za trestný čin vydírání, aniž by bylo nutné zjišťovat, k čemu konkrétně pachatel nutil poškozeného, neboť by stačil závěr, že pachatel nutil poškozeného k tomu, aby strpěl jeho násilné nebo výhrůžné jednání. Taková konstrukce trestného činu vydírání je nepřijatelná, protože nedostatek naplnění jednoho ze zákonných trestných činů nahrazuje jeho ztotožněním s jiným zákonným znakem. Tyto nepochybně správné úvahy však nelze na zde posuzovaný případ aplikovat. Tehdy Nejvyšší soud řešil otázku, zda znaky trestného činu vydírání naplňuje jednání obviněného spočívající v tom, že poškozené (své manželce) vyhrožoval společnou sebevraždou, odvezl ji motorovým vozidlem do lesa, kde před ní manipuloval revolverem, z něhož několikrát v její blízkosti vystřelil, aniž by ji k něčemu konkrétnímu nutil, respektive ze zjištění soudů nebylo jasné, co bylo cílem jeho jednání a k čemu měl poškozenou nutit. Za této situace označil Nejvyšší soud za nepřípustné překlenout absenci zákonného znaku úvahou, podle které šlo o vydírání proto, že obviněný donutil poškozenou „strpět jeho ohrožující manipulace .... s pistolí“. Z uvedeného vyplývá zřejmá skutková odlišnost tohoto případu.

27. Také další výhrady dovolatele ke znakům objektivní stránky trestného činu vydírání jsou zjevně neopodstatněné. Jde tu nejprve o námitku, že jako násilí nelze posoudit lomcování s vozidlem (případně další útoky na vozidlo). Ve skutečnosti naplňuje znak násilí u trestného činu vydírání i násilí (použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu) proti věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného. Kladeným nebo očekávaným odporem není míněna jen nějaká aktivní obrana či protiútok, ale jakékoli nepodrobení se vůli pachatele.

28. Použití právní kvalifikace podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku - spáchání činu se zbraní - nalézací soud odůvodnil na str. 35 svého rozsudku ve shodě s ustanovením § 118 tr. zákoníku a odvolací soud těmto závěrům důvodně přitakal. Postačí proto připomenout, že v tomto konkrétním případě bylo automobilu užito jako zbraně při najíždění do vozidla poškozených a při jeho zablokování, aby nemohlo pokračovat v jízdě (viz také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 648/2009).

29. Dodatečně vznesl obviněný i námitku, že u poškozených vzniklé posttraumatické stresové poruchy nenaplňují znaky těžké újmy na zdraví podle § 122 ost. 2 písm. i) tr. zákoníku. Jde však dílem o námitku proti skutkovým zjištěním, dílem zjevně neopodstatněnou. Skutkové povahy je námitka, že soudy blíže nezjišťovaly, zda se po dobu alespoň šesti týdnů projevovala stresová reakce poškozených. Nad rámec obligatorního přezkumu zde Nejvyšší soud připomíná, že touto otázkou se soudy nižších stupňů zabývaly. Nalézací soud podrobně shrnul obsah provedených důkazů k této otázce a vyvodil z nich náležitá skutková zjištění. Odvolací soud se otázkou zabýval zejména na str. 8-9 napadeného rozhodnutí.

30. Námitka zpochybňující naplnění zákonných znaků těžké újmy na zdraví byla uplatněna relevantně. Podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které současně představuje delší dobu trvající poruchu zdraví. Právě vážnost újmy na zdraví je hlavním kriteriem pro odlišení těžké újmy na zdraví od „prostého“ ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění ve smyslu těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, na rozdíl od ublížení na zdraví, znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, přičemž tato vážná porucha zdraví musí mít současně delší trvání. V soudní praxi vžitou hranici šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) a ublížením na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví (srov. II./1965 Sb. rozh. tr. a další). V posuzovaném případě soudy na základě učiněných skutkových zjištění u poškozených V. V., M. V. a P. P. správně dovodily, že následek na jejich psychickém zdraví představuje delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví ve smyslu citovaného ustanovení.

31. Odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku konkrétně vyjádřil zdravotní problémy všech uvedených tří poškozených, které trvaly nejméně ještě v době vypracování znaleckého posudku, tedy po dobu téměř jednoho roku od činu obviněného. S přihlédnutím k době trvání a ke zjištěným konkrétním projevům posttraumatické stresové poruchy byly naplněny znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Na tom nic nemění fakt, že míra závažnosti průběhu posttraumatické stresové poruchy se pohybovala (podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) v pásmu mírném až středně těžkém. Tím není vyloučena - mimo jiné i s přihlédnutím k době trvání, kdy téměř po roce byly přítomny významné projevy této poruchy - vážnost poruchy zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy správně vzaly v úvahu, že podle znaleckého posudku měla porucha závažný charakter u všech poškozených a přetrvávající příznaky mohou vést k trvalým následkům, tj. k onemocnění spočívajícím v přetrvávající změně osobnosti po katastrofické zkušenosti.

32. Dovolací námitky týkající se subjektivní stránky činu, konkrétně ve vztahu ke způsobení těžšího následku v podobě zmíněné těžké újmy na zdraví poškozených, jsou podle názoru Nejvyššího soudu pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. Zavinění je otázkou hmotněprávního posouzení, byť vychází ze skutkových zjištění na základě provedených důkazů. V daném případě obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu i z hlediska právního posouzení zjištěných skutečností, konkrétně přiměřenost důvodů ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

33. Především je na místě připomenout, že u těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačí nedbalostní zavinění. Vyplývá to z ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.

34. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

35. Nalézací soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že těžkou újmu na zdraví poškozených zavinil obviněný z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť musel vědět, že takovým agresivním způsobem, kterým se snažil osádku vozidla Renault donutit k zastavení, může u osob nacházejících se v tomto vozidle nastat porucha na psychickém zdraví, která se může rozvinout do takových rozměrů, že bude trvat delší dobu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k tomu nedojde. Odvolací soud tento závěr aproboval.  

36. Nejvyšší soud považuje shora uvedené dovolací námitky obviněného i proti těmto závěrům soudů za zjevně neopodstatněné. Obviněný útočil na poškozené cíleně, opakovaně a intenzivně, přičemž s ohledem na povahu a okolnosti útoků si musel být vědom toho, že svým agresivním jednáním může způsobit závažnější následek na zdraví poškozených. Nelze souhlasit s tím, že posttraumatická stresová porucha je tak výjimečným a nepředvídatelným psychickým stavem, jak to tvrdí dovolatel. Jestliže namítá, že ji nelze v běžném životě předpokládat, je třeba zdůraznit, že posuzované jednání obviněného rozhodně nelze pokládat za součást běžného života. Naopak, jednalo se o zcela extrémní počínání a situaci, v níž byli poškození po delší dobu vystaveni enormnímu psychickému tlaku, který obviněný cíleně vyvolal a udržoval ve snaze mstít se a ubližovat. Navíc za situace, kdy bylo zcela jasné, že poškození obviněného rozčílili neúmyslně, pouhým svým způsobem jízdy (přičemž vzadu na vozidle měli značky informující o řidiči začátečníkovi a o přítomnosti dítěte v autě), neměli v úmyslu ho nijak provokovat a naopak že se chtějí přímé konfrontaci vyhnout. Obviněný na to nedbal a vystavoval poškozené silnému stresu, který byl podstatně umocněn okolností, že útočil na vozidlo obsazené řidičem, malým dítětem a dvěma ženami, z nichž jedna byla ve vysokém stupni těhotenství. Jak výstižně uvedl státní zástupce, každý průměrně uvažující člověk si za takové situace musí být vědom, že poškození si uvědomují svou zvýšenou zranitelnost a že tomu odpovídá i mimořádně vysoká míra jejich strachu ze snahy pachatele vniknout do vozidla (tím spíše po všem, co se odehrálo předtím). Nelze tudíž souhlasit s námitkou, že obviněný nevěděl a ani nemohl vědět, že může poškozeným způsobit vážné poškození zdraví. Takový následek nemusí v představě pachatele existovat v přesné podobě (stejně jako následek na fyzickém zdraví v případě fyzického napadení), nýbrž postačí, že si jej pachatel musí představovat alespoň v hrubých obrysech jako reálně možný. Pachatel nemusí být v tomto směru nijak speciálně vzdělaný ani zkušený, postačí běžná zkušenost průměrného člověka. Podmínkou není ani znalost osobností poškozených. Je třeba odmítnout námitku, že se obviněný nedopustil natolik závažného jednání, aby věděl o možnosti jeho závažných následků na psychickém zdraví poškozených.

37. Stejně tak zjevně neopodstatněné jsou i námitky ve vztahu k volní složce vědomé nedbalosti. Lze souhlasit s tím, že při posuzování otázky, zda pachatel bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení předmětného zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí, je nutno k posouzení přiměřenosti jeho důvodů přistoupit z hlediska jeho zkušeností a (zejména) okolností případu. K naplnění volní složky vědomé nedbalosti postačí lhostejnost, a o té v daném případě není pochyb. To znamená, že není pochyb o tom, že případný vznik těžšího následku na (psychickém) zdraví poškozených byl obviněnému přinejmenším lhostejný. Lhostejnost přitom u vědomé nedbalosti nezahrnuje pozitivní vztah k následku (jde o tzv. pravou lhostejnost). Úvahy o nepřímém úmyslu a teorii smíření (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku) zde nemají místa s ohledem na vázanost dovolacími námitkami a zákaz reformace in peius. Volní vztah k hrozícímu následku přitom vyplývá už ze mstivé pohnutky jednání obviněného, který v evidentní snaze vyvolat u poškozených strach a uškodit jim pokračoval ve svém agresivním jednání po delší dobu a na více místech. V závěrečné fázi činu tak vystavil poškozené, včetně dvou žen, z nichž jedna byla těhotná, a malého dítěte, situaci, kdy po předchozím agresivním pronásledování jejich vozidla, najíždění, blokování apod., nejprve před jejich očima surově zbil otce poškozených, který se snažil situaci uklidnit, a poté se dále dobýval do vozidla poškozených, až nakonec pěstí rozbil okno vozidla u sedící těhotné V. V., na kterou se vysypalo sklo z tohoto okna. Pokud z těchto a dalších soudy zjištěných okolností lze vůbec dovozovat, že obviněný „spoléhal“, že nezpůsobí poškozeným vážnější újmu na psychickém zdraví, pak rozhodně pro to neměl „přiměřené důvody“ ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze dodat, že k obdobným závěrům o zavinění posttraumatické stresové poruchy u poškozených ve formě vědomé nedbalosti dospěl Nejvyšší soud například ve věcech sp. zn. 7 Tdo 945/2013, 6 Tdo 11/2011 nebo 4 Tdo 774/2013, byť šlo jinak o případy svou závažností nebo v jiném směru se zde posuzovanou věcí stěží srovnatelné.

38. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s dovolacími námitkami směřujícími proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy poškozeným V. V. a P. P. každému 108 000 Kč a poškozené M. V. 102 000 Kč. Obviněný v podstatě namítl původně jen nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru, aniž by uvedl, jaká konkrétní hmotněprávní ustanovení a jakým způsobem byla porušena. Později doplnil, že přiznané náhrady považuje za nepřiměřeně vysoké, že nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje v porušení ustanovení § 2951 odst. 2 a § 2958 o. z. a že soud neuvedl, jakým výpočtem se k výši přiznaných náhrad dopracoval.  

39. V obecné rovině je třeba zmínit, že v dovolání nelze namítat jen nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí. Takové námitky by nebyly podřaditelné pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. V daném případě nicméně obviněný uplatnil (zejména v doplnění dovolání formou repliky) námitku relevantní, podřaditelnou pod alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že napadené rozhodnutí spočívá na „jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Jde však o námitku nejen nekonkrétní (není povinností Nejvyššího soudu domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku uplatnit), ale i zjevně neopodstatněnou.

40. Nalézací soud se odůvodněním náhrady nemajetkové újmy podrobně zabýval na str. 42-44 svého rozsudku. Především správně aplikoval přechodné ustanovení § 3079 odst. 2 nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 („o. z.“), které umožňuje přiznat za stanovených podmínek poškozenému náhradu nemajetkové újmy podle nového občanského zákoníku i za porušení povinnosti před jeho účinností. Vycházel pak z příslušných ustanovení nového občanského zákoníku (§ 2894 a násl., § 2951 a násl. o. z.).

41. Je na místě připomenout, že podle § 2894 odst. 2 o. z. postihuje škůdce povinnost odčinit nemajetkovou újmu (pokud tato povinnost nebyla ujednána), stanoví-li to výslovně zákon. Ten tak stanoví (mimo jiné) v § 2956 o. z. pro případy protiprávního zásahu do přirozených práv člověka. V tomto případě se jako nemajetková újma odčiní i způsobené duševní útrapy. V ustanoveních § 81 a násl. o. z. je zakotvena ochrana přirozených práv jako složek osobnosti člověka - v § 81 odst. 2 se demonstrativně uvádějí život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. V § 91 a násl. o. z. je upraveno právo na duševní a tělesnou integritu.

42. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. V souvislosti s ustanovením § 2956 o. z. je zřejmé, že duševní útrapy je třeba zahrnout mezi další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z. Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

43. Při stanovení výše peněžitého zadostučinění, tj. náhrady za nemajetkovou újmu, je třeba vzít z hlediska přiměřenosti i v adhezním řízení v úvahu zejména
- způsob jednání pachatele,
- rozsah újmy na straně poškozeného a její význam pro něj,
- vědomost pachatele o tomto významu a rovněž vědomost o obvyklých následcích, které jsou se zásahem spojeny,
- dopad události do osobní sféry škůdce, vliv na postavení poškozeného v rodině, profesním životě, v určité komunitě,
- okolnosti na straně pachatele - např. jeho majetkové poměry, pohnutka, míra zavinění, ale též polehčující okolnosti (účinná lítost, odstranění následků), stejně jako okolnosti přitěžující (např. pokračování v poškozujícím jednání i po upozornění, jeho provedení za účelem zisku),
- okolnosti na straně poškozeného (např. spoluzavinění, odpuštění skutku škůdci, částečná náprava svépomocí),
- zda byla uskutečněna i jiná forma satisfakce (například i současné trestní odsouzení pachatele),
- citelnost náhrady na straně pachatele, ale současně i to, aby takové zadostiučinění nemělo likvidační následek pro něho, případně jeho blízké, k nimž má vyživovací povinnost (princip proporcionality).

44. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím … pohrůžky … nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Je-li tedy porušeno přirozené právo člověka a vzniká nemajetková újma, zohlední se při volbě výše přiměřeného zadostiučinění podle § 2951 odst. 2 o. z. okolnosti zvláštního zřetele hodné.

45. Nalézací soud v souzeném případě vysvětlil, jakými hledisky se při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy řídil, uvedl konkrétní okolnosti pro tuto výši rozhodné, přičemž z jeho rozsudku vyplývá, že náhrada byla stanovena úvahou soudu, nikoli matematickým výpočtem podle nějakého algoritmu, čehož se domáhá dovolatel, ačkoli to ve skutečnosti není možné (i tady platí, že výši náhrady je třeba vyměřit, nikoli vypočítat). Významně bylo přihlédnuto k zásahům do sféry důstojnosti a duševního stavu poškozených v důsledku útoku obviněného. Nalézací soud vycházel z toho, že ačkoli skutečnost, že obviněný byl postaven před soud a odsouzen, je pro poškozené určitým zadostučiněním (satisfakcí), v žádném případě nemůže představovat plnou kompenzaci jejich duševního utrpení. Přitom obviněný - vyjma úhrady rozbitého bočního okénka - neprojevil žádnou snahu o poskytnutí peněžního zadostučinění či jiné materiální pomoci poškozeným. Podrobně zmínil nalézací soud okolnosti činu (agresivní pronásledování poškozených vozidlem v noční době ve snaze je zastavit, vyvolání obavy poškozených o zdraví i životy jich samotných i jejich blízkých, včetně obav M. V. o jejího nezletilého syna, v případě dalších dvou poškozených zase obavy o život a zdraví jejich ještě nenarozeného dítěte, prolongaci silně stresové situace po zastavení vozidla u domu rodičů, kde se domnívali, že budou pod určitou ochranou a obviněný svého jednání zanechá, avšak on naopak pokračoval v hrubých fyzických útocích) a v úvahu byly vzaty i konkrétní výše zmíněné následky na duševním zdraví poškozených. Při hodnocení jejich závažnosti je třeba vzít zvláště v úvahu dobu jejich trvání. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry nalézacího soudu a zdůraznil, že se jednalo o citelný a závažný zásah do osobnostní sféry poškozených, jednání obviněného bylo agresivní, poškození se právem cítili ohroženi na životě, prožitá událost na dlouhou dobu zhoršila kvalitu jejich života. Také ostatní kritéria byla již podrobně zmíněna, včetně pohnutky činu obviněného a formy jeho zavinění, absenci spoluzavinění poškozených a další. Z hlediska majetkových poměrů obviněného nebylo zjištěno nic, co by bránilo uložení povinnosti k náhradě majetkové újmy v přiměřené výši. Nejvyšší soud vycházel ze shora uvedených hledisek a s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře (byť je třeba zdůraznit rozdílnosti a individuální posuzování, lze zmínit např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 6 Tdo 1349/2016, 4 Tdo 1738/2016, 8 Tdo 82/2017) dospěl k závěru, že výše odpovídajících náhrad nemajetkové újmy se pohybuje v daném případě v rozmezí od 100 000 Kč do 200 000 Kč u každého z poškozených, a výše uplatněná poškozenými a jim přiznaná tedy rozhodně není nepřiměřená.  

46. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.  


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný  prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 8. 11. 2017

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák



*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.